Všichni chtějí vládnout světu 3

25. září 2015 | 07.00 |
› 

Když se probudila, hlava jí ještě třeštila od posledního zákazníka, který se dal na odchod přibližně před hodinou a stihl přitom zbořit drahé hodiny s kyvadlem, což jí pochopitelně strhnou z jejich výdělku, tudíž z její výplaty. Povzdychla si a znovu ulehla do starých zaprášených polštářů, které by se měly rozhodně vyprat. Netušila proč ji najednou bolelo celé tělo. No, sklenička, spíše láhev whisky to určitě spraví, jako vždycky, pomyslela si. Když chtěla otevřít okno, překvapilo ji, že ji neoslepilo jasné slunce, ale pouze obyčejné světlo. Okamžitě se chytila za oči a nadávala na toho, kdo nezakryl světlo celkově. Ale musela vyvětrat. Brzy jí přijde další zákazník. Měla by se také osprchovat. S otráveným výrazem vyšla ven. Bolelo ji celé tělo, ale výplata jí za to stála. Tedy až do chvíle, než si uvědomila, kolik takové stupidní hodiny s kyvadlem stojí. A navíc s věnováním. Takže dnešní výplata bude spíše v mínusu, napadlo ji, když se sprchovala. Měla dlouhé, tmavě hnědé vlasy, které splývaly s její snědou pletí. Když se na sebe podívala do zrcadla, zarazila se a strhla fotku z rohu. Byla na ní ona a další tři muži. Přejela po každé tváří prstem a pousmála se. Jak se asi má Pratchett? Nicolas mu jistě pije krev, pomyslela si a tiše se zasmála. Podívala se na dalšího, hnědovlasého muže, který stál vlevo od ní a usmíval se, spíše z donucení, jako to dělávají děti, které se nerady fotí. I na něj se usmála, ale mile. Snad Arturovi nedělají moc starostí, pomyslela si a zavěsila fotku zpět na své místo. Svalila se hned na postel, když mohla a přemýšlela, co si dá na snídani. Spíše na brzký oběd, protože ráno pro ni už dávno pominulo. Zakručelo jí v břiše. Vytočila na telefonu jedno jediné číslo a zívla ještě jednou. Měla by se pořádně prospat a najíst a potom bude v pohodě. Ozvalo se nepříjemné zavrčení, na což se usmála.

"Tady Elizabeth, dones mi pořádnou snídani. Jo a jen tak pro pořádek, můj poslední zákazník ti zničil hodiny, po babičce, nebo po prababičce, už nevím, jen abys to věděl," řekla a dřív, než se majitel mohl rozčilovat, zavěsila, ale jeho zlověstné zavrčení bylo jasným náznakem, že si ji přál uškrtit na dálku. Trochu se zasmála. Zavřela oči. Chvíli se jen tak válela v posteli, než se pořádně oblékla do košile a sukně, aby mohla sejít dolů a nasnídat se. Sotva vešla dovnitř, rychle znovu zmizela za dveřmi, o které se odrazilo jídlo. Hvízdla a pochválila muži jeho mušku.

"Elizabeth! Začni platit nájem, nebo tě uškrtím!" zavrčel na ni muž vysoké, svalnaté postavy, plešatý, pod očima měl pytle a vrásky mu vystoupily na čele, když se na ni zamračil. Poradila mu, aby šel na nějaké hodiny sebeovládání, když usedla za stůl a pustila se do své snídaně. Muž k ní přešel a předal jí ještě lívance k tomu. Zapomněla na smažená vajíčka před sebou a pustila se do lívanců. Po krátké chvíli byly oba talíře prázdné. Muž na ni zakřičel, že žere víc, než on sám, a Elizabeth se zasmála, že nemůže za to, že byla vychovávána třemi bratry. "To tvé bratry neomlouvá!"

Opřela se o židli, nohy vyhodila na stůl a četla si noviny, zatímco dojídala poslední lívanec. Muž ji po nohách praštil a přikázal jí, aby mu okamžitě dala prachy za jeho milované, ale bohužel nyní rozbité hodiny. Ona se jen zasmála s plnou pusou, že momentálně nemá ani cent, všechny peníze za zákazníka si sebral sám a jí žádné spropitné na cestu nedal.

"Vypařil se dřív, než jsem mu mohla něco sebrat, zmetek," zasmála se, div se nezadusila jídlem. Muž si ji přeměřil zlým pohledem a nohy jí ze stolu sundal násilím.

Zvonek u dveří se rozezněl a dovnitř vkročil muž v klobouku a v černém kabátu, pod kterým, když si ho odložil, se skrývalo kvádro a bílá, čistá košile. Elizabeth zpozorněla a sledovala ho, jak si to míří rovnou k ní. Majitel se vzdálil a nechal je o samotě. Muž si k Elizabeth přisedl a prohlédl si ji. Znala takové typy v kvádrech. Avšak tento byl jiný. Už jen podle zastřihnutých vlasů jí bylo jasné, že toto je vážený člen rodiny Lucky Luciana. Pokud ho odmítne, rozehraje velmi nepříjemnou hru.  Luskl prsty a majitel toho místa k němu přiběhl, jako nějaký koník, a hned se ho ptal, jak mu může posloužit. Elizabeth ho tiše sledovala, zatímco dojídala. Muž mu přikázal, ano přikázal, aby mu donesl dvě sklenice vína, aby mohl slečnu také na něco sladkého pozvat. Chce asi vážně přijít o obě ruce, pomyslela si Elizabeth, když se mu dívala přímo do očí. Tmavě hnědé oči, které představovaly oči bestie, predátora, se dívaly do těch jejích, tmavě zelených, které představovaly nyní jeho kořist. Zeptala se ho, proč na ni tak zírá. Muž se usmál a řekl, že se rád dívá na hezké ženy.

Hrdě si odfrkla a zeptala se ho, zda má u sebe hotovost, jinak se s ním zahazovat nebude. Muž se ušklíbl. Musel uznat, že na to šla rychle. Elizabeth neměla čas na povídání. Někoho od Luciana podceňovat nemohla. Její bratři ji ani nemuseli varovat, jak nebezpečný člověk to je. Byla si toho sama vědoma. Noviny o něm dennodenně psaly a nikdo poblíž nebyl, kdo by ho neznal. Jeho rodina byla plná stejných lidí, jako byl právě on. A toho se obávala nejvíce. Nyní zalitovala, že si s sebou dolů nevzala také zbraň pro případ nouze, ale ten pocit ji ihned opustil, když jí nabídl sklenici vína. Vzala si ji a cinkla si s ním, poněkud neochotně. Hra byla rozehrána. Napila se rudé kapaliny ve skleničce a sledovala toho muže. Bylo jí jasné, že vidí její nervozitu, že ji může i nahmatat a cítit ve vzduchu. Ale stejně tak majitel byl nervózní, dokonce mnohem víc, než ona. Potil se a každou chvílí se za nimi ohlížel. Tyhle lidi podceňovat nikdy nemohla. Neviděla jim do hlavy, nemohla předvídat jejich kroky. Proto ji celá ta jejich povedená rodina děsila a zároveň zajímala tak, jako nikdo a nic předtím. I přes všechna varování, která slýchala, rozhodla se pro první krok kupředu ke svému vítězství, které bylo naprosto minimální. Ale risk je zisk.

Nahnula se k muži před sebou a pohladila ho po ruce. Přitom očima zaputovala na jeho hodinky. Zlaté hodinky dlouhou dobu neviděla. On se je však bát nosit nemusel. Ty by možná majiteli stačili, aby ho umlčela ohledně nájemného a peněz kolem dokola a ještě by jí zbylo na to, aby si sama užila. Bez zbytečných odkladů se muže zeptala, kolik má u sebe v hotovosti. Ani muž neotálel a řekl jí, že jí zaplatí tolik, kolik uzná za vhodné, když uspokojí jeho tužby. Elizabeth si odfrkla a odtáhla se. Připomněla mu, že cenu si určuje sama. Buď chcete mé služby, nebo jste blázen.

"Radil bych ti, abys spolupracovala," poradil jí muž tichým hlasem, zatímco zpoza kabátu trochu zazářila jeho stříbrná pistole. Elizabeth se pousmála a vstala ze židle.

"Proč jste to neřekl hned? Nemuselo by dojít k tomuhle nedorozumění," řekla poklidně a nabídla mu ruku, aby mu pomohla vstát. Otevřela mu dveře svého pokoje a zavřela je za sebou na zámek.

Když se po chvíli probudila, bolela ji záda. Muž vedle ní spal. Vypadal rozhodně mileji, než předtím. Podívala se na hodinky, které si před tím odložil na stůl, a opatrně se pro ně natáhla. Sebrala je. Prohlédla si je pořádně, když měla nyní čas. Už je chtěla dát do své kapsy, ale zarazila se. Na podlaze spatřila stín, který se zničehonic zvětšil. Sakra!

Jakmile se otočila, pěst si našla její tvář a srazila k zemi. Otřela si krev ze rtu a pousmála se, že ho podcenila. Hodinky jí vypadly z ruky. Muž se poklidně oblékl, zatímco ona spokojeně seděla na zemi. Podívala se pod postel. Když se muž nedíval, strčila si pod bílé tílko nějaký malý balíček. To už ji muž popadl násilně za rameno, které jí drtil ve svém stisku, už oblečený, jako džentlmen. Přešel přes celou restauraci a muž se jen zaraženě díval, co se to stalo. Hned na to se chytal za hlavu a kroutil jí do stran, protože mu bylo jasné, že se Elizabeth pokoušela sebrat mu jednu z jeho věcí. Jedině idiot by jí to dovolil. A těch bylo i v tomhle městě dost, jenže tenhle muž k nim rozhodně nepatřil.

Muž s ní surově praštil o zeď. Pohrdavě k němu vzhlédla a schytala další ránu do tváře, tentokrát se jí už z nosu spustila krev. I tak se pobaveně ušklíbla. Za to schytala kopanec, který ji uzemnil. Tenhle kopanec je oproti kopanci mých bratrů nic, pomyslela si. Trochu se mu vysmála do obličeje, avšak nahrbila se. Asi jí bude dnes odpoledne zase blbě. Sledovala toho muže, jak si spravil sako, zakryl si tvář obloukem a odešel od ní. Dívala se za ním, jak mizí směrem k východní čtvrti.

Povzdychla si a pomalu vstala. Utřela si krev a trochu nakrčila nos. Ránu měl celkem silnou, ale to bylo tak vše. Opřela se o zeď a zavřela oči. Musela chvíli počkat, než se jí mozek zase rozběhne, aby si usmyslela, co má říct majiteli, přestože věděl, co se pravděpodobně stalo. Slyšela kroky a podívala se stranou. Spatřila muže s delšími vlasy a pobaveně se ušklíbla. Naklonila hlavu na stranu a očima se ho přímo ptala: Co tady děláš?

Pratchett si povzdychl a poprosil ji, aby byla pro příště opatrně. Přešel k ní, přehodil přes ni sako a podal jí kapesník.

"Nejsem malá holka, aby ses o mně musel pořád starat," připomněla mu pobaveným hlasem, ale Pratchett se na ni trochu zamračil.

"Jsi má jediná sestra, nemohu za to, že mám dva mladší bratry, jeden z nich je diplomatické pako a druhý z nich je stroj na zabíjení. A má sestra je, jak bych to řekl... příliš výstřední pro naše obchody, nepletu se?" zeptal se Pratchett a trochu se na ni pousmál. Na chvíli se zasmála. Připomněl jí její vlastní slova tehdy, když odmítla jejich nabídku, že má pracovat s nimi. Pevně sevřela jemnou látku černého saka od svého bratra.

"Vždycky jsi to byl ty, kdo nás ochránil," zašeptala tiše s úsměvem. "Dokonce i tu noc, kdy někdo zabil naše rodiče."

Pratchett trochu znejistil a podíval se před sebe. Podotkl jen, že pomoci jim už rozhodně nebylo, když se k nim dostal. Vybavila se mu zohavená těla, když byl ještě o dost mladší. Zavřel oko a potom pohlédl na Elizabeth.

"Proč tě tak zřídil?" zajímal se a upravil jí vlasy do jednoho pramene. Ušklíbla se. Nemohla mu říct přece, že jí odhalil, když mu kradla hodinky, které nakonec zapadly pod skříň. Potom si je vytáhnu, usmyslela si. A proto přišla s originální výmluvou, kterou by jistě její starší bratr nečekal.

"Řekla jsem mu, že ho má menšího, než mí jiní zákazníci," ušklíbla se nehezky a Pratchett se rozesmál. Aby ochránila sebe i své bratry, lhala odmalička. Lhala i nyní, aby se o ni nemusel bát. Lhala pro jejich vlastní bezpečí."Trochu si to vzal k srdci."

"No upřímně řečeno, tohle bych si i já celkem bral osobně," zasmál se Pratchett a Elizabeth nad ním zakroutila nevěřícně hlavou.

"Skutečně?" zeptala se, jakoby si nebyla jistá, zda slyšela správně. "Chlapi jsou vážně citlivky."

Už se Pratchett málem urazil, ale podíval se na hodinky. Podotkl, že Nicolas jistě začal už vyvádět bez něj, takže si trochu pospíší a pokusí se ho stihnout. Objal svou sestru na rozloučení a vypařil se. Elizabeth nad ním jen zakroutila hlavou a pevně v ruce sevřela jeho sako. Pomyslela si, že Nicolas byl vždycky ten výstřednější. Když se vrátila do restaurace, muž na ni řval, aby si okamžitě sebrala své věci a vypadla. Umlčela ho rukou, vyběhla po schodech nahoru. Vytáhla si zpod postele kufr, vrátila do něj balíček a rozběhla se i s kufrem v ruce dolů po schodech, dívajíc se pod skříň. Zakřičela na muže, že se vrátí brzy, a zmizela za dveřmi. Nemohla si přece nechat ujít další akci její bratrů. Když už jí nedovolí pomoct přímo, dovolí si to sama.

Dostala se na danou ulici. Za pomocí popelnice vylezla na balkón a po schodech nahoru utíkala výš a výš až na střechu. Podívala se dolů a viděla, že Nicolas a Pratchett se hádají. Zřejmě proto, že Pratchett střílel příliš blízko Nicolasově hlavě. Ostatně jako vždycky. Spatřila, že jeden muž klesl na zem, díky tomu, že ho Pratchett bez problému střelil, zatímco se věnoval okem svému bratrovi. Usmála se a pohlédla na muže v kvádrech. Otevřela kufr a vysypala malý balíček do něj. Měla v něm několik molotovů a Thompsona. Popadla Molotovův koktejl, zaštěrkala s ním a zapálila.

"Překvápko!" zvolala vesele a hodila ho přímo do davu lidí pod sebou.  Muži vzhlédli za jejím hlasem a polekali se, když za jednou lahví přiletěla další a další. Vybouchly nad nimi a muži se snažili rychle dostat pryč, ale někteří to schytali okamžitě a tak se váleli po zemi ve snaze hasit oheň na svém oblečení, popřípadě zahazovali kabáty na zem.

Nicolas a Pratchett vzhlédli nahoru, přestali se na chvíli hádat. Sledovali Elizabeth, jak stojí na střeše. Když si oni mohou užít legraci, proč toho nevyužít také, že?

"Co ta tady zatraceně dělá?" zajímal se Nicolas a Pratchett se jen odrbal na hlavě, nevěřícně kroutíc hlavou.

"No," řekl a vzhlédl, zatímco v puse měl cigaretu, kterou skousl zuby, když se ušklíbl. "Rozhodně v ní naši sestru nezapřeš."

"Nezájem," odvětil Nicolas a poklidně kráčel k lidem, kteří se snažili uhasit plameny na svém oblečení. Pratchett ho tiše sledoval, zakroutil nad ním hlavou. Do jeho hlavy nikdy neviděl.

Elizabeth sledovala, jak se Nicolas rozběhl proti davu lidí a na tváři měl ten pověstný šílený výraz, který všem okolo něj značil, že tenhle maniak je šílenější, než si kdy mohli myslet.

Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 3 karolinajedes 26. 09. 2015 - 17:18
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 3 spisovaterka 26. 09. 2015 - 18:00
RE(3x): Všichni chtějí vládnout světu 3 karolinajedes 30. 09. 2015 - 10:50