Bornword 0

28. září 2015 | 07.00 |
› 

Když se probudil, neměl ponětí, kde se nachází. Jediné, co si pamatoval, byla jen silná rána do hlavy předtím, než omdlel. Pamatoval si také pach kouře a zvuk praskajícího dřeva v ohni. Když se probudil, bolela ho celá hlava a jen stěží dokázal zvednout ruku. Jako by snad vážila tunu. Zarazil se. Sledoval stříbrný řetěz, který mu vycházel z pout kolem levé ruky, obmotával se kolem jakési tyče vedle něj a končil na jeho druhé ruce. Řetěz to byl dlouhý a zároveň překrásně čistý. Nejdříve byl zmatený, pořád si myslel, že se mu to jenom zdá. Najednou se prudce zvedl a čelil kruté pravdě, že je skutečně spoutaný, jako nějaké divoké zvíře. Sevřel ruku v pěst a cítil chladný kov na kůži mnohem jasněji, než před malou chvíli. Co se stalo? Na co zapomněl? Co mu v danou chvíli unikalo a nedocházelo?

Najednou se dveře otevřely. Podíval se tím směrem.

Dovnitř vešla žena menšího vzrůstu se světle plavými vlasy, sepnutými dozadu do copku, který jí všechny ty zlaté provázky pevně svazoval. Dívala se na člověka před sebou a mlčela. Nakonec se posadila na židli vedle postele.

"Kdo jste?" zeptal se muž zmateně, pevně svírajíc ruce v pěst tak moc, že mu začaly krvácet. Žena na něj vrhla pohled světle zelených očí, však levou část tváře měla popálenou.

"To už jste zapomněl, Harry?" zeptala se ho chladným hlasem.

Zmateně se na ni podíval s otázkou v očích, ke komu to mluví. Žena si povzdychla a představila se mu. Jmenovala se Viktorie a vykládala mu o jakési misi, kterou měl splnit, ale nakonec byl převezen zde, zatímco jeho druzi zůstali tam. Tam? Kde tam? Co se stalo? Proč ho hlava najednou bolela více, když se o tom zmínila?

5pt;line-height:115%">

Zeptala se ho, zda si něco pamatuje.

Harry si lehl na postel a díval se do stropu. Viktoriin hlas zněl naléhavě; ptala se ho, co se tam stalo. Tam? Kde má být k čertu tam? Přestože si Harry snažil vzpomenout, nic ho nenapadalo. Viktorie si povzdechla a vyndala jakési černobílé fotografie, aby mu je ukázala. Najednou zpozorněl. Sledoval jakousi skupinu lidí na fotografii, kde byl i on. Bylo tam dalších osm lidí, včetně jednoho podivného, který se mračil, však jeho vlasy ho pálily do očí. Jako by byly čistě bílé jako sníh.

"Odkud to máte?" zeptal se, jakoby si už vzpomněl na všechno, co se odehrálo předtím, jen díky této jedné fotografii.

Viktorie se pohodlně usadila na židli a nabídla mu obchod; svobodu za to, co jí řekne, a zda se to bude shodovat s jejími informacemi.

"Něco si přece pamatovat musíte, Harry," řekla nyní už klidnějším hlasem. Zapálila si cigaretu a vydechla bílý kouř. Zeptala se ho, zda chce také. Zdvořile její nabídku cigarety odmítl. Přikývla. Vybídla ho, aby začal, až bude připravený vzpomenout si na všechnu tu hrůzu, která se tam stala. Harry mlčel a prohlížel si fotografii. Pomalu po každé tváři přejel prsty, jakoby se snažil rozpomenout se na všechny ty lidi, které by měl snad znát. Podala mu další fotografii města, které bylo opevněno hradbami, na hradbách visely tmavé vlajky.

Zeptal se jí, co to je za místo.

Viktorie pouze odvětila, že by to měl vědět on sám, a popotáhla z cigarety, vypouštějíc další oblak kouře proti muži. Věnoval jí zmatený pohled s otázkou v očích. Proč by jí měl pomoci někdo, jako je on. Musí to být ubožák, když ho chytila policie, zatímco ani neví, za co byl odsouzen. Viktorie mlčela a odklepla si popel z cigarety. Byla trpělivá. Nechala ho, aby si srovnal všechny myšlenky, které se mu nyní honily hlavou a narážely jedna na druhou, proplétaly se a mizely v jeho mysli, ztrácely se v temnotě a zase vylézaly na světlo. Měla čas.

Harry se znovu zahleděl na fotografii.

Viktorie se ho ptala, zda si vzpomíná alespoň na nějaké jméno, člověka nebo vesnice, to je jedno. Počala klepat špičkou nohy o zem, zatímco si vytáhla další cigaretu a zapálila si ji.

Najednou Harry zpozorněl a otočil fotografii. Sledoval několik podpisů, zatímco Viktorie hrdě zavřela oči, opíraje se o židli více, až její opěradlo ztěžka zavrzalo. Harry si prohlížel jednotlivá jména a snažil se vzpomenout si na tváře jejich majitelů.

"Pamatuješ si na Roba?" zeptala se najednou Viktorie a tím upoutala jeho pozornost.

Když se jí zeptal, kdo to je, odvětila jen, že by to měl vědět on sám. Řekla mu, aby jí ukázal jednotlivé členy skupiny, ve které byl on sám, aby řekl jejich jména nahlas. Harry ji zmateně sledoval, ale přikývl, otáčejíc fotografii zpátky. Prstem přejel po jedné tváři a řekl jméno; William. Viktorie přikývla, trochu kousla do cigarety. Postupně řekl všechna jména a zarazil se u bělovlasého mladíka. Viktorie se už chystala k odchodu a upravovala si kabát. Však zpozorněla s pohledem na Harryho, který se upřeně díval do těch chladných očí mladíka s bílými vlasy. Viktorie k němu přešla a podívala se, nad čím přemýšlí.

"Ah, Rob," řekla pouze. "Málem bych zapomněla, že jste spolu byli od samotného počátku, jako nerozdílná paka."

Zeptal se jí, co se mu stalo, zda je také tady.

Viktorie mu však zatahala za vlasy a donutila ho, aby se na ni podíval. Přikázala mu, aby jí řekl všechno, co ví, pak mu řekne ona, co ví sama. Harry ji chvíli zmateně sledoval, však najednou se ušklíbl. Pustila ho. Řekla mu, aby jí pověděl svůj příběh. Avšak Harry se na chvíli zasmál, což ji zarazilo. Přimhouřila nedůvěřivě oči.

"Ne, nebudu Vám vyprávět příběh svůj, ale příběh jednoho muže, na jehož jméno už rozhodně nezapomenu. Ani na to, co se stalo potom," zašeptal Harry s pohledem do země, však tak nějak se usmíval, přívětivě, mile, jakoby pod ním bylo malé dítě a bylo vystrašené z jeho vzhledu. Pevně si tiskl obě ruce k sobě, spjaté skoro k modlitbě. Viktorie mlčela, ale znovu se usadila, uvolňujíc si svůj pásek na kabátě. Byla zaujatá. Možná, že by jí tahle troska přeci jenom mohla s něčím pomoci. Souhlasila. Nabídla mu, že mu bude průběžně říkat to, co ví ona sama o dané situaci, pokud to bude potřeba. Pomalu přikývl. Zatahal za pouta. Pohlédl na ni s otázkou v očích, zda by ho nemohla pustit.

Jen chladným hlasem poznamenala, že zbabělci musí být vězněni, dokud si neuvědomí svou slabou zbabělost. Harry se bolestně usmál, ale souhlasil. Pohlédl na fotografie ve své ruce a nyní jeho pohled byl směřován jen a jen na to opevněné město. Vzpomněl si, jak celé to město hořelo, jak lidé křičeli a umírali v plamenech. A také si vzpomněl na muže s bílými vlasy otočeného zády k němu. Když se trochu otočil, něco mu řekl, však ta slova znal jen Harry. Usmíval se nad tou vzpomínkou a chvíli mlčel.

Viktorie si zapálila další cigaretu a vyfoukla temný kouř ze svých úst. Stejně jako její kouř poletoval vzduchem, tak si Harry pamatoval poletující plameny a kouř kolem nich, zatímco on klečel na zemi, ruce se mu klepaly a před ním byla mrtvola Williama s dírou v hrudi, zatímco pistole ležela před Harrym. Stejně jako plameny mizely do noční oblohy, stejně tak Harrymu padaly slzy po tvářích, zatímco křičel. Opět se mu vybavil bělovlasý muž, který mu něco říkal. A on si ta slova pamatoval až moc dobře. Děsila ho. Nyní ho opravdu děsila. Trochu se zaklepal a postel zlehka zavrzala, zatímco pouta zlehounka zacinkala. Viktorie zpozorněla a sledovala tu rozklepanou duši před sebou. Dotkla se své popálené tváře. I ona si pamatovala na plno plamenů, když utíkala skrz hořící budovu. Ale rychle zavřela oči nad tím, co všechno viděla, co všechno musela zažít. Pomalu se pousmála a vyzvala Harryho, aby tedy spustil příběh, který zatím zná jen z části a nemůže se dočkat jeho konce. Harry se pomalu uklidnil a opatrně zeptal se jí, co dostane za to, když bude vypovídat.

Na to měla Viktorie odpověď jasnou.

"Svobodu," řekla okamžitě. Harry se nuceně usmál.

Souhlasil tedy s její nabídkou, zatímco se usadil do rohu místnosti a hrál si s řetězy, které mu zlehounka klouzaly mezi prsty. Nejdříve se jí však zeptal, zda věří na Pána smrti. Viktorie přimhouřila oči. Proč se jí na to ptal teď? Potom je však pozvolna vykulila dokořán, když jí řekl, že ho spatřil jen jednou v životě, když si odváděl Roba a ještě pár dalších z jeho kolegů, zatímco město kolem něj hořelo a lidé křičeli, zatímco se jiní lidé váleli na zemi, mrtví.

"Řekněte, slečno Viktorie, věříte na Pána smrti?" zeptal se ji znovu, o něco pomaleji a dramatičtěji a zlehounka pohladil řetěz v jeho rukách. Potom se pousmál a vzhlédl k ní s jasně modrýma očima, které se mu trochu leskly. "Protože já... už ano!"

Zatím sami nevíme, co od tohoto příběhu očekávat, nebo zda se někdy dokončí, ale leží nám v hlavě, co na to řeknete Vy, takže pokud se Vám příběh zalíbí, možná najdeme kousek volného času a zamyslíme se, jak bude pokračovat dál. Pište komentáře, pokud Vás to zaujalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře