Aréna smrti - Kapitola devátá

29. září 2015 | 07.00 |

Kapitola devátá: Potlačená nenávist

Ozvěny píšťalky doznívaly. Šedý ležel na zemi a oddychoval. Otupěle se díval na píšťalku v ruce. "Proč vůbec žiji?" pomyslel si. "Kdo předtím u soudu rozhodl, že půjdu do vězení, ale nezemřu zde." V očích ho pálily slzy. "Proč mě prostě neposlali do Cely smrti, když mě mohli mít z krku?!" Po tváři mu stékaly chladné slzy. "Proč prostě nemohu zemřít? Proč mám pořád tendenci přežívat? Proč se chci dostat ven, když už na mě stejně nikdo nečeká? Proč se snažím, když už se nemám kam vrátit, zač bojovat?!" Otevřel oči. "Proč mě však něco pořád nutí, abych žil?" Stisk v ruce mu povolil. "Ano, tak to bude nejlepší. Sice jsem se ozval, ale pokud by mě někdo hledal, najde jenom moji mrtvolu. Tohle je moje vykoupení. Už nemám proč žít..." Zavřel oči. "Je mi zima. Ale to je jedno. Stejně umírám..."

   Někdo ho zvedl, cítil to, ale oči měl zavřené, byl připravený zemřít. Posléze, když ucítil chladný vzduch na vlasech, mírně otevřel oči. Pod sebou spatřil zemi a nohy toho, kdo ho nesl. Zase zavřel oči. Po nějaké době mírně vzhlédl. Jeho zachránce ho mírně šokoval. Čekal kohokoli, i nepřítele, ale ne... Fialového! Přimhouřil oči a hlava mu zase klesla k zemi. Přes sebe měl dva kabáty, od Fialového a od sebe. Fialový utíkal jenom ve vězeňském oblečení. Přestože mrzl, nechal kabát jemu.

   "Proč žití tolik bolí?" pomyslel si Šedý. Pohlédl očima na svou ránu, která krvácela. Spatřil však, že je něčím obvázaná. Neodvážil se více pohnout. Jenom fakt, že ho Fialový nesl, byl mírně děsivý. Mohl ho tam přece nechat. Tak proč se vrátil pro někoho, koho nenávidí?

   Fialový vrazil pěstí od ptáka, kterého proti němu poslala Vůdkyně. Pták se rozpadl na kousky železa a šroubky poletovaly okolo Fialového, zatímco se dostával pryč.

Spustila se lavina, ale té se snadno vyhnuli. Záběr na ně nebyl. Lidí se bavili tím, jak proti sobě bojují samotáři. Ozvaly se výstřely. Lavina sebrala několik životů. Výstřely neoznamovaly všechny smrti. Bylo jich příliš mnoho.

   Fialový se rozběhl a pokoušel se přeskočit propast. Kameny se však pod nimi propadly díky přičinění Vůdkyně. Fialový se marně snažil něčeho chytit a zastavit tak pád. Nakonec se konečně zastavil a podíval se dolů. Držel Šedého a sledoval krajinu pod nimi. Pád by rozhodně nepřežili ani jeden. Pohlédl nahoru. Zase spatřil toho otravného ptáka, kterého předtím zničil. Zamračil se. Dva stejně nenávistné pohledy se sledovaly.

   "Baf." řekl Fialový. Pták zakrákal a rychle se rozletěl pryč. Fialový si pomalu vytáhl Šedého na záda a chytil se oběma rukama. Pohlédl dolů, zda se může o něco zapřít nohama. Když konečně našel kámen, tak kámen uletěl a on sjel po skále dolů. Zkrvavělými rukami se konečně o něco zachytil. Pomalu šplhal nahoru. "Šedý, tady ještě nechci zemřít." řekl zle. "Pokud ty ano, klidně si spadni. Ale pokud ne... Drž se!"

   Fialový rychle utíkal po skále, až ho to překvapilo, a vyběhl nahoru. Hned tam však spadl k zemi. Pomalu vstal a sundal ze sebe Šedého. Pohlédl na ptáka, který krákal a letěl pryč. Na chvíli si poseděl na zemi a sledoval Šedého, který měl oba kabáty. Nakonec ho zase chytil a rozběhl se s ním pryč. Nepřemýšlel nad ničím. Chtěl hlavně přežít.

   Vůdkyně ho tiše sledovala. Přejížděla si prstem přes rty a pak si je oblízla. Pohlédla na obrazovku vedle sebe, kde měla fotku Fialového a různé popisy k němu. Sledoval ho.

   "Tebe se musíme zbavit jako hlavního." řekla tiše. "Fialový, proč jsi vycházel, když se s ním nenávidíš? Chceš se snad stát vůdcem? Copak jste si jeho nezvolili jako vůdce od začátku? Jako jediní jste neztratili ani jediného člena. Gratuluji. Co se týče skóre, nejste vítězové ani poslední. Co se týče lidí, jste na prvním místě. Nikdo vám ještě nezemřel."

   Bílá nervózně chodila z místa na místo, zatímco si Černá hryzala nehty. Moses seděl u ohně a ohříval si ruce. Zelený se tiše díval do země. To ticho bylo zabíjející. Zelený vzdychl.

   "Neměli bychom je jít hledat?" zeptal se.

   "Ne, copak jim nedůvěřuješ?" zajímal se Moses.

   "Důvěřuji, ale i tak..." Pohlédl stranou.

   "Jsou to šílené hry. Je jenom na tobě, kdy přijdeš o rozum."

   "Uvědom si, že je to ještě dítě." ozvala se Černá.

   "A ty si uvědom, že mohlo být po tobě." usmál se Moses. Černá se hrdě podívala stranou.

   "Mohu říct to samé."

   "Věděl jsem, do čeho jdu. Nebyl jsem překvapený."

   "To určitě."

   "Nevěř mi, je to tvé rozhodnutí."

   "Je jednoduché." řekla Bílá a usmála se. "Jako zákon přírody. Oni jsou kořist, my jsme lovci."

   "Na tomhle pravidlu byla Arény smrti vybudována." řekl Moses. "Při zabití každého člověka získáš jídlo, pokud tě nikdo nepodporuje. Dalo by se říct, že nás podporují, abychom se zabíjeli a kradli si věci navzájem. Skoro za polovinou. Daří se vám. Máte sponzory. Teda měli jste."

   "Měli?" zeptal se Zelený.

   Moses ukázal tabulku a oni viděli, že jsme na posledním místě. "Ještě včera jste byli mezi třemi nejpodporovanějšími skupinami. A nyní?" Ušklíbl se. "Jste úplně poslední, máte jenom jednoho sponzora. Dokonce i samotáři jsou na tom lépe než vy."

   "Jak upřímné." řekla Černá.

   "Jsme první od konce, bomba!" zasmála se Bílá.

   "Někdo sem jde." zpozorněla Černá. "Schovejte se!"

   Sama vyskočila na strop a čekala. Ostatní se skryli někde v jeskyni a oheň uhasili. "Kdo se sem chtěl přiblížit?" pomyslel si Moses. "Copak nemá náramek, aby si zkontroloval, zda tady někdo není?"

   Osoba se k nim pomalu přibližovala. Skrz velké závěje sněhu se jí špatně chodilo. Proti větru a sněhovým vločkám ještě hůř. Jeskyně ho odstrašovala velkými rampouchy před vchodem. Vypadala, jako velký sněžný ježek. Ale ani toho se muž nezalekl.

   Pomalu vstoupil dovnitř. Rozhlédl se kolem sebe. Tvář měl skrytou pod kabátem, na zádech měl hrb. Pomalu postupoval kupředu, za sebou nechával kapky krve. Toho si Černý hned všimla a zamračila se. Posouvala se po zdi blíž k němu.

   "Je zraněný!" pomyslela si a usmála se. "Pak to bude snadný proces. Neminu ho!" Dýka v ruce jí zazářila. Pevně stiskla druhou rukou pistoli na opasku. "Bude litovat, že sem vešel."

   Zhloupla se, aby byla nad ním, a čekala. "Tak pojď." pomyslel si Moses a opatrně vykoukl. Muž se konečně zastavil. Na zem dopadaly kapky krve. Moses si prohlížel jeho hrb na zádech.

   "Teď!" pomyslela si Černá a skočila proti muži. "Jestli ho minu, tak nebudu mít šanci zaútočit znovu!" Ohnala se dýkou a muž se ohlédl. "Sakra!" Přestože ji muž viděl, nastavil ruce, jakoby se snažil její dýky zastavit. Prosekla jeho rukávy a kůži. Na zem cosi spadlo a jeho hrb zmizel. A on pak její dýky skutečně zastavil. Černá se polekala, když sledovala tvář zblízka.

   "Černá, co se děje?" zeptal se Moses.

   "Ty...?" zeptala se Černá zmateně a pustila dýky.

   "Kdo to je?" zeptala se Bílá a vykoukla zpoza kamene.

   "Celkem dobrý útok, Černá." usmál se Fialový, který měl pořezané ruce po celé délce. "Ale pořád to nebylo dostatečně hluboké, abys těmihle seky někoho zabila." Černá mlčela a otupěle ho sledovala.

   "Fialový..." řekla zmateně.

   "Šedý!" polekala se bílá, když viděla Šedého ležet na zemi.

   "Našel jsem ho takhle." řekl Fialový, zatímco Bílá přispěchala k Šedému. "Kupodivu mu to těsně předtím, než skoro zemřel, trochu pálilo. Našel dobrý způsob, jak na sebe upozornit."

   "Proč ji dostal tak blbý nápad a prostě jsi nevolal, že jsi tady?" zeptal se Zelený zle.

   "Abych tak na sebe přilákal pozornost ostatních? Dík nechci, prcku." řekl Fialový zle.

   "Já nejsem prcek!"

   "Ale chováš se tak."

   Moses se dotknul krku Šedého. "Bude v pořádku." řekl.

   "Ty se vtom vyznáš?" zeptala se Bílá.

   "Studoval jsem na lékaře... Předtím než mě obvinili."

   "Aha. To mě mrzí."

   "Můžeš klidně říkat, že jsi nic neudělala, je jim to stejně jedno. Všichni se ti nakonec stejně vysmějí do tváře, že jsi šílená."

   Šedý se rázem probudil. Vstal do sedu, ale chytil se za bok. Podívalse stranou, spatřil Bílou, která se dívala do země, byla opřená o zeď. Vlasy jí pomalu padaly do očí, jak lehounce skláněla hlavu víc a víc k zemi. Podívala se na něj lesklýma očima.

   "Šedý." zpozorněla a hned k němu přešla. "Jsi v pořádku?" Chytila ho za ruku. "Takhle mě neděs."

   "Co se stalo? Jak jsem se sem dostal?" zeptal se Šedý zmateně.

   "Možná nemusíš všechno zvládnout sám." usmála se Bílá. "Jsme skupina. Důvěřuj nám trochu. Nepouštěj se do bojů zbytečně. Neradi bychom přišli o vůdce, kterého jsme si zvolili. Můžeme se nenávidět navzájem, ale dokud se nedostaneme odsud, půjdeme za tebou a budeme se klidně bránit navzájem. Důkazem toho je Fialový." Podívala se na Fialového, který ležel na zemi aspal. Šedého mírně polekal obvaz kolem jeho těla. "Nemusel pro tebe jít, ale šel. Stálo ho to málem život. Ale dotáhl tě sem. Tak se nakopni a začni fungovat s námi, ne?"

   "Proč to udělal?!" zasyčel Šedý mírně zle.

   "Nevím. Ale neděkuj mu. Udělal to asi z vlastní hrdosti. "Když mu poděkuješ..."

   "Nepřijme to a přijde o svou hrdost. Chápu."

   "Ano..."

   Když se oba podívali ven, Fialový otevřel oči. Tiše se jimi díval do stropu. Nakonec je zase zavřel. "Hlupáku." pomyslel si.

   "Ale štve mě to..."

   "Co tě štve."

   "Že musel riskovat život, aby pomohl neschopnému, jako jsem já... To mu neodpustím."

   "Možná ho neriskoval kvůli tomuhle."

   "Tak proč?"

   Bílá se usmála a sedla si k němu. "Možná ho riskoval kvůli příteli."

   Fialový otevřel oči dokořán, stejně tak Šedý vykulil oči. "Příteli? Dobrý vtip. Vždyť mě nenávidí. Spíše nechtěl přijít o nepřítele, kterého zabije poté, co opustí Arénu smrti."

   "Když se nad tím zamyslíš, tak mi ani nepřipadá, že by tě neměl rád. Pokud by tomu tak bylo, proč by riskoval život a hledal tě, aniž by věděl kde? Nemyslím si, že už jste tak velcí nepřátelé jako na začátku. Jsem za to ráda. Protože takhle... budeme moci všichni odejít společné jako přátelé." Šedý se zarazil. Poprvé viděl, jak se Bílá skutečně vesele směje.

   "Souhlasím." pousmál se Šedý. Pak se zarazil. Pohlédl na svůj bok. Viděl, že pod obvazem je ještě jakýsi kus šedé látky. Podíval se stranou a polekal se. Viděl, že Fialovému chybí kus nohavice. "To si snad sám urval, abych nevykrvácel?" pomyslel si Šedý polekaně. "Proč to udělal?! Co si od toho sakra slibuje? Proč mi vůbec pomohl...? Nebyl jsem snad připravený zemřít?"

   "Je vidět, že si tě vážně cení, jako nepřítele."

   "Co?" otočil se na ni.

   "Když jsem slyšela tolik výstřelů... měla jsem strach, že jeden bude patřit tobě, nebo Fialovému. Jako jediný se pro tebe vrhl do vánice a nevšímal si toho. Možná že pod tou vaší silnou slupkou nenávistí se máte alespoň trochu rádi a můžete být kamarádi."

   "My dva? To si nemyslím." pousmál se. "Ale pokud ano, rozhodně bych se cítil jistěji."

   Bílá se usmála. "I já s Černou vycházím kupodivu líp. A to jsme se nenáviděly."

   "Všiml jsem si, že už ji tolik nemlátíš."

   Bílá se zasmála. "Protože už to není to pako, jako předtím." Černá, která ležela na zemi vedle Fialového, se pousmála a otevřela oči.

   "Říká ta pravá." zašeptala skoro neslyšně.

   Vítr rozfoukával sníh. Sem a tam někdo zakřičel, protože přepadl přes okraj hory. Vlci ho roztrhali, nebo ho do drápů popadl pták. Daroval ho svým dětem nebo mu sám utrhl hlavu. Výstřely byly tak po každé minutě, minimálně. Už se nemuseli ani snažit někoho zabít. Příroda si je rozdělí sama a zabije podle sebe. Spíše Vůdkyně rozhodne, kdo přežije a kdo zemře.

   "Takže jsi přežil, Fialový." zeptala se vesele. "Ale tvá cesta se pomalu blíží ke konci. Buď to přiznej, že jsi poražený, nebo se jím staň. Působíš totiž mnohem víc problémů, když nevíš, na čem skutečně jsi. Staň se naší mrtvou loutkou a hýbej se dle našich pravidel. Protože tak můžeš přežít."

   "Už nám pomalu dochází jídlo." řekla Bílá. "Měli jsme předtím hodně sponzorů a zbyl nám jeden. Podle všeho chce, abychom začali lovit. Ale těch vlků se ani nedotknu. A chytat ty lítací potvory se mi taky moc nechce. Chtělo by to umět pořádně s lukem, abych je sestřelila."

   "To mi povídej." řekla Černá.

   "Fajn, řekni ještě jednou, kdo tě napadl." řekl Moses. "A vy toho nechte. Prostě půjdete lovit obě."

   "Neviděl jsem jí do tváře, ale byla to žena." řekl Šedý.

   "Nějaký typický znak?"

   "Její hlas jsem poznal."

   "Hm..."

   "Kdo zaútočil po tubě." Ukázal mu na čelo.

   "To nic, jen jsem vrazil hlavou o nízký strop jeskyně. To je vše."

   "To by to vypadalo jinak."

   "Chceš mě naštvat?" Šedý mu stiskl zranění, až málem zakřičel. Zle zavrčel. "Nedráždi hada bosou nohou!"

   "Klídek, boty ještě mám."

   "Na to, že jsi málem zemřel, jsi celkem klidný."

   "Někdo se nás snaží odstranit." řekl Zelený.

  "Spíše všichni." řekl Fialový. "Je to jednoduchý systém. Začne se ti dařit a jsi pro ně přítěží. Je na čase roztáhnout křídla a shodit nás ze skály. Typické pro zbohatlíky."

   "Neměli by nás spíše podporovat, když se nám daří?" zeptala se Bílá.

   "Funguje to právě naopak." řekla Černá. "Když máš víc, než potřebuješ, nač tě nadále krmit. Nějak takhle by to řekla Vůdkyně, pokud se nepletu."

   "Nicméně... Musíme jít něco ulovit." řekl Moses.

   "Fajn, jdu s vámi." řekl Šedý. Moses ho však jedním hmatem hned posadil zpátky.

   "Ty zůstaneš tady."

   "Co?"

   "Když máš sílu vstávat, určitě se odkážeš ochránit sám." usmála se Černá.

   "Kdepak, jdu s vámi."

   "Chce mě naštvat?" zeptal se Moses a jeho pohled byl děsivý.

   "Ne." posadil se Šedý hned zpátky na zem. "A proč on může?!" Ukázal na Fialového.

   "Na rozdíl od tebe umím zabíjet." zasmál se Fialový a vyšel ven jako první.

   "Kašlu vám na to, jdu s vámi." nesouhlasil Šedý přesto.

   "Já to s ním pořeším." usmála se Bílá a ostatní odešli.

   "Měla bys to vědět. Nechci být přítěží." řekl Šedý. Dřepla si k němu.

   "Já vím." usmála se. "Ale ve tvém současném stavu bys měl přece vědět, že nám moc nepomůžeš."

   "Co když budete potřebovat pomoc?"

   "Od toho jsem tam přece já. Pamatuj, že má pěst rozdrtí i železo."

   "Co když nebudeš na dosah?"

   "Mám tendenci se objevovat ve správný čas na správném místě."

   Chvíli bylo ticho. Krev se Šedému vlévala do tváře, aniž by tušil proč a mírně rudl. "Co když zemřeš?" zašeptal a ji to zastavilo před odchodem. Podívala se za sebe a zamrkala. Mlčel.

   Slyšel kroky. Věděl, že je to hloupá otázka. Bílá byla přece mnohem silnější než on. Je přece vyloučeno, aby zemřela. Nikdo ji nemůže porazit. Rozhodně ne někdo odsud. Ucítila rázem ruce na své tváři a vzhlédl. To už ho však Bílá políbila. Nedala mu ani šanci, aby zaváhal nebo cokoliv řekl. Nejdříve ji sledoval, ale pak zavřel oči. Nikdy předtím si neuvědomil, že přesto, jak je silná, tak má hebké dlaně. Přejela mu rukou po tváři a zastavila se u krku.

   "Nezemřu." zašeptala s úsměvem a vstala. Šedý se díval zmateně před sebe, byl mírně otupělý tím, co se stalo.

   "Bílá..." řekl Šedý a sledoval, jak Bílá s úsměvem odchází. Před koncem se zastavila, zamávala mu a pak zmizela za rohem. Chvíli se mu ta scéna přehrávala před obličejem, zatímco byl na zemi. Pak si něco uvědomil a rychle vzhlédl. "BÍLÁ!" zakřičel a vyběhl rychle ven, bolest nebolest.

   "Teď." usmála se Vůdkyně a zmáčkla tlačítko.

   Země se rázem zatřásla. Začalo Násilné přemístění a rozhodně rychleji a brutálněji, než předtím. Všechny srazilo k zemi a ten kdo se prostě nechytil, toho okamžitě roztrhalo na kusy. Šedý se pevně držel kamene, aby měl nějakou jistotu. Když okolo něj proletěla ruka, polekal se. Vítr tvořil obří vír okolo celé hory a pohlcoval úplně všechno. Těla, končetiny, cokoliv, co se oddělilo. Lidé tleskali a smáli se. Doposud Krvavé hry nebyly tak zábavné, jako nyní. Nějaká dívka proletěla okolo Šedého, křičela a pak se rozpadla jenom na kousky těla. Šedému se zvedl žaludek, když to spatřil.

   A pak i on zmizel. Přistál prudce na zemi a zakašlal. Utřel si drobné kapky krve a přesto, když se zvedl na kolena, kašlal krev. Slyšel, že se něco rozpadlo. Dopadl na něj zbytek masa. Druhé Násilné přemístění přežívá mnohem méně lidí, než při předchozím. Když viděl jenom kus nohy, už prostě zbytky z polévky v sobě udržet nemohl. Nebyl však jediný, komu bylo nevolno z hromad masa kolem sebe. Děla střílela. Na nebi se objevilo mnoho obrazců lidí, kteří zemřeli během přenosu. Zhluboka oddychoval. Když se podíval vedle sebe a spatřil tělo, nadechnul se a zakřičel. Byl na pokraji šílenství. Kdo by nebyl? Vždyť jenom díky tomuhle přišly stovky lidí o život. Sponzoři ho pobaveně sledovali. K jeho křiku se přidali i jiní, kteří však už zešíleli a smáli se přitom. Šedý se však snažil udržet si zdravý rozum. Když už to vypadalo, že mu skutečně přeskočí, popadl dýku od mrtvoly a propíchl si ruku. To zaujalo Vůdkyni i sponzory. Šedý mlčel a tiše oddychoval. Pak vzhlédl a oči měl plné krutosti. Ale také slz.

   "Tady... nezemřu." zasyčel zle a pustil dýku od krve. "Já... přežiju!"

   "Je to jenom o tom, jak se rozhodneš." usmála se Vůdkyně. "Ale i tak... to, co chceš ty, je všem naprosto ukradené. Když sponzoři rozhodnou o tvé smrti, prostě zemřeš. Taková jsou pravidla."

   A tak, s pohledem nahoru, všichni ti, co přežili, počítali mrtvé, zatímco nad nimi zářilo velké písmeno D. Opravdu velké. Aréna byla ve tvaru písmene D, ale to nebylo všechno. Všichni zbylí soutěžící byli vedle sopky. Připravovala se soptit. Věděli to sponzoři, nebo si to nechala Vůdkyně opět jen pro sebe? Riziko smrti bylo zase o něco vyšší.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře