Ráj smrti - Kapitola třetí (5. část)

6. říjen 2015 | 07.20 |

Do místnosti vstoupila Itazura, očividně zklamaná, však zarazila se, když spatřila Sabakiho za pultem, jak čistí sklenici tak moc, aby se jen překrásně leskla. Sotva si jí všiml, usmál se na ni s pozdravem a s otázkou, co si dnes objedná. Itazura neodpověděla. Prošla kolem něj dívajíc se po baru, jakoby někoho hledala. Její oči se zastavily na sedačce, kde doposud seděl Polonius jako hromádka neštěstí. Itazura nenápadně pohlédla na Sabakiho, který zmizel za dveřmi ve skladu, a přešla k mladému muži. Posadila se vedle něj. Ani jeden z nich nic neřekl. Zeptala se ho, copak se stalo, že zde sedí, jak hromádka neštěstí. Polonius na její hlas ani nereagoval. Natáhla k němu ruku. Jemně mu prohrábla vlasy a mile se na něj usmála. Zeptala se ho, co trápí jeho duši. Polonius pořád mlčel a díval se do neznáma do otevřeného okna, kde zapadalo slunce, zatímco si chladný vánek pohrával se závěsy, jemně s nimi tančil, zvedal je vysoko a pak je zase spouštěl dolů a opouštěl je, jako milenec opouští svou milovanou před východem slunce.

Polonius na Itazuru mírně nahnul a nakonec jeho hlava spočinula v jejím klíně. Itazura se jen chladně usmála a jemně mu prohrábla vlasy. Tiše poznamenala, že má překrásné vlasy. Polonius na její vlídná slova nereagoval a díval se do neznáma před sebe. Najednou jí stiskl jemnou látku šatu mezi prsty a zavřel oko zklamáním ze sebe.

"Obávám se, že zhřešil jsem a ublížil jsem ženě," zašeptal velmi tiše, aby ho Itazura neslyšela. Ta jen naklonila hlavu na stranu.

"Tak tohle tě trápí?" zeptala se mateřským hlasem a zakroutila hlavou.

Jemně mu zvedla afinu a pohrála si s jeho vlasy mezi prsty.

Měla na rtech onen milující úsměv matky. Nyní Polonius představoval to polekané dítě, o které by se měla postarat. Pohlédla na jeho spánek a vlídným hlasem poznamenala, že je raněn, to už jí však Polonius ruku posunul stranou a zavřel oko zahanbením, že se nic nestalo. Itazuru však neošálil. Počala se ho vyptávat; kdo mu ji způsobil? Zda ona žena, o kterou má nyní strach, že ji ranil, nebo někdo jiný. Polonius se k ní mírně přisunul. Itazura nad ním jen zakroutila hlavou se slovy, že i dospělý muž vždycky přijde za matkou, aby ji objal, a ona je tady proto, aby ho uklidnila, že je jen jeho matka a že ho bude pořád milovat. Polonius jí nakonec na otázku neodpověděl.

Dveře se najednou otevřely a dovnitř vstoupila Nemma se svým chladným výrazem, bez jediné známky chuti po životě, přesto však v jejích očích byl vidět slabý záblesk zvědavosti, jak se daná situace bude vyvíjet dál; Itazura to poznala ihned, její chůze byla o něco napjatější, než kdy jindy. A přesto byste to jen stěží četli z bledé chladné tváře, z pohledu, který je spíše skrz Vás, než aby se Vám Nemma podívala do očí přímo – to abyste se báli, že Vám oči zmrznou.

Avšak Nemma měla důvod neusmívat se.

Došli ke konci ledové chodby, jejichž stěny se zdály být chudší a chudší na výtvarné sdělení umělců, až se potom měnily zpátky jen na led kolem nich, ale v mnohem silnějších vrstvách, než předtím. Victoria poznamenala, že venku musí být asi pořádná zima. Wretch si pomyslel, zda jim tyhle obleky budou stačit. Sice ho první noc přesvědčila, že možná ano, ale tyhle teploty byly o dost nižší, než noc předtím, a navíc tady se držely pod bodem mrazu i během dne. Co bude večer? Budou schopni vůbec přežít? Lehce zalitoval, že se nezeptal ženy na nějaké suroviny, třeba vodu a jídlo. I tak ho zarážel fakt, že si doposud nevyžadoval jeho žaludek jediné sousto či lok vody. Když se nad tím zamyslel, duše přece nemají žaludek, kterým by trávili. Fakt, že může kdykoliv zemřít, aniž by našel odpověď na to, kdo je ta smějící se žena v jeho hlavě, ho mírně trápil. Byl to někdo důležitý?

Když vzhlédl před sebe, zastavil se. Sledoval stěnu před nimi, která jim bránila v průchodu kupředu. Will si už mnul prsty, že ji rozbije vlastními pěstmi, to už však Richard vyšel kupředu a prohlédl si několik jizev, které se táhly nahoru po celé bráně. Pousmál se. Ostatní jen zmateně zamrkali. To už mladík pevně sevřel své zbraně. Když se ho Victoria zeptala, co chce udělat, odvětil, že hodlá jen něco vyzkoušet. Namířil na stěnu před sebou. Victoria jen nevěřícně zakroutila hlavou; je přece nesmysl, aby takováhle malá věc rozbila něco tak obřího. Richard vystřelil. Střela ho mírně odhodila, na nohách zůstal jen stěží a jasně zářící střela se zaryla hluboko do ledové stěny před nimi. Chvíli se nic nedělo, potom se stěna prudce rozzářila a snad vybouchla. Kusy ledu odletěly stranou a hned se do místnosti vrhl ledový vítr spolu s chladnými vločkami. Wretch a ostatní se přikrčili ke zbytkům stěny. Victoria navrhla, aby postupovali od nejvyššího, který je bude bránit. Nejvyšší byl Will. Pochopitelně hned namítl, odkdy žena káže mužům. Victoria přimhouřila oči a hned na to už ležel Will na zemi a měl u krku její kopí. Tiše zasyčela, aby už nikdy více nezopakoval tak sobeckou větu, jakou řekl on, a slezla z něj. Wretch si vzpomněl, že stejnou větu řekl i onen muž v baru. Pamatovala si snad na tu scénu? Victoria si na scénu z baru nepamatovala, ale tuhle větu poslouchala hodně dlouhou dobu za svého života, aniž by si toho byla vědoma. Její reakce byla vždycky stejná. Zkuste se změnit, když ani nevíte, z čeho Vaše nenávist pramení.

Wretch si prohlédl mapu a hned Willa zastavil. Ukázal mapu všem. Skutečně drasticky se změnila. Všichni nyní hleděli jen na bílé šmouhy na nažloutlém papíře, které byly občas tmavší, aby znázorňovaly hory a jinde byly tak světlé, že je z toho bolely až oči. Richard jen poznamenal, že tahle úroveň bude rozhodně šílená. Wretch schoval mapu k sobě. Nikdo neprotestoval. Bylo jim jasné, že když ji bude mít on, nebudou se o ni muset starat o ni, a pokud se ztratí, mohou ho obvinit. Na to se pravděpodobně těšili nejvíce, protože se Wretch snažil ze všeho nejvíce nezklamat. Měl spíše strach, že by ho skutečně zabili ve spánku, pokud by ji ztratil. Najednou vítr zpomalil a vločky poletovaly pomaleji. To už jim Wretch řekl, aby běželi kupředu, což všichni také učinili. Skrz díru v bráně, která se začala rychle sama zacelovat, proskočili podle nejvyššího až po nejmenšího a utíkali kupředu. Will přimhouřil oči, aby viděl lépe. Snažil se zjistit, zda se blíží zase ta velká bouře sněhových vloček či nikoliv. Zrak měl skutečně dobrý.

Co nejrychlejšími kroky se přibližovali stále blíž a blíž k otevřené krajině. Když už to vypadalo na další smršť sněhových vloček a ostrých jehliček v podobě ledu, rychle všechny svou masivní rukou přitiskl ke stěně. Chvíli tak stáli a potom se rozběhli kupředu, aby byli konečně venku. Vyběhli z prapodivné jeskyně plné malířského umění a neohlédli se za sebou.

Možná to byla chyba. To já nevím. Ani Vy to nevíte.

Když utíkali kupředu a bouře si s nimi pohrávala jako kočka s klubkem vlny, na střeše chodby někdo seděl, zahalený do roztrhaného rudého pláště. Vzhlédl, avšak tvář i oči mu mizely pod stínem z kapuce. Tělo měl obrovité, přesto ho celé zakrýval plášť, který nyní vál jemu do zad. Poklidně vstal. Sevřel masivní ruku v pěst. Už to vypadalo, že udělá krok kupředu, ale náhle se zarazil. Nahlas začichal a mírně se stáhl. Opět se posadil na okraj chodby a sklonil hlavu k zemi, aby nikdo neviděl jeho tvář. Ten pach ho děsil a zároveň mu říkal, aby zůstal na místě, pokud nechce rychle zemřít. Síly měl sice dost, ale riskovat, že ho omámí hezkou vůní a pak zabije, rozhodně nechtěl. Nakonec jeho silueta zmizela za vločkami; tyhle jí přenechal.

Vítr foukal ze všech stran. Sníh se vznášel v podobě prášku a útočil na všechno, co bylo ještě živé. Wretch tiše přemítal nad Poloniem; proč jim jen tak dal kartu s jeho jménem? Přijal od nich porážku tak snadno? I tak ho zajímala jedna věc. Uvědomil si, že ty bestie, které doposud potkali, které na ně útočily i v té podivné místnosti, kde nejdříve padali, patří jemu. Přemýšlel však nad tím, zda i onu cestu samotnou vytvořil také Polonius. Z přemýšlení ho vytrhl Richard, který mu zamával před očima. Na to Wretch zamrkal ptaje se, co se děje, že to nepočká ani chvíli.

To už mu však Richard prstem ukazoval někam do dálky. Bylo tam prapodivné místo, však chráněné stromy. Will zopakoval svou poznámku, že by se tam měli utábořit, protože se stmívalo. A než se Wretch stihl podívat za sebe na zapadající slunce, už ho nešlo skoro ani vidět. Victoria ho popadla za ruku a tahala za sebou se slovy, že když už se sem dostali, takže nemohou nechat hlupáka s mapou jen tak pochodovat samotného, vždyť by se oni sami ztratili a chtěli by ho za to zabít. Moc ho neuklidnila. I tak je velmi rychle následoval, protože si byl vědom, že by brzy umrzl, kdyby stál na místě nebo udělal něco šíleného. Ohlédl se. Sledoval světelnou kouli, kterou skoro neviděl zpoza mnoha vloček a hustých mraků.

Místo, které zabíraly stromy, bylo velké asi tak třicet čtverečních metrů. Stromy měly kupodivu jehlice, však větve byly tak mohutné, že zakrývaly všechny to, co bylo uvnitř, takže nehrozilo, že by se jim během noci něco stalo. Sotva se však Victoria přiblížila, hned mírně ucukla stranou, vytahujíc své kopí a bráníc se. Vyletělo pár jisker, jak se dvě čepele setkaly. Victoria se zamračila a zasyčela, jako had. Když tam Wretch doběhl, zaraženě sledoval onu skupinku, která předtím vyvolala rozruch v Sabakiho baru. Nijak se k tomu nevyjadřoval, bylo mu jasné, že si to stejně ani jeden z nich nepamatoval. Zarazil se. Muž s obřím dělem na rameni, který stál poblíž plápolajícího ohně, měl přes celé tělo hlubokou jizvu a krvácel, zatímco se ho snažila dívka ošetřit. Jeho pohled se zaměřil na Wretche. Zarazil se a prohlížel si ho důkladněji. Do větru se zeptal, odkud toho parchanta zná.

Protože to už vypadalo na velký boj mezi Victoriou a mladíkem, který se bránil několika dýkami v rukách, přitáhl Wretch Victoriu rychle dozadu k sobě. Když se ho Will zeptal, co to dělá, poradil mu, aby nebojovali, a sám se opatrně vypravil kupředu. Byli to přece lidi, alespoň trochu, když se snažili zůstat pohromadě. Ale bylo jich poměrně málo. Jedna dívka, muž s dělem a mladík. Bůhví, zda ty další zabili, nebo o ně přišli během boje. Nevypadali moc dobře. Muž měl jizvu přes celé tělo, která hluboce krvácela, dívka neměla prst a mladík podle prapodivného malého pahýlu přišel o chodidlo. Bůhví, koho potkali, že takhle dopadli, ale raději to zjistit nechtěl. Protože věřil, že pod tou tvrdou slupkou jsou pořád lidi, poprosil je, zda by nemohli na noc přespat na jednom místě, pokud by na ně kdokoliv zaútočil, bojovali by, aby je ochránili taktéž. Najednou muž udeřil dívku, která odletěla několik stop od něj. To Wretche zarazilo. Muž vstal, berouc si své dělo na rameno, Kolébavým pochodem se přiblížil k Wretchovi a namířil mu přímo do obličeje dělo, rozhodně by nežertoval, kdyby mu řekl, že hodlá vystřelit.

"Na co si to hraješ, parchante, na diplomata?" zasyčel na něj muž vztekle. "Myslíš si, že jsme se nesnažili vyjednávat? Myslíš si, že nás baví, když si z nás ti idioti nahoře dělají idioty? A co Vy? Co když nás zabijete, hm? Jak se pak budeme moci dozvědět, zda je tohle jedna velká pitomost, kterou vymyslel nějaký maniak jenom proto, aby se prostě, jen tak, pobavil, aby si zkrátil tu trapnou chvíli během čekání na nějaký zatracený pořad nebo pitomou reality show? Kde bereš tu drzost," šťouchl ho do ramene, div nespadl na zem, "sem lozit a dokonce žebrat, abychom tě zde pustili? Jak se opovažuješ se vůbec tak přiblbe ptát, idiote?" A pak zařval: "Taky se odsud chceme dostat! Tak se nám kliďte z cesty, bastardi!"

Když se Wretch snažil ho poprosit znovu, muž ho udeřil silně do břicha, až Wretch klesl na kolena v bolestech, zatímco se ho muž rozzuřeně ptal:

"Tys mi nerozuměl, vepře?! Vypadněte!"

Už chtěl do Wretche zřejmě kopnout, to mu však vedle nohy přistála malá dýka. Will nijak nezměnil kamennou tvář, ale pomalu kráčel k muži a k Wretchovi.

"Rozuměli jsme," řekl Will pouze, vzal si svou dýku, zatočil si s ní v ruce, schoval si ji pod oblek, a s nepřátelským pohledem si muže změřil. "Tohle je jen takový dáreček ode mě, abys měl i památku na mě."

Když se ho muž se smíchem zeptal, co tím myslí, udeřil ho William tak silně, že mu vyrazil asi tři zuby, pusu zkřivil na druhou stranu, zlomil nos a muž odletěl, jakoby měl na chvíli křídla, a zastavil se až o větev, pokoušeje se něco říct, ale nakonec skončil hlavou ve sněhu. Will pomohl pomalu Wretchovi na kolena, ten však zaúpěl v bolest, ale velmi tiše. Will se jen nenápadně zeptal, zda si myslel, že se to jen tak zahojí. Wretch se díval do země. Will si povzdychl, přehodil si jeho ruku přes rameno a pomalu s ním odešel k ostatním. Richard a Victoria se dívali za mužem, který odletěl, mírně s úžasem a hned počali Willa chválit za jeho bravurní sílu. Will se nad tím jen zasmál a řekl, že to nic není, stačí jen na sobě makat. Wretch se mírně pousmál. Chraptivě poznamenal, že asi taky začne. Potom ještě něco tiše dodal, skoro spící; Brzy. Will se pousmál a pohlédl před sebe. Victoria se tiše zasmála. Richard jen bezstarostně dal ruce za hlavu, s úšklebkem, že Will je mlátička, která je bude mlátit i ve spánku, na což mu Will pohrozil pěstí, že pokud to chce sám vyzkoušet, klidně ho uspí jako prvního. Richard se mu hned hluboce omluvil. Will a Victoria se mu jen zasmáli, na což Richard cítil, že rudl studem.

Na to, že byli v teplotě hluboce pod nulou, docela se smáli a vypadali k světu. Takhle vypadali prvních deset minut. Potom jejich hlasy zněly chraptivěji a chraptivěji. Až nakonec skoro utichly. Postupem času jako druhá odpadla Victoria, kterou musel nést Richard, zatímco se klepal zimou. Will se díval kolem dokola, ale připadalo mu, že bílé pláně sněhu nemají nikde konce. Když chtěl popotáhnout, ani to už udělat nemohl. Jak nehezký pocit, že mu vlastní holub umrzl na tváři. Zkontroloval Wretche, viděl, že ho nyní už skoro vleče sám. Přehodil si ho přes záda a rozhlížel se kolem dokola. Zeptal se Richarda, zda se nějak dokáže zorientovat. Odpověď mladíka ho však neuspokojila; jak se můžou zorientovat v takové díře? Will přimhouřil oči, ale neviděl nic jiného, než sněhové vločky, které se mu zarývaly pod oční víčka a bolest ho mučila, ale nemohla si promnout oči. Pevně sevřel víčka k sobě, div nezačal z bolesti brečet, a otočil se po větru, aby se mohl znovu trochu rozkoukat. Ale vločky se proti němu rozletěly znovu. Jakoby sám Bůh nechtěl, aby viděl. Will však ani tak na Boha nezanevřel, ani nezaklel hluboko uvnitř své mysli, spíše se začal o to víc modlit k němu, aby jim pomohl, aby jim dal jakési světlo naděje, které by je vyvedlo z té vichřice a oni by mohli přežít tuhle vánici a dostat se až k němu, aby mu dokázali, že jejich životy stojí za to, že jejich duše nejsou tak slabé, jako duše ostatních. Avšak duše mladého Richarda nebyla tak silná, jako duše Williama. Když pohlédl na mladíka za sebou, nikde ho neviděl. To ho polekalo, Zvolal mohutným, však chraptivým hlasem jeho jméno. Jeho hlas se rozezněl po pustých pláních ledu a sněhu. Rychle se rozběhl, ale podjela mu noha a tak po kopci sjel a kutálel se. Když se rozhlédl kolem sebe, viděl, že chladný prášek zasypává Wretche. Rychle ho z něj vytáhl a přehodil si ho přes rameno, přestože se sám propadal pod sníh. Tiše zanadával, ale pokračoval kupředu. Mírně zadýchaně volal na chlapce a mladou dívku, tušíc, že mu asi neodpoví. Po několika minutách už jen slabě našlapoval, neměl už ani pořádnou sílu křičet, díval se pomalu kolem sebe, vlasy i řasy mu přimrzly k sobě a on se klepal, nemohl se ani pořádně nadechnout. I přesto tichým hlasem chraptěl a sípal jména dvou lidí, která hodlal najít. Kontroloval také Wretche, zda vůbec žije. Když se znovu propadl po sníh, udeřil pěstí vztekem do země a prudce vstal, setřepávaje sníh ze sebe i z mladého novináře. Tiše mu řekl, že svůj slib dodrží za každou cenu, a postupoval pomalu kupředu.

Skrz prudký vítr k němu najednou počal doléhat hluboký hlas. Nějaký muž zpíval jakousi píseň. Slovům nerozuměl. Avšak oči se mu klížily. Najednou bylo hlasů více, které zpívaly v ozvěnách toho mohutného. Poklekl na kolena a přimhouřil oči. Viděl rozmazaně. Hlasy ještě zesílily, zatímco sníh pokrýval jeho nohy. Will konečně trochu vzhlédl a zarazil se. Shodil ze sebe Wretche a počal hrabat pár metrů před sebou z obrovského kopce sněhu. Hlasy pomalu utichaly, však Will je pořád slyšel. Zpívaly pořád dokola a dokola tu samou sloku, jako poprvé, akorát se ztrápenějším hlasem. Jejich hlasy se rozeznívaly všude. I v malém prostoru, kde u ohně seděl muž, opírajíc se o své dělo, sledujíc plápolající oheň a klepající se dívky před sebou. Tiše snad přemýšlel o tom, co se stalo, zatímco tvář a hruď měl obvázanou obvazy. Očima se podíval stranou a jasně stříbrné vlasy mu zazářily ve vystupujícím měsíci. I dívky k němu vzhlédly a tiše ho sledovaly. V ledové pustině postupovalo mnoho jedinců, kteří se za hlasy také ohlíželi, bojující páry přestávaly bojovat a zaposlouchaly se do hlubokých mužských hlasů, které však zněly smutně. Přestože píseň měla jen jednu sloku, všechny zastavila v pohybu, zatímco všechno pohlcovala temnota kolem. Slovům nikdo nerozuměl. Snad jen rozhodčí, kteří se tiše dívali do země a snad přemýšleli o těch slovech, která poslouchali. Nemma seděla na černém vyvýšeném kameni s knihou v klíně. Zavřela oči a potom vzhlédla s chladnýma očima. Do jeskyně pronikl chladný vítr, který jí ovál bílé vlasy. Itazura se ohlédla za praskajícími dveřmi a přišla k nim, aby je zavřela, však vítr ji ovál tak prudce, že se jí vlasy rozletěly na všechny strany. Musela si přidržet suknici, která jí poletovala vzduchem, zatímco se hlasy proletěly po její místnosti a skrz okno mizely zase na pustých pláních, kde leželo plno mrtvol, však sníh je pomalu zasypával a ukrýval pod svou bílou pokrývkou. Muž sedící na vchodové chodbě se díval do země. Poslouchal mužské hlasy a on sám tiše otvíral ústa a zpíval s nimi. Silkon se ohlédl, stojíc uprostřed bílé pláně, a poslouchal ty hlasy. Před ním byly dvě ženy, však i ony se zarazily v boji a poslouchaly onen zpěv, který se rozléhal po celé oblasti. Polonius se skrýval za kopci, oči měl obě zavřené, před ním leželo plno mrtvol, sníh byl pokrytý jejich čerstvou krví. Oděn do černého oblečení vstal. Mírně se pousmál. Na hlavě měl kapuci, která mu zakrývala celou hlavu a obličej. Vítr mu zavlál do černého pláště, který mu poletoval ze strany na stranu, zatímco kontroloval počet mrtvol. A přesto to podle Boha bylo málo. Potom hlasy utichly.

Will se najednou v hrabání zastavil, když viděl vstrčené prsty, které se mírně pohnuly. Rychle hrabal a nakonec se mu povedlo chytit ruku, která mu pevný stisk oplatila, a vytáhl nahoru Richarda, který k sobě tiskl Victoriu, aby nezmrzla. I tak se sám klepal. Will trochu zasyčel, když si všiml omrzlých Victoriiných nohou. Oklepal chlapce a ptal se ho, zda může vstát, zatímco si do náruče vyhodil dívku, která byla chladná jako led. Když se Richardovi povedlo vykolébat se zpět na své dvě párátka, pomohl Willovi s Wretchem. Silný vítr jim foukal do obličejů a shazoval je k zemi. Jak krutá umí být přírod, když jí Bůh káže přímo, aby útočila na účastníky a otestovala tak, zda jsou schopni vůbec bojovat? Jejich smůla, že se tak krátce po svém příchodu setkali s rozhodčími. Ti rozhodli, že nevydrží tuhle nadcházející bouři. Will sotva kráčel, po chvíli musel probouzet Richarda, který usínal za chůze a stahoval je oba k zemi za pomocí Wretche. Will ho vždycky v čas probudil. Po chvíli si všiml, že i Wretch se snaží chodit, přestože mu bylo jasné, že sotva může zvedat nohy. Will občas zanadával, když se trochu propadl do sněhu, ale Richard se ho pokoušel vytáhnout. Sněhová bouře si vybrala pohybující se postavičky ve svém obřím království za své cíle, které se snažila chytit a pohrát si s nimi, házet si s nimi ze strany na stranu a smát se přitom spolu s tím prapodivným mužem u vchodu, před kterým leželo plno mrtvol, pořezaných hluboko do masa, však jejich těla tvořila varovný nápis pro všechny, stejně tak jejich krev. Osoba, která seděla a hlídala vchod do této úrovně, nebyl nikdo jiný, než Wrimm. Stejně jako všichni, i osamělé pláně mají svého Otce, který je stvořil a opečovával, když se Bůh od nich odvrátil a sledoval raději vyprahlé písečné pustiny. Nezlobily se na něj ani na něj nezanevřely; bylo to pochopitelné, že se raději chodil dívat na teplejší místa než na zmrzlé plošiny bez života. A proto mu odpustily. Odpustily mu i to, že jim nedaroval žádnou zvěř ani rostlinu, která by s nimi přežívala v tom odlehlém místě. Odpustily mu i to, že nikdy nepocítily pravé teplo lidského chodidla. Ale neodpustily mu to, že on sám na ně uvrhl kletbu, že po jejich samotné existenci poletují mrtvé duše, které prosí o odpuštění a kvílejí dennodenně, hluboko do nocí, pořád dokola a dokola. To mu neodpustily nikdy. Kvůli jeho nerozvážnosti nenajdou tyhle duše nikdy klid. Kvůli jeho chtíči budou pustiny navěky poslouchat tyhle křiky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře