Stříbrná růže - Úvod

28. duben 2017 | 07.00 |

Tiše se díval před sebe.
Před ním na jezeře pokojně plula bílá labuť, tak krásná a jedinečná, přesto také šeredná díky jednomu černému peříčku na levém křídle; tak výrazného peříčka by si ani barvoslepý nemohl nevšimnout. Mladý Sirius Cowell se pousmál.
"Jsme na tom stejně," zašeptal tiše a hodil na hladinu jezera kousek chleba. Labuť k němu tiše připlula, chvíli ho pozorovala, než se natáhla pro onen, nyní již zmáčený kousek. Dále si ho nevšímala, pokud ji nehodlal krmit. "Oba dva... jsme zrůdy," zašeptal Sirius znovu s úsměvem, zatímco se očima zadíval na šedé nebe. Schylovalo se k bouři.
Temné nebe se odráželo v dvou naprosto odlišných očích; v levém zelenomodrém a v pravém jasně zeleném. Dvě rozdílné oči jednoho člověka. Narodil se tak, rodiče se ho lekli a přikázali sluhům zavázat mu oči nebo je ihned vypíchnout. Jeho dobrá chůva, porodní bába a do jisté míry druhá matka, Therese tomu však zabránila. Byla to ona, kdo přišel s nápadem, aby mladík chodil s jedním okem zakrytým, aby nemusel být zbytečně zmrzačen.
Sirius pokojně pohlédl na bílou pásku ve své ruce. Měl už tolikrát chuť ji zahodit do vody, aby se potopila hluboko pod hladinu vody, mnohokrát ho přepadával však panický záchvat, co se stane, až na to přijdou rodiče. Přestože mu bylo devatenáct, výchova jeho rodičů z něj udělala poslušného syna. Poslušnější dítě byste nikde široko daleko neviděli. Sirius se nenáviděl za to, jaký je. A přesto neuplynul den, kdy by neděkoval své matce, že mohl z jejího lůna vzejít jeho život.
Nedaleké zvony se rozezvonily. Měl by už jít domů. K jezeru chodíval často – uklidňoval ho pohled na labuť, která zde vždycky plavala sama – tak jako on byl vždycky sám.
Hodil jí další kousek chleba. Labuť se k němu pomalu otočila a máchla několikrát křídly. Chvíli se vzájemně dívali jeden druhému do očí, než se labuť sklonila pro kousek chleba, roztáhla křídla a pomalu vzlétla. Sirius se díval, jak mizí v lesích nedaleko jezera, než pohlédl zklamaně před sebe. Nechtělo se mu domů. Zvony pořád hlasitě zvonily a připomínaly mu jeho nemilé povinnosti vůči rodině.
Z jeho myšlenek ho vytrhl ohlušující výstřel.
Prudce vstal.
Pozoroval, jak ona labuť, která mu byla tolik podobná, klesá k zemi. Rozběhl se rychle do lesa a v bezpečné vzdálenosti sledoval jejího vraha. Nejistě polkl, když pozoroval tmavovlasého muže, který se sehnul pro tělo mrtvé labutě a hodil ho do pytle. Zarazil se a podíval se jeho směrem. Sirius se spěšně schoval za strom.
"Siriusi?" slyšel pevný, zlý hlas.
Sirius nejistě polkl a stiskl tmavou kůru mezi prsty.
"Vím, že jsi tam! Vylez!" přikázal mu muž.
Sirius si spěšně překryl levé oko a potichu vydechl. Chvíli mlčel, než váhavě, poslušně vylezl ven. Vzhlédl ke svému staršímu bratrovi, který ho sledoval chladnýma očima.
Arnold Cowell byl od počátku vychováván tak, jako jiní prvorození synové – byl rozmazlený už od samotného narození. Na Siriuse se nikdy nebral zřetel, Arnold musel být v bavlnce. A přesto na Siriuse žárlil. Mladý Sirius se svého bratra bál – jeho oči byly tvrdé, temné, černé jako noc, bez soucitu. Nikdy na něj nemluvil jinak, než jako na sluhu. Jeho tón hlasu se nikdy nezměnil, když mluvil k němu nebo k Therese, jejich služebné.
O šest let starší muž k němu prudce přišel, popadl ho za loket a do rukou mu vtiskl zbraň. Namířil jí na pytel a pousmál se. Přiblížil se k němu a zašeptal mu do ucha jedovatě:
"Vsadím se, že nevystřelíš."
Sirius nejistě stiskl zbraň mezi prsty, přesto se mu ruce zatřásly. Arnold se pobaveně zasmál, když jeho bratr takhle chvíli stál a přemáhal svůj strach. Rozcuchal mu vlasy, zvedl pytel ze země a kráčel pryč z lesa, zatímco si pobroukával.
Siriusovy ruce se roztřásly.
Pustil zbraň na zem, která samovolně vystřelila.
Arnold se prudce otočil a sledoval rozklepaného bratra. Zamračil se.
"Jak se opovažuješ...?" zašeptal tiše. Pevně stiskl krk ptáka v pytli, který pustil k zemi, a spěšně šel k mladšímu sourozenci. Stiskl mu vlasy a přinutil ho podívat se mu do očí, přestože to byl spíše prázdný pohled. Vztekle mu strhl pásku, aby pozoroval ty jeho prokleté oči, aby si i on zapamatoval vše, co mu řekne, aby si zapamatoval jeho tvář – aby na tuhle lekci nikdy nezapomněl.
"Pamatuj si to – tohle jsi ty, kořist," zamával mu mrtvou labutí před nosem. Zvedl zbraň ze země, očistil ji o bratrovo oblečení a opřel o své rameno. "A lovec jsem já," dodal tichým, hrozivým hlasem. Otočil se a odešel.
Sirius slabě klesl k zemi, zíral před sebe a snažil se uklidnit své splašeně bijící srdce. Jeho bratr udělal vše, aby se pojistil, že na ten den jen tak nezapomene.
Zlověstné zvonění zvonů utichlo...
Přijde pozdě...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře