Ráj smrti - Kapitola třetí (3. část)

2. říjen 2015 | 07.00 |

Polonius se líbezně pousmál a zeptal se ho, zda se už znají. Červa mírně stiskl mezi prsty. Jeho tělo se rychle zakroutilo v bolestech a pak se červ skrčil do klubíčka. Polonius ho jednoduše natáhl a přistoupil blíž k Wretchovi. Ten mu řekl, aby toho nechal. Strach měl nyní v očích. Bůhví, co Polonia napadlo, že mu udělá! Polonius ho však ignoroval a dostal se až blízko k němu, nahnul se k němu a přiložil mu červa blízko k uchu, aby poslouchal jeho cvakající zuby. Wretch tím málem přicházel o rozum. Tohle bylo horší, než jakékoliv jiné mučení. Ale ani tak nevykřikl, aby Polonia potěšil. A protože byl Polonius nespokojen, přiložil červa k Wretchově uchu, očekávajícího výkřik, zatímco mu červ zmizel v uchu. Wretch se náhle napřímil, jako člověk, kterému někdo právě něco hodil na nohu, a pevně tiskl zuby k sobě, zatímco se mu červ pomalu dostával hlouběji do ucha, chodil mu z místa na místo a hledal nějaký kout, kde by se schoval. Polonius se ho polekaně zeptal, zda je v pořádku, pochopitelně to hrál. Potom se lstivě ušklíbl, natáhl k němu ruku a zlomil mu další prst. Wretch měl co dělat, aby nevykřikl bolestí, když mu Polonius ještě více svíral prst mezi těmi svými, drtil mu ho a za každou cenu chtěl slyšet jeho výkřik, zatímco se mu červ pomalu potuloval v hlavě a on cítil každý jeho pohyb.

"Další? Který bude další?" zeptal se Polonius s chtíčem v hlase a oblízl se, toužíc po krvi onoho mladého muže, který mu doposud nedopřál ono potěšení z křiku. "Co ti mám zlomit jako dalšího?" Nyní k němu přitiskl tvář tak blízko, aby mu mohl do ucha velmi tiše zašeptat, aby se konečně rozhodl, jinak ho jednoduše zabije, což by on sám nechtěl – přišel by pak o hračku. Wretch mlčel. Snažil se toho maniaka vedle sebe naprosto ignorovat, však bolest v hlavě ho pomalu ničila zevnitř. Polonius pohlédl na Wretchovy zlomené prsty a zakroutil hlavou do stran. Pošeptal mu do druhého ucha, že kdyby vykřikl, možná že by se nad ním slitoval a nechal ho jít, s propustkou, kterou s radostí pak předá. Wretch ho ignoroval. A Polonius nenávidí ze všeho nejvíce, když ho někdo ignoruje. Dostal se znovu před něj, zatímco mu z rukou kapala temná kapalina, která se pomalu měnila v nějaký provaz. Ke konci z toho vznikl dvojitý bič. Poloniovo oko potemnělo, změnilo se skoro na černé a zornice se mu změnila nyní na bílou. Bestie vycítily, že jejich pán zuří, a rychle vyskákaly k němu nahoru, obklopily ho kolem dokola, dodávaly tak Poloniovi ještě strašidelnější výraz a vzhled především. Jak se ten nejapný člověk vůbec opovažuje odmítat jeho překrásnou hru, při které se všichni tak dobře baví? Všechny lidi pokořil, všechny je donutil zakřičet, dopřát mu ten jejich sladký křik, po kterém toužil on, po kterém hladověly bestie za ním, jeho jediní přátelé.

Tento muž se mu vysmíval. Vždyť to bylo přece tak snadné, jen jeden výkřik přece! To ho nezabije! Ale on si prostě nedal říct. Polonius mu pohrdavě řekl, že když nehodlá zakřičet nad zlomeninami, tak ho donutí ječet nad ranami z biče. Pevně stiskl bič mezi prsty a oko mu jasně zářilo. Otevřel i víčka toho druhého a sledoval toho červa před sebou, který si tolik nevážil svého života. Pokoušel ho snad záměrně? Chtěl vědět, kam může rozhodčí zajít?

Potom však Polonius zpozorněl.

Bestie se už chystaly skočit dolů, ale on je zastavil jediným pohybem ruky do strany.

"Poslouchal jsi snad pravidla?" zeptal se Polonius nanejvýš zaujatě, přestože si myslel, že je to pitomost; nikdo pravidla neposlouchá. Wretch na to nezareagoval nejdříve, potom se však ušklíbl a vzhlédl. Provokativním hlasem Poloniovi odpověděl slovy typu; Kdo ví? A to Polonia zarazilo úplně. Aby člověk poslouchal Nemmu, když mluvila, zatímco ostatní křičeli? To je pitomost! A on si z něj dělá blázny! Vztekle zavrčel a rozmáchl se bičem.

Zanechal Wretchovi dvě velké jizvy na těle jen jedním škubnutím. Bestie za ním se netrpělivě vrtěly a slintaly, prosily ho, aby jim dovolil ho už sežrat. Avšak sotva Polonius ucítil onu krev, zmocnil se ho podivný chtíč. Olízl si rty. Ta krev, proč tak líbezně voněla? Rozmáchl se rukou znovu. Šíleně se ušklíbl. Chtěl si k ní přivonět víc, a proto zasadil Wretchovi další ránu přes prsa. Pramínky krve, které mu pomalu tekly po těle, nutily bestie pomalu šílet jen z pomyšlení z té vůně, nepředstavovaly si, jak líbezně může asi chutnat. Polonius e však zarazil. Místa Wretche na chvíli spatřil jakéhosi staršího muže, který se na něj podíval stejně, jako nyní Wretch. S úšklebkem a poškrábaný na tváři i na těle, ho nyní sledovaly dvě postavy zároveň a řekly mu tu samou větu; a to má být všechno? Polonius se zarazil. Proč je dnes tak sentimentální? Proč se mu vrací vzpomínky na někoho, koho už dávno zabil? Dal ruku vysoko na sebe, sledujíc muže před sebou. Jen pár dalších švihnutí a jistě vykrvácí vlastním způsobem. Avšak bude velká škoda nechat ho zemřít tak potupně. A tak zasadil Wretchovi další krutou ránu v podobě švihnutí. To už však bestie vyprovokovalo k neuposlechnutí příkazu. Samy a dobrovolně oběhly Polonia a vrhly se na Wretche. Když už se k němu blížily, že ho jedna z nich pohltí jedním scvaknutím zubů, okolo nich se obtočily oba konce bičů, zmáčkly je a bestie snad praskly, jako nafouknutý balón. Když jejich zbytky popadaly dolů, díval se Polonius do země. Will ucítil, že pavučiny o dost zeslábly. Využil toho a se svým mohutným hlasem zařval, roztrhávajíc svá pouta. Odrazil se od pavučiny a masivní rukou vytáhl malou dýku, kterou namířil Poloniovi na hlavu. Zen mírně zvedl pohled a podíval se na Wretche před sebou. Jeho oko vypadalo nějak slabě a to Wretche zarazilo. Sotva pohlédl na Willa, který se k němu přibližoval, rychle jeho útok odrazil stranou, i tak utržil ještě hlubší ránu do čela, přestože mu povedlo na poslední chvíli odvrátit masivní ruku od sebe, stejně tak celé tělo odhodil, avšak Will se zachytil jeho vlákna, zatímco sám Polonius z něj spadl, krvácejíc. Zaraženě si uvědomil, že ztratil rovnováhu a jeho druhé vlákno lehounce prasklo, když se Will ohnal dýkou kolem sebe. Zaraženě pohlédl na odkrývající se nebe, když stromy rozevřely své koruny a na něj dopadly paprsky slunce. Přimhouřil oči. Bůh ho sledoval. A tuto směšnou porážku mu jen tak neodpustí. Pomalu zavřel oči úplně, zatímco padal dolů na zem. I tak... se usmíval.

Polonius dopadl na zem a nezvedl se, ruce měl roztažené a usmíval se, zatímco mu vlasy zakrývaly oči. Skrývaly mu tak zahanbený pohled, že ho porazila jeho vlastní shovívavost pamatovat si lidské tváře, které ho v danou chvíli zaujmou. A nyní si jich bude muset zapamatovat rozhodně hodně. To mu však bylo jedno. Nechal ruce roztažené a nohy mírně rozkročené. Snad nikdy necítil tak velkou radost, jako nyní, z porážky. Věděl, že ho postihne trest, ale to ho nezajímalo. Usmíval se na nebe, zatímco mu sluneční paprsky příjemně hřály na pobledlé pokožce. Pavučiny postupně popraskaly. Victoria nebyla schopna se podepřít nohami, takže dopadla na zem vedle Polonia a tiše sykla bolestí, zatímco nemohla pořádně vstát na nohy. Pohlédl na popálenou kůži a zavrčela na Polonia, který doposud ležel na zemi. Nebyla to až tak velká výška na to, aby byl mrtvý. Tak proč nevstával? Will pomohl Richardovi se dostat bezpečně dolů a Wretche donesl na zem, kde ho opatrně položil, dávajíc pozor, aby více nekrvácel. Světelné koule se o něco přiblížily. Snesly se nad Polonia, který doposud ležel na zemi a něco velmi rychle a tiše mumlaly. Polonius se jen ušklíbl a řekl jim, aby sklaply ty své tlamy a zmizely. Řekl to však pobaveným hlasem, s oním blaženým úsměvem, jakoby si celou tu hru naplánoval a užil do posledního okamžiku. Jeho bestie se skryly ve stromě a spokojeně vrněly, zatímco byly pořád hladové a kručení v jejich břiších bylo skutečně nesnesitelné. Victoria poznamenala, že by je měl krmit častěji a něčím jiným, než lidmi. Polonius se doposud nepohnul. Wretch k němu pomalu přešel jako první. Poloniovy oči byly doposud zakryty hustými vlasy; jak potupné to pro něj mohlo být? Být poražen obyčejný lidskými červy?! Proto však naštvaný nebyl. Zuřil sám na sebe, že se nechal ovládnout sentimentálními vzpomínkami a ty rozhodly jeho celou hru. Měl by se stydět. Měl by se zahrabat dvacet metrů pod zem a nevylézat dva tisíce let!

Wretch se zastavil vedle Polonia, držíc si své krvácející rameno, které mělo jizvu nejhlubší. Polonius nic neříkal. Bylo by na místě, kdyby nyní Wretch tasil svůj meč a zabil ho bez zaváhání. Tak proč jen tak stál a nic neříkal? Polonius se konečně trochu pohnul jeho směrem a vlasy mírně poodkryly oko, které snad patřilo mrtvole samotné; tak prázdné a mrtvé, až to i Wretche děsilo. Přesto to na sobě nedal znát a mírně k němu poklekl, tázajíc se ho, zda je v pořádku. Polonius mírně vykulil oko a odfrkl si, dívajíc se vzdorovitě stranou. Wretch se lehce pousmál. Dodal, že je rád, že se mu nestalo nic vážného. Nic vážného? A co jeho čest? Když na něj Wretch mluvil, Polonius se díval do strany a jeho slova nevnímal. Wretch se usmál. Najednou mu poděkoval. To Polonia zarazilo a trhl hlavou zpátky k tomu šílencovi vedle sebe, jeho šílenost se mohla porovnávat s tou Poloniovou! Polonius ho chvíli tiše sledoval, pak se ušklíbl a oslovil ho, jako idiota. Nechtěj mě rozesmát, pomyslel si Polonius, však zavřel oko, které se mu lesklo od slz. Byl šťastný. Ano, byl šťastný, že ho za celou tu dobu někdo konečně porazil, aniž by se přitom příliš nadřel. Bylo mu jedno, jaký trest získá od Boha za svou prohru, ale tohle mu stačilo. Victoria k němu také pomalu kráčela, kulhajíc na obě nohy, a to Polonia zaujalo. Podíval se jejím směrem a sledoval tu šílenou ženu, jak k němu pomalu kulhá a snaží se nespadnout. Tiše jí věnoval dlouhý pohled, dokud před ním Victoria nepadla na kolena. Slabě do něj udeřila. Zle na něj zasyčela, aby si uvědomil, s kým má tu čest. Polonius se pobaveně ušklíbl a řekl, že její tvář si rozhodně zapamatuje. Podíval se nyní na nebe, slunce ho trochu ozářilo a paprsky příjemně hřály na jeho pobledlé kůži. Ach, zase ty protivné vzpomínky na jeho předešlý život v Římě, když chodil po ulicích a přemýšlel, co by udělal, aby ho potrestali. Ale pousmál se nad nimi. Tehdy žil svůj život naplno. Žil ho až do samotného konce beze strachu ze smrti. Ani mu nevadilo, že zemřel bez jednoho oka. Nějak se s tím smířil, a když ho konečně získal, předal ho Bohovi, aby si ponechal nějakou památku, píše připomínku, že kdysi býval člověkem. Ráj smrti změní každého. Z milého člověka se stane nevyzpytatelná svině, která se bude snažit přežít za každou cenu a obětuje i své nejbližší bez rozdílu na pohlaví a věk.

"Ráj smrti změní každého," zašeptal Polonius najednou a to účastníky zarazilo. "Nedovolte Bohovi, aby Vám ovládl mozky tak snadno, co Vy na to?"

Will k němu přišel a zeptal se ho svým mohutným hlasem, že jeho útok předtím prokoukl, tak proč se nechal seknout. Polonius se nad tím jen tajemně ušklíbl a odpověď Willovi nedal. Richard se zeptal, co bude dál. Polonius otevřel oko dokořán, mírně mu zářilo. Zahrabal pod svou kožešinou, která jemně zašuměla a sjela po jeho kůži o něco níž, takže bylo vidět mnoho počátků jizev. Polonius zpod své kožešiny rázem vytáhl něco tyrkysového. Byla to malá kartička s jeho jménem. Polonius se díval do nebe, když ji jen tak ledabyle držel ve vzduchu a nic k tomu neříkal. Pochopil, že nevědí, co jim dává, povzdychl si a řekl jim, že tohle je propustka s jeho jménem a s úrovní, ve které ji dostali. Takhle budou mít jistotu, že se s ním znovu nesetkají. Držel ji mezi ukazováčkem a prostředníčkem, nedíval se, kdo si ji vezme jako první. Vzal si ji Wretch. Poloniova ruka pomalu klesla dolů na stranu do trávy. Polonius nyní zavřel oko a s úšklebkem jim řekl, aby vypadli dřív, než si pro ně osobně dojde i Bůh. Wretch se ho znovu zeptal na jeho skutečné jméno.

"Polonius," řekl Polonius klidným hlasem a dodal, že nikdy žádné jiné jméno neměl. "A co ty, Šedý? Jak zní tvé skutečné jméno?" Wretch se zarazil, ostatní už naštěstí odcházeli. "Klid," ušklíbl se Polonius. "Nepůjdu po maniakovi, jako jsi ty, to mi věř."

Zavřel oko.

Přikázal mu, aby vypadl, nebo ho zabije z posledních sil. Wretch se pousmál. Poděkoval mu. Vstal a zanechal tak Polonia ležet poraženého. Cestou za ostatními si prohlédl tyrkysovou kartičku. Přejel po ní prsty. Když se ohlédl za sebe, Polonius už na zemi neležel. Bezpečně ji schoval do svého obleku, ale zarazil se. Podíval se za sebe. Po chvíli se vydal kupředu, mírně si sevřel malou kapsičku, ve které měl malou věc.

Polonius otevřel oko.

Ležel na bílém koženém křesle v baru. Podíval se okem kolem sebe, dokud nespatřil Sabakiho. Zavřel oči. Pomalu vstal a opřel se o opěradlo. Sabaki mu namíchal jakýsi světle tyrkysový nápoj a opatrně ho k němu donesl. Ani jeden z nich nic neřekl. Sabaki se nakonec posadil naproti Poloniovi a po stole mu posunul jeho nápoj. Tichým hlasem poznamenal, že najednou omdlel, když odcházel.

"Nemusel jsi mě sem tahat," zasyčel Polonius zlým hlasem a podíval se na něj nenávistným okem. Sabaki však otevřely ty své, krvavě rudé a rozzuřené. Polonius cítil, že sebou škubl. Sabaki po chvíli své oči zavřel a pomalu vstal, zatímco se Polonius díval před sebe.

"Večer svolám schůzi, promluvíme si o tvých činech, synu," řekl Sabaki pouze a odešel zpět za bar, zatímco Polonius tiše hleděl před sebe a v oku měl strach. Nakonec ho pevně sevřel a dal si hlavu do dlaní. Na co proboha myslel, když s těmi lidmi bojoval? Pevně si sevřel vlasy mezi prsty.

"Sakra," zaklel vztekle, ale velmi tiše.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře