Můra - Úvod

3. duben 2017 | 11.20 |

   Mladý Peter Moon by jistě strávil obyčejné dospívání a posléze dospělost, kdyby nebyl onen osudný den na onom osudném místě. V noci 15. května roku 2015 sám viděl na vlastní oči, jaké to je, když je člověk posednutý. Posednutý něčím, co nemůžete popsat jenom slovy. Museli byste to zažít, ale pak byste přišli o hlas a jazyk by Vám ztuhl jen při myšlence na to. I tak si myslel Peter, že ten den bude naprosto obvyklý, naprosto normální, jako zbylé předešlé dny v jeho nudném životě, který celý prožil v zaprášeném městečku na okraji světa samotného. Kdyby tehdy v sedmnácti nespatřil to, co spatřil, vše by bylo možná jinak. Ten den se vydal ke svému kamarádovi, aby si s ním o něčem promluvil, ale pochopitelně po té události zapomněl, co s ním chtěl vyřešit. Proč tehdy tolik pospíchal na onen ujíždějící vlak?
   Byl rád, že konečně sehnal levné ubytování, kam by se mohl přestěhovat, sotva ukončí školu.
Na nádraží dorazil v čas, avšak sotva se dostal ke kolejím, vlak už odjížděl. Přestože za ním jakýsi muž volal, že mu to už ujelo, Peter kolem něj proběhl a nebral na jeho slova zřetel. Utíkal po kolejích, dokud se nechytil vystouplého zábradlí na vlaku. Muž jen zakroutil hlavou do stran a něco za ním zavolal. Volal, že jen hlupáci vrhajíce se vstříc smrti by měli držet pod zámkem. Tehdy Peter netušil, co tím muž myslel, a ani se tím nezabýval. Jediné, co pro něj v tu chvíli bylo hlavní, byla skutečnost, že se dostal do vlaku. Nyní potřeboval najít vhodné místo, na kterém by strávil minimálně osm hodin, než se dostane na nádraží. Bylo mu jasné, že přijede pozdě v noci. Podle předpovědi mělo pršet.
   Vzal si s sebou do vlaku noviny, aby se cestou nenudil.
   Našel kupodivu prázdnou kabinku. Neváhal ani chvíli a sám se v ní zabydlel. Usadil se k oknu, dívaje se na míjející stromy. Najednou spatřil nekončící pláně žlutého obilí. Vzpomínka na dětství, kdy jimi probíhal a skrýval se za jejich výškou, mu vyloudila menší úsměv na tváři.
   Začetl se do dnešních novin. Upoutal ho článek o nalezené dívce, která křičela na svět, že jejího manžela zabila noční můra. Jen nad tím zakroutil hlavou. Vždyť to bylo přece tak směšné. Nakonec noviny zase složil. Vyhlédl z okna. Nepočítal, kolika zastávkami projel, kolik lidí viděl na nádraží, kolik lidí nastoupilo a vystoupilo. Na chvíli usnul. Když se probudil, vlak zrovna zastavoval. Promnul si oči, aby viděl lépe, a dlouze zívl. Měl za sebou teprve půlku jízdy a už se cítil unavený. Cestu vlakem však zbožňoval. Nikde se necítil tak v bezpečí, jako právě ve vlaku samotném. Opřel se a pohodlně se usadil do křesla, zatímco pomalu zavíral oči, usínaje za houkání vlaku, který všem oznamoval, že právě vyjíždí ze stanice, že mu mají uvolnit prostor.
   "Smím si přisednout?" slyšel najednou hlas.
   Podíval se světle modrýma očima stranou ke dveřím, aby v nich spatřil mladou dívku, sotva osmnáctiletou, však tak překrásnou, že cítil, jak se mu srdce rozbušilo jen při prvním pohledu na ni. Chvíli si ji jen tak prohlížel, byl to jen zlomek vteřiny. Vlasy měla světle hnědé, zbarvené spíše do karamelové barvy, dlouhé a vlnité, oči jí jasně zářily zelenou barvou a pleť měla čistě bílou, pobledlou. Okolo krku měla puntíkovaný černobílý šátek, na nohách měla střevíčky, které musely být už pár let staré, a tělo jí zakrývaly barevné šaty. Mile se na něj usmívala, zatímco jí zpod rtů jen trochu vylézaly bílé zuby.
   Chvíli ji jen tak sledoval. Potom se rozpomněl.
   "O-Ovšem," zakoktal překvapeně a poukázal jí, aby se posadila.
   Dívka se jen mile usmála, přikývla a posadila se naproti němu, držíc si svou bílou kabelku u sebe. Poděkovala mu. Její hlas zněl skutečně překrásně. Peter netušil proč, ale chtěl navodit přátelskou atmosféru, jakoby chtěl slyšet její hlas o něco déle. Počal se jí vyptávat, kam jede a proč. Dívka zpočátku byla nesmělá, ale potom mu pověděla, že jede za svou babičkou, která je vážně nemocná a umírá. Omluvil se jí, že ji donutil o tom mluvit, a cítil se provinile. Jen zakroutila hlavou do stran na důkaz toho, že to není pravda. Nyní byla řada na ní, aby se ho ptala, proč a za kým jede. Své překvapení, že nejede za nějakou slečnou, dala hned najevo poté, co se dozvěděla, že jede za svým přítelem. Peter se musel pousmát. Netušil proč, ale oba vytvářeli v tak malé místnosti neuvěřitelně přátelskou atmosféru, že se mu nechtělo ji opouštět.
   Avšak díky této slečně jeho cesta unikla až neuvěřitelně rychle.
   Než si to jeden z nich uvědomil, stáli na nádraží, ale pořád si spolu povídali. Peter dokonce zapomněl, že se měl se svým přítelem sejít před nádražím, ale společnost oné mladé slečny mu to vynahradila. Ani ona nevypadala, že by spěchala.
   Dokud hodiny nezačaly odbíjet dvanáctou hodinu večer.
   To najednou znejistila, omluvila se mu a rychle se dala na útěk, přestože za ní volal, že by si přál její jméno znát. Avšak dívka zmizela za rohem budovy nádraží a Peter si mohl jen zklamaně povzdychnout, že je hlupák, že se na to nezeptal hned. Rozhodl se, že zavolá svému kamarádovi a omluví se mu, že vlak měl zpoždění.
Když vyšel před nádraží, hned viděl svého přítele, jak se k němu žene, však hned mu onen o půl hlavy menší mladík začal vyčítat, že měl nasednout na rychlejší spoj a zpoždění by ta nebylo žádné. Peter se mu provinile začal omlouvat. To už ho však jeho přítel přátelsky pošťouchl a navrhl, aby zašli do místního hostince na skleničku vína, že si s ním chce popovídat předtím, než zase zmizí beze stopy. Peterovi bylo jasné, že zřejmě úplně zapomněl, proč za ním původně přijel, ale rozhodl se, že nebude kazit tak příjemný večer.
   Přece ho však cosi nutilo se ohlédnout.
   Pod pouliční lampou, která příjemně svítila do tmavé noci, někoho spatřil. Když se tam však podíval znovu po chvíli, nikdo už tam nestál.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře