Aréna smrti - Kapitola jedenáctá (2. část)

7. říjen 2015 | 07.10 |

   Slunce vstávalo rudé. Labuť celou noc nespala, aby hlídala své společnice před případným útokem Vyjednávačů. Objevovali se častěji, než předtím. Vždyť už byli za polovinou. Museli je začít nenápadně likvidovat. A stejně tak dávala pozor na jiné skupiny, které se chovaly agresivněji, než předtím. Ze samotářů přežili jen ti nejsilnější. Ale i ti měli problém, aby se nezabili navzájem. Labuť se ohlédla za sluncem.

   Vlaštovka se probudila a rozhlédla se kolem sebe. Asi do deseti minut se probudily i ostatní dívky a byly připraveny vyrazit. Nejdříve jim všem Labuť hodila kus chleba, aby měly sílu pokračovat. Sama si však nevzala. Slyšela nějaký výstřel a podívala se na nebe. Spatřila nahoře na nebi obraz nějaké dívky, asi desetileté, který se rozpadl. Střelba z děla. Tenhle zvuk tam byl snad nejčastější. Pokud se nepočítaly výkřiky lidí.

   "Jdeme." řekla po chvilce ke zbytku své skupiny. Od začátku už zemřely dvě dívky. Bylo jich však mnohem méně, než před dvěma roky. Během těch dvou let přišly o desítky lidí. Ale tento rok začaly znovu s menším počtem. "Chybami se člověk učí." pomyslela si. "Proč teda lidé stavěli větší Arénu, když v ní zemřou?"

   "Labuť, řekni mi jednu věc." řekla Vrána a přešla k ní. "Tehdy jsi říkala, že nás odsud dostaneš. Dva roky se tady bijeme, máme přes dvě stě bodů. Proč už neplatí předešlé pravidlo, že sto bodů znamená vykoupení jednoho života?"

   "Netuším." řekla Labuť klidným hlasem. "Sopka bude brzy soptit. Musíme si najít dobré místo, kde se před ní skryjeme, abychom přežily a mohly postoupit kupředu. Dva dny strávit na jednom místě není dobré. Vždycky to přinese tolik mrtvých." Ozval se výstřel z děla. "A jejich počet je už opravdu velký."

0pt;line-height:115%">

   Rázem se ozvala siréna. Labuť se zastavila a podívala se za sebe. Mírně se polekala a otočila se. Nahoře byla fotka Mosesa, která se rozpadla. Labuť zvedla a klesla do kolen.

   "Labuť?" zeptala se Sýkora polekaně. Zastavila ji však zvednutím ruky, zatímco se však držela za pusu. Udělalo se jí špatně.

   "Klid!" řekla ji, zněla skutečně přesvědčivě. "Jsem v pořádku..."

   "Zase jsi nic nejedla." poznamenala Vlaštovka. Labuť se na ni usmála.

   "Společně se najíme, až odsud zmizíme. To jsme si před lety slíbily, ne?" zeptala se vesele. I Vlaštovka se usmála a přikývla. "Pokračujeme."

   Kdyby Labuť věděla, že je to naposledy, asi by pořádně ohlédla. Sýkora se usmála a následovala i zbylé dívky ze skupiny za Labutí, jejich jedinou vůdkyní, které plně důvěřovaly. Byly jako sestry. Přes to, že si byly cizí, byly vražedkyně a zlodějky, měly silné pouto. Neviděly v sobě ty zlé vlastnosti, které viděl svět. Měly jednu věc společnou. Byl to právě svět, který se k nim otočil zády.

   Rázem se Labuť zastavila. Ucítila náhlý tlak. Pomalu se otočila, zatímco okolo ní procházely její společnice a usmívaly se na svět. Kdyby jenom věděly, že se za chvíli stane ta osudná věc, nesmály by se tak nahlas.

   Prostor vedle Vlaštovky zazářil. Sýkora a Labuť se polekaly. Společně se k ní rozběhly. Moc dobře věděly, co se děje. Vlaštovka zmateně Labuť sledovala, jak k ní běží. Spolu se Sýkorou ji odstrčily stranou, však Sýkora strčila i do Labuti. Hned se otočila.

   Něco za Sýkorou zazářilo a prostor se natrhl. Probodla ho jakási čepel. Ta posléze prošla i skrz Sýkořinu hruď. Polekaně sledovala špičku čepele a oči se jí zaleskly.

   "Labuti, nechci zemřít." zašeptala skrz slzy. Giloba se usmál.

   "Řekni, chceš zahrát před odchodem do pekla, Sýkoro?" zeptal se a vylezl zpoza vlajícího prostoru, jakoby to byla jenom látka. Labuť ztuhla, zbledla a udělalo se jí zase nevolno.

   "Sýkoro!" zakřičela, zatímco Giloba skopl Sýkoru ze své čepele na kytaře a očistil si ostří. Usmál se na Vlaštovku, která to polekaně sledovala. Na jejím místě měla být ona.

   "Kdyby lidi nebyli pošetilí, zbytečně... bychom neumírali pro jejich zábavu..." pomyslela si Sýkora, když padala k zemi. "Jen je mi líto... že jsem to nebyla schopna zastavit. Odpustíš mi to, Vlaštovko?"

   Dopadla na zem. Všechny to tiše sledovaly. Labuť sebou podivně škubla. Několikrát.

   "Většinou se ženy zblázní." zasmál se Giloba a olízl si krev z čepele. Pohlédl vedle sebe. Vlaštovka se proti němu s křikem rozběhla, ale druhou stranou kytary ji udeřil do břicha. "Jedna oběť mému pánovi prozatím stačí." Labuť zakřičela a rozběhla se proti němu. A s ní už měl Giloba problém. Moc dobře znal moc její hole. Had zle zasyčel. Odrážel její hůl stranou, stejně tak jed dopadal vedle nich, i ten ho polekal. "Její síla se vyrovná skoro té mé. Jako by patřila do První generace..." pomyslel si.

   Labuť zabodla hůl do země, protože Giloba uskočil stranou. Riskovat, že by se ohnala tou věcí znovu, nechtěl a rychle odhrnul prostor kolem sebe, věnoval jí úsměv a zmizel, zatímco se ho snažila přeseknout. Giloba však zmizel. Labuti po tvářích stékaly slzy. Rozpršelo se, a když blesky udeřily, zakřičela se vší zlostí. Sponzoři se jenom usmívali. Ozval se výstřel. Teprve nyní se Sýkořina tabulka rozpadla.

   "Za to zaplatíš!" řekla skrz slzy.

   Zjizvení potomci, když se konečně vzpamatovali z předchozí útoku Mosesa a jeho následného únosu, se podívali, kdo tak brzo zemřel. Moc dobře věděli, že to měl na svědomí Giloba. Šedý zatnul pěsti.

   Nenávist k němu ještě více rostla. Netušil však, kdo ho předtím praštil, aby to sem nestihl, ale byl si skoro jist, že to byl Giloba. Byla to myšlenka špatná. Praštil ho někdo úplně jiný. Ale silou skoro stejný. Tugera. Pro nás tajemný mladík, že? Ale důkazem jeho síly je ten, že je, stejně jako Giloba, mezi Vyjednávači velmi známý. Jenom se nežene do všeho, jako Giloba.

   "Další mrtvý?" zeptala se Černá tiše.

   "Mohli jsme to být my." řekl Fialový. "Proč nás nezabil?"

   "Dokud nás sponzoři podporují, nepotřebují se nás zbavit." řekl Šedý. "Ale když nás podporují všichni, jsme potíží."

   "Proč sebrali Mosesa?" zeptal se Zelený.

   "Zřejmě věděl něco, o čem se Vůdkyně bála, že projde ven." řekl Fialový.

   "Už kvůli němu to vyhrajeme!" slíbil Šedý.

   Bílá se dívala do země. Byla potichu. Po tvářích jí stekla slza. Zatnula ruce, které se jí mírně třásly. "Slibuji..." řekla tiše a Šedý se na ni podíval. "Slibuji, že až se odsud dostanu, pomůžu mu odsud! To je můj jediný důvod, proč nyní bojuji! Za jeho záchranu."

   Šedý k ní přešel a nastavil jí ruku, aby mohla vstát. "Proto, abychom vyhráli, budeme muset bojovat všichni." řekl Šedý.

   "Každý máme důvod, proč se dostat pryč." řekl Fialový.

   "A Moses půjde s námi!" řekl Zelený.

   "I kdyby nás to mělo stát všechno." souhlasila Černá.

   "Šedý." řekla Bílá mírně zle. "Jak můžeš s jistým hlasem říct, že můžeme vyhrát?"

   "Věřím v to!" řekl Šedý. Bílá vzhlédla. Jeho pohled byl vážný, nežertoval. Tiše sledovala jeho oči, ve kterých se odrážel předtím uplakaný chlapec, který si přál přežít, nyní před ní stál sebejistý a odvážný mladík, který chtěl pomoct i ostatním, aby utekli. Už se jeho slovům vysmívat nemohla. Věděla, že je změní na skutečnost. Přijala ruku a vstala.

   "Pak v to budu věřit i já." řekla a utřela si hřbetem ruky slzy. "Nedovolím jim, aby mě zlomili. Mé slzy už víckrát neuvidíte, rozmazlení spratci! Mluvím k vám, vy nahoře!" Sponzoři mlčeli. "Budete litovat... že jste nás podporovali, všichni do jednoho!"

   Sponzoři mlčeli. Vůdkyně se usmála. "Znepřátelili jste si všechny, jak chcete přežít?" zeptala se Vůdkyně hrdě.

   Bílá popadla kámen a hodila ho proti kameře, která napraskla, ale nezničila se. Vůdkyně se zamračila se. "Tohle je pro tebe, ty mrcho!" zaječela Bílá zle. "A připrav se, že ti tu hlavu useknu!"

   "Hele, nemusíš zacházet do detailů." řekl Fialový.

   "Nech ji, však ona ji zabije rychle." zasmála se Černá.

   Vůdkyně ji tiše a sledovala a pak zapnula mikrofon. "Přijímám, Bílá." řekla hrdým hlasem a Bílá se usmála. I Vůdkyně se ušklíbla. Zmáčkla tlačítko. "Hlavně to přežij, srdíčko." řekla vesele.

   Země se zatřásla a napraskla. Všichni si hned uvědomili, o co se jedná, a chytili se něčeho. Ti, kteří tam byli, zřejmě po tak dlouhé době zapomněli, co mají udělat. Pod návalem větru se jim končetiny roztrhly. Sopka vybouchla. Vůdkyně se polekala.

   "To nestihnu!" uvědomila si a stiskla rychle tlačítko znovu. Láva se pomalu valila kupředu. Několik lidí hned zakřičelo, že chtějí žít, že se drží. Ale režim nebyl dostatečně rychlý. I Vůdkyně byla mírně vystrašená, když sledovala, kolik lidí přišlo o život jenom proto, že se režim nespustil ihned. Mezi skupinami, které umíraly, byla i jedna pro nás známá, Prasata & Svině. Jejich poslední křik byl na Zjizvené potomky.

   "Vyhrajte to alespoň!" zakřičeli všichni a pak zmizeli v lávě za hrozného křiku. Bylo to míněno na Zjizvené potomky. Nikoho tak velkého nepřítele, jako byli oni, neměli. S posledním výkřikem zanikly i všechny jejich karty, které Zjizvení potomci zmateně sledovali. Zastavily je hlavně portréty dvou naprosto stejných dívek, které se usmívaly. Pak se fotky rozpadly. Černá se podívala stranou. Mrzelo ji, že neprojdou s nimi.

   Nicméně přesun do bloku C se konečně spustil. To už však počet mrtvých jenom díky lávě přesáhl dvou stovek. Vůdkyně zuřila. Nechtěla o tolik lidí přijít, ale neměla na vybranou. Proti lávě nic nezmohla.

   Vítr konečně pohltil všechny ty, kteří se drželi, i ty, kteří nedrželi. Vůdkyně si výrazně oddychla, když se jí na mapě u sopky nikdo neobjevil. Vyjednávači pohlédli na dveře do bloku D, nad kterými světlo zhaslo. Mírně zklamaně to sledovali. I jejich hra pomalu končí. Mají poslední dva bloky, kam smí vstoupit úplně všichni. Do posledního bloku, do A, smí vstoupit jenom ti vybraní.

   Točili se ve víru, přesto se však drželi, aby se neztratili, jako předtím. Jinak všichni poletovali okolo jiných skupin a křičeli. Zjizvení potomci se pevně drželi za ruce. Bílá se podívala za mizející zemí a jeskyní. Oči se jí zaleskly, ale slzy jí hned vyschly, když si vzpomněla na svůj slib a na místo toho pevně stiskl Šedému a Zelenému ruku.

   Přesun byl o něco delší, než ten předešlý. Vyjednávači rychle vynášeli těla z bloku D, bylo jich opravdu hodně. A připravoval se i blok C, do kterého brzy přiletí předešlí vězni i ti nynější, kteří se tam dostali. Lidé v bílých oblecích měli vše pod kontrolou, včetně celého letu. Byli naprosto klidní, i přestože se někdo pustil a odletěl pryč. Vyletěl z víru a na lidi doletěly jeho ostatky, až zaječely ženy leknutím.

   "Ups, jeden vypadl." řekl jeden vesele.

   "To není legrace, ale problém světové velikosti." zasmál se muž vedle něj.

   "Nemelte a připravte vodu!" řekla žena zle.

   "Ano, paní." řekli oba.

   Mezi Zjizvenými potomky, kteří se drželi, se rázem objevila krabice, stejně tak přede všemi ostatními. Šedý se pro ni natáhl, a zatímco ho Bílá a Černá držely, otevřel ji. Spatřil tam oblečení, spíše plavky, dalo by se říct. Když se podívali dolů, spatřili něco modrého, hladinu vody.

   Ostatním skupinám to chvíli trvalo, ale jim to došlo ihned. Rychle se převlékli do obleků, které byly z látky na plavky. Cítit v nich i ruce bylo poměrně divné, alespoň pro Šedého. Ale hned se chytili, aby nevyletěli pryč. Vůdkyně vír na chvíli omezila, aby se mohli převléct. Usmála se a přimhouřila oči.

   "Blok C." zašeptala tiše a usmála se.

   Mraky se rázem rozestoupili. Obyvatelé Arény smrti konečně spatřili své hřiště, kde budou bojovat o život. Všichni do arény dopadli stejně. Byla ve tvaru C, opravdu hluboká. Ptáte se, proč hluboká? Všichni dopadli do vody. Díky oblečení však mohli normálně dýchat a mluvit, jako posléze zjistili. Ale samozřejmě omezený čas.

   "Pouze dvanáct hodin máte na to, abyste se pozabíjeli navzájem do určeného počtu!" zasmála se Vůdkyně. "Pět skupin a šest jedinců. Pravidla Krvavých her jsou pořád stejná! Zabijte se, aby přežili jen ti nejsilnější! A dávejte si pozor na ty silné pod vámi!" Žraloci zacvakali zuby. "Týdny nejedli. Dopřejte jim pochutnání na vašich masech!"

   "Jak upřímné." řekla Černá.

   "Musíme se odsud dostat." řekla bílá zle. "Po tomhle... budou už jenom dva bloky!"

   "Vydrželi jsme to až sem. Vydržíme to do konce." řekl Fialový zle. Dali ruce před sebe.

   "Společně." řekl Zelený.

   "Společně se odsud dostaneme." souhlasil Šedý zle. "A pokud ne, tak alespoň společně zemřeme!" Poté zvedli ruce na důkaz toho, že si skutečně věří, že tady ještě nezemřou. Každý z nich měl svůj vlastní důvod, aby i nadále žil a bojoval o život.

   "Krvavé hry, blok C!" zakřičel hlasatel a lidé tleskali. "Kdo odejde celý a komu zůstane jenom jedna končetina? Dívejte se. Blok C trvá jenom dvanáct hodin! Neunikne vám ani minuta! Tohle bude... krvavá řežba, typická vlastnost Krvavých her! Zabijte se navzájem!"

   A se zazvoněním na zvon se spustilo odsávání kyslíku ostatním. Dvanáct hodin měli na to, aby přežili a pozabíjeli své konkurenty. A taky, aby se zbavili žraloků a jiných masožravých potvor. Kolik však zemře jenom během první hodiny? Pokud všichni, hry budou u konce. Není hráč, není sponzor, nejsou peníze, nejsou Hry, není důvod...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře