Ráj smrti - Kapitola třetí (1. část)

27. září 2015 | 07.00 |
3. Kapitola: Dokud budeme naživu

Stejně, jako by se měly vyprávět příběhy obyčejných lidí, dovolte mi povědět příběh Polonia, který mi, až se to dozví, rozhodně udělí trest, v jeho podobě náramnou zábavnou hru, při které se budeme oba smát, já z donucení, on z chtíče po mé krvi. Chtěla bych povědět o jeho minulosti, na kterou už zapomněl a skryl ji sám před sebou někde hluboko v myšlenkách, zalil ji krví a zacelil hromadou kostí, kterou sám vytvořil. Dovolte mi, abych Vás zavedla do starověkého Říma, kde v té době vládl císař Nero. Protože se Polonius opovážil ukrást chléb pro své vlastní potřeby, aby přežil, protože se opovážil pošpinit čerstvý chléb svými nečistými prackami, byl surově zmlácen a bičován. I tak se jen tiše smál, když ho bičovali. Nebylo to poprvé, co dostal tak silný výprask, ale rozhodně to nebyl ten nejhorší. Když pak při západu slunce klopýtal do prázdného domu, přes který byla pověšena bílá látka na důkaz toho, že v něm brzy bude bydlet nevěsta s ženichem, opatrně za sebou zavřel dveře, kontrolujíc, zda za sebou nenechal příliš krve, aby ho tam někdo nepronásledoval. Když už konečně usedl, vyndal si zpod roztrhané košile kus chleba, který se mu povedlo ukořistit předtím, než mu ho lidé sebrali. Doba to byla krutá, to rozhodně, na císařský trůn právě dosedl císař Nero. Polonius byl jeden z mála lidí, kteří znali Senecu osobně. Přál si, aby si s ním mohl promluvit, aby zmírnil Nerovo srdce a tresty za krádež by byly menší. Ale nemohl si stěžovat; dospělé lidi, kteří by kradli, by stráže zabili ihned. Když nyní pomalu jedl kousek chleba a vychutnával si každičkou část, polykal ho pomalu a oblizoval si zuby, aby mu na nich nic nezůstalo, podíval se oknem ven na měsíc. Vstal, zanechávaje za sebou kousek chleba. Polkl poslední drobné sousto a posadil se na okenní římsu.

Byl tehdy ještě malého vzrůstu. Když se postavil, byl sotva stejně vysoký, jako okno nad ním. Sledoval onen obří měsíc. Vítr mu zafoukal do jeho prokletých vlasů, kterými se od všech odlišoval, a poukázal tak na chlapcovo vyhublé tělo. Kolik mu tak mohlo být? Hádám, něco kolem osmi, devíti let. A už se rval jako náctiletý mladíci, ne-li dokonce lépe, jak oni. Přeji si, abych potkat mohla ho o něco dříve, než jsem poznala Ráj smrti, protože tehdy jeho srdce nebylo z ledu, ale ještě bilo a rodila se v něm krev tak vzácná, jako žádná jiná. Tehdy, když měl ještě obě oči, dívala se ta překrásná kukadla na měsíc, zatímco se v nich jeho svit odrážel. Chlapec, který odjakživa vyrůstal bez rodičů, kteří mu nikdy neřekli, jak by se měl chovat a jak prosit o život a jídlo. Ani mu to nevadilo; v ulici se narodil, v ulici také zemře. Ulice ho zocelila. Pomohla mu snášet bolest. Tišila jeho slzy. Zacelovala mu rány. Časem se stalo, že dokonce problémy i vyhledával, aby byl bit. Přitom byl dostatečně silný, aby se bránil zpátky. Říká se, že jako mladší zabil stráže, které se ho pokoušely odvést do žaláře. Tak mladý chlapec a jeho tvář byla už pošpiněna krví. I Bůh na něj měl spadeno; nikdy mu nenechal ani kousek chleba, ani jeden zlatý peníz, ani kousek štěstí mu nedopřál. Proto na něj Polonius s radostí nadával, jako na ostatní Bohy. Pochopitelně za to byl trestán, dokonce i samotný Nero tiše zuřil a přinutil své lidi, aby ho přivedli před něj, aby mohl zřít toho parazita v jeho říši. Polonius se mu však vysmál do obličeje. Na přání Senecy byl však nakonec propuštěn nezraněný. Od té doby však Polonius neškodil jen císařství, ale císařovi samotnému. Jeho nejapné žertíky však omlouval Seneca, že jde jen o dětskou hru, kterou mohl udělat kdokoliv jiný.

Jednou však k němu Seneca přišel osobně, doprovázen strážemi. Vyzval je, aby složili zbraně a odešli, že jejich ochrany nebude potřeba. Tehdy už byl Polonius dostatečně starý na to, že se ho lidé báli a tresty mu už raději ani nezadávali. Raději ho nechali, aby si kradl a zabíjel, než aby se jim samotným něco stalo. Když Seneca tehdy vešel do rozpadající se chýše, shrbil se, aby se nepraštil do hlavy. Spatřil mladíka sedícího na okenní římse, jak se dívá ven, s rukou opřenou o koleno pokrčené nohy. Ani se na něj nepodíval, když ho Seneca zdvořile pozdravil. Senecu odjakživa trápila skutečnost, že právě Polonius dělá neplechy v celém království. Když se to dozvěděl poprvé, myslil si, že jde jen o nějaký nejapný žert. Ale když ho potom několikrát po sobě viděl při oněch činech, nemohlo ho to nechat chladným. A rozhodně ne nyní, kdy už mladík zabíjel skoro na potkání jen proto, že se na něj člověk škaredě podíval. I samotnému Nerovi docházela trpělivost. Aby ho ochránil před císařovým hněvem, rozhodl se Seneca, že se postará o to, aby mladík už žádnou ze svých hloupostí nikdy nezopakoval. Oslovil ho jménem a navrhl mu, aby odešel z království, na což se Polonius jen sarkasticky pozasmál, zda mu bude přikazovat staroch, jako je on. Seneca jen zklamaně zakroutil hlavou. Vyzval ho ještě několikrát, aby se omluvil a opustil císařství, jinak ho déle chránit nebude a zle se mu povede. Polonius ho však odbyl se slovy, že nemá zájem, aby ho chránil nějaký plesnivý staroch, který sotva vidí. A tehdy se Seneca a Bůh zároveň rozhodli, že tohohle mladíka je pro tento svět škoda až přespříliš. Tu noc Seneca udělal hrozný čin, při kterém prosil bohyni Nemesis, aby ho neprozradila a chránila tak jeho tajemství, zatímco jí propůjčí svou duši po dobu jeho žití. A bohyně Nemesis jeho přání vyslyšela. Nebyla to však přímo ona, však Bůh jeho slova slyšel důkladně a nepřál si popravdě řečeno ani nic jiného. Tak zabij toho muže, který zabijí a krade bez váhání, a zbav ho tak jeho hříchu a já mu snad dám druhou šanci na žití, pokud mi bude k užitku. Bohovy oči však v tu chvíli nesledovaly běsnícího císaře. Aniž by se Bůh zamyslel nad osudem krutého císaře Nera, zaujal ho život toho mladého zlomyslného mladíka, který se právě nyní setkal se svým osudem. A tak 19. července roku 64 našeho letopočtu vypukl v Římě obří požár, který mnoho lidí nepřežilo, ale především byl brutálně zavražděn Polonius, zatímco se Seneca v čas vrátil zpět k císaři, aby mohl sledovat spolu s ním hořící Řím. Přestože ho Polonius chtěl prosit, aby uštědřil jeho život, Seneca mu bezcitně vrazil dýku do srdce, nehezky zohyzdnil jeho tělo jizvami a kopanci. Na památku, aby nezapomněl na tuhle oběť, vyrval mu i oko, které si odnesl s sebou. Když se vrátil k císaři, který se ho ptal, proč je zašpiněný, odpověděl jen s milým úsměvem, že lidé potřebovali pomoci s naporcováním osla. Nero jen tiše přikývl. Aniž by si toho Seneca byl původně vědom, už před ním stál onen šílený císař, který do několika hodin zemře, stejně tak s ním i jeho velká říše a samotný Řím. Jenže nikdo si nebude pamatovat jméno mladíka, který ostatním jen škodil a byl sprovoděn ze světa tak, jak si sám zasloužil, aby zemřel. I přesto se při své smrti usmíval, jakoby se vysmíval Senecovi, císařovi, ale Bohům nejvíce. Nechme jeho tělo být spálené na popel, aby jeho duše mohla vyletět do vzduchu, aby ji Bůh mohl pevně sevřít v rukách a vhodit ji do svého Ráje smrti s příkazem, aby soutěžil a hrál o svůj život, zatímco si byl moc dobře vědom, že si Polonius už přát žít více nebude, že bude chtít raději zemřít. Však Polonius ho překvapil, když přišel do poslední úrovně a přikázal mu, aby ho zde ponechal. Tehdy se zrodil druhý rozhodčí. Jeho oko zůstalo na Zemi, bylo pochováno se Senecou, až se nakonec rozpadlo. Když Seneca přišel do Ráje smrti bojovat o své právo na život, Polonius, aniž by na sebe nějak upozornil, sprovodil ho okamžitě z Ráje smrti se slovy, zda se mu to líbí.

A tehdy poprvé spatřil ony pobledlé duše lidí, které sám zabil. Senecu však od toho dne víckrát neviděl. Krutá minulost, která se mu točila kolem těla a svazovala ho, ho však nezajímala a nijak netrápila. Ze své minulosti si vzal ponaučení; nevěřit nikomu. Naučil se nacházet v bolesti více než potěšení, lidské duše, které k němu přišly, vždycky všechny zemřely. Nenáviděly ho za to. Občas je vídává, když mučí ostatní, jak ho kárají a přikazují mu, aby toho nechal. Avšak Polonius se nad tím vždycky jen pousměje; vždyť je to přece zábava! A on má právo se bavit, když ho v jeho životě předtím tak nehezky zabili a připravili o oko. Proč by měl vidět jenom to špatné? Vždyť v Ráji smrti se zrodil znovu. Nehodlal jen tak zemřít na něčí rozkaz.

Hra Empire byla ve své době celosvětově známá a hraná hra, avšak, někdy v 18. nebo v 19. století, nějaký pobuda, někdo, kdo neznal ani její smysl, podstatu, eleganci a základy, rozhodl, že pro lidi je prostě nepřínosné a dokonce i potupné, aby hráli tak barbarskou hru, která se však v tu chvíli hnusila jen jemu, zatímco ostatní ji hráli s radostí a hrdostí k sobě vlastní, volně se o ní bavili ve společnosti a říkali si jednotlivé rady a tipy, jak ji učinit ještě krásnější. Onen známý muž všude prohlašoval, že jen nejapní burani a barbaři hrají dětské hry, přestože děti měly přísně zakázané jen pomyslet na pravidla této hry. Avšak to, co máme zakázané, je pro nás vždycky to největší pokušení, se kterým se jen stěží můžeme vyrovnat. Byla to hra, se kterou se Polonius seznámil během svého působení už jako rozhodčí v Ráji smrti. Když přišel a vysmál se Bohovi, že ho nemůže jen tak zabít, aniž by udělal něco, co musí udělat, Bůh se rozhodl, že jeho přání vyhoví. Polonius nikdy nevycházel s Nemmou, pocházeli skoro ze stejného století, avšak místa jejich narození se lišila. Nemma pocházela z Řecka, které pro Polonia znamenalo jen nehezkou oběť pro Řím. Ti dva si na sebe nikdy nezvykli. Polonius Nemmě pořád vyčítá fakt, že pokud by skutečně pocházel z Řecka, prokazovala by mu úctu, na což Nemma nikdy nereagovala. Proč by měla reagovat na slova nějakého rozhodčího, že?

Polonius si užíval svou jedinečnou hru, ve které sám účastník rozhodl o svém životě. Poprosil Boha, aby mu na místo navrácení oka, které si Bůh poté ponechal, jako připomínku na jeho předešlý život, daroval moc tvořit. Ať už to bylo cokoliv, chtěl se jen smát nad svými výrobky. A Bůh souhlasil. Polonius prokazoval mezi ostatními rozhodčími už od samotného počátku velkou krvežíznivost. Avšak Bůh hned na začátku jejich práce všem řekl, že nehodlá mrhat jejich životy, které jsou nyní pro něj ty nejcennější. Pochopitelně by se jich rád zbavil, ale tihle lidé mu prokázali, že jejich síla žít byla silnější než smrt, přesto odmítli vrátit se zpět do svého těla. Dal jim nový život, za což jsou mu všichni vděční. Všichni, až na Nemmu.

Nad tím vším Polonius nikdy nepřemýšlel.

Polonius poklidně otevřel světle hnědé oko a sledoval lidi před sebou, zatímco seděl na stromě, s nohou pokrčenou, o kterou se opíral. Jeho oko vypadalo nespokojeně. Něco nebo někdo tomu chyběl. Ale kdo? Nebo co? Zklamaně si vzdychl. Slyšel však křupnutí větve, která byla několik metrů daleko za ním. Přesto hned trhl hlavou za tím zvukem. Přimhouřil oči a vstal, jemně si pohladil svou kožešinu. Bez jediného slova seskočil dolů ze své větve, která se jen jemně zahýbala ze strany na stranu. Nechal, aby mu kožešina ladně přistála na vyhublých zádech a zakryla tak vystupující žebra spolu s ohyzdnými jizvami, které mu zůstaly ještě z jeho předešlého života, však hrdý na ně byl dost. Poklidně vstal a díval se před sebe.

Mírně zvedl ruku, jakoby chtěl na něco ukázat. Potom ji prudce přitáhl k sobě a stisknul v pěst. Odněkud z hlubokého lesa před ním vyletěl mladík s rukou natáhlou před sebe, zatímco mu zápěstí mírně krvácelo. Polonius na něj promluvil veselým hlasem, že sice přišel pozdě, ale hra ještě nezačala. Aniž by si to mladík uvědomil, už visel na pavučině a polekaně se díval kolem sebe. Polonius se jen pobaveně, lehce šíleně, zasmál a všem oznámil, jak velká zábava to je, sledovat lidi, jak se snaží přežít. Mladík se doposud nedostal z toho prvotního šoku, ostatním se už pomalu začínalo vracet zdravé myšlení, ale i tak byli z toho v šoku; nepamatovali, jak se sem tak rychle mohli dostat a mladík si sotva všimli vedle sebe, až když už tam visel spolu s nimi. Snad jen Wretch si pamatoval, že mladík před chvílí byl na zemi, ale jak se dostal nahoru, to už neviděl. A než by se nadáli, byl mezi nimi ještě jeden muž, kolem padesáti let a polekaně s sebou trhal ve snaze se dostat pryč. Zařval na Polonia, že až se k němu dostane, tak že ho zabije, zatímco si Polonius podepřel bradu a usmíval se spokojeností, ptal se jich, zda se baví, tak jako on, nebo zda je hra nudí, potom budou moci začít. Victoria zle zavrčela a vzteklým hlasem se Polonia zeptala, zda ta praštěná cesta sem byl jeho nápad. Polonius se zavrněním přikývl a dal si ruce za hlavy. Vesele jí vysvětlil, že ony zvláštní efekty jim tam přidal speciálně, aby se tento ročník skutečně vyvedl. Victoria ho poslala do háje a přísahala, že až bude moci, vyrve mu střeva z těla ven. Polonius trochu smutně poznamenal, že lidi mu už vyrvali oko a teď má přijít i o střeva. Potom se skutečně šíleně zasmál. Zeptal se Boha, zda ho sleduje.

A Bůh mu odpověděl v podobě větru. Polonius se nyní hříšně usmíval, zatímco mu vlasy zakrývaly oči. Poklidně levé oko otevřel, něčeho se ve vzduchu chytil a vykročil kupředu, kráčel ve vzduchu Wretch si všiml drobné záře za ním. Polonius se podíval na něj a chvíli ho během své chůze sledoval. Potom se zastavil uprostřed, aby na všechny viděl; nyní měl šest soutěžících, jak roztomilý počet. Zhluboka se nadechnul, aby nasál jejich pachy; jak nehezky se potili, když se díval smrti do tváře. Ale bylo to lidské, proto jim to odpustil. Svým okem se pomalu podíval po všech, aby si jejich tváře zapamatoval a mohl si jejich výkřiky přehrávat v hlavě pořád dokola a dokola. Rukou se něčeho ve vzduchu zachytil a posměšně jim vysmekl poklonu.

Znovu se jich zeptal, zda jsou připraveni.

To už mladík po něm vztekle zakřičel, aby přestal kecat a pustil je. Polonius se jen potěšeně usmál. Souhlasil s ním s milým tónem hlasu a podíval se na něj s tím šíleným pohledem, vyptávajíc se ho, zda mu nebude vadit, že se začne jeho ptát jako prvního. Mladík se zarazil. Wretch zareagoval rychleji než mladík. Aby mu získal trochu času, zeptal se Polonia na pravidla. Polonius tiše zavrčel a trhl hlavou k němu. Oko měl nyní jako od hada, zornice byla naprosto zúžená, ale Polonius se po chvíli zklidnil a zhluboka se nadechnul. Usmál se a otočil se na Wretche, aby se mu díval do očí, když s ním mluvil. Byl si moc dobře vědom, nyní si byl jist, že tento muž rozhodně není jako ostatní. V něčem se lišil. Byl všímavější, než ostatní účastníci, ale to nebylo všechno. Přimhouřil oko. Něco zřejmě hledal. Pak se jen líbezně usmál. Otočil se, aby se díval na Victoriu. Ta se jen zamračila a vyhrožovala mu, že jestli na ni bude tak zírat, dopadne špatně. Polonius se jen pobaveně zasmál. Naklonil hlavu na stranu a o něco se opřel. Wretch si znovu všiml bílého vlákna, které lehce zazářilo, když se ho dotkl paprsek slunce. Stiskl ruce v pěst. Pomalu přestával cítit prsty, musel je nějak prokrvit. Polonius tiše sledoval Victoriu. Nakonec jen poznamenal, že tohle čekání je nudné. Wretch mu svou otázku zopakoval, protože už se díval na mladíka znovu. Polonius vycenil bílé zuby. Jedním skokem se objevil před ním a držel mu slabě krk, zatímco mu šeptal do ucha:

"Já jsem pravidla. Nikdo jiný, jen já! Zeptej se ještě jednou bez vyznání a tím odporným tónem..." Tiše zasyčel. "a zabiji tě rovnou."

Pustil ho a prudce od něj odskočil, aby se dostal znovu doprostřed, mezi všechny ostatní. Wretch se však ušklíbl. Provokativně se ho zeptal, co by se stalo, kdyby se ho zeptal jinak. Nyní mu však vykal. Byl si vědom toho, že tahle hra bude šílená; musel se na ni připravit. Bylo mu jasné, že ho Polonius před začátkem hry zabít nemůže. Takže schytal tak silnou ránu do břicha, na což všichni kolem zpozorněli. Polonius mu zvedl hlavu a držel ho za vlasy.

"Přestaň mě štvát, člověče," zasyčel tichým hlasem Polonius a oko mu vztekle zazářilo. Avšak pak promluvil klidným hlasem: "Jinak tě zabiji."

Wretch se trochu ušklíbl. Potvrdil mu tak jeho myšlenky. Než sám určí přesný čas hry, nemůže je zabít, ani kdyby chtěl.

Polonius se jen stěží dokázal uklidnit během tak krátké chvíle, ale když už se tak stalo, oko se mu rozzářilo radostí a pochválil si, že dnes má štěstí na zajímavé kousky. Will poznamenal do vzduchu, že přestává cítit prsty. Polonius se na něj podíval a pobaveně přikývl a hned mu vysvětlil proč. Objevil se za ním a jemně se dotknul oné pavučiny kolem jeho ruky. Pobaveným hlasem mu vysvětloval, že to je jeho vlastní nápad; aby se kořist příliš nesnažila utíkat, zamezí touhle pavučinou naprosté znehybnění. Richard poznamenal, že to je kravina. Polonius se zasmál, ale souhlasil.

To už najednou onen mladík začal křičet, že je to nehumánní, že je to šílené. Wretch a ostatní potom sledovali, jak ho Polonius udeřil do břicha tak surově, že mladíkovi z pusy po chvíli začala téct krev. Wretch byl nyní rád, že ho neudeřil tak moc. A tohle nebyla všechna Poloniova síla. Wretch si říkal pro sebe, že musí zachovat chladnou hlavu. Mladík zakašlal a kupodivu se i omluvil. Will zklamaně zavřel oči.

Polonius vyskočil znovu na svou větev, posadil se a podepřel si hlavu, pohlížejíc na tu skupinku lidí. Chvíli si je prohlížel a podíval se očima za sebe. Několik koulí ho sledovalo a on se jen líbezně ušklíbl. Zamával jim. Bylo mu jasné, že mnoho z jeho kolegů bylo už dávno hotových a on si tady pořád hrál. Pomalu sjel po tenkém laně k mladíkovi a zvedl mu hlavu. Jemně ho pohladil po tváři. Nechal, aby jeho hlava pomalu klesla zpět na hruď, zatímco se postavil před něj. Chvíli ho sledoval, pak se pobaveně zeptal, zda se ho může ptát. Mladík mlčel. Polonius se natáhl pro jeho ruku a stiskl jeho prst mezi svými. Mladík prudce trhl hlavou k němu, aby spatřil jeho pobavený pohled, oko mu jasně rudě zářilo a to druhé? Pořád chybělo. Wretch zpozorněl. Už otevíral ústa, že něco řekne, ale pak se stalo něco, co především Victorii a Richardovi zvedlo žaludek, Wretche to polekalo a Willa skutečně naštvalo.

Polonius pevně stisknul mladíkův prst mezi svými a zkroutil mu ho dozadu. Pochopitelně mladík zakřičel. To už ho Polonius umlčel rukou přes pusu a šeptal, aby byl potichu, jinak probudí jeho přátele dřív, než si bude moci něco užít. Vlídným hlasem mu řekl, že pokud nevykřikne podruhé, bude to brát jako smích, jakože si to užíval spolu s ním. Se slovy, že je to jen zábavná hra, pustil chlapcův zkroucený prst dozadu. Mladík se snažil uklidnit, zatímco měl pravý ukazováček úplně na jinou stranu, než by měl být. Bestie dole pod nimi jen mírně zvedly hlavy, ale pak je zase položily, upadajíc znovu do spánku. Polonius pomalu pustil mladíkova ústa a spokojeně se ušklíbl. Mírně od něj odstoupil. Se slovy, že se s ním jako s prvním rozhodčím setkat zřejmě neměl, uvolnil mu jednu ruku. To už ho mladík chtěl praštit, ale jeho ruku Polonius hravě chytil a zkroutil mu ji dozadu. Mladík se pevně kousl do rtu, aby nevykřikl bolestí, zatímco Polonius doposud držel nezlomenou ruku. Jen kousek však zbýval, aby mladíkovi křupla další kost. Polonius si křupl kloub na pravém ukazováčku za pomocí palce. A potom stejný zvuk vyšel z chlapcovy ruky, který tentokrát vykřikl strašlivou bolestí a křičel na celý les, zatímco mu tekly slzy. Polonius od něj poklidně odešel. Bylo mu jasné, že tímhle ubožákem se nedá nic dělat. Dal mu přece druhou šanci i poté, co vykřikl, ale on toho nevyužil a znovu zařval, jako malé dítě, přestože se ho sotva dotkl. Tiše si povzdychl. Bestie, sotva slyšely onen líbezný výkřik, vyletěly ze svého úkrytu a počali kousat ještě do žijícího mladíka, který Polonia prosil, aby mu pomohl. Polonius však poklidně kráčel dozadu a usmíval se. Na tvář mu dopadla mladíkova krev. Tak moc se o každičký kousek bestie praly. Polonius si oblízl rty. Potom se rozesmál, chválíc své vyhladovělé přátele, že jsou tak vzorní a nikdy nic nenechají. Stařec vedle se klepal a polekaně to sledoval.

Wretch sevřel ruku v pěst. Aniž by to tušil, viděl to předtím na vlastní oči, když ještě žil. Tohle nehumánní chování mu hodně připomínalo zaostalé země, které se sotva dokázaly vyvinout, nebo nějaké kmenové rituály, kdy se ti nejslabší obětovali pro zvířata, aby kmen mohl přežít; viděl to mnohokrát a pořád se mu z toho zvedal žaludek. Nikdy nedokázal popsat úplně všechno, jak po něm chtěl jeho nadřízený. Nedalo se to. Nemohl jen tak začít psát, že se šelmy pustily do malého chlapečka, který jen křičel, aby si ho maminka vzala zpátky k sobě, zatímco po něm šelmy skočily a jedním polknutím by ho jistě spolkly, kdyby jich tam nebylo více. Will se na něj podíval. Wretch měl pohled směřující k zemi a tiše něco šeptal. Polonius mezitím roztáhl ruce a bestie kolem něj proběhly zpět do svých stromů, kde spokojeně vrněly blahem. Na pavučině nezbylo nic, byla poničená a Polonius jen vesele poznamenal, že bude muset vytvořit další. Richard byl pobledlý. Bylo mu skutečně špatně. Zápach z lidského masa byl skutečně nepříjemný a dráždil tak jeho žaludek. Polonius si oblízl rty a otevřel oko, dívajíc se na starce před sebou. Ten se na něj jen zamračil. Polonius k němu přišel. Prohlédl si jeho vrásčitou pokožku a šedivějící vlasy a vousy. Zeptal se ho, zda je připravený. Muž na něj plivl. Schytal facku, jako by byl nějaký malý chlapec. Polonius se o něj mírně opřel a tiše mu zašeptal do ucha, aby se naučil slušného chování, jinak zemře o to dřív. Stařec na to nijak nereagoval a díval se skrz Polonia. Bylo mu však už jasné, co se po něm bude chtít. Vydržet nějakou tu zlomeninu, když se mu během každého kroku něco zlomí, přece nebude nic těžkého, ne? A vůbec; proč by měl bojovat naplno? Vždyť už je jednou nohou v hrobě. Je to ta osoba, kterou vidíte v kómatu, která Vám umírá před očima, a Vy nemůžete nic dělat.

"Můžeme začít?" zeptal se Polonius veselým hlasem."Jdi k čertu a shnij v pekle," řekl stařec, čímž schytal trest okamžitě. Polonius mu stiskl prst a zkroutil mu ho dozadu. Stařec jen krátce vykřikl, ale ani tak nepřestal s nehezkými poznámkami na Polonia.

Trvalo to už asi pět minut, muž měl zlomené skoro všechny prsty na nohách a zbývala mu jen levá ruka, pět posledních prstů. Stařec tiše plakal, ale nevykřikl více po tom prvním výkřiku. V zelených očích se odrážela tvář jeho ženy s šedivými vlasy, kterou každý den objímal a miloval ji celým srdcem. Pro ni by byl ochotný bojovat, ale bylo mu jasné, že takovou dobu na něj čekat nebude. Zklamaně zavřel oči. Polonius mu křupl další prst, křuplo to tak hlasitě, až i Victoria vykulila oči vztekem.

"Další? Který bude další?" zašeptal Polonius pobaveně a přinutil muže se na něj podívat. Zarazil se však. Muž se na něj mile usmál. Podíval se mu nyní přímo do očí, se slovy, že tohle by dělat nemusel, kdyby si sám v životě předtím neprožil to samé, že kdyby to nezažíval každý den, nenaučil by se v tom najít porozumění, chtíč a rozkoš, kterou nyní cítí. A Polonius najednou zarazil své prsty před zlomením toho dalšího. Už držel kloub mezi prsty, stačilo jen škubnout a muž by přišel o další prst. Ale slova starce ho zarazila.

"Moc dobře víš, že tohle by se nedělo, kdyby ti tohle někdo nedělal na oplátku," řekl muž znaleckým tónem hlasu, však znělo to jako kárání syna. Jeho oči byly připravené na smrt. I přesto, že mu Polonius zlomil skoro všechny prsty, stařec se na něj i tak usmíval. A pak řekl něco, co Polonia a všechny ostatní dostalo. "Vím, že mně nezabiješ, chlapče."

Polonius hleděl na starce a snad v něm spatřil Senecu. Vycenil zuby. Snad v oku se mu zobrazilo trochu soucitu, však hned ho zakryl hněvem, když zpod své kožešiny vytáhl dýku a vrazil ji muži hluboko do srdce a počal ho bodat několikrát po sobě. Muž při první ráně polekaně pohlédl do oka toho mladíka, kterého se snažil zachránit před šílenstvím, avšak šílenství ho už pohltilo dávno. Slabě vykřikl. Další rány už necítil. Jeho srdce přestalo tlouci po první ráně. Všichni zbylí to jen polekaně sledovali.

Victoria vykřikla za mužem, když ho Polonius surově skopl z pavučiny. Stařec letěl rychle vzduchem dolů na zem, o kterou se rozplácl, a bestie se na něj hned vrhly. Polonius ho mírně zadýchaně sledoval. Ruce se mu mírně klepaly. Měl je od krve. Vzpomněl si moc dobře na to, jak zabil Senecu stejným způsobem. Bavil se přitom. Avšak nyní měl snad strach sám ze sebe. Rozetřel si starcovu krev mezi prsty a přičichl k nim, sotva dýchajíc. Proč měl najednou tak zvýšený tep? Proč se mu tak těžce dýchalo? A proč vůbec myslel na toho hlupáka Senecu? Zavřel oči. Sestoupil dolů mezi hodující bestie, naposledy pohlédl na tvář starce, kterou hned rozškrábala bestie v podobě nějaké lasičky, a sehnul se pro listy, aby si jimi očistil špinavé ruce a obličej. To už ho však bestie žadonila, aby jí hodil ten list s krví. Zahodil ho ledabyle za sebe a několik bestií se o něj porvalo. Polonius vzhlédl k prázdné pavučině, na které předtím stařec visel. Potom se znovu usmál tím šíleným úsměvem. Chytil se tenkého bílého vlákna a vyskočil nahoru, znovu doprostřed místa, kde se rozprostíraly další čtyři oběti. Vítr mu mírně zavlál od vlasů, jejichž konečky byly na chvíli od krve, když se však zase zhouply zpátky k Poloniovi, byly překrásně čisté, jako na samotném počátku. Nic neříkal. Zbylí účastníci ho jen tiše sledovali. Wretch si uvědomoval hned několik věcí; když vykřikne, přinutí to bestie, aby zaútočily, nebo ho sám Polonius zabije. Když nevykřikne, bude Polonius pokračovat do doby, než se tak skutečně stane. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby nevykřikl vůbec. Stalo by se mu to samé, co starcovi před chvílí? Vždyť ten přece na začátku vykřikl. Nebo snad ne? Nebo se mu to snad zdálo? Sice jen krátce, ale stařec skutečně vykřikl bolestí, když mu Polonius zlomil první prst. A tím si Wretch nebyl naprosto jistý. Potom, co to všechno viděl, si nebyl jistý ničím.

Poloniovo oko lehce zazářilo. A pak se zeptal, kdo půjde jako další. Všichni mlčeli a tiše ho sledovali. Polonius se sám zhoupl přímo k Victorii, která se na něj zamračila. Jemně jí přejel po vlasech a přivoněl si k nim. Předtím, než jí mohl složit kompliment, praštila ho hlavou a přikázala mu, aby jí raději vyzval ke hře, nebo jí zmizel z očí. Polonius se jen líbezně usmál a zavrněl spokojením. Poklidně po ní přešel, jakoby chodil po laně, a zastavil se přímo před ní. Znovu se dotkl jejích vlasů a políbil je. Řekl, že krásnější ženu v Ráji smrti nikdy dříve neviděl. Hned na to, když už se chystala říct svou další peprnou poznámku, oznámil ji, že si ji zvolil, jako další hračku. Označení hračka Victoriu neobyčejně naštvala, div mu pavučinu neroztrhala rovnou. Slibovala mu, že ho zabije okamžitě, jen co se k ní přiblíží, na což se Polonius šíleně zasmál, že o ničem jiném ani nesnil.

"Tak mě tedy zabijte, císařovno," vyzval ji tiše.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře