Strach - Epilog

6. duben 2017 | 07.00 |

Každý den začínal být hektičtější a nesnesitelným, protože posléze i ostatní bratránci se museli pomalu navracet zpátky do svých zaměstnání, která si tolik vysnili. Jedno večer jsme šli na Damadův další film, který namluvil, a sklidil velký potleskl od nás všech. Stejně tak jsme se zúčastnili Anzohovi nové hry, při které jsme se všichni nasmáli. Viděli jsme Pivaka, jak potahuje lehce obličej, však hravě zvládá několik lidí ovládat najednou, až mě bolely ruce i uši z tak velkého potlesku, který v sobotu, krátce před půlnocí sklidil. Ale vypadal šťastně. A pak jsme se všichni vypravili do školky, abychom si pohráli s dětmi, které nás velmi rády uvítaly.
Slyšela jsem známé zamňoukání. Ohlédla jsem se, div jsem nezbledla, jako mrtvola, a nevypískla. Byl to Dishu, který přišel (se zdravým!) kotětem na hlavě, avšak jeho obličej působil otráveně. Se slovy, že neví, jak tu kočku má sníst, ke mně přišel. Vzdálila jsem se, vak pohladila vrnící kotě po hlavě. Musela jsem před ním přiznat, že vypadá spokojeně. Chvíli mě mlčky sledoval a nakonec přikývl s pohledem do země.
Nevím, co se mu tehdy honilo hlavou. Vzhlédl ke mně svýma béžovýma očima, tak světlýma, že mi připadaly skoro jako bílé, a otočil se ke mně zády, zatímco kočka vrněla a švihala ocasem ze strany na stranu. Odešel s rukami v kapsách, s jistotou, že kotě si už zvyklo držet se samo. Byla jsem zmatená. Proč přišel...? Chtěl mi snad ukázat, že kotě je v pořádku? Proč...?
Téhle myšlenky mě ihned zbavily dva páry malých rukou, které mě tahaly a nakonec mě stáhly mezi balónky. Dvojčátka se ihned smála a házela po mně balónky. Co mi zbývalo, než si s nimi začít zase hrát? Původně jsem se jenom bránila, ale když mě stáhli pod balónky znovu, musela jsem jim to oplatit. A než jsem si to uvědomila, zjistila jsem, že se v podstatě bavím a hraju si s dětmi. S dětmi, o kterých jsem o všech smýšlela, jako o rozmazlených spratcích. Ostatně... nebyla jsem snad stejná, jak jsem si myslela, že oni budou?
Thomias opět sklidil velký úspěch se svým hraním na kytaru. Děti ho s nadšením poslouchaly, stejně tak zíraly na Anzoha a Damada, jak předstírali a hráli pokaždé jinou pohádkovou bytost a děti měli hádat, o koho se jedná. Zírala jsem na ně s mírně pootevřenou pusou, že to všechno znaly. Pivak mi ji musel lehce přizavřít ,aby mi nespadla úplně.
Nakonec to byl sám Pelter, který dětem nabídl, že pro ně vymyslel novou.
Triko, které jsme všichni dostali od školky za to, že jsme jim pomohli ji zachránit, se mi líbilo. Bylo barevné, snad všechny barvy na něm byly. Prý všechna trika vytvářely děti samotné. Musela jsem podotknout, že vypadalo roztomile. Oblíbila jsem si ho.
Podívala jsem se na starší učitelku, která si hrála s těmi nejmenšími a smála se. Také se na mě podívala. Obě jsme se usmály a já přikývla. Pak mě děti stáhly pod balónky znovu, div mě pod nimi neudusily.
Myslím si, že ten je dokáže uhlídat lépe než já. Doposud si ta slova pamatuji. Slova, která Pelterovi zajistila jeho slibnou budoucnost. Zvolila jsem je správně, jako si hříšník volí ta svá, když stojí před Bohem a před Satanem, kteří rozsuzují jeho duši. Už vím, proč se anděl nikdy nedotkne země. Příliš se bojí, že by přišel o svá křídla. Je hrdý na svá křídla. Pamatuji si, že táta se také převlékl za anděla. Dotkl se tehdy skutečně země a zemřel, protože porušil andělská pravidla? Ne, táta byl člověk. Měl city, na rozdíl od andělů.
A stejně, jako já jsem člověk, tak vím, že i ten nejbláznivější sen bláznivějšího bratrance... se může jednou stát skutečností. Snad stačí... pocítit během toho i trochu strachu z neúspěchu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře