Syn nicoty - Kapitola 1

1. červen 2017 | 02.44 |

Varování: Yaoi! 18+!
___________________

Stál nahý u okna a tiše se díval na cestu plnou kočárů. Už byl unavený tím stereotypem. Pokaždé zaplatit nějakému chlapci, aby ho uspokojil, a potom ho nechat jít. Přitiskl dlaň na okno. Proč měl pocit, že je prázdný? Neuspokojený? Bylo jedno, zda si nějakého chlapce přivedl dvakrát, nebo třikrát k sobě – nikdy mu to nestačilo. Pokaždé ta nehezká prázdnota ho ničila zevnitř. Mladík se za jeho zády rychle oblékl a tiše zmizel. Věděl o něm. Ale nechal ho jít. Uspokojil ho. Ale jenom dostatečně. Nestačilo mu to. Prohlédl se v odrazu na okně – měl by se oholit. Vlasy rozcuchané na všechny strany. Zpocený. Ano, ten sex byl dostatečný. A přesto pořád prahl po něčem víc. Tiše vydechl na tabulku skla.
Dole pod ním žilo Rusko svým vlastním životem. Jako by on neexistoval. Pokojně a nezávisle na tom, že on je pořád zde.
Nenáviděl ten pocit bezmocnosti.

Toho rána Adrien neměl moc dobrou náladu. Na toust si namazal tlustou vrstvu másla a džemu. Miloval džem, který mu vozila jeho matka. I když se s matkou moc nescházeli, vždy si jednou, dvakrát za rok našli čas, aby se sešli. Jeho matka byla překrásná – i ve svých čtyřiceti osmi letech, třicet let po jeho narození, pořád byla neodolatelná. Jako by na ni věk neměl účinek. Temné, havraní vlasy měl po ní. Modré oči však zdědil po nenáviděném otci.
Zamíchal si čerstvě zalitý čaj v šálku a přidal cukr. Od rána mu nebylo dobře. Ten mladík ho možná nakazil. Věděl to. Věděl, že si má dát pozor, a stejně si přivedl dalšího špinavého, aby se uspokojil. A zbytečně. Možná by měl zavolat doktorovi, aby ho prošetřil. Jako po každé jeho souloži s těmito chlapci. Špinavými, drzými... a přesto tak chtivými, kteří by udělali pro pár rublů všechno, co jeho zvrácená mysl v sobě skrývá. Ruka s šálkem se mu mírně zatřásla, když ji oddaloval od úst.
Olízl si rty. Ten čaj dnes chutnal nějak jinak.
Snídani si, jako každý jiný den, příliš nevychutnal. Ani tak ho dobrá nálada neopouštěla. Přešel ke stolku, aby si prohlédl dnešní poštu. Dvě výhružky od sousedů, že ho zabijí, pokud si nepřestane vodit do svého domu chlapce a pořádat sadistické orgie a sodomii. Usmál se nad tím. Rovnou s nimi do ohně, aby mu plamen nevychladl. Dřevo letos podražilo, takže se mu jejich dopisy hodí vždycky. Další byl s pečetí jeho matky. Přála mu k úspěšně uzavřenému obchodu, o kterém jí předtím psal. Pousmál se a dopis opatrně položil stranou. Spatřil další zapečetěný dopis. Byl to od jeho věrného přítele, Mikuláše. Sotva ho otevřel, vypadla na něj pozvánka. Jak milé – slaví večírek a rozhodl se, že si tam pozve i prokletého přítele. Musel se však přiznat, že ho pozvánka potěšila. Opravdu moc. Tak moc, že se mu rozhodl ihned odepsat, že na jeho večírek rád přijde a bude se bavit jeho pohostinstvím. Věděl, že Mikulášovy slavnosti jsou nejvýznamnější ze všech a na té, na kterou ho on sám pozval, nemohl přece chybět.
Možná, že tam najde nějaké povyražení, jako vždycky.
Mikuláš mu doporučoval, aby si přivedl doprovod – nerad by ho viděl vcházet dovnitř samotného. Bohužel pro Mikuláše. Adrien nebyl ten typ, který by se chtěl vázat. A platit zbytečně několik rublů navíc, aby nějakého mladíka přesvědčil, že v průběhu večírku si s ním ještě potají někde užije, opravdu nepotřeboval. Přijde sám. Tak jako vždycky.
Pozvánku odložil stranou a se šálkem čaje přešel k oknu. Jeho domovská krajina byla tak křehká, překrásná, sotva se vzpamatovala z války a lidé už na ní zase pracovali, aby se zdálo, že je válka nijak nepostihla.
Dopil svůj šálek čaje, šel se převléct do čistých šatů, přehodil přes sebe kabát a vydal se přes ulici k doktorovi, svému dobrému příteli, kterému věřil, i přes jejich osmnáctiletý věkový rozdíl. Zaklepal na dveře, odstoupil dva kroky a vyčkával. Nečekal dlouho – do minuty slyšel vrzající schody zpoza dveří a hlas, který volal, že už je na cestě. Otevřel mu asi osmačtyřicetiletý muž, který se na něj přívětivě usmál.
"Adriene!" stiskl mu s radostí ruku.
Adrien mu stisk s hrdostí opětoval a na tváři se mu mihl milý úsměv.
"Vladimíre," řekl Adrien mile a vešel dovnitř, sotva byl pozván. Na slova svého přítele, zda jde opět na prohlídku, jenom přikývl. Jako vždy ho zavedl do obrovské místnosti s tmavě modrými závěsy a s lůžkem potaženým sametem. Svíce náramně hořely a vonné tyčinky do vzduchu vypouštěly omamující, však příjemnou vůni. Na stole ležela otevřená láhev vodky, ale nebylo z ní ještě upito. Vedle ní byla malá sklenička. "Zase jsi začal pít?"
"Ale co tě nemá!" mávl nad ním Vladimír rukou, jal se ihned uklízet a nervózně se přitom usmíval. Ano, byl připravený se dnes brzy ráno napít, aby měl plno sil na dlouhý den, ale Adrienova návštěva ho zarazila, ne však překvapila. Očekával, že dřív nebo později se zde ukáže.
Adrien se rozhlédl kolem.
"Nikdo nepřijde, jen po poledni očekávám hraběnku-..." začal Vladimír, ale Adrien ho umlčel zvednutou rukou. Nakonec si počal svlékat všechno svrchní ošacení. Bylo tomu tak vždycky – strach z nákazy a přesto ty pouliční chlapce miloval. Miloval? Co znamená to slovo? Ulehl do postele se sametovou pokrývkou, která se k němu příjemně lísala a mazlila se s jeho pokožkou. Zůstal v klidu, když ho doktor prohlížel. Věřil mu. Vladimíra znal dost dlouho na to, aby oba věděli, kam může každý z nich zajít svými poznámkami. Vladimír nekomentoval Adrienovy románky s pouličními chlapci a Adrien zase nekomentoval Vladimírovo ranní pití, přesto oba věděli, že ho to v jeho věku pomalu ale jistě zabíjí.
"Překvapuje mě, že tě pořád neomrzelo sem chodit po každém svém románku. Kolikátý to už byl tento týden?" zeptal se Vladimír, když skončil s prohlídkou a myl si ruce. Adrien se mezitím pokojně ustrojoval do své bílé košile.
"Teprve druhý," odvětil chladně.
"A to je teprve středa," zasmál se Vladimír, když si utíral ruce. "Plánuješ jít na Mikulášův večírek?" Všiml si Adrienova zlého pohledu. "No co? Poštu ti nevybírám, ale musel bych být hluchý, abych neslyšel, jak se o tom baví babky na trhu," věnoval mu úšklebek. Bylo mu jasné, že Adrien půjde. Bude tam jistě pár neznámých, nových chlapců, možná z ciziny. Není pochybu, že by se po nich Adrien chtěl podívat. Znal ho až moc dobře – fascinovalo ho nebezpečí a neznámo.
A cizinci patřili do obou těchto kategorií.
"Adriene," oslovil ho, než mu dovolil odejít. "Dávej si pozor. Někteří ti chlapci se bůhvíkolik dní už nemyli. Nerad bych, abys-..."
"Nemusíš mít obavy, Vladimíre," přerušil ho Adrien pokojně. "Vím, co dělám."
"Věčně neuspokojený, věčně neukojená touha – opravdu v to věříš?"
Adrien se na něj pokojně otočil. Nebezpečně se usmál. "Je to moje prokletí," řekl jen, než za sebou zavřel dveře.
Vladimír si palcem pomalu přejížděl po hřbetu ukazováčku a povzdychl si. Zakroutil nad ním hlavou.
Adrien kráčel směrem k nádraží – věděl, že na nádraží se zdržují ti nejroztomilejší a zároveň nejdivočejší chlapci. Chlapci, kteří by pro pár rublů udělali skutečně cokoliv. Bavilo ho to a přitom je litoval. To, jak škemrali, aby je vzal k sobě, a potom prosili, aby přestal, sotva zjistili, kdo skutečně je. Avšak ti jedineční, kterým dal okusit to potěšení, ho poznávali a dokonce se k němu hlásili. Když ho viděli, už vstávali a utíkali k němu, otírali se o něj, jako kočky o teplou ruku člověka, která jim dala mléka. Adrien si matně vzpomínal jenom na některé z nich. Jiní mu z mysli vypadli, sotva ho uspokojili. Avšak všechny je odstrčil – musí je naučit, že se nesluší, aby byli tak přítulní. Měl rád svůj vlastní prostor.
Rozhlédl se po nádraží.
Někdo nový? Nějaký nový chlapec, který zabloudil do této uličky, ztratil se a nyní žebrá, udělá cokoliv, aby přežil? Někdo nový, kdo by posloužil jeho zájmům? Možná, že by ho vzal i na ten večírek. Žádnou novou tvář bohužel neviděl. Byl zklamaný.
Otočil se k těm, které poznával a zvažoval, který z nich vypadal nejuctivěji. Nakonec vybral bledého plavovlasého, sotva osmnáctiletého mladíka. Popadl ho za loket a ignoroval zmatený pohled modrých očí. Na jeho otázku, co se stalo, neodpovídal. Dotáhl ho až domů, kde mu přikázal, aby se pořádně umyl. Ihned dal sluhou sehnat nějaké nové šaty, jak pro něj, tak pro jeho doprovod. Sluha se jen zeptal na výšku chlapce a zmizel. Bylo mu jasné, že žádný vykrmený chlapec z bohaté rodiny by s jeho pánem nikdy nešel.
Adrien nečekal dlouho – během chvíle mu sluha obstaral jak nový oblek pro něj, tak i pro pouličního chlapce. Jméno si nepamatoval. Bude mu říkat Pulya. Jak výstižné jméno – může jít kdykoliv proti němu. Adrien nejednou zažil, že takoví chlapci jsou i dost divocí. Proto je musí zkrotit ihned. Musí jim dokázat, kdo je pánem. Usmál se. To jméno se mu vážně líbilo. Pulya. Jeho Pulya, doprovod a nic víc. Možná náhodné povyražení na jeden dlouhý večer, jako vždycky.
To však ukáže čas...

Adrien jel v kočáře, Pulya seděl poslušně vedle něj ve slavnostním tmavě zeleném hábitu a mlčel. Adrien ho několikrát přistihl, jak se po něm po očku kradmo dívá a prohlíží si ho. Nezazlíval mu to. Věděl, že v tmavě modrém kabátě vypadá neodolatelně. Stiskl mladíkovu bradu mezi palcem a ukazováčkem a tiše se ho zeptal:
"Víš, proč jsi tady, Pulyo?"
"Abych plnil Vaše přání, pane Adriene," zašeptal mladík a Adrien cítil, jak se mírně třepal. Vzrušené malé, hloupé štěně. Ani ovládat se neumí. To mu stačí jenom dotyk, aby ho dostal do rozpaků? K smíchu.
"Správně," zašeptal, vyžívaje se v mladíkově nejistotě. Přejel mu palcem přes rty a mírně zatlačil. Pulya se nervózně zavrtěl.
Adrien si povšiml, jak si silně stiskl hábit. Pokrčí ho. Neumí se ani pořádně chovat. Co by ale mohl očekávat od pouličního chlapce? Najednou se zarazil a sledoval ty modré oči, které si ho pozorně prohlížely už delší chvíli. Pulya se k němu přiblížil o pár centimetrů blíž, aby se jejich stehna dotýkala. Adrien jeho chování přešel mlčením a prohrábl mu vlasy.
Pulya se přiblížil a jemně mu olízl tvář.
"Teď si hraješ na poslušné štěně?" zeptal se Adrien s úšklebkem.
"A když se jím stanu, budete šťastný, pane?" zeptal se Pulya tiše. Adrien se mu nedivil, že se k němu tak lísá. Tenhle typ lidí udělá všechno jenom proto, aby přežili. Svět je krutý. Když se nenarodí do správné rodiny, ve správný čas, jejich snaha přijde vniveč. I kdyby byli sebekrásnější, svět je odmítne, protože jsou chudí. A přesto byl Pulya překrásný – plavé vlasy ve spojení s bledou pletí a jasnýma, modrýma očima jsou v této době tak žádané. Ať už chlapec či dívka – každý touží vypadat andělsky.
Dovolil mu, aby ochutnal jeho rty.
Když se o něj chtěl opřít rukami, prudce s ním praštil o zem, až mladík zasténal. Ne však bolestí, ale vzrušením.
"Nedal jsem ti příkaz," zašeptal Adrien s úšklebkem.
Pulya tiše, přerývavě, vzrušeně dýchal. "Omlouvám se... pane," zašeptal skoro neslyšně. "Zapomněl jsem se... ovládat... ve Vaší přítomnosti... je to opravdu těžké."
Prokletý. Věčně neuspokojený, prázdný.
Když se kočár zastavil, vstal Adrien jako první. Pomohl mladíkovi na nohy a vyšel ven jako první. Nabídl mu rámě, když mladík seskočil k němu. Byl neodolatelný. Hrdě s ním kráčel vpřed.
Ukázal pozvánku, s hrdostí řekl své jméno a představil i svůj doprovod. Sluha se na něj mile usmál, přikývl a uhnul mu z cesty. Ne, nikdo se na něj neusmívá mile. Byl to předstíraný úsměv. Kdo by se usmíval na prokletého?
"Je to snad...?" slyšel tichý, ženský hlas.
"Nemyslel jsem si, že přijde," ozval se tiše muž s černou škraboškou přes obličej.
"Proč přišel i prokletý?" zeptala se jiná žena a zakryla si ústa, aby nebyla slyšet další ohavná slova: "Kdo sem pozval Syna nicoty?"
Adrien se však jenom ušklíbl, stiskl mladíkovo rameno o něco silněji a hrdě s ním kráčel kupředu. Od jiného sluhy si převzal dvě škrabošky a jednu podal chlapci. Nabídl mu rámě. Pulyovi se rozzářily oči a zavěsil se na něj. Adrien se usmál a kráčel s ním kupředu, se zakrytou tváří jenom z půlky. Ano, Mikuláš si vždycky potrpěl na anonymitu, zatímco Adrien rád vzbudil poprask.
Nechť všichni vědí, že je zde.
Mikulášovi se ihned doneslo, co jeho tvrdohlavý přítel učinil, ale nepřekvapilo ho to. Věděl, že Adrien je jiný. Zatímco seděl ve svém rudém křesle a všechny pozorně sledoval, nemohl si nevšimnout plavovlasých vlasů chlapce, kterého si Adrien přivedl. Sám musel uznat, že svého přítele viděl rád. Vstal, aby ho pořádně přivítal. Když se zdvořile optal, jak dlouho se chce Adrien zdržet, byl zklamaný jho odpovědí, že jenom do jedenácti večer.
"Tady malý potřebuje spánek," ušklíbl se Adrien a prohrábl plavovlasé vlasy. Mírně je stiskl a lehce zatáhl. Pulya se k jeho ruce lísal, jako kotě, div nezačal příst. Mikuláš se po slovech svého přítele musel ušklíbnout. Adrien byl skutečně jiný, a přitom ho jeho osobnost fascinovala ze všech pozvaných lidí nejvíce.
Tmavovlasý muž s vlasy sotva padající mu přes uši, oděný do smokingu v temné škrabošce, mu popřál, aby se na jeho skromné oslavě bavil a pil, co hrdlo ráčí. Chtěl, aby se jeho přítel zbavil těch ošklivých pomluv, že je prokletý. Znal ho dlouho. A věděl, že jsou to jen pověry. Kdyby byl prokletý, sám by už to pocítil.
Adrienovy myšlenky se však nesoustředily na oslavu.
Vracel se z nepochopitelného důvodu myšlenkami někam, kam už dlouhou dobu nezabloudil – do minulosti. Přesněji řečeno, když byl malý a žil se svou matkou. Ještě předtím, než byl prokletý tou osobou.
Sevřel si kořen nosu.
Ucítil mírné zatahání za rukáv.
"Pane?" slyšel tichý hlas a otevřel oči. "Je Vám dobře, pane Adriene?" zeptal se Pulya tiše, starostlivě. Cože? Ach ano, je na Mikulášově večírku. Skoro by zapomněl. Pohladil mladíka po tváři.
"Ano, je," řekl milým hlasem a přitiskl ho trochu blíž k sobě. "Co si takhle dát skleničku?"
Pulya se mu díval do očí, než se pousmál a přikývl. Ihned se od něj odlepil a utíkal pryč, aby sehnal dvě skleničky, nejspíš s vínem nebo punčem. Adrien si povzdychl. Konečně byl sám. Konečně mohl volně přemýšlet a nebýt pod dozorem nikoho.
Usadil se do křesla v rohu místnosti u okna a díval se na noční oblohu. Tak uklidňující pohled. Proč tady vůbec šel? Aby Mikulášovi dokázal, že všechny ty pověry jsou pravdivé, že je všichni znají?
Když se Pulya vrátil, sebral mu obě skleničky, položil je na rám okna a stáhl ho k sobě do klína. Pulya ve škrabošce vypadal ještě neodolatelněji. Nebezpečně se usmál a zuby jemně zabořil do té jemné, bledé, horoucí pokožky. Mladík se tiše zasténal a stiskl mu tmavě modrou látku mezi prsty.
Adrien si jemně pohrával s tou pokožkou, dokud na ní nevytvořil rudou značku. Potom mladíkovi stiskl hrdlo mezi zuby, až Pulya zalapal po dechu a zvedl bradu o něco víc, aby měl lepší přístup. Skoro zakňučel, jako štěně, když ten příjemný pocit zmizel a podíval se svému (dočasnému) pánovi do očí.
Pozoroval ty chladné, svůdné oči přes škrabošku.
Udělal by pro ně cokoliv.
Adrien vstal a přikázal mu, aby ho následoval.
Pulya rozkaz splnil, tiše očekávaje, že konečně se dočká toho, proč si ho Adrien našel a pozval sem.
Zavěsil se mu za ruku, jako malé dítě a třel se mu lící o paži. Miloval to teplo, které z něj vycházelo. Tak jedinečné, vzrušující. Skoro jako teplo nebezpečné, divoké šelmy. Adrien cítil podle pevnějšího stisku, že se mladík opět vzrušil. To mu stačilo ho držet jenom za ruku? Dnešní mládež je opravdu zkažená.
zatáhl ho do opuštěného salónku a zamkl.
Přitom mu nepřítomným hlasem řekl, aby se svlékl.
Sám si mezitím uvolním vázanku, která se mu nepříjemně zatínala do krku. Otočil se a pohlédl na nahé, mladé, pohublé tělo. Jako každý jiný. A přesto věděl, že Pulya má svou vlastní jedinečnou osobnost, která ho zaujala hned napoprvé. Vypadal krotce, ale byl jeden z těch divočejších typů. Sotva se k němu přiblížil, nechal ho, aby z něj svlékl oblečení. Jenom košili. Potom to už nevydržel a srazil ho ke zdi. Mladík vzrušeně vydechl, když se Adrien dobýval do jeho kalhot a zuřivě je strhával.
"Prosím," zašeptal Pulya vzrušeně a neodvažoval se na něj podívat. Adrien mu stiskl vlasy a přiměl ho, aby zvrátil hlavu dozadu, když do něj pronikl. Mladík tiše, trhaně vydechl. Stejný, jako ostatní pouliční chlapci – pro peníze udělá cokoliv. To Adrien moc dobře věděl.
Až s ním skončí, odejde sám. Nechá ho, aby se najedl, co hrdlo ráčí. Možná, že si ho pak odchytne i někdo další, kdo si ho odvede potom i domů. Nechá ho u sebe přespat a zaplatí mu, když se s ním také pobaví. Věděl, že Pulyovi to vadit nebude.
Prudce do něj přirazil a tím přitiskl Pulyovo tělo na zeď.
Svíral mu hrdlo. Ne – tohle mu nestačí. Potřebuje víc. Ví to...
Nakonec zůstal déle, než očekával.

Opět kráčel pryč, prázdný a neuspokojený. Prudce vydechl a sevřel si vlasy mezi prsty. Neměl výčitky, že ho tam nechal. Vladimír se o něj jistě dobře postará, když ho najde ve své posteli. Dá mu jistě něco, co on nikomu dát nemůže. Vzhlédl k noční obloze. Po delší době šly vidět i jasné hvězdy, které byly taktéž svědkem jeho prokletí.
Toho večera, dne 12. dubna, se mu osud rozhodl vysmát.
Každý den chodil kolem toho nádraží, každý den si zde vybíral chlapce, se kterými trávil dlouhé chvíle, které trápil, které nutil, aby žadonili o víc, aby se k němu vraceli, když byli poslušní, kvůli neopakovatelnému pocitu, jenž jim věnoval... Když hodiny odbíjely půlnoc, osud se mohl už jenom hlasitě smát. Někdo do něj vrazil. Pohlédl na trochu menší osobu, která byla zahalená do nějakého špinavého cáru hadrů. Když vzhlédla, dívaly se mu do očí zlatohnědé oči, umístěné ve tváři snědé barvy. Cizinec. Tmavé vlasy. Vypadal skoro jako žena, až na ty krátké vlasy a nebezpečný pohled v očích, ve kterých mu jiskřilo. Adrien mu ihned odhadl kolem sedmnácti, osmnácti let.
Výhružně se zamračil, přestože byl spokojený.
"Kdo se opovážil do mě vrazit?" zeptal se povýšeně s nebezpečným pohledem na chlapce před sebou a s myšlenkou, jak ho potrestá za jeho drzost, si ho hladově prohlížel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře