Ráj smrti - Kapitola třetí (4. část)

4. říjen 2015 | 07.20 |

Wretch si prohlížel mapu spolu a šel vepředu, zatímco Richard se nabídl, že ponese Victoriu, která pochopitelně odmítala, aby byla takto potupena, takže se jí Will neptal a vyhodil si ji na záda on sám, přestože ho mlátila do hlavy a nadávala mu, sic jí síly stačily. Po zbytek cesty na něj ječela, aby ji pustil.

Wretch si vzdychl, na to se Richard zeptal, co se děje. Wretch se zastavil a nenápadně se podíval za ně. Richard tak učinil také, aby spatřil celkem deset koulí, které za nimi nenápadně poletovaly. S ledabylým hlasem, že je vše v pořádku, vyšel Wretch kupředu, přestože se nyní rychle chytil za břicho, div nezakopl o kámen. Oblek se mu smrštil v oblasti hrudi a břicha, takže bylo pochopitelné, že nyní krvácel ještě víc, než před chvílí. Tiše si přál, aby co nejrychleji znovu povolil, jinak nebude schopen déle pokračovat. Pokud rychle nenajde způsob, jak najít nějakou lékárničku nebo obvaz, rozhodně vykrvácí, nebo se mu do rány dostane infekce. Tak potupný způsob smrti, pomyslel si, ale k jeho jménu celkem výstižné.

Snad nikdy nebyl radši, když se mu látky znovu povolila. Pohlédl na zapadající slunce, které všechno barvilo do ruda. Prošli okolo hromadného hrobu, kde mnoho lidí bylo buďto zabito násilnou vraždou, nebo se oběsili, buď jim někdo pomohl, nebo si šli pro smrt dobrovolně. I tak to byl nehezký pohled. Z oněch pachů mrtvol se mu zvedal žaludek a dostával nehezký pocit, že tohle neviděl poprvé v životě. Richard se chytil za hlavu a zrychlil trochu krok, aby se dostal z dosahu ono nehezkého zápachu, ale také větru, který nesl mnoho křik lidí, kteří zde zemřeli.

Will poznamenal, že ten chlapec dlouho nevydrží, pokud se nenaučí přijímat smrt, na což mu Wretch zle připomněl, že je to ještě dítě. Bylo mu jasné, že onen mohutný muž za ním je zvyklý na umírání druhých, ale onen chlapec, který sotva mohl dostudovat nějakou střední školu, rozhodně nebyl zvyklý na tolik mrtvol, takže to pro něj byl pochopitelně šok; stejně tak zpočátku i pro něj samotného. Schoval mapu a přešel k mladíkovi, zanechávaje ty dva za sebou. Zeptal se ho, zda už se cítí líp, na což Richard tiše zašeptal, aby ho tam nechali, proč by si nechávali zbabělce, jako je on. Wretch si vzdychl a dřepl si k němu se slovy, že ne každý musí být vyloženě hrdina, aby zde přežil.

Cítil, že se mu krev pomalu dostávala hlouběji do obleku. Rozhodl se tedy, že se znovu postaví. Richard tiše řekl, že ani ve svém předešlém životě jistě nic významného neučinil. A pak řekl něco, co naštvalo Wretche nejvíc; možná, že bylo dobré, že takový budižkničemu zemřel, a nikdo ho postrádat nebude. To už Wretchovi skutečně ruply nervy. Popadl Richard za límec a vytáhl ho na nohy. Div na něj nezačal křičet, že by si měl uvědomit, že když je tady, tak musel chtít ještě bojovat, musel chtít ještě žít. Kdyby se chtěl jen tak zabít bez rozmyslu, rozhodně by tady neskončil. Proč by dostával druhou šanci, kdyby si svévolně chtěl vzít svůj život? Zarazil se. Vždyť ho až do teď v hloubi mysle podezříval, že spáchal sebevraždu. A rozhodně i ostatní si to mysleli. Proč by se sem jinak tak mladý kluk mohl dostat? Proč by však dostával druhou šanci, když by se o svůj život připravil svévolně? Zemřel tedy tak, že se Bůh nesmířil s jeho směšnou smrtí a chtěl mu udělit lekci, jak správně umírat? Wretch Richarda po chvíli pustil a omluvil se mu, že mu ujely nervy. Richard se však mile pousmál a řekl, že se nic neděje. To je přece pitomost. Proč by tak veselý kluk spáchal sebevraždu? Se slovy, že sám neví, jak zemřel, na něj Richard znovu pohlédl. Zeptal se ho, co jeho zranění. Skrz oblek, který se rychle sám zacelil, nebylo poznat, že Wretch krvácí. Nahodil falešný úsměv a uklidnil mladíka, že je to v pořádku. A Richard mu uvěřil. Přikývl.

Přitom si byl více než jistý, že se oblek lepí na tělo kvůli jeho krvi. Pokud potkají bestii, jistě ji přitáhne k nim právě on. Pomohl Richardovi zpět na nohy. Společně došli Victoriu a Willa, kteří se pochopitelně hádali a nadávali si, že ani jeden z nich nezná tu správnou cestu ven. Kdyby je Wretch nestihl zastavit, asi by se navzájem zabili. Jakou šancí by měl malý nožík proti kopí? Roztáhl mapu a k ní přiložil i onu tyrkysovou kartičku s číslem jedna a se jménem Polonius. Wretch tiše přemýšlel; aby se dostali na konec, musí jich získat celkem pět. Od všech pěti rozhodčích. A už jen ten první jim dal skutečně zabrat, co si počnou, až půjdou proti tomu obřímu maniakovi, který pro jistotu ani nepromluvil, aby několik z nich nezabil jen jeho hlas. Victoria ukázala na podivnou hranici nedaleko od nich. Poukázala pak na vodu, u které by se měli na chvíli zdržet, se slovy, že by si ráda umyla nohy, nakonec Wretche přesvědčila, protože jí bylo jasné, že i on má zranění, které se snaží skrývat. Bylo tedy rozhodnuto, že na chvíli půjdou k řece, aby si Victoria zchladila nohy. Bylo to příjemné odpočinutí po tom zběsilém běhu nervů, při kterém rozhodovaly jen setiny vteřiny o přežití.

Když k onomu místu došli, Victoria pomalu dokulhala k vodě, všem řekla, aby se otočili, na což Richard zrudl a otočil se jako první. Když si byla jistá, že ji ani jeden nesleduje, chtěla se svléci z toho protivného obleku, ale nešel jí ani pořádně natáhnout. Dokonce hodila kámen proti světelné kouli, která se také schovala za strom, aby ji nešpehovala. Opatrně ponořila nohy pod nohu a zavřela oči bolestí. Pomalu se dotýkala popálené kůže, neskutečně ji pálila. Ale nesměla dát najevo bolest. Stejně jako ostatní, i ona měla svou minulost, na kterou si sice nepamatovala, ale byla si vědoma, že tohle k ní rozhodně patřilo. Neprokazuj před nikým bolest. To si pořád říkala. Ponořila se pod vodu celá a zavřela oči. Nechala se, aby jí chladné proudy vody šetřily její zranění, ale zarazila se. Když se dotkla nohou, mírně vykulila oči. Zakryl si ústa pusou, zatímco se jí oči leskly. Zakryla si nakonec tvář, aby sama před sebou skryla slzy. Zjistila něco, co ji ranilo a děsilo zároveň. Slzy jí pomalu dopadaly do vody. Ponořila si hlavu pod vodu, a když ji pak vytáhla, nemusela se stydět za slzy, které se spojily s kapičkami vody. Přála si zjistit něco horšího, nebo aby se to stalo později. Pohlédla na zapadající rudé slunce, které jí oznamovalo, že přinesla oběť a ono samotné vyhrálo. Jak ho nyní nenáviděla, když její slzy zvýrazňovalo.

Po chvíli vylezla, pomalu se pohybovala kupředu. Řekla jim, aby se otočili, zatímco si kroutila vlasy, aby z nich dostala vodu. Richard se jí zeptal, zda je v pořádku, chladným hlasem řekla, že ano, ale sotva udělal krok kupředu, ztratila rovnováhu a bez Wretchovi pomoci by jistě spadla na zem. Bránila se slovy, že se jí jen zatočila hlava. Wretch jí pochopitelně nevěřil, ale raději nechtěl způsobovat hádky. Pomohl ji až ke stromu, kde se posadila. Zastavila ho před odchodem, ukázala mu, aby se k ní nahnul. Políbila ho na líc a něco mu zašeptala do ucha. Wretch vykulil oči a hned se na ni tiše díval. Ukázala mu, aby byl potichu a mile se usmála. Poděkovala mu, že jí pomohl, a pak ho rukami od sebe mírně odstrčila, dodávajíc, aby se šel okoupat, že nehorázně smrdí. Wretch na ni tiše zíral. Mluvila pravdu?

Aniž by si koupel užil, seděl v chladné vodě po nějakou tu dobu, zatímco se Will pral s Richardem. Najednou vstal a oba se v boji zarazili. Wretch pohlédl na Willa a zeptal se, zda si mohou promluvit o samotě. Will se jen ušklíbl, podkopl Richardovi nohy, takže chlapec skončil pod vodou, nakonec souhlasil a odešel s Wretchem od vody do bezpečné vzdálenosti, aby je Richard neposlouchal. Když se Wretche Will zeptal, co potřebuje, mírně se mu uklonil a prosil ho, aby ho cvičil. Will přimhouřil oči. Chvíli bylo ticho. Wretch svůj požadavek zopakoval. Will k němu přistoupil a praštil ho do hlavy, nikoliv surově, ale rozhodně ho to zabolelo, aby si uvědomil, že něco udělal špatně. Will chvíli stál potichu a neodpověděl Wretchovi na otázku, proč ho praštil. Potom mu Will oznámil, že naučit ho zacházet se zbraní může zkusit, ale dokud tady bude on, nebude potřebovat zabíjet lidi vlastními rukami. Pak se ho Will tiše zeptal, zda na něj skutečně zaútočil tak, jak mu předtím říkal. Wretch zaraženě zamrkal, ale nakonec mohl souhlasit. Will zavřel oči. Po chvíli k němu vzhlédl se slovy, že pokud bude schopný udržet krok, aniž by musel spát, pak ho naučí základy, které by měl ovládat pro sebeobranu. Dodal pak ještě, že o ostatní si starost dělat nemusí, Victoria je silná žena a Richard je sice mladý muž, ale rozhodně je dostatečně všímavý na to, aby se vyhnul maléru. Wretch rázně přikývl a poděkoval mu. Společně se pak vrátili k řece, kde Will popadl Richarda za límec obleku a ponořil ho pod vodu, kde ho chvíli držel a smál se mu, jak je slabý, zatímco mladík plácal rukama kolem dokola. Victoria se jen pobaveně smála a Wretch nad nimi zakroutil hlavou, že jsou jako malé děti, což mu oba rázně vyčetli a stáhli ho pod vodu, aby se s nimi také zasmál. Victoria se jim hlasitě smála, že se chovají všichni tři jako děti a div k ní neběžel Richard, aby ji nepřitáhl do vody taky, to už ho Wretch znovu ponořil pod vodu, pochopitelně po něm mladík křičel a prskal, jak si to mohl dovolit. Victoria se rozesmála, když sledovala to vtipné trio ve vodě.

Když potom slunce mizelo za horami, tiše pozorovali onu krásu, jak se nebe barvilo do všech barev. Seděli na kraji kopce, aby měli dokonalý výhled. Richard jen tiše poznamenal, že si neuvědomil předtím, jak je tady krásně. Victoria s ním souhlasila. Vítr si ladně pohrával s jejími vlasy. Poznamenala, že by i něco snědla. Wretch navrhl, aby se raději vydali k té podivné bráně před nimi. Will jen poznamenal, že za ní bude čekat druhá úroveň, tudíž větší riziko na smrt a menší množství nepřátel, však o to zuřivějších a vzteklejších. Všichni s ním tiše souhlasili. I tak Wretch rozhodl, že nemají na vybranou. A tak s Wretchem vepředu vyběhla malá skupinka lidí kupředu, světelná koule se za nimi rychle rozletěla, aby je všechny stíhala. Nemma je tiše sledovala na své obrazovce, zatímco seděla v tmavě zelených šatech, ve svém křesle, a pila čaj, zatímco před ní na stole ležel zákusek s jahodou. Opatrně ji z něj sundala a kousla do ní. Její oči byly znuděné. Utřela si ústa předtím, než se napila čaje.

Najednou se za ní objevil Silkon, jen se na něj tiše bez zájmu podívala, zatímco jí řekl, že brzy bude schůzka, tak aby se připravila. Nemma polkla jahodu a pak se bez odpovědi podívala znovu na obrazovku. Zeptal se jí, proč na ně tak hledí, když jsou to všichni špinaví lidé. Nemma jen tiše poznamenala, že právě tito špinavé lidí porazili Polonia bez žádné ztráty. Silkon si jen odplivl stranou a odešel, aniž by se na Nemmu ještě podíval.

Ta pozorovala čtyřčlennou skupinku lidí, která právě dorazily k bráně, tak vysoké, že do jejích dveří by se vešel obří obr a stejně by byla pro něj poněkud velká. Will zaklepal.

Hned po něm začalo ječet několik hlasů, jak si to mohl dovolit, aniž by se jich zeptal, na což jim Will beze slova ukázal na ceduli vedle nich: Klepat, prosím. Zbylí tři si oddychli. Najednou se však brána skutečně otevřela, zlehka zaskřípala a pomalu zvětšovala mezeru, aby se do ní vešel opravdu malý člověk, pak se zastavila. Skrz tu malou mezeru vyšla kupředu jakási osoba s maskou přes obličej. Wretch v ní nepoznal onu osobu, kterou spatřil už předtím, když se poprvé setkal s Nemmou. Žena na něj otočila hlavu, však úsměvná maska jakéhosi zvířete její oči úplně zakrývala. Wretch jen zamrkal, nic neřekl a sledoval ji. Na sobě měla jakési světlounce modré šaty, které vypadaly jako jednotný kus oblečení. Byla menší postavy, vlasy měla tmavě hnědé a pleť neskutečně bledou. Přemýšlel, zda její oči jsou modré nebo hnědé. Žena se poklidně podívala na ostatní lidi kolem sebe a pak její pohled zřejmě padl zase na Wretche. Nastavila ruku před sebe beze slova. Nyní si Will všiml, že na noze má jakýsi řetěz, který se při jen malém pohnutí nohy zvýraznil, ale rychle zase zmizel. Will pohlédl na ženu před sebou, stála bokem k němu, takže část její tváře viděl, ale větší část zakrývala maska. Victoria poznamenala, že zřejmě něco chce. Richard si se ženou plácl a zasmál se, že ho taky těší, ale že nezná její jméno. Victoria se jen plácla do obličeje a zakroutila hlavou do stran. Wretchovi potom došlo, že by možná chtěla. Zalovil v obleku pro malou kartičku, kterou jim předtím Polonius dal. Ukázal jí ženě, ta se na něj pomalu otočila. Nic neřekla, jakoby si ho prohlížela a potom nastavila ruku k němu. Opatrně jí do ní kartičku vložil. Žena zřejmě kontrolovala, zda není falešná. Žena se k nim otočila zády. Vlasy měla sepnuté do zapleteného copu. Pokývala rukou ze strany na stranu a vydala se kupředu, ukazujíc jim u brány, aby ji následovali. Aniž by tušili, kdo to je, poslechli ji a následovali ji, skrz tu úzkou štěrbinku mezi dveřmi. Byla drobné postavy, takže s tím problém neměla; ostatní prošli také, až na Willa, který se zasekl uprostřed, trochu zanadával, ale povedlo se mu protáhnout se rychle skrz. Žena jemně přejela rukou po stěně vedle ní. Wretch se jí zeptal, kdo je. To už se na něj žena v masce prudce otočila a přiložila si úst k místu, kde pravděpodobně měla rty. Ukazovala mu, aby byl potichu. Pak se otočila a pokračovala kupředu, dotýkajíc se skály kolem sebe.

Richard poznamenal, že tam byla neskutečná tma, tak jak se tam mohla žena vyznat. Sotva to řekl, zazářily kolem nich bílé houbičky jakousi světle tyrkysovou barvou, ozářili jim jak cestu dole, tak všechno kolem nich. Všichni čtyři byli naprosto unešení a Victoria se opatrně dotkla houby, která k ní byla nejblíže. Pohladila ji a byla unešená onou krásou. To už žena spěchala. Jemně jí praštila po ruce a cvrnkla do čela. Wretch se zarazil. Sledoval, jak žena cvrnkla Victoriu do čela. Netušil proč, ale sám najednou pocítil známý hřejivý pocit ruky, která toto vždycky dělala, když si z něj dělala nejspíše legraci. Na chvíli pohlédl nahoru na jasně zářící houbičky, a tiše vzpomínal, doufal, že si vzpomene, ale nic do jeho mysli nepřicházeli, jen si byl vědom, že tohle neviděl poprvé. A to ho trápilo. Žena v masce se trochu rychlejším krokem vrátila zpět na své místo a otočila se na ně. Naklonila hlavu na stranu a potom pokračovala kupředu, aniž by cokoliv řekla. Wretch ji doběhl a zeptal se jí na jméno. To už mu žena přiložila prst na rty, snad se usmála a pak si zakryla pomyslně ústa, když se mu tiše smála. Už se zdálo, že ho cvrnkne do čela, jako před chvílí Victoriu, ale svou ruku zastavila. Potom, jakoby se nic nestalo, vypravila se kupředu k točité cestičce vzhůru. Wretch ji zaraženě sledoval, ale nic nakonec neřekl.

Na všech zahnutých stranách cesty byly vsazeny ony bílé houbičky, které jasně zářily, pak zhasínaly, takže tvořily příjemný pohled na celkovou cestičku, která díky tomu měla překrásný vzhled. Wretch se pousmál. Ale najednou si vzpomněl na letadla a na letištní přistávací plochu, potom několik světel v lampách, které blikaly, a jedno viděl přímo nad sebou. Zastavil se a všichni kolem něj prošli, uchváceni tou krásou kolem nich. Místo houbiček viděl nyní pouze to světlo nad sebou a cítil chladnou zem pod svými zády. Zaraženě hleděl před sebe, a aniž by si to uvědomil, pomalu kráčel kupředu. To už k němu žena pospíchala a zastavila ho před přímým svahem, po pádu dolů by nebylo ani trochu pochyb, že by zemřel.  Wretch se otupěle díval před sebe. Viděl před sebou zasněženou cestu, sněhové vločky ve vzduchu, které v něm ladně poletovaly. Nyní kráčel. Někoho držel za ruku. Když se podíval dolů do strany, viděl, že jeho ruka pevně svírá jakousi hebkou ruku v bílých rukavicích. Pomalu vzhlédl o něco výš. Žena ho rázem praštila do hlavy a cvrnkla do čela. Wretch zmateně zamrkal a onen pomyslný obraz, jeho vlastní vzpomínka, se rozplynula dřív, než mohl spatřit tvář ženy, která se na něj usmála tak prapodivně známě, až ho to až mrazilo. Zaraženě se podíval na ženu, která ho držela, zatímco on měl nohu před sebou, připravený ji dát dolů, aby mohl spadnout do černočerné tmy pod ním. Mírně vyjekl leknutím a lehce se ženy zachytil leknutím.

Will pobaveně poznamenal, zda se mu ještě točí hlava s Polonia, což rozesmálo i ostatní. Žena se na ně podívala, pak tiše zašeptala Wretchovi do ucha, aby si dával pozor n parazity, kteří se snaží jeho mozek zničit zevnitř. Zmateně se na ni podíval. Připomněla mu, že každý z nich nějakého malého červa v mozku jistě má, vstala a odešla, aby je mohla vést dále. Wretch po chvíli vstal a díval se za ženou vepředu. Strčil si malíček do ucha a zahýbal s ním. Trochu ho to trápilo. A navíc; kdo byla ta žena?

Dlouho nelelkoval a dohnal je.

Vyšplhali nahoru po točitých uličkách, dokud nedošli k jakýmsi ledovým dveřím. Wretch zmateně zamrkal a zeptal se, co to je. Žena zůstala potichu. Victoria nahlas přemýšlela, že předtím byli v lese, takže jednotlivé úrovně zřejmě představují náladu nebo přímo jednotlivé rozhodčí. Wretche jen tiše napadlo, zda tahle ledová brána před nimi představuje Nemmu. Žena přejela rukou po dveřích a poodstoupila, zatímco se ledová brána sama rozevřela. Popřála jim hodně štěstí. Všichni šli kupředu, zatímco se Wretch podíval na zamaskovanou ženu. Pomalu k ní přešel. Žena potom rychle odstoupila, dívajíc se stranou. Pohladil jí po tváři. Už jí chtěl masku sundat, ale ona si ji přidržela. Poprosila ho, aby šel rychle, jinak bude mít problémy. Pouze přikývl, poděkoval ji a vzdálil se od ní, následujíc ostatní. Žena se za ním dívala. Sňala si masku, zatímco se brána zavírala. Tmavě zelené oči s jizvou přes levé z nich se za nimi tiše dívaly. Žena potom zašeptala hlasem milující matky, aby na sebe dával pozor. Masku si nasadila, zatímco jí po tvářích stekla slza. Poznamenala, že tady ještě neměl přijít její syn, a potom odešla, zatímco se brána zavřela se zaduněním.

Postupovali kupředu, zatímco se dívali po prapodivných znacích, které za sebou zanechával někdo před nimi na stěnách. Byly to překrásné ornamenty, někdy dokonce celá historie v daném období. Victoria pobaveně říkala, že si někdo kreslil a ji k tomu nepřizval. To Wretche pobavilo. Zeptal se jí, zda předtím někdy kreslila. Sice řekla, že si nepamatovala, ale měla takový známý pocit, na což se Wretch pousmál, že její kresby musí být překrásné. Na to však Richard poznamenal provokativně, že musí kreslit jako malé dítě, na což se za ním Victoria rozběhla a křičela, že mu utrhne hlavu a ukáže mu tak své jedinečné dílo. Wretch se zasmál. Will se ho zeptal, zda ví, proti komu půjdou nyní. Wretchovi úsměv na chvíli zmizel, ale pak se mu zase vrátil. Poznamenal, že nemusí mít strach. Pokud se jim poštěstí a na některého z nich narazí cestou, nebudou se muset honit za nějakým určitým. Wretch pohlédl nahoru a zahvízdal na Victoriu, která pohlédla vzhůru, zatímco škrtila Richarda. Oči se jí rozzářily, jako malému dítěti, a pustila mladíka k zemi, utíkajíc kupředu, aby viděla více z té krásy nad ní. Vysoko nad nimi byl umístěný strop, však byl do něj vyryt nespočet překrásných obrazů, které byly skutečně úchvatné; mohla bych je srovnat s Monou Lisou nebo s celosvětově známými obrazy, které by Vám vehnaly slzy do očí a rozesmály Vám srdce. Takové mistrovské dílo bylo jen na stropě v této ledové chodbě, po stranách byly o něco chudší malby, ale i tak vskutku mistrovské dílo, tyhle malby. Jen si představte ty nejznámější malíře a rytce, jak zde stojí bok po boku, během této hry, aby se pobavili, vytesali zde své dílo, učinili se tak šťastnými, zkritizovali své kolegy a pak se společně smáli nad hrnkem čajem, zatímco by postupovali kupředu.

"Mám pocit, že tady se sešla snad celá smetánka," šťouchl Wretch Victoriu do boku, a ta se rozesmála, však souhlasila s ním a pobíhala z jedné strany na druhou, aby si ono dílo prohlédla ze všech stran a zapamatovala si všechno. Vesele se zatočila. Jen poznamenala, že jí tady chybí šaty, že by se hned převlékla a cítila, jako ve viktoriánské době, nebo jako doma. Najednou spatřila před sebou světelnou kouli a zarazila se. I ostatní zpozorněli a už sahali po svých zbraních, připraveni útočit. Především Wretch ihned zareagoval nepřátelsky, když ji spatřil. Po poslední zkušenosti s tou šílenou věcí se jich začínal dokonce bát, až to bylo skutečně k smíchu. Ale naštěstí nikdo neviděl, co se stalo. Světelná koule najednou zářila méně a méně.

Před nimi se najednou objevila Nemma v bílých šatech s rozevlátou suknicí. Sledovala je tím pohrdavým pohledem, jako předtím. To už byli připraveni zatočit, ale Wretch je pro změnu zastavil. Bylo mu jasné, proč tu je. Musela vyzkoušet, zda si lidi uvědomili jedno ze tří hlavních pravidel. Když po něm ostatní křičeli, aby jim uhnul z cesty, aby ji mohli zabít, musel na ně už zakřičet jedno ze tří pravidel přímo do zmatených tváří; Nesmíš zaútočit na rozhodčího bez jeho svolení. Nemma mírně zvedla víčka. Překvapilo ji, že ji skutečně někdo poslouchal. Ostatní na něj zmateně hleděli. Pochopitelně mu nevěřili. Prosil je však, aby mu věřili. Nemma promluvila svým povrchním hlasem.

"Je to tak," řekla a vzhlédla k nim, prohlížeje si každého z nich. "Neposlouchali jste, takže to nevíte. Ale toto je jedno z hlavní tří pravidel." Přimhouřila chladné oči. "Jak nehezký pohled, netvoříte, doufám, skupinu, že ne?"

"N-Ne," zalhal Richard.

"Lháři," řekla Nemma ihned a pomalu k nim vykročila, zatímco se k ní připojila koule. Po jejím dotyku lehce zazářila a pak se rozzářila úplně. Wretch mírně ustoupil dozadu. Už hmatal po meči, ale Nemma se zastavila.

"A i kdybychom byli, tohle pravidla nezakazují," pustila se do ní Victoria hrdě, byla si jistá, že tenhle spor ihned vyhrála. Nemma na ni pohlédla očima a chvíli mlčela. Potom se její oči zaměřily zpět na Wretche. Pomalu si prohlédla každého z nich, až to Victoriu skutečně štvalo a ptala se jí, co chvíli, proč na ně tak zírá. Nemma jí ani tak neodpověděla, dokud očima neudělala půlkruh po všech účastnících před ní. Nakonec chladné oči zavřela. Otočila se k odchodu. Se slovy, aby moc nevystrkovali rohy, když jim je může klidně urazit, praštila do ledové sochy před sebou. Ta praskla a rozpadla se. Nemma si sfoukla zbytky ledu z kůže a znovu pohlédla na Wretche. Nic neřekla a nakonec zmizela znovu za rohem. Když se k němu Richard potichu rozběhl, aby se podíval, zda tam ještě je, nebo kam šla, nikde Nemma nebyla.

Will nakonec rozhodl za všechny, že by měli jít kupředu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře