Ráj smrti - Kapitola první (3. část)

2. srpen 2015 | 09.44 |

Něco zachrastilo a zacinkalo. Otočil se za oním prapodivným zvukem, který byl však tak líbezný pro jeho uši, že si ho přál slyšet znovu a znovu. Zvuk podpatku. Oči se mu pomalu otevřely dokořán. Hleděl za sebe a byl zticha. Stejně, jako viděl na malbách v Pantheonu, kde byly zobrazovány bohyně a bohové, tak k němu kráčela žena, oděná jen v bílém rouchu, které jí odkrývalo pobledlou tvář, vyhublé tělo, však překrásnou postavu jen zvýrazňovala ona bílá látka, kterou měla přes sebe jen tak přehozenou. Její oči byly světle fialové a příjemně zářily, když se mu dívala zpříma do očí. Byla bosá, nohy měla hubené. Na rukách a na nohách měla nehty zbarvené do černé temné barvy, zatímco vlasy měla překrásně bílé, až stříbřitě zbarvené. V uších měla zlaté náušnice, rozhodně byly drahé, slušely jí a jasně se třpytily do prostoru kolem sebe. Na levé ruce nesla zlatý náramek, pod kterým byl skrytý dřevěný náramek, jako vzpomínka na její předešlý život. Oči však byly naprosto chladné. Tvář bez jediné špetky citu. Sledovala toho lidského červa, který se před ní zjevil a na její otázku jí doposud neodpověděl. Mlčela a prohlížela si ho. Zvedla bradu.

Muž se rychle zvedl a polekaně se k ní hnal, snad ve snaze ji uchopit a ptát se jí, proč ztratil hlas a kde to vůbec jsou, proč je místnost kolem nich jen bílá a není v ní skoro žádná jiná barva, než jenom ty, které nesou oni samotní na své pleti a oblečení. Žena nepromluvila a zastavila se před ním. Předtím, než vyzáblou nohu skryla bílá látka, povšimnul si, že na levém kotníku měla černý náramek, který jí však stahoval nohu příliš; byl si vědom toho, že to není náramek, ale pozůstatek, snad pout, které ji před lety držely, zatímco se snažila utéct. Červená pokožka, kterou jen stěží mohl vidět zpoza toho náramku, ale překrásně by ji viděl v kontrastu s tak bílou pokožkou, mu to dokazovala. Byla snad otrokyně? Její pleť však byla tak bílá, popelavá, jakoby dívka byla už dávno mrtvá. Při pohledu na vlastní pokožku na ruce si uvědomil, že má stejnou pleť, možná žena měla ještě bledší, než kdy předtím viděl. Přesto její pohled byl tak chladný, že kdyby to šlo, všechno kolem ní by zmrzlo téměř okamžitě, jen po dotyku těch drobných chodidel by všechno nabrala podobu ledu nebo sněhu, zatímco by tato ledová královna, překrásná a půvabná, jako růžový kvítek na jaře, hrdě kráčela kupředu svou cestou.

Zastavila se a muž před ní poklekl, spíše spadl a vzhlédl k ní. Chytil ji za zápěstí a otevřel ústa, však otázku jí nemohl položit, natož odpověď. Poklidně ho sledovala, její oči se zdály být znuděny tím životem, který vede, nebo vedla, a mlčela. Sledovala toho blázna před sebou, jak otvírá ústa a snaží se na ni promluvit, žádat ji o vysvětlení a prosit ji, aby mu vše vysvětlila, aby to ten lidský červ pochopil. Žena mlčela a tiše sledovala tu hromádku neštěstí před sebou, bez jediného citu ve tváři či v očích samotných. Přirovnání ledová královna by bylo slabé; ona byla ledovou královnou. Bílé roucho kolem jejího hubeného těla se mírně nadzvedlo, když se vítr ohlásil, že je zpět. Její oči se však dívaly na zem, na toho prosícího muže, který otvíral ústa, ale mluvit neuměl; jakoby mu vyřízli jazyk a poslali ho k ní, aby ji prosil o nějakou náhradu, či nápravu toho, co se mu stalo. Doposud neřekla ani jedno jediné slovo. Přesto ji však onen čin muže zaujal; proč ji držel za zápěstí? Jaký to nevychovaný člověk. Když už chce upoutat pozornost ženy, má ji nenásilně chytit za loket, či jen velmi jemně potahat za pramínek vlasů, popřípadě zatahat za roh jejího oblečení, aby jí řekl, že si žádá její pozornost. Ale tohle byl vrchol; držet ji za drobná zápěstí a svírat ji, zatímco se snažil mluvit, to bylo přece tak potupné a hanebné!

Muž si posléze všiml toho, co vydávalo ten chrastící zvuk. Nyní, když její pokožku viděl zblízka, sledoval skrz bílou látku jakýsi řetěz, který se jí táhl po celém těle, však byl skrytý pod rouchem, aby ho nikdo neviděl, uvědomil si, že pod jednotlivými kousky řetězu byly i jizvy, které ho odkazovaly na život ženy před ním. Přesto zůstala naprosto v poklidném stavu; neběsnila, aby ji okamžitě pustil, nekřičela, neútočila, nebránila se; nechala ho, aby ji držel za zápěstí, přitom mu její oči jasně říkaly, jak nevychovaný člověk to ve skutečnosti je, když se opovažuje ji takhle držet, aniž by se ji zeptal, zda se jí vůbec může dotknout. Uvědomil si, jak jemnou pokožku má.

Žena přimhouřila oči. Už ji nebavilo čekat, až si sám muž uvědomí, kde udělal chybu během jejich prvního setkání. Rozmáchla se rukou, nejdříve to vypadalo jen jako zvednutí ruky, posléze však prudce posunula ruku stranou, muž odletěl stranou, jakoby ho praštil silný muž svou rukou, ve které vyhrával všechny souboje v páce. Nechala ruku volně zvednutou a sledovala ho, jak spadl na zem a mírně po ní sklouzl. Poslouchala ho, jak tiše kňučí a snaží se zvednout znovu. Její oči byly pořád stejné; chladné, bez citu, bez zájmu starat se o jiné lidské životy. Muž se konečně zvednul a otočil se na ni s otevřenou pusou, chtěl se jí ptát a chtěl znát odpovědi. Žena však zvedla ruku a natáhla prsty, udělala gesto, kterým ho umlčela dřív, než by se vůbec pokusil začít znovu mluvit před ní. Pozorně ho sledovala. Bílá místnost z ní dělala ještě hubenější ženu, než ve skutečnosti byla. Tmavé nehty na nohách i na rukách jí dodávaly respekt, po kterém vždycky toužila, bílé vlasy spletené do copku budili v muži před ní strach, kterého si byla vědoma. Byl jako nějaká její loutka, se kterou měla dovoleno si jen tak hrát, zacházet s ní, jako s levnou hračkou, avšak její oči jasně říkaly, že si přeje něco víc, než jen pouhou hru. Pozvolna dala ruku dolů a sledovala toho ubohého člověka před sebou. Všichni jsou stejní. Zavřela oči. Mírně zvedla bradu. Znovu se ho zeptala; přeješ si žít? Otevřela oči, které byly pořád tak chladné a bezcitné, že se až zdálo, že mužův život jí je naprosto lhostejný.

Muž se nadechl. Chtěl jí odpověď zakřičet do tváře, chtěl řvát, jako lev v kleci, ale z jeho úst nevyšlo nakonec vůbec nic, ani dech, ani zasténání. Žena k němu pomalu přicházela, její nohy se pozvolna dotýkaly bílé podlahy, bílé roucho jí pomalu sjíždělo po jemné kůži a zase se vracelo nahoru, jako to dělává oblečení během chůze. Když se konečně znovu zastavila, jen pár centimetrů od něj, dřepla si k němu, chytila ho za tváře a dívala se mu do očí. Dlouze a bez přestání. Poté promluvila hlasem, který náležel snad bohyni; mysli, člověče, mysli a žij. Zarazil se. Hleděl na ni. Mlčel.

Potom mu to došlo. Její pohled se však nezdál, že by byla zaujata tím, jak se onen muž zvedá a dívá se kolem sebe po bílé místnosti. Oči bez citu ho sledovaly a čekaly na to, co udělá, aby samotnou Smrt ještě žádal, aby mu prodloužila život. Její oči se však zdály naprosto znuděné, jakoby tohle všechno dělala každou vteřinu svého života. Vzdychla. Zpozorněla, když konečně slyšela nějakou ránu. To prudce zvedla hlavu a otevřela oči, aby mohla vidět, co se stalo. Nakonec se pousmála.

"Hloupý člověk jest ten, kdo ve vlastní krvi se koupe a pořád hlásá, že nemá dost," zasmála se a ušklíbla se. "Stal ses hlupákem, člověče!"

Muž v rukách svíral něco velmi malého, však tak ostrého, že mu to prořízlo jemnou pokožku. Jeho balíček se mu nyní volně houpal na krku. Ruka mu krvácela. Konečně slyšel svůj vlastní dech. Tiše zavrčel a podíval se na ženu, která ho pozorovala, nyní už mírně zaujatá jeho činem.

Vzhlédl k ní s temnýma očima.

"Tady..." zašeptal velmi tiše a zamračil se, když ruku přitiskl na bílou zem a počal jí po ní sjíždět, aby tak vytvořil první písmeno. "zemřít odmítám!"

Přestože to bylo proti zásadám zdravého rozumu, a on si toho byl vědom, rozhodl se, že pokud se má zbláznit, nechť na tom má i on vlastní podíl. Žena se nyní usmívala, byla nanejvýš spokojená s tím, co ten beznadějný muž, ta lidská troska, před ní dělá a jak se chová. Vyzvala ho ke hře a on se ji rozhodl přijmout. Sice mu trvalo, než našel odpověď na její otázku, však jeho odpověď byla dokonalá; dokonalejší, než jakékoliv odpovědi lidí před ním. Usmívala se. Cítila tak velké potěšení a zároveň vzrušení z toho, jak se muž před ní plazil a prosil ji o pomoc. Úsměv to však byl chladný a lhostejný. Sledovala člověka, který z posledních sil dýchal a prosil ji o svůj vlastní život. Pokojně zavřela oči a čekala, až jí řekne, aby zkontrolovala jeho odpověď, kterou ji říct nemohl. Její tvář zůstala nehybná, chladná, bezcitná. Byla jako socha nějaké bohyně, která neměla v popisu práce se usmívat, ale jen tiše přihlížet na lidi, kteří ji už omrzeli. Přesně tak se ona žena tvářila.

Muž pomalu přejížděl rukou po bílé zemi. Pak vzhlédl s klidným pohledem a prohlédl si ženu před sebou, která se doposud nijak nepohnula a poklidně čekala. Vstal a odstoupil od svého díla. Z dlaně mu stékala dolů na zem krev a pomalu vedle něj vytvořila kaluž krve. Jeho oči však byly nyní více než zaujaté, zatímco v druhé ruce něco mírně třel, utíral do košile a pak si to bezpečně schoval do náprsní kapsy. Vyzývavě pohlédl na ženu, která se nezdála, že by ji jeho čin nějak překvapil či znepokojil; opět neukázala ani špetku ze svých citů. Dívala se dolů. Najednou se usmála. Zhluboka se nadechla nosem. Potom se zčistajasna rozesmála. Muž ji tiše, zmateně sledoval. Smála se tak delší chvíli, možná minutu, možná hodinu nebo jen pár vteřin. Najednou přestala a zase nasadila onu kamennou tvář. S otázkou, od koho získal tak brilantní nápad, který ji překvapil a zároveň pobavil, se na něj podívala. Najednou se mile usmála a naklonila hlavu mírně na stranu. Prohlížela si muže před sebou. Podepřela si hlavu a nyní ho bez úsměvu pozorovala. Její oči ho důkladně zkoumaly, přimhouřila je a nic neříkala. Najednou se otočila na špičkách a bez jediného slova poklidně kráčela kupředu, nechávajíc zmateného muže stát na místě. Muž, sotva se otočila k němu zády, pevně stiskl ruku, natrhl si košili a obvázal si jí ruku kolem dokola. Měl v ní hlubokou jizvu, která mu nyní silně krvácela; vedle něj bylo mnoho krve. Díval se za ženou, která poklidně odcházela pryč, však s chladnou tváří a bezcitnýma očima, stejně jako přišla, tak stejně tak i nyní odešla.

Na bílé zemi se rozpínal krvavý nápis.

Chci hlavně přežít!

Odpověď, kterou žena slyšela poprvé za celý svůj život, ji naprosto uspokojila. S touhle myšlenkou a s jeho odpovědí se mohla vrátit. Najednou se zastavila, otočila se a prohlížela si ho. Sledovala především jeho náprsní tašku, ve které se skrýval krvavý nástroj, díky kterému jí mohl tento vzkaz napsat.

"Už se nemohu dočkat na hru s tebou," promluvila náhle.

"Ani já ne," ušklíbl se muž, přestože netušil, o jakou hru se jedná. Nemohl však ukázat strach. Nikoliv poté, co udělal tak šílenou věc, nikoliv poté, co se na něj žena dívala těma očima. Žena přimhouřila oči. Otočila se a odešla. On pevně utáhl kus košile kolem ruky a rozhlédl se kolem sebe. Když už se chtěl podívat, kde je žena, a zeptat se jí, jak se odsud dostat, nikde tam nebyla. Díval se rychle kolem sebe. Tiše zaklel a zaskřípal zuby o sebe. Zavolal ji; hrubě ji oslovoval ženo. Ona však pouhou ženou už dávno nebyla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře