Aréna smrti - Kapitola desátá (1. část)

1. říjen 2015 | 07.00 |

Kapitola desátá: Zabíjej a přežívej

Utíkal. Utíkal a nevěděl kam. Utíkal a nevěděl před čím. Utíkal a nevěděl za kým. Utíkal a nevěděl s kým. Utíkal...

   Před čím vůbec utíkal?

   Šedý pomalu, ale opatrně pokračoval vpřed ve snaze najít někoho ze Zjizvených potomků nebo alespoň Mosesa. Na to, že byl v bloku G, se poměrně vyznali v těch vyšších. Měl snad možnost se sem někdy dostat? Zastavil se. Slyšel hraní na housle. Vzhlédl.

   "Násilné přemístění." pomyslel si. "Proč ho použila znovu?" Slunce pomalu zapadalo. Temnota se vkrádala do lesa okolo sopky. "Chce nás povraždit tím, že zhasne světlo a spustí sopku?" Kráčel kupředu, ale necítil, že by se nohami něčeho dotýkal. Ale z neznámého důvodu pokračoval. Nohy dával před sebe, zatímco se držel za bok, který mu krvácel. Bolest však necítil. Občas se podíval, zda vůbec krvácí. Z neznámého důvodu náhle nic necítil. Jako by přišel o hmat. Necítil ani to, že dýchá. Přemýšlel, alespoň si to myslel, že přemýšlí, zda je tohle následek Násilného přemístění, který se poprvé nedostavil. Slyšel, že někdo zvrací. I jemu se udělalo nevolno. Věděl, že se teplota jistě zvýšila. Byl v oblasti sopky, skoro u jejího začátku. Otupěle se podíval na její vrcholek. Na krátkou chvíli se zamyslel, jaká je teplota lávy. Pak se vzpamatoval. Alespoň trochu a byl schopný postupovat kupředu. Nohy dával před sebe, bez přemýšlení.  Víčky měl skoro zakryté oči. Únava převládala, ale jeho tělo se pohybovalo. Dělal menší přestávky během jednotlivých kroků. Když si uvědomil, jak si mysleli, že to bude těžké, ani mu to tak moc nepřišlo. Moc dobře věděl, že mají jednoho sponzora, ale ten má tak velký vliv, že Krvavé hry upravil pro jejich výhru.

Ale proč? Má s nimi snad postranní úmysly? Něco cítil ve vzduchu. Byl tím tak otupělý, jako drogou. Spadl na zem. Cítil bláto. Otevřel oči. Ano, opravdu ucítil bláto. Pohlédl na ruku, na které měl bláto. Konečně zase něco cítil. Ale pak ten pocit ztratil. Zase mu připadalo, že smysly měl otupělé. Pomalu vstal, ale uklouzlo mu to. Rozplácl se v blátě. Pak hlavu prudce zvedl. Bláto jako by mu bylo vodou. Pročistilo mu hlavu. Vzhlédl ke kameře, která poletovala nad ním a sledovala les okolo něj. "Co tady vůbec dělám?" pomyslel si a setřel si bláto z tváře. "Nejsem voják, ani vrah..." Sevřel ruku v pěst a vstal. "Ale musím najít ostatní!" Sotva udělal krok, jeho oblečení zazářilo a změnilo se na jakési černé. Spatřil malý lísteček, na kterém bylo napsané: "Abys vydržel to horko kolem. – S." Zamračil se. "Kdo, sakra, jsi?" zavrčel zle. Ale i tak, v novém oblečení, které kupodivu chladilo, se rozběhl kupředu. Utíkal z posledních sil. Měl hlad. Měl žízeň. A pak ho tyhle dva pocity ovládly. Přesněji řečeno, hlavně žízeň. Když slyšel řeku, hned k ní poklekl a napil se. Kapka mu stekla po bradě. Setřel si ji. Zarazilo ho však, že voda je chladná, přestože tekla přímo pod sopkou. Ale neřešil to. Opláchl si rychle obličej. Nakonec ponořil celou hlavu pod vodu, aby si myšlenky uvolnil a vypláchl. Špína a špatné myšlenky jako by v tu chvíli zmizely v hladině vody. Náhle cítil velkou úlevu. Přestože to byl jenom bezvýznamný čin, jemu se hodně ulevilo. Pousmál se. Konečně zase přišel na myšlenku k žití. Pohlédl na malý zbytek zbraně v kapse. Přemýšlel, zda bude stejná, jako ta předtím. Ponořil ji pod vodu a hned se mu objevila stejně velká, leč tvarem a barvou byla jiná zbraň. A pak mu praskla. Mírně přimhouřil oči lítostí nad tím, že nechytil ani jeden zbytek, že všechny odpluly po řece pryč, a zavřel oči úplně. Tu zbraň si celkem oblíbil. A pak se před ním objevil balíček, plovoucí po vodě na dřevě. Zmateně ho sledoval. Když balíček vytáhl a rozevřel, zarazil se. Pak se pousmál. Vyndal malou zbraň. Našel tam další vzkaz.

   "Tentokrát se ujisti, že to jen tak nerozbiješ." usmál se muž v zeleném šátku a zavřel oči. "Stáli jste mě zatím málo. Čekal jsem, že si budete říkat více o jídlo a pití. Jste rozumní. Takhle vydržíte ještě dlouho. Vyhrajte své životy."

   Šedý ponořil malou zbraň pod vodu. Měla jiný tvar, světle modré pruhy po celé délce. A byla o něco lehčí. Nezkoušel ji, pro jistotu. Zmáčkl postranní modré tlačítko a zbraň se mu zmenšila do normální velikosti. Pousmál se, protože mu hodně připomínala tu starou. Dal si ji na záda. Jako by znovu ožil. Zarazil se. Slyšel zase nějaký hlas, jak zpívá.

   Rozběhl se do lesa. Po nějaké době se schoval za stromem. Sledoval Labuť, která byla oblečená jako nějaká bojovnice z Arény. Vždyť byla. Ale oblečení připomínalo to, co nosili gladiátoři. Zpívala dál, přestože si ho všimla. A pak si všiml, že k ní běží zbylé ženy z její skupiny, stejně oblečené. Podívala se jeho směrem a ukázala na něj. Rychle se rozběhl pryč, protože ženy po něm zároveň hodily své zbraně. Měl, co dělat, aby ho nezabily. Labuť ho tiše sledovala. Pousmála se a pohlédla na svou hůl, okolo které byl obtočený zelený had. Pohladila ho po hlavě. Vzhlédla ke kameře a pozvedla hůl nad hlavu. Lidé v hledišti zajásali, že Labutí jezero přežilo.

   Šedý rozhrnoval rychle větve pokryté lístky od sebe, aby mohl utíkat pryč. Pak ztratil půdu pod nohami a padal z kopce dolů. Hned však vstal a utíkal vpřed. Něco mu říkalo, že brzy na někoho narazí. A pak uslyšel zařvání od nějaké kočkovité šelmy. Poměrně naštvané kočkovité šelmy.

   Utíkal a pak se s někým srazil. Oba spadli na zem. Když se chtěl bránit, zarazil se. Před ním byla Bílá, stejně zaražená, jako on. Rychle ho popadla za ruku, hodila za sebe.

   "Díky!" řekla vesele a utíkala pryč.

   "Co?" zeptal se Šedý zaraženě. Pak se před ním objevila kočkovitá šelma. Zavrčela a zařvala. Byl to šavlozubý tygr. Šedý před ním rychle utíkal a krátce na to doběhl Bílou.

   "Co to jako bylo?"

   "Měl jsi tam zůstat! Takhle by sežral jenom tebe!"

   "A nepřeskočilo ti náhodou?!"

   Slyšeli známé smíchy a ohlédli se. To už je Zelený a Fialový popadli, zatímco se sami drželi lián. "Nepotřebujete píchnout?" zasmál se Fialový, zatímco držel Bílou.

   "Ty se ode mě drž dál, maniaku!" zakřičel Šedý.

   "Nechte toho!" řekl Zelený.

   Pak však všichni naletěli na větev stromu a spadli k zemi. Černá otráveně vzdychla. "Dělejte!" nakopla je všechny, aby se rozběhli a prchali před šavlozubým tygrem, který zle zavrčel a rozběhl se za nimi. "Smím vědět, proč mě vždycky do všeho musíte namočit ihned?!"

   "Tohle je práce Bílé." řekl Šedý, zatímco prchal jako o život.

   "Vidím, že máš zase svou zbraň." usmál se Zelený. "To je dobře. Půjdeme společně lovit?"

   "Nehrabe ti?" praštil ho Fialový, zatímco všichni zuřivě utíkali před zuřící šelmou. "Jestli chceš lovit, máš vhodnou příležitost zabít tu bestii za námi."

   "Vždyť je to jenom krotká kočička." usmála se Bílá. "Nechtěla udělat kotrmelec, tak jsem ji nakopla."

   "Aha, takže je to tvoje vina?" zeptala se Černá zle.

   "Zabít se můžete potom. Nejdříve jí musíme zdrhnout." řekl Šedý.

   "Mimochodem, kde je Moses?" zeptal se Fialový.

   "Nevím, neviděla jsem ho." řekla Bílá.

   "Když jsme se rozdělili, odletěl asi na druhou stranu." řekl Zelený. "Pochopil bych Šedého, kdybychom nenašli, ale já musel hledat Fialového, přestože jsem byl hned za ním."

   "Zřejmě se rozdělili všichni." řekl Šedý a přeskočil strom. "Labutí jezero se před chvíli shromáždilo."

   "Slyšela jsem ten falešný zpěv." poznamenala Černá zle.

   "Závist?" pomyslel si Zelený.

   Rázem před ně skočil jiný šavlozubý tygr a ten je zastavil. Ohlédli se, druhý je sledoval. Oba zle zavrčeli a obklíčili je. "Fajn, má tady někdo myšičku?" zeptala se Bílá vesele.

   "Myšičku?" zopakoval Zelený.

   "Musíš být tak optimistická i před smrtí?" zeptal se Fialový zle.

   "No co? Bavím se." zasmála se Bílá šíleně.

   "Tak se bav dál, pokud přežiješ." zavrčela Černá zle.

   "Moment." usmál se Zelený. "Něco mě napadlo!"

   "A co?" zeptala se Černá. Jeho pohled padl na Šedého, stejně tak pohledy všech.

   "Ne!" řekl hned. "Opovažte se!"

   "Neboj se, bolet to nebude." zasmál se Fialový. To už ho chytili a vyzvedli nad hlavu, jako nějakou kořist.

   "Šmejdi!" zaječel Šedý a snažil se jim vykroutit. "Koukejte mě pustit."

   "Jak myslíš." zasmála se Černá, všichni se skrčili a hodili ho do vzduchu, zatímco Šedý ječel. Šavlozubí po něm skočili, srazili se. Toho využily Černá a Bílá a pořezaly je. Přesto jedna šelma stačila popadnout Šedého a vyhodila ho do vzduchu. Otevřela tlamu. Šedý zaječel, když si uvědomil, že nemůže střílet. Střela by ho pohltila taky. Spadl tygrovi do tlamy a tygr spokojeně polkl. Podíval se kočičíma očima vedle sebe.

   Bílá zle zavrčela a s křikem se rozběhla proti němu. Tygr proti ní zařval také, toho se však Bílá nezalekla a vyskočila do výšky jeho hlavy. Udeřila tygra do hlavy, klesl k zemi a zasténal bolestí. Ohnala se katanou, usekla mu hlavu a tělo spadlo na zem spolu s hlavou. Otočila se a krev se dostávala z těla proudem. Její pohled byl naprosto nelítostný a krvežíznivý. Lidé mlčeli, báli se jí.

   Tělo se však začalo zvedat! Pomalu se ohánělo drápy. To už se k nim rázem někdo zhoupl na provazu a přesekl tygra přes celé tělo. To spadlo na zem a Šedého vyvalila krev. Málem by ho nepoznali pod tou hromadou krve. Útočník dopadl před ně a vzhlédl. Byl to Moses. Jeho bílé vlasy ho prozradily. Bílá se k Šedému jako první rozběhla.

   Namísto toho, aby po něm řvala, proč se nechal sežrat, jak by všichni čekali, ho objala. Moses se na ni tiše podíval a vzhlédl. Nad nimi se otevřela brána a z temnoty rázem vyskakovali lidé. Zamračil se a připravil se k boji.

   "Zmizte! Pak vás najdu!" zakřičel na ně a vyšplhal rychle po stromu nahoru. Bílá popadla Šedého, který se pomalu probouzel, a tahala ho za sebou. A tak, zanechávaje za sebou Mosesa, rozběhli se Zjizvení potomci pryč. Neutíkali moc daleko. Našli nejbližší jeskyni a čekali na Mosesův návrat. Slyšeli řev jiných šelem, které byly na tomhle místě, samozřejmě vytvořené Vůdkyní. Někdo skočil před vchod do jeskyně. Byl celý od krve. Moses se na ně pomalu podíval. Bez jeho bílých vlasů by ho nepoznali. Na sobě měl krev jiných. Jen vlasy mu zůstaly čisté. Vkročil do jeskyně. "Říkal jsem vám, že si vás najdu." pousmál se a sundal si špinavý kabát.

   "Jak tak koukám, jsme tu všichni." řekl Šedý.

   "A jak já tak koukám, sponzor ti poslal novou hračku." řekl Fialový. "Tak ji hned neznič, jako tu předchozí, jasné?"

   "Nevím, kdo si tady hrál, co?"

   "Nemohu za to, že Zelený nestihl zamířit."

   "Sváděj to na děcko, jak chytrý nápad."

   "Chceš snad něco říct?"

   Moses je rázem oba praštil po hlavě. "Zklidněte své touhy po krvi a nezabíjejte se, ano?" řekl vesele a přešel k Bílé. Ta ho zmateně sledovala a zamrkala. "Dobrý zásah." Bílá mírně ztuhla, zrudla a vlepila mu facku.

   "Padej ode mě!" zaječela, přestože byla rudá. Černá se rozesmála.

   "Ty jsi vážně případ." smála se Černá.

   Vůdkyně je tiše sledovala. Rukou přejela po obrazovce, kde byla dvě těla šavlozubých tygrů. Přimhouřila oči bolestí nad ztrátou dalších zvířat. Giloba trpěl s ní. Ke všem zvířatům, která vytvořila, měl zvláštní vztah. Ona si oblíbila jenom šavlozubé tygry.

   "Připravte se." řekla s pohledem stranou k vojákovi za sebe.

   "Provedu, Vůdkyně!" zasalutoval muž a zmizel.

   Pohlédla bolestně před sebe. Cítila jakousi prázdnu v sobě. Něco se z ní vyrvalo a rána doposud bolela. Jako by jí sebrali dítě. Tiše sledovala tygry, kteří doposud leželi naporcovaní na zemi. Nakonec obrazovku vypnula a zachytila se stolu, aby nespadla na zem. Pak vzhlédla.

   "Kdo jako poslední zůstane stát?" zeptala se Vůdkyně. Pohlédla na lidi a sponzory. "To já nerozhoduji. I oni mohou odsouhlasit mou smrt. Někdo může klidně vyhrát. Vyjednávači je nemusí chtít pustit, ale pokud lid rozhodne jinak, musíme je poslechnout. Že já jsem s tímhle pitomým pravidlem souhlasila. Takhle se ponižovat!".

té lístky od seb,e že brzy naněnme kolik lidí tě skutečně náse

   "Dovolte mi je zabít." slyšela prosící hlas a ohlédla se.

   "Gilobo?"

   "Dovolte mi spasit jejich duše a poslat je přímo do pekla, do úst démonům, kam patří všichni!"

   Tiše ho sledovala. "Ano, máš na to svolení."

   Giloba si přiložil ruku na pravé rameno, uklonil se jí a rychlými, vážnými kroky odešel. Sotva vstoupil, hned přikazoval: "Připravte zbraně! Je na čase obnovit naše jména. Vyjednávači vstupují do Arény smrti do bloku D přesně za dvě minuty. Kdo zde zůstane, nevkročí tam, protože pak zemře! Kdo se bojí, nesmí do lesa. Zničme ty trestance, kteří si nezaslouží žít mezi námi! Vtrhněme k sopce a ukonejšeme ji zase ke spánku. Tak zní rozkaz Vůdkyně!" Zbylí Vyjednávači jenom jednohlasným výkřikem odsouhlasili, že jsou připraveni. "Kupředu za hříšníky!" zasmál se Giloba a všichni se vesele hnali k bráně, která se před nimi otevírala. Giloba se šíleně zasmál, když proskočil jako první. Vyjednávači zmizeli v bílé místnosti. Hnali se kupředu. Kde byli? Bylo to spojení mezi všemi bloky najednou. A oni se hnali do bloku D, kde byli nyní všichni odsouzenci. Zbylí byli mrtví. Noc se pomalu blížila. Měli pár minut. Ale i to jim stačilo k vynesení rozsudku.

   Všichni proskočili skrz černé kolo, aby se dostali ven.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře