Ráj smrti - Kapitola třetí (2. část)

30. září 2015 | 07.00 |

"Neboj se, že bych se nestrefila," poznamenala Victoria pobaveně a šílenství jí z očí doslova vyskakovalo. Polonius jen poznamenal, že by mu měla vykat, to už však Victoria málem pavučinu roztrhala a tím si získala Poloniův obdiv. Pochválil ji za její neobyčejnou sílu. Wretch poklidně pohlédl na Victoriu a pak na Polonia. Přitom cítil, že se mu oblek o něco utáhl kolem krku a škrtil ho. Jen zavřel oči bolestí. Will si toho všiml, ale nic neřekl, protože se mu oblek krátce na to smrštil mnohem víc, než Writchovi. Polonius se k Victorii přiblížil velmi opatrně. Předtím, než mohla zaútočit, stiskl jí pevně vlasy a škubl jimi. Victoria zavřela oři bolestí, když jí tahal za copek. Zle na něj zavrčela, jak vlčice. Polonius se jen pobaveně usmál, že přesně takový pohled miluje ze všech nejvíce a ať s ním pokračuje, až do samotného konce.

Bestie kolem něj proskočila a přinesla mu jakousi zapálenou svíčku. Jemně pohladil onu věc po hlavě a poslal ji odpočinout si. Pohlédl potom Victorii do očí přímo a usmál se. Otevřel i víčka pravého oka. Victoria odvrátila pohled a zavřela oči. Polonius se jí klidným hlasem zeptal, zda k němu cítí soucit. Victoria to hned vyvrátila. Polonius nic neřekl a opatrně se k ní přiblížil se svíčkou v ruce. Ptal se jí, zda byla spokojená se svým životem předtím, kdy pobíhala jen sem a tam. Victoria mu popravdě odpověděla, že si nepamatuje na svůj předešlý život. Polonius se jí podíval soucitně do očí. Pohlédl na její nohy, které nesly známky po každodenním dlouhém chození z místa na místo. Pousmál se a chránil plamínek svíčky svou rukou před větrem, který se ji pokoušel zhasit. Wretchovi hned došlo, co se snaží udělat. Hned mu řekl, aby to ani nedělal. Polonius se na něj lhostejně podíval, přiložil si prst na ústa a tiše zasyčel. Zachechtal se jako chechtavá hyena a pohlédl na Victoriu před sebou. Jemně jí přejel po vlasech a zeptal se jí, zda pro něj jeho císařovna zakřičí svým překrásným hlasem nebo bude mlčet, aby sama přežila a zachovala si svou hrdost až do konce. Victoria se jen zamračila, přestože nyní už naprosto dobře věděla, co bude následovat. Polonius jí jemně přejel po kůži, která za sebou skrývala hrudní kost, prs se ani nedotkl, ani na ně nepohledl. Měl k ženám na rozdíl od ostatních rozhodčích alespoň v tomhle případě úctu. Prsty mu pomalu klesaly po jejím těle, přestože mu vyhrožovala, že ho okamžitě zabije, až se jí povede uvolnit si ruce, že ho uškrtí a bude mučit neskutečným způsobem. Polonius se pousmál a dal jí své svolení, že pokud se jí povede nevykřiknout, s radostí se stane on sám její loutkou, na které si bude moci vylít svou zlost.

Prohlédl si její štíhlá stehna a sám pomalu klesl až k jejím chodidlům. Na chvíli se snad pro něj zastavil čas, když si prohlížel ženu před sebou, pak jí jemně pohladil po noze. Kdyby mohla, Victoria by ho už ho dávno zabila. Will se mezitím snažil, přestože si tak poranil obě zápěstí, uvolnit si ruce. Wretch mu říkal, aby to nedělal, ale Will ho v tomhle ohledu neposlouchal. Se slovy, že nenechá svou matku dlouho čekat na jeho návrat, tiskl ruce v pěst a snažil se dostat se z té přihlouplé pavučiny.

Polonius se mírně nahnul a jen letmo políbil onu malou bledou nožku přímo doprostřed, skoro očekával, že ho kopne, kdyby mohla. Něco tiše zašeptal; brzy zemřeš.Poklidně odtáhl, jemně hladíc onu hebkou pokožku, jakoby hladil malé dítě po hlavě, uklidňujíc ho, že se mu nic nestane. Plamínek svíčky mu slabě zaplápolal, zatímco si on prohlížel onu malou nožku ženy před sebou. Jaká škoda, pomyslel si. Pohlédl nahoru na Victorii, jí přímo do očí. Aniž by jí cokoliv řekl, opatrně k ní přiložil svíčku a plamínek zapálil Victoriu na chodidlu. Pevně stiskla zuby k sobě. Polonius ji poklidně sledoval. Podle jizev a popálených nohou mu bylo jasné, že žena před ním tohle nezažívala poprvé, že si toho jen není vědoma. I tak bude její duše reagovat stejně, jako její tělo, které si na tohle již zvyklo. Sledoval, jak má oči pevně sevřené a snaží se nepromluvit, zatímco plamínek jí spaloval kůži a nutil Willa neskutečně zuřit a nadávat na Polonia. Polonius ho však ignoroval. Jeho oko pozorovalo reakci bývalé služebné, která takovéhle tresty dostávala každý den prakticky za nic. Čekal, že na něj promluví a řekne mu nějakou peprnou poznámku znovu, však žena tentokrát mlčela. Pokožka jí už zrudla a pomalu nabírala barvu černou. Polonius s menším úsměvem očekával, že ho začne prosit, aby přestal, stejně jako to dělávají jiní. Avšak nic nepřišlo. Rychle přesunul svíčku k druhému chodidlu, ale to nepřinutilo Victoriu ani vykřiknout, ani prosit dokonce i nyní. Polonius si v hloubi duše začal uvědomovat, že žena před ním je stejná, jako on; za života mučena a zabita násilnou smrtí nejspíše. A přesto na sobě nese náznaky radosti, aby se nikdo nestaral, proč je smutná. Musel se také pousmát. Pohlédl na zčernalou pokožku ženy před sebou. Usmíval se tím milým úsměvem, kterým se usmíváme na dítě, když jsme jeho rodič a dáváme mu tak najevo, jak moc ho milujeme. Pohlédl znovu na Victoriu a čekal na její slzy a vzlyky. Avšak jen tiše sledoval tvář ženy, která se snažila neprokázat mu ani část ze svých citů natož vykřiknout pro jeho potěšení. Poloniův pohled se najednou změnil. Jen stěží ho mohu popsat, věřte mi; ani Vy byste toho nebyli schopni, kdybyste ho spatřili. Mírně pootevřel ústa, poodkryl špičaté bílé zuby, že něco řekne, však na tvář mu pak spadla slza spolu s krví, což jeho zornici zúžilo tak moc, že nešla skoro vidět. Nyní jen tiše přihlížel na plačící Victorii, která se po celou tu dobu kousala do rtu, zatímco jí černala kůže a chodidlo nyní krvácelo, a plakala od bolesti ze rtu, kterou si způsobila sama, aby mu dokázala, že jeho bolest jí nijak nevadí. Polonius ji sledoval. Svíčku pořád držel pod jejím chodidlem, jehož kůže černala víc a víc. Vlasy mu mírně zakryly zahanbené oči. Mohla bych nyní tvrdit, že v tomhle směru měl Polonius pořád trochu studu a přijal silné lidi, kteří mu dokázali, že jejich život bude stát za tuhle bolest, takže raději vydrží potichu, než aby mu dali najevo, jak moc je ranil. Polonius se však nad tím jenom pozasmál. Vystoupal do výšky jejích očí a přinutil ji, aby se na něj podívala. Se slovy, že se k ní zase vrátí, jí pohladil po tváři a sfoukl svíčku, zahazujíc ji ledabyle za sebe. Victoria se dívala do neznáma, v očích měla prázdno, zatímco jí tekly slzy po tvářích. Chodidla měla zčernalá od plamínku oné svíčky. Jak moc na Polonia nyní nadávala?

Muž si prohrábl vlasy a prohlédl si bílé konečky, jemně si s nimi pohrál mezi prsty a nyní se jeho oči zaměřily na Richarda. Ten mírně ztuhl a nehýbal se po delší dobu, zírajíc do oka muže, který se také nijak nehýbal a sledoval ho. Potom se ušklíbl a najednou zmizel. Než si to Richard uvědomil, nechal se obalamutit jakousi iluzí a Polonius stál za ním, pohlížejíc na něj spatra. Richard prudce trhl hlavou za sebe. Aniž by stihl nějak zareagovat, uchopil mu Polonius obě zápěstí a škubl jimi. Richard pevně sevřel zuby, aby nevykřikl, přestože k tomu neměl daleko, oči se mu zaleskly a raději si přál být okamžitě zabit, než tohle snášet. Ruce měl zohnuté dozadu, však křupnutí kostí nebylo naštěstí slyšet. Wretch tiše zavrčel. Jak mu mohl pomoct? Přemýšlel, zatímco ho oblek počal škrtit. Stejně tak všechny ostatní na což se Polonius zastavil a vzhlédl okem trochu výše, sledujíc světelné koule, které dávaly dokonalý obraz Nemmě. Ušklíbl se a zeptal se, zda se Nemmička už nudí.

Chladný pohled fialových očí sledoval obrazovku před sebou, zatímco měla Nemma pokrčené prsty na levé i na pravé ruce, obě ruce měla překřížené přes prsa a vše podrobně sledovala. Seděla v jeskyni, zatímco kolem ní byla hromada mrtvol a její šaty a tváře byly zašpiněné od krve. Polonius se pozasmál, jako maniak a pustil mladíkovy ruce, na což se mu hned stáhl oblek, div ho neuškrtil přímo. Polonius si nyní začal dobírat Williama, že s takovými svaly by pro něj zničení jeho tak vzácné sítě nemohlo být problém, ale on si tady pořád poklidně visí, jako kus masa. Bestie se netrpělivě zavrtěly. Nemma přimhouřila oči a povolila ruce, stejně tak se povolily i obleky ostatním. Jako první se zhluboka nadechl Wretch a očima ihned pohlédl na Polonia, co se chystá udělat. Will se mu podíval do očí. Ani jeden nic neřekli nebo se nějak nepohnuli, avšak když se Polonius shýbal, že škubne Willovi hlavou do strany a zlomí mu vaz nejspíše, Wretch prudce pohnul hlavou dopředu, což samé se povedlo i Willovi, takže nakonec Polonius nechal ruce v místech, kde před malou chvílí skoro držel hlavu jedince. Okem pomalu pohlédl na Wretche, který se na něj ušklíbl. Tiše se ho hned zeptal, kdo mu dal právo vměšovat se do hry s ním a s jeho kořistí, hned na to dodal, že řada na něj dojde hned následně, ale chce si užít ještě trochu zábavy, než ho zapíchne, jako chovné prase. Řekl to naprosto lhostejný hlasem, jakoby to byla každodenní věc, a přesto se usmíval. Wretch neměl důvod se obávat. Nenechal se zlomit tak snadno. Jestli je tohle první úroveň, jaké budou asi ty další? To byla myšlenka, která ho držela při životě, to byla věc, která ho nutila, aby Polonia dráždil, aby ho pustil a nechal ho jít dál, ale byla to také myšlenka, která ho pohlcovala, stejně jako šílenství s ní spjaté.

Polonius nevypadal moc spokojeně, dokonce i jeho úsměv zmizel. Najednou se Willova hlava vrátila zpátky dozadu a Polonius ho surově udeřil pěstí do obličeje, zatímco prsty na druhé ruce měl mírně a jiné volně narovnané. Wretch si opět všiml tenkého provázku, kolem jeho prstů. Byl snad Will jeho loutka? Šílená myšlenka, ale zdála se pravdivá. Po chvíli nechal Polonius Willovu hlavu znovu spadnout a pak ji opět prudce vytáhl nahoru k němu, aby ho mohl udeřit do obličeje. Polonius se vyzývavě podíval na Wretche, zatímco nechal Willovu hlavu spadnout znovu dolů na hruď. Chvíli pozoroval mladého novináře, pak však řekl slova na rozloučenou. Wretch zakřičel, aby přestal, zatímco se Polonius pobaveně rozesmál a vytáhl Willovu hlavu nahoru. Křik Wretche probudil bestie a aniž by si jich Polonius v záchvatu potěšení z utrpení druhých všiml, bestie se vrhly proti němu samotnému a srazily ho k zemi, ale zaútočily přitom na Willa. Victoria polekaně zavolala na Willa, doufajíc, že se mu povede nějakým způsobem se bránit. Wretch tiše zavrčel a pohlédl dolů na zem, kam dopadl Polonius, ale nikde ho tam neviděl. Když pohlédl zpět na Willa ve snaze ho mezi těmi hromadami těl najít, Polonius se zjevil před ním s menší tržnou ránou na čele, však s naprosto rozzuřeným pohledem. Aniž by měl Wretch nějakou chvíli na zareagování, udeřil ho Polonius vší silou do obličeje tak silně, že po jedné ráně Wretchovi začala téct krev.

"Jak se odpad, jako jsi ty, dovoluje narušovat mou hru?" zeptal se Polonius tichým, klidným hlasem, však oko měl vykulené, jako naprostý šílenec. "Doufám, že ses si vědom toho, že tě mohu zabít, rozšlápnout jako červa, že ano? Ale neboj se, ty zemřeš mnohem bolestnější smrtí, než někdo jiný z těchto hlupáků. Neboj se, na tebe si osud posvítil už při tvé vlastní smrti. Takže nyní nebude brán zřetel na to, jak jsi zemřel, ale na to, co jsi nyní provedlo. Víš, co jsi provedl?"

Zvedl Wretchovu hlavu, aby se na něj podíval.

"Takže ty to nevíš, co?" Polonius zlehka naklonil hlavu na stranu a luskl prsty. Bestie opustily Willa a klesly znovu na zem, vyčkávajíc, až jim hodí onu kořist, kterou si schovával pro sebe. Polonius ho chytil za vlasy opravdu silně a přitáhl si ho mírně k sobě. "Tak se podívejme, jak době umíš řvát. Jestli uspokojíš ty dole, budu přemýšlet nad tím, že tě jenom zapíchnu, jako chovný prase. Doufám, že jsi si vědom všech tří hlavních pravidel, že ano? Nebo ne. Neslyšel jsi je." Ušklíbl se skutečně děsivě. "Já zapomněl."

"Šedý," zašeptal Will a pomalu vzhlédl, zatímco měl poškrábanou tvář. Podíval se na Wretche, kterému držel Polonius hlavu tak, aby se mu mohl dívat do očí. "Proč?"

Wretch se mírně pousmál. "Není to jasné? Nad tímhle ubožákem nemůžeme neprohrát." řekl Wretch pouze. To už mu Polonius prudce zlomil dva prsty najednou. Zbylí tři účastníci to polekaně sledovali. Polonius si ještě pohrál mezi prsty se zlomenými kostmi a pak je nechal zohnuté. Naklonil hlavu na stranu a snad přemýšlel, že tohle na začátek rozhodně stačit nebude. Z jeho ruky rázem vylezla jakási černá hmota a pomalu se formulovala do malého brouka. Položil ho Wretchovi na obličej a vzdálil se, prohlížejíc si ho, jakoby poprvé spatřil člověka.

"Ubožákem, říkáš?" řekl velmi pomalu a velmi tiše. Naklonil hlavu na stranu. "Uvidíme, zda tě tenhle ubožák skutečně pokoří či nikoliv, můj milý příteli." Onen nehezky vypadající brouk se usadil Wretchovi na pravou líc a seděl tam. Pozoroval ho bílými očky. Nic nedělal. Jen kusadly sem a tam škubnul, nohy si poupravil a občas se k němu i přiblížil. Wretch se však nijak nehýbal a jen očima pozoroval onen výtvor, který se jen vzdáleně podobal nějakému hmyzu. Ona věc vyletěla mu na čelo a tam se usadila. Chvíli tam brouk zůstal jen tak sedět, upravoval si černé nožky, než se mu zakousl do čela. Jen mírně cuknul náhlou bolestí, ale nebolelo to tak moc. Brouk se mu snad díval do očí, zatímco svá kusadla měl hluboko vražená do jeho lebky. Potom je prudce vytáhl, zatímco pramínek jeho slin mu doposud padal po tlamičce. Najednou roztáhl prapodivná křídla, bůhvíkde je vzal, a rozletěl se proti Poloniovi, který mu nastavil ukazováček, něžně ho políbil na křídla a nechal ho zmizet ve své kožešině. Chladným pohledem pak pohlédl na muže před sebou. Chvíli čekal, než se pousmál. Zeptal se ho, zda se mu zdejší krajina líbí, na což Wretch nereagoval. Se slovy, že ji sám vytvořil, stejně tak všechny zbylé úrovně a cesty k nim. Zeptal se ho, zda ho obdivuje za tak nádhernou práci, kterou vykonal, vždyť všechna zvířata zde jsou jeho majetkem a jeho vlastní tvorbou. Wretch chvíli přemýšlel, co tím myslel, ale nakonec ho nic nenapadlo. Polonius mu pobaveně řekl, že dokonce i on může být jeho vlastním výtvorem, aniž by o tom sám věděl. Wretch zavřel oči. Bylo mu jasné, že se ho bude snažit rozptýlit, aby pak nevnímal jeho útok. Musel být při smyslech. Proč ho však najednou začala bolet hlava?

Než si to uvědomil, přistoupil k němu Polonius. V ruce svíral onoho malého červa, černého s šedým pruhem přes tělo, kterého předtím držel on sám, přesně jako Polonius, mezi prsty. Kde ho proboha mohl vzít? A co s ním chtěl udělat?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře