Všichni chtějí vládnout světu 4

15. říjen 2015 | 07.00 |
› 

Vše trvalo tak krátce, že lidé, kteří prošli kolem té ulice, se rovnaly číslu nula. Pratchett vše tiše pozoroval, připravený pomoci svému bratrovi, kdykoliv za ním bude někdo, kdo by chtěl narušit jejich práci. Stejně tak Elizabeth byla připravená házet další Molotovovy koktejly, kdykoliv bude mít šanci a jistotu, že její hloupý bratr jí neskočí přímo na mušku. Zabila by ho za to potom sama. Nicolas však nebral své sourozence okolo za přítomné, proto si sám užíval toto malé zadržení nezákonného obchodu. Když se jeden muž dostal do bezpečné vzdálenosti od ohně, vztekle nazval Elizabeth děvkou. Elizabeth i Pratchett toho muže poznali a hned ho litovali, že si nedával pozor na jazyk.

"Jak jsi to právě nazval mou malou sestřičku?" zašeptal Nicolas tichým, hrozivým hlasem. Vzhlédl k muži, jedno oko měl přivřené, to druhé vykulené. Celkově vypadal, jako maniak, když už měl na tváři krev od jeho kolegů. Chytil svou rukojeť meče pevně mezi prsty. "Slyšel jsem dobře? Děvka? Podle tebe je moje sestra děvka?"

Přistoupil rychlým krokem k němu a udeřil ho čelem do obličeje. Podkopl mu nohy a špičku meče mu zapíchl do ruky, až muž zakřičel bolestí.

"Budu tě zřejmě muset naučit slušnému chování," znovu zašeptal a hýbat svým mečem ze strany na stranu a muž křičel bolestí, když se mu čepel hýbala v dlani. Plakal a prosil ho, aby mu odpustil.

"Hej, hej, nezabíjej je všechny. Musíme přece některé dovézt před Salieriho." připomněl mu Pratchett. Nicolas se na něj otočil.

"To mu nebudou stačit jen jejich prsty?" zajímal se a Pratchett nad ním zakroutil hlavou.

Připomněl mu, že se Salieri o ně postará o hodně pečlivěji, než by to udělal právě on. Nicolas na něj vyplázl jazyk a hrál si se svým mečem, jehož čepel pronikala hlouběji do mužovy ruky, až prošla úplně skrz. Elizabeth nad nimi zakroutila hlavou a po nějaké chvíli se konečně dostala dolů ze střechy.

Muž se jí ihned zeptal, co je zač.

"Já?" ukázala na sebe Elizabeth pobaveně a ušklíbla se. Dala ruce v bok. "Přece chovatelka Salieriho psů."

Pratchett ji poprosil, aby si nevymýšlela takovéhle hlouposti. Už tak měli potupnou a směšnou přezdívku. Nicolas podotkl, že to byl právě on, kdo předtím s přezdívkou souhlasil, a že on byl zásadně proti. Pratchett mu věnoval nebezpečný pohled, který se ho ptal, zda to skutečně myslel vážně, nebo si z něj jenom střílí, a potom se pohrdavě podíval na muže pod sebou. Zvedl ho ze země a přirazil ke zdi.

"Sestřičko, máš s ním ještě něco k probírání?" zeptal se Pratchett zdvořile. Elizabeth se zamyslela, pokrčila rameny. Přešla k muži a kopla ho do rozkroku. Se slovy, že tady skončila, od muže odešla. Hned se svalil na zem a kňučel bolestí. Nicolas se Pratchetta zeptal, zda ho může konečně zabít, ale Pratchett se škodolibě usmál, že mu před malou chvílí řekl, že si to s ním vyřídí Salieri osobně.

Slyšeli, že nějaké auto zastavilo za nimi, a ohlédli se.

"Dobrá práce," řekl muž v černém kvádru s bílou košilí a černou kravatou, s brýlemi na nose, se světle hnědými vlasy, a sledoval tu partičku před ním. "Odsud už to přebereme my."

Z auta vyšlo několik dalších lidí v kvádrech, nepozastavovali se nad mrtvými muži u jejich nohou a prošli kolem dvou bratří, aby chytili muže za ruce a odvlekli ho do auta, přestože jim nadával a vzpíral se. Mladý muž však zůstal stát na místě a poklidně sledoval Salieriho psi a ženu.

"Zdalipak to není samotný Artur Salieri," ušklíbl se Nicolas pobaveně. Muž v brýlích ho tiše sledoval. Když se auto rozjelo pryč, sundal si brýle a schoval si je do vnitřní kapsy saka.

"Dlouho jsme se neviděli," řekl Artur a pousmál se. "Nezměnili jste se. Jen Elizabeth má další ránu na obličeji, nepletu se?"

"Mám ti snad taky spravit vzhled?" zeptala se ho Elizabeth pobaveně. Zakroutil nad ní hlavou. "Už jsi svým bratrům celkem chyběl."

Pratchett a Nicolas se na ni tázavě podívali. Hned podotkla, že ty jejich pohledy ji nijak nezastraší. Artur se zasmál, omluvil se a objal svou sestru. Podíval se na Pratchetta, který přikývl, a když pohledem zavadil o Nicolase, rychle uhnul stranou a Nicolas vrazil pěstí do zdi. Artur od něj odstoupil a setřásl si prach ze saka.

"Pořád útočíš i na rodinu Salieriho?" zeptal se ho pobaveně a nasadil si brýle.

"Pořád nosíš falešné brýle?" oplatil mu otázku Nicolas. Artur nad nimi jen zakroutil hlavou. Proč mu dělali tolik starostí, když jejich práce byly tak podřadné? Pratchett si zapálil cigaretu a zasmál se jeho slovům.

"Naše práce je podřadná, říkáš? Měli jsme rozum a nad slova jsme raději zvolili zbraně," zachechtal se, div se nezadusil kouřem. Artur mu však cigaretu sebral a zahodil, za což si vysloužil nechápavý pohled. Se slovy, že by měl přestat kouřit, se potom podíval na Elizabeth a poradil jí, aby si na tu ránu dala led. Když pohlédl na Nicolase, přímo ho provokoval, aby mu také něco řekl.

"Ostříhej si vlasy," řekl Artur ledabylým tónem a schytal ránu pěstí do břicha. Nicolas se rozesmál, že rozkazy od svého mladšího bratříčka brát nebude, a smál se, jako maniak. Artur se také zasmál a zakroutil nad ním hlavou. Čekal, že to udělá, a také jeho slova předpokládal dřív, než je řekl. Narovnal se a pohlédl na své sourozence. Poradil jim, aby raději uklidili po sobě nepořádek dřív, než sem dorazí policie a budou mít nějaké otázky vůči nim ohledně toho, co se tady doopravdy stalo.

Pratchett mu řekl, aby raději šel, jinak se po něm budou shánět. Artur přikývl, ale hned vzápětí se jich zeptal, zda nechtějí jet s ním. Elizabeth pokrčila rameny, že momentálně nemá nic lepšího na práci, než vyžírat Salieriho. Nicolas jen něco zabrblal pod nosem, ale Pratchett rozhodl za něj, že pojedou s nimi, pokud mu to vadit nebude. Artur přikývl, hned na to zvedl hovor a zeptal se, co se potřebují. Jeho hlas se změnil. Z příjemného se stal poněkud přísný.

"Nic nepodnikejte, Salieri Vás moc dobře varoval, abyste tam nechodili. Pošlu k Vám nějaké posily," řekl do mobilu a zavěsil. Podíval se na své sourozence a zajímal se, zda můžou trochu zrychlit, protože se mu vyskytl v zahradě jeden červ, kterým Salieriho rozhodně obtěžovat nebude. To už se ho Nicolas zeptal, zda toho červa mohou zlikvidovat oni. Asi mu nestačilo, že před malou chvílí zabil tolik lidí a bohužel jeden mu asi zbýval do počtu.

"Znělo to celkem vážně," začal Pratchett, když nasedali do auta vedle spoutaného muže, na kterého mířilo několik zbraní. Artur podotkl, že se jednalo o nějaké hlupáky, kteří nepochopili Salieriho rozkaz. Naklonil se k řidiči a něco mu tiše řekl. Řidič přikývl a rozjel se. Potom pokračoval ke svým sourozencům, že takovýhle lidí se potřebují zbavit dřív, než se z nich stanou krysy, které přeběhnou okusovat jiný sýr.

Dále jela černá dodávka v naprostém tichu, jen muž, kterému na tělo mířilo několik pistolí, pořád protestoval, že s tím neměl nic společného, že ho do toho jenom zatáhli, že proti Salierimu by nikdy nešel. Elizabeth ho udeřila surově pěstí a poradila mu, aby přestal vřeštět, jako stará panna, jinak mu dá důvod, aby vřeštěl. Artur se na ni jen otočil a pousmál se. Jen si pomyslel, že je pořád stejná už celou řádku let, a podíval se z okna. Nicolas ho celou tu dobu tiše sledoval. Přesedl si blíž, aby se ho mohl na něco zeptat. Artur zpozorněl, když si všiml, že k němu Nicolas jde, ale nic mu na to neřekl. Nicolas se ho konečně zeptal, proč se stal Salieriho diplomatem, když mohl jít s nimi. Artur se pousmál nad jeho slovy a zakroutil nad ním hlavou.

"Sám víš přece nejlépe, že co se týče jakýchkoliv zbraní, byl jsem úplně levý. Jedině diplomacie mi jde. A to se Salierimu tehdy nejvíce zamlouvalo. Navrhl Vám také vstup do rodiny, ale vy jste to odmítli. Jak pošetilé," dodal Artur trochu tišším hlasem. Nicolas se ušklíbl. Otočil se na svého bratra a Artur se na něj chvíli zaraženě díval, protože nic neříkal.

"Nejsme v rodině Salieri... protože jsme příliš šílení," odůvodnil Nicolas. Artur se trochu ušklíbl a odvětil, že to není ten pravý důvod. Nicolas se trochu zarazil. Že by mu Pratchett řekl ten pravý důvod, nebo si s ním jenom hraje? Artur podotkl, že z jeho očí pozná, že tehdy se rozhodoval sám za sebe. Důvod, proč se k Pratchettovi tehdy přidal, byl, že on sám by mohl zemřít, kdyby mu někdo nestál za zády. A Elizabeth je následovala, protože se nechtěla podřídit Salierimu úplně. Konec příběhu. Nicolas se ušklíbl. Pochválil svého mladšího bratra za chytrý mozek a rozcuchal mu vlasy, za což se na něj Artur trochu zle podíval. Už mu chtěl něco říct, ale někdo mu zavolal.

Chtěl pohotově hovor zvednout s myšlenkou, že mu volá Salieri, nebo někdo jiný z jeho rodiny, ale zarazil se. Skryté číslo. Pratchett vzhlédl k řidiči a zarazil se pohledem u Artura, který vypadal zaujatě.

"Zastav na chvíli," řekl Artur, a když tak řidič učinil, vystoupil si. Začalo pršet. Jeho slova moc nešlo slyšet. Avšak bylo jasné, že ten, kdo vedl hovor, nebyl Artur. Jako by se pokaždé zastavil uprostřed své vlastní věty. Někdy jen otevřel ústa, aby odpověděl, ale ta osoba na druhé straně hovoru reagovala ještě rychleji, aby mohla pokračovat a ptát se, nebo mu říct něco dalšího. Nakonec se zdálo, že ukončil hovor nečekaně. Mávl na muže, aby nastartoval motor, zatímco si nasedl. Ještě předtím, než zavřel dveře, rozjel se řidič kupředu. Pratchett se zeptal, co se stalo. Artur klidným, vyrovnaným hlasem mu dal jasně najevo, že se nic neděje. Pratchetta to však nepřesvědčilo.

Auto zahnulo na křižovatce doleva a jelo už pořád jenom rovně, dokud nevyjelo z města. Chvíli na to odbočil řidič doprava na příjezdovou cestu k majestátnímu sídlu. Sídlo mělo rozsáhlé zahrady se všemi možnými rostlinami a dřevinami, fontána, kolem které projeli, aby se dostali k hlavním dveřím, představovala sousoší tří žen, které vylévaly vodu ze džbánů. Pratchett pochválil Salieriho dobrý vkus, zatímco se Nicolas jen zasmál, že je to kus šutru. Artur mu poradil, aby to před ním raději nezmiňoval, jinak se naštve. Muži v kvádrech odvedli muže dovnitř, zatímco se Nicolas a Pratchett rozhlíželi kolem sebe na věci, které podle nich přibyly. Artur si po půl hodině trochu odkašlal, aby si získal jejich pozornost. Oni ho však i nadále ignorovali a mezi sebou si špitali, že Salieri má nemožný vkus na umění. To už je oba musela Elizabeth praštit, aby se věnovali Arturovi, kterému jistě trochu zavařili, protože nechat čekat Salieriho rovná se skoro jisté smrti. Vypadal rozhodně klidněji, když už mu věnovali zase pozornost, a poradil jim, aby ho následovali. Vyšli po schodech z bílého mramoru a ebenové dveře se zlatou klikou jim otevřeli dva sluhové. Podlaha měla přesnou podobu šachovnice, všude byli nelegálně koupené obrazy v několika připravených kopiích, které zítra ráno Salieri pošle do Japonska jednomu sběrateli, který mu za ně dobře zaplatil, popřípadě překrásné šperky, které nejvíce upoutaly Elizabeth, na červeném polštáři, hlídané deseti muži kolem dokola, kteří budou brzy patřit nějakému pošetilci, který si ani nevšimne, že půlka z nich je falešných, pokud to nedá nějakému odborníkovi.

Předtím, než vstoupili za další obří dveře, požádali je muži před nimi, aby odevzdali všechny zbraně. Především se dívali na Nicolase, který odmítal vydat svůj meč, jenž se mu pyšnil za opaskem. Elizabeth převrátila oči, jednoduše mu ho sebrala a předala ho těm gorilám v obleku, aby měli pokoj. Nicolas jí ihned nadával, proč to udělala. Pratchett hrdě odevzdal své pušky, každou z nich skoro políbil na rozloučenou, jako nějakou milenku, a opatrně je položil muži do rukou, syčíc na něj, aby se jich ani nedotýkal, jinak mu něco ustřelí a bude ho to potom mrzet. Muž trochu zbledl, ale přikývl. Elizabeth jim hodila svůj kufr do rukou, div je tak nepřevážila. Zakroutila nad nimi hlavu s tím, že uzvedne více věcí, než oni samotní. Artur zahrabal ve svém obleku a Nicolas se zasmál, zda si hodlá odložit propisku. Artur se na něj jen pohrdavě podíval, vytáhl si kapesní nůž a položil ho muži do rukou. Nicolas si ho i nadále dobíral, že měl pouze malý nožík, spíše jenom párátko na zuby, které by mu rozhodně nijak v boji nepomohlo. Artur ho však dokonale ignoroval. Muži v kvádrech je ještě jednou prohledali, aby se ujistili, že u sebe další zbraně nemají. Chvíli na to se velké dveře otevřely.

Jako první vešel do místnosti s červeným kobercem, která spíše vypadla jako královská komnata, Artur Salieri a hned za ním ho následovali ostatní, v doprovodu pěti dalších mužů ze Salieriho rodiny. Kolem dokola byla různá rytířská brnění, nablýskaná a vyleštěná natolik, že se v nich odrážely i jejich vzdálené odrazy. Nahoře byl lustr tvořený spíše jen ze skleněných kousků, pokud to pochopitelně nebyly diamanty, což by představovalo Salieriho chamtivost. Doletěl k nim zápach a nažloutlý kouř z doutníku. Elizabeth jen podotkla, že ten smrad se k němu opravdu hodí. Pratchett jí poradil, aby v tomhle případě raději držela jazyk za zuby, jinak o něj hravě přijde, což by celkem nerad viděl. Provokativně ho na něj vyplázla.

Artur se najednou zastavil a s ním i jeho sourozenci, zatímco se poklidně díval před sebe. Ruku položil na levé prso a trochu se pouklonil. Pozdravil Salieriho a omluvil se, že přichází s takovým zpožděním. Salieri byl malé, zavalité postavy popelavé kůže, s řídnoucími vlasy a nezaujatýma modrýma očima. V levé ruce mezi ukazováčkem a prostředníčkem držel doutník, jistě vysoké kvality, který kouřil zřejmě už delší dobu z nervozity, ale především z nudy.

"A tihleti?" zeptal se Salieri ledabyle, zatímco se napil vína. Artur k němu přešel a vzal nabízenou sklenici, aby ji položil zase zpátky na stolek vedle. Připomenul mu jeho sourozenci a Salieri se rozesmál. "Málem bych zapomněl, skrček Nicolas, chytrolínka Elizabeth a... jakže byl ten třetí?"

"Pratchett, pane," odvětil Artur zdvořile. Salieri se pobaveně rozesmál, jako šílenec. Prachobyčejný Pratchett.Artur mlčel a stál po jeho boku. Salieri se ho zeptal, proč ti hlupáci k němu přišli, na což mu Artur ihned hbitě odpověděl, že splnili úkol a nemohou se dočkat dalšího.

"Hm, už pro ně momentálně nic nemám," mávl Salieri poklidně rukou k Arturovu překvapení směrem k jeho sourozencům. Potom mu došlo, jaká slova budou následovat. "Můžete je zabít."

Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 4 karolinajedes 16. 10. 2015 - 21:54
RE: Všichni chtějí vládnout světu 4 sadboatgirl 20. 10. 2015 - 10:05
RE: Všichni chtějí vládnout světu 4 sadboatgirl 20. 10. 2015 - 15:05