Ráj smrti - Kapitola třetí (6. část)

8. říjen 2015 | 07.00 |

Když se Richardovi povedlo vytáhnout Willa ze sněhu, putovali kupředu, přestože vítr byl proti nim, šlehal jim do tváří a mučil je svou krutostí a chladností, a přestože mohli, nepustili ani Victoriu, ani Wretche. Světelná koule, která je pronásledovala, měla také velký problém je najít a vůbec letět v tom velkém nečasu. Kutálela se ve větru ze strany na stranu, ale snažila se za všech sil, přestože pomalu, ale jistě slábla. Když je konečně spatřila, rozletěla se k nim tak rychle, jak jen to dovedla. Nakonec sletěla Wretchovi na rameno, přitulila se k němu a držela se ho podivnými, drobnými chapadly. Richard pomohl Willovi na obří kopec, když viděl, že už nemůže, ale sami potom z něj spadli. Sjeli po něm dolů po břiše, aby se Victorii nebo Wretchovi nic nestalo. Sníh se na ně začal sypat snad ze všech stran a pokoušel se je pohřbít. Richard se trochu ušklíbl. Will na něj pohlédl. Propadl snad šílenství? Ptal se Boha, zda se baví, a pokud ano, tak je přece může kdykoliv zabít. Zahřmělo. Richard se ušklíbl. To už ho Will napomenul, hned na to pokřižoval, šokován chlapcem před sebou. Richard však pokračoval. Se šíleným pohledem k nebi křičel na Boha, zda ho baví sledovat lidi, jak trpí, když sám moc dobře zná výsledek této přihlouplé hry, kterou sám stvořil. Poslal ho do háje, přál mu, aby se upekl v pekle. A v tu chvíli udeřil blesk ve velké blízkosti od mladíka, jistě by ho i zasáhl, kdyby ho Will rychle nestrhl k zemi. Nebe nyní přímo zuřilo. Will mu to vztekle vyčítal, na což mu Richard odpověděl slovy, že Bůh tuhle hru vymyslel, aby se pobavil tím, že postupně zabije všechny lidi, a že pokud mu nevěří, pak je jeho víra v něj slepá a bezvýznamná. To, co Willa ranilo skutečně, přišlo až potom. Richard mu zakřičel do tváře, že se nijak neliší od obyčejné loutky, když je člověkem. To už ho Will udeřil. Richard na to nijak nezareagoval, výraz ve tváři se mu nezměnil. Will ho popadl za oblek a přitáhl k sobě. Richard mohl slyšet jeho zběsilý dech a rychlý tep. Will opravdu zuřil. Měl na to oprávnění. Avšak zarazila ho mladíkova slova; tak do toho. Will se pomalu zklidnil, když ho poslouchal. Jeho hlas zněl jinak. Jakoby ho skutečně prosil, aby ho udeřil vší silou. Will by to byl udělal, ale pak mladíka jen pustil na zem se slovy, že sám ty dva tahat nebude. Richard si trochu oddychl. Když vstal, omluvil se Willovi za to, co řekl. Will na to nereagoval. Jak už jsem řekla; Ráj smrti změní každého.

Z milého člověka se stane nevyzpytatelná svině, která se bude snažit přežít za každou cenu a obětuje i své nejbližší bez rozdílu na pohlaví a věk. Avšak Will, přestože tak vypadal, takový nebyl. Protože měl pořád v sobě trochu lidskosti a něco uvnitř něj ho nutilo, aby mladíka před malou chvílí chladnokrevně nezabil. A pak si vzpomenul proč. Moc to na sobě nedal najevo, ale spatřil tvář jakési ženy s černými vlasy, která se na něj mile usmívala, vypadala trochu staře, ale úsměv měla jako náctiletá dívka. Doširoka otevřená ústa posypaná bílými, zdravými zuby. Netušil nejdříve, kdo to byl, ale pak mu to došlo. Ani tak se jeho přístup k věci nijak nezměnil, nezmínil se o tom a jen velmi matně o tom přemýšlel. Podíval se na nebe. Přemýšlel, zda ho Bůh chtěl něčím obdařit.

Po delším boji s přírodou samotnou a s pohybujícím se chladným práškem, který jim podkopával nohy a pohřbíval je ve své existenci, když upadli, konečně došli k místu, které je zaujalo. Byla to malá jeskyně, však ohniště vypadalo, jakoby tam před malou chvílí ještě někdo byl. Ještě se z něj trochu kouřilo. Aniž by se nad tím zamysleli, rychle vlezli do jeskyně, skrývajíc se před krutým mrazem. Will se pokoušel pomocí kamene rozdělat oheň, ale moc mu to nešlo. Richard mu navrhl, že něco zkusí. Sotva vytáhl zbraň, Will se z respektu z ní vzdálil; vždyť jedna rána stačila a zničil celou bránu, proboha! Když Richard vystřelil, ohniště samo vzplálo a příjemně zahřálo. Richard se hrdě ušklíbl a poklepal si na prsa, jako nějaký hrdina. Will se jen ušklíbl a zakroutil hlavou. Nakonec ho však pochválil za dobrý nápad. Richard se podrbal na hlavě, že ho jen tak napadlo to vyzkoušet. Will se jen hlasitě rozesmál. Pohlédl však na Wretche a Victoriu, které dali nejblíže k ohni, zatímco oni dva seděli u východu, rozhlížejíc se kolem, hledajíc nějaké zbylé účastníky. Richard přihodil poleno do ohně. Jiskry vyletěly nahoru a poletovaly kolem dokola, dokud nedopadly zase do ohně, kde shořely. Richard se usmál. Poznamenal, že má zvláštní pocit, že tohle už někdy dávno nejspíš zažil. Will na něj pohlédl, ale usmál se také. Potom pohlédl zase ven, snad se na chvíli zasnil a sledoval sněhové vločky, které pokrývaly plošiny, kde leželi mrtví lidé, zatímco rozhodčí kolem nich chodili a hledali další, nebo přeživší. Jen Itazura seděla v teple v nějaké chalupě, dívaje se z okna, jak jí do okna bušily vločky. Stejně tak Nemma seděla v jeskyni, tentokrát měla oblečený kabát. Rukami si třela ramena a dýchala si na kolena. Jen tiše poznamenala, že k ní nikdo stejně nepřijde; kdo by chodil tak vysoko? Ani pod vodou by se k ní nikdo nedostal, voda byla zmrzlá. Pohlédla dolů na ono ledové zrcadlo. Pohlédla na jasný velký měsíc, který se před ní rozpínal. Vstala a pomalu sestoupila na led. Kráčela směrem k měsíci. I zbylí rozhodčí se nyní obrátili k měsíci a sledovali ho. Nakonec se zastavila na konci ledového vodopádu a zírala do prázdnoty před sebou. Oči jí slabě zářily, zatímco se sněhové vločky pomalu uklidnily. Nyní líbezně padaly dolů, tančily spolu valčíček a pomalu střídaly své partnery, točíc se kolem dokola, poletujíc okolo Nemmy, která se za nimi ani nepodívala.

Polonius vzhlédl k jasným hvězdám, zatímco bestie vedle něj se zvedaly. Tiše vrněly. Když je pohladil, lísaly se k němu. Posadil se do sněhu, zatímco se k němu bestie přitiskly, lízaly mu ruce a mazlily se s ním, zatímco se Polonius pousmál, zatímco mu tvář zakrývala kapuce. Na chvíli se zdálo, že v záři měsíce se zatřpytila slza a stekla mu po tváři. Ale to byla jen mylná iluze, kterou pro Vás s hrdostí vytvořil. Nebo ne?

Když Nemma přišla do místnosti, usadila se za barem. Po chvíli přišel i Silkon, brblal si něco pro sebe, ale sotva spatřil všechny zbylé rozhodčí za barem, omluvil se za zpoždění, přešel k nim a usadil se na poslední židli. Sabaki doposud čistil sklenici. Potom ji pomalu položil zpátky. Kdyby měl oči otevřené, dívaly by se nyní přímo na Polonia. Poloniovy oči byly poněkud prázdné, nebyl v nich ten život jako pár hodin zpátky. Jemně svíral sklenici v rukách. Nic neříkal. Ostatní rozhodčí sledovali jen Sabakiho. Malá bestie, která se stáčela kolem židle, na které Polonius seděl, mírně zasyčela, nahrbila se a schovala se pod sedátkem, aby ji nešlo vidět. Polonius netušil proč, ale nyní poslouchal onen zpěv mužů, jejich hlasy se mu odrážely v hlavě, zatímco zbylí rozhodčí vstali, stejně tak Sabaki odložil sklenici opatrně na pult, zhasl svíčku a dvě rudé oči jasně zazářily. Po chvíli i ostatní rozhodčí otevřeli jasně zářící oči; světle fialové do tmy zazářily jako první, tmavě modré oči jako druhé, rudé a žluté oko jako další, a jako poslední zelenomodré oči zazářily do tmy, nejdříve pravé, potom pomalu levé. Polonius se díval před sebe a pohrával si se sklenicí v ruce, měl v ní ještě led. Poslouchal, jak se dvě kostky o sebe třou, jak se klepají, když se sklenicí o trochu víc zaštěrkal. Pomalu otvíral ústa, však nic neříkal. Kdybyste slyšeli jeho velmi tichý hlas, poznali byste, že zpívá onu píseň, kterou mu zpívaly mužské hlasy. Doposud seděl na vyvýšené židli a netrpělivě si hrál se sklenicí. Rudé oči ho sledovaly ze všech nejdůkladněji. Jeho světle hnědé oko zářilo do tmy. Najednou zvuk ledu ustál. Poloniova ruka se konečně uklidnila. On se pousmál. Položil sklenici na pult. Ruka se mu mírně třepala. Poklidně vstal. Bestie bílýma očima se na něj zmateně podívala. Pohladil ji po hlavě a usmál se, zatímco mu vlasy zakrývaly obě oči. Bestie zamrkala. Něco jí zašeptal. Bestii oči ztemněly a ona se rozpadla na prach, který se vsákl do země. Pár chvil na to už bestie utíkala po bílých pláních sněhu a útočila na spící lidi, kteří zmateně křičeli a shazovali ji ze sebe. Polonius se usmíval i nadále. Vlasy mu zakrývaly oko, které hledělo do země. Ukázal čisté bílé zuby, které se do noci lehce zaleskly. Dovnitř pronikl chladný vánek. Jako první k němu vykročil Silkon a poklidně odstrčil židle stranou. Jako další k němu přišla Nemma, potom Wrimm a nakonec Itazura. Sabaki to vše tiše sledoval, zatímco rudé oči pozorovaly všechno důkladně. Hlasy mužů vletěly dovnitř jako spolu s větrem a nyní hlasitěji zpívaly svou píseň o jedné sloce. Jejich hlasy byly smutnější, pomalejší a mohutnější, jakoby tušily něčí smrt. Jako by plakaly nad smrtí někoho blízkého. Polonius se však i tak usmíval. Vzhlédl k Sabakimu. Pobaveně se ho zeptal, zda jeho počet byl nejvyšší. Sabaki se zamračil a zavřel oči. Tiše zašeptal, že ano. Polonius se usmál. Přikývl. Pak tedy nemám námitky. Zavřel oko a zhluboka se nadechl. Poodstoupil od baru a pět kroků před ním se zastavil. Zbylí rozhodčí k němu kráčely, zatímco jim oči jasně zářily.

Dovnitř nakoukla žena s maskou přes obličej. Pohlédla na Poloniovy kartičky, které dostala. Bylo jich opravdu hodně. Pevně je přitiskla k sobě a zakroutila hlavou do stran. Naposledy se podívala dovnitř a pak se tiše vypařila, jako pára nad hrncem.

Sabaki tiše připomněl, že tak vysoký počet najednou se netoleruje. Polonius se trochu ušklíbl. Řekl, že si nemohl pomoci. Když se ho Nemma zeptala, co tím myslí, jen pokrčil rameny. Potom jen dodal, aby si i ona na ně dávala pozor, že i ji možná budou schopni tentokráte přechytračit.

Ozvala se rána.

Několik sklenic po chvíli skončilo popraskaných, rudé oči temně zářily a dívaly se dolů na Polonia, který ležel na zemi. Ostatní oči byly stejně chladné, jako ty rudé. Sabaki všem přikázal, aby si na ně dávali pozor a co nejrychleji je rozdělili. Oslovil Itazuru, aby se o to postarala, na což s hrdostí sobě vlastní poklekla a slíbila, že s radostí tak učiní. Sabaki přikývl a přešel ke svíčkám, které postupně rozsvítil. Polonius mírně zaúpěl v bolesti a pomalu vstal. Utřel si ústa, ze kterých mu tekla krev. Potom zpozorněl. Pohlédl na Sabakiho, který si se zavřenýma očima házel s nějakou malou kuličkou. Polonius vykulil oko. Vypadal skutečně polekaně.

Sabaki v ruce držel malou kuličku. Házel si s ní celkem neohrabaně; každou chvílí mu mohla spadnout. Zeptal se klidným hlasem Polonia, co sliboval, když se stával rozhodčím. Polonius chvíli mlčel, doposud v šoku, že Sabaki držel onu kuličku, kterou Polonius moc dobře znal. Sabaki pevně stiskl kuličku a dal ruku tak, aby spadla na zem, to už však Polonius odpověděl, trochu spěšným hlasem; že jeho výsledky budou nejnižší. Říkal to s pohledem k zemi. Měl strach znovu se podívat na Sabakiho a tu kuličku, kterou držel. Sabaki se usmíval. Přikývl. Položil kuličku před sebe pod pult a jemně ji pohladil. Pochválil ho za dobrou paměť. Ostatní rozhodčí byli už připraveni odejít, dívali se na Polonia pohrdavými pohled přes rameno. Sabaki jim popřál dobrou noc a hodně štěstí ve Hře, na což všichni, kromě Polonia, který doposud klečel na zemi ve střepech poblíž vlastní krve, odešli. Sabaki se na něj otočil se zavřenýma očima. Zeptal se ho, zda nemá dost práce. Polonius mlčel. Pomalu vstal a nedbal na jizvy po těle. Ušklíbl se. Souhlasil svým veselým hlasem, jakoby se před chvílí nic nestalo. Sabaki se také mile usmál a přitakal stejně veselým tónem hlasu, že takhle se má odpovídat.

Sotva však Polonius opustil onu místnost, vzteky udeřil do zdi, ceníc zuby tak moc, že by mu dásně začaly krvácet, kdyby je vycenil úplně. Tiše nadával na Boha, na Sabakiho, na rozhodčí, ale ze všeho nejvíce nadával na onoho lidského červa, na Wretche. Udeřil do zdi. Několikrát. Vztekle. Silně. Pak však jeho ruka už jen slabě mlátila do zdi. Na zem dopadaly kapičky krve z jeho zraněných nohou, které se pomalu hojily. Opřel hlavu o zeď a sjel po ní dolů na kolena. Aniž by si to uvědomil, kapičky rudé kapaliny se spojily s jakousi průhlednou slanou vodou. Nemohu to potvrdit ani vyvrátit. Nemohu přiznat, že by brečel, nebo že by se potil příliš moc. Do tváře jsem mu neviděla. Skryl svou hanbu za onou kapucí, se kterou se potom vydal po schodech pomalu nahoru, aby se znovu připojil k ostatním rozhodčím, však jeho pohled na celou tu hru se rozhodně změnil. Věděl, proč to udělali. Byl to rozkaz, ale zároveň pro něj ponaučení. Nesmí už nikdy více takhle chybovat. To byl až příliš velký počet pro někoho, kdo se vyžívá v ubližování lidem. Když se usadil do svého křesla, nikdo se na něj nepodíval ani mu nic neřekl. Pohlédl očima nenávistně na Nemmu, která plně sledovala obrazovky před sebou. Přimhouřil oči. Oním nehezkým pohledem pohlédl před sebe.

A stejně nehezkým pohledem se díval před sebe na ledové pláně, kde před ním ležely další čerstvé mrtvoly, které však svým bestiím nedovolil zabít. Pokud má uspokojit Boha samotného, nechá ho, aby se pokochal s příchodem sluncem oním překrásným pohledem na tolik mrtvol, kolik mu nikdy za jedinou noc, za těch pár zbytečných hodin, přinesl. Tolik promarněných duší, které čekají, až je on sám rozsoudí a pošle rovnou do pekla. Poloniovo oko bylo o dost chladnější, než kdy dřív už nevidělo ono potěšení z boje. Jako by se změnila celá jeho osobnost. Nechal se příliš unést. Jizvy mu zůstaly. Proto se rozhodl, že své jizvy vepíše všem do paměti, aby on sám nezapomněl, že jednou zklamal Boha a byl potrestán. Jen jednou jedinkrát vydal tolik propustek.

S jedinkou myšlenkou díval se vpřed; zabít toho lidského červa.

Wretch se mírně pohnul. Neuvědomil si, že usnul, dokud neotevřel oči. Hned ho zarazil bílý mrak, který kolem něj proplul. Rozhlédl se kolem sebe a zmateně zamrkal. Podíval se za sebe. Mírně vykulil oči, když spatřil bílou látku poletující vzduchem, a do ní zabalenou Nemmu, jak k němu kráčí. Ovšem, nyní byla černobílá ona, zatímco barvy kolem ní přímo zářily. Otočil se na ni, ale ani ji nepozdravil. Místo toho se jí zeptal, kdo skutečně je. Když stála před ním, opatrně se dotkl jejích vlasů s otázkou, proč se mu o ní zdá. Nemma jen zamrkala a mírně zvedla bradu. Přistoupil k ní o krok, na to ona však ustoupila. Uklidnil ji slovy, aby se ho nebála. Sledovala ho zaujatýma očima. Pohladila jeho ruku a zavřela oči. Pomalu mu ji sundala, však nechala ho, aby se dotkl její chladné kůže.

"Jsme mrtví. Jsme ti, kteří už opustili Váš svět, a přitom jsme to my, kdo rozhoduje o tom, zda se tam zpět vrátíte, či nikoliv," promluvila konečně tím chladným povýšeným tónem.

"Proč?" nechápal Wretch.

"Protože jsme dostali Možnost Volby. Každý, komu se to povede, tuhle šanci dostane." Jemně mu přejela po hrudi a zastavila se u jeho klíční kosti. Mírně její ruku stiskl, když mu pohlédla do očí. "Myslím si, že budeš taky souzen samotným Bohem, ten ti však místo Posledního Soudu dá Možnost Volby."

"Jakou Možnost Volby? Co to vůbec znamená?" Wretch si pomalu myslel, že skutečně přichází o rozum. To už ho však její ruka zase držela za tvář a ona mu tiše říkala, aby se uklidnil. Zmateně zamrkal.

"Pochopíš, až přijde čas. Však věz, že mě musíš vyhledat jako poslední. Nechtěj mě najít, sama si tě najdu."

"Sama? Co tím myslíš?"

Nemma ho sledovala chladnýma očima, však nic víc mu neřekla. Pohlédla na jeho břicho. Jemně mu po něm přejela rukou, cítil, že rudl studem. Když se jí zeptal, co to dělá, neodpověděla. Jen k němu vzhlédla a tiše si ho prohlížela. A pak se onen barevný svět změnil znovu v černobílý, kde však i její barvy zůstaly v rozmezí dvou; v černé a v bílé, zatímco Wretch byl opět barevný. Nepromluvila. Nezměnila svou kamennou tvář. Jako ledová královna z pohádky. Najednou ji však zastavil svou následující otázkou.

"Co se stane, pokud vyhraji?" ptal se, aby ji zastavil před odchodem. Nemma se skutečně zastavila a mírně zvedla víčka. Pamatovala si jen jednoho člověka, který se jí takhle drze zeptal. Když svůj pohled opět zklidnila, ohlédla se na něj přes rameno.

"Vyhraj a pak se to dozvíš," řekla klidným hlasem. "K čemu bych ti měla říkat, jak Hra končí, když jsi sotva začal?"

Najednou se místnost rozpadla a oni se objevili v chladné pustině. Wretchovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že jsou zase zpátky. Ale jak se dostal ven? Byla to pořád jen její iluze. To však nevěděl. Pohlédl na Nemmu, která v měsíční záři vypadala o to bledší, však zároveň tak krásně jen v onom bílém rouchu svých předků ze Starověkého Řecka. Pohlédla na něj temnýma fialovýma očima, které neznaly jediný cit. Opatrně se k ní přiblížil. Tichým, však neklidným hlasem se jí zeptal, co se stane, když prohraje. Nemma měla oči pořád chladné, jako sníh kolem, který kolem nich pomalu poletoval v malých vlnkách a tvořil kolem nich jakýsi vír. Chvíli bylo ticho.

"Pak dostaneme Trest," řekla po chvíli klidným hlasem.

Už se nadechoval, že se jí zeptá, jaký Trest má na mysli, ale v tu chvíli se s ním svět zatočil, Nemma zmizela v podobě bílého chladného prášku, a když s sebou Wretch trhl, spadl na zem.

Prudce otevřel oči.

Neuvědomil si, kdy spadl, ale hlava ho bolela. Napadlo ho, že právě ona poslední scéna se stala kvůli jeho nešikovnosti. Slabě udeřil do země. Co to mělo být? Co měl znamenat onen Trest? Mírně vycenil zuby a sám v sobě tiše zanadával. Nic nezjistil. Na nic nedostal odpověď. Zarazil se. Dotkl se svého břicha a mírně na něj přitlačil. Cítil, že se mu zranění trochu zahojilo. Přemýšlel, zda to bylo díky jejímu dotyku. Ale po svém dotyku zjistil, že začíná znovu krvácet. Ale jen velmi slabě. Představa, že by zemřel na vykrvácení, mu připadala směšná. A opět uslyšel ony mužské hlasy. Pohotově se podíval ven, kde mezitím jen slabě sněžilo, vločky spíše jen tak líně padaly dolů a občas se točily dokola, potom to vzdaly a dopadly na zem. Sněhová pokrývka pomalu rostla. Wretch opatrně vstal a opřel Victoriu o stěnu chladné skály. Prošel kolem spícího Willa a Richarda naprosto nenápadně a jemně se dotkl sněhu. Protřel si ho mezi prsty. Pohlédl na zbylé spící lidi za sebou. Opatrně vyšel kupředu. Na to, že všechno živé, dokonce i malé bestie, které potkal cestou, byly zmrzlé jako bílé ledové sousoší. Jednotlivé hlavy hladovějících příšer byly od sebe vzdáleny někdy jen pár centimetrů, zatímco se rvaly o poslední zbytky své kořisti. Klepal se zimou jen zpočátku, ale potom mu bylo příjemně teplo.

Putoval kupředu. Sledoval svůj dech, jak pomalu stoupal k nebi. Podíval se nahoru. Chvíli sledoval šedé mraky. Potom se chytil mírně za hlavu. Spatřil stejné nebe, však kolem bylo mnoho prapodivných věží a světel. V dalším prapodivném obrázku viděl několik barevných světel, která ho oslepovala. Snažil se uklidnit. Proč se mu tohle zjevovalo? Hloupý člověk není ten, který na všechno zapomněl, ale ten, který něco popírá. A v tuhle chvíli Wretch podvědomě popíral skutečnost, že ty obrázky zná. A že ty obrázky jsou skutečné, že jsou jeho vzpomínky. Spatřil jakési dlaně ve vlastních rukách, o dost hebčí a upravenějších. Patřily ženě. Když vzhlédl, její obličej nespatřil a znovu sledoval jen padající vločky před sebou a ruce měl dané tak, jako před chvílí viděl na tom prapodivném obrázku. Vzdychl. Mírně je sevřel, představujíc si, že v nich svírá ty hebké dlaně nějaké ženy. I tak přemýšlel, proč přemýšlí o tak divných věcech. Propadá zoufalství?

Zahmatal do své vnitřní kapsy a něco vyndal. Prohlédl si to vedle měsíce. Potom to dal přímo proti němu. Za ním se objevil obří fialový kruh s mnoha prapodivnými značkami, které se vrývaly hluboko do sněhu a do země pod ním. Bestie, které vrněly poblíž Polonia, zpozorněly a vztyčily prapodivné bodliny na zádech, zatímco se jejich zornice objevily uprostřed bílých očí. Polonius se prudce otočil. Nemma vzhlédla, když se její koule od ní rychle rozletěly pryč. Wrimm se zarazil, sledujíc tu hromadu zářivých koulí poletujících kolem. Silkonovy oči zazářily, když se díval směrem k východu. Itazura se jen tiše dívala před sebe na měsíc a usmívala se. Se slovy, že si není vědom tak velké moci, kterou vlastní, zmizela znovu ve tmě své chalupy, kde se šíleně rozesmála. Wretch potom schoval onu věc zpět do vnitřní kapsy, povzdychl si a se zavřenýma očima prošel okolo kouřícího místa, kde vznikl prapodivný útvar, který slovy lze jen stěží popsat, ani vlastním očím byste nevěřili, kdybyste ho spatřili. Po delším bloudění se dostal zase zpátky do jeskyně. To už bestie a světelné koule poletovaly kolem dokola toho podivného kruhu dlouho do noci, než sníh zasypal ono hříšné místo a ony se mohly vrátit zpět ke svým majitelům, prosíc je o odpuštění. Jakési bledé postavy, skrz které snad vítr sám procházel, u toho kruhu stály; stály v něm a tiše se dívaly ven. Nějaký starý muž se dotkl jakési neviditelné stěny a něco tiše říkal. Potom to celé místo pohřbila obří sněhová vlna vloček, a když se počasí znovu uklidnilo, místo bylo zase prázdné a tiché. Avšak ony hluboké hlasy znovu tiše broukaly svou píseň pořád dokola a dokola, střežíc světelné koule a bestie na cestě zpátky za svými majiteli.

Wretch se bezpečně vrátil zpátky. Usadil se znovu vedle Victoriy a nic neřekl, aby neprobudil Willa nebo Richarda. Pohlédl na plápolající oheň a trochu do něj přiložil, prohrabávaje ohořelé větve. Sledoval poletující jiskry a poslouchal praskající dřevo. Usmál se. Netušil proč, ale dostal známý pocit, že tohle sledoval i někdy dávno předtím.

Zavřel oči.

Zdál se mu sen. Tentokrát však viděl malého chlapce, který pobíhal po domě, za okny sněžilo, přestože na kalendáři byl měsíc červenec. Chlapec pobíhal od matky, která vařila oběd, k otci, který si četl noviny, a zase k ohni, aby ho pozoroval svýma velkýma očima. Kdepak. Tohle byla jen iluze, kterou pro něj vytvořila samotná Nemma. Falešná myšlenka, falešná vzpomínka na něco, co nikdy nebyla pravda. Moc dobře to věděla.

Wretchova rodina nikdy neměla právo být šťastná.

Ale i tak Wretch usnul s úsměvem na rtech, když ho příjemně hřál oheň jak ve snu, tak i ve skutečnosti. Sen to byl opravdu sladký. Po dlouhé době neměl jen noční můry o sobě a o Nemmě. Konečně měl i nějaký normální, veselý sen, za který byl opravdu rád. Přestože to bylo jen na chvíli, pocítil v tomhle prokletém světě smutku a utrpení kousek štěstí a radosti.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře