Ráj smrti - Kapitola třetí (7. část)

10. říjen 2015 | 07.00 |

Probudil ho Will.

Mírně s ním zatřásl a zeptal se ho, zda ho slyší. Wretch přikývl a promnul si oči. Zeptal se, jak dlouho byl mimo. Will jen poznamenal, že ho probudil chvíli po Victorii. Wretch přikývl. Když Wretch vstal, už jim chtěl říct, o čem se mu zdálo, ale napadlo ho, že by to bylo přece naprosto šílené, kdyby jim vykládal takovouhle věc, ne?

Místo toho vytáhl mapu, která byla mírně od krve, což Victoriu mírně polekalo. Řekla Richardovi, aby ji položil, a pomalu se dokulhala k Wretchovi, káravým pohledem si ho prohlížela a nakonec poznamenala, že dál nikam nedojde po vlastních ani on. Wretch si povzdychl a pobaveně pak řekl, že jejím očím nic neunikne. To už ho však pokárala za to, aby si nehrál na hrdinu, že ho sleduje. Po jejích vážných slovech však zvážněl i Wretch a jen tiše přikývl. Když mu alespoň dovolila roztáhnout mapu, mapa jim ukázala tu samou věc, jako včera večer, když se sem dostali.

Richard poznamenal, že se dvěma zraněnými jsou příliš snadným terčem. Will navrhl, aby se vydali kupředu najít nějaké bylinky, pokud tady něco takového roste. Wretche napadlo, že v horách by nějaké růst mohly.

A tak počala jejich dlouhá cesta skrz vysoké závěje sněhu, skrz které měl problém i Will projít a Richard se v nich propadal až po vlasy, zatímco nesl Victoriu na zádech. Netušili, jak dlouho šli, kolik kopců překonali a kolik zmrzlých řek minuli a kolik jich přešli. Cestou navrhli prapodivné téma; jak pravděpodobně zemřeli. Wretch byl mírně překvapený, že Richard tvrdil, že sebevraždu nespáchal. Netušil proč, ale po celou tu dobu si to o něm myslel; že právě Richard je onen slabomyslný mladík, který se rozhodl ukončit svůj život sebevraždou; a pokud sebevraždu nespáchal, tak jak se sem dostal? Když přišla na řadu Victoria, jako druhá, hned protestovala, že je to příliš morbidní. Nakonec se rozhodli, že s tím přestanou, a navázali na jiné téma. To už bylo o dost veselejší. Viděli několik zmrzlých bestií, v těch nejrůznějších polohách, třeba i při útoku, ale také viděly i kusy ledu, které připomínaly části těla bestie.

Naštěstí foukal jen slabý vítr, sněžilo jen mírně, takže měli dokonalou viditelnost. Will šel vepředu, neseje Wretche na zádech, který mu říkal přibližnou cestu. Poté, co překonali vysoký kopec, byla hora na dohled a tyčila se před nimi, přikazovala jim, aby před ní poklekli, a vysmívala se těm hlupákům, kteří si myslí, že jim poskytne nějaké bylinky, aby se mohli vyléčit. I hora skrývá všechna svá tajemství.

Will řekl, že tam rozhodně nějaké bylinky budou. Možná jedovaté, možná ne.

Wretch se najednou Willovi tiše omluvil za své chování včera. Se slovy, že mu ujely nervy, pohlédl na Willa. Ten na to nijak nereagoval. Nakonec však k němu přeci jenom promluvil.

"Také se ti chci omluvit za tu ránu," začal náhle. "Ale musel jsem to udělat. Matka mě vychovávala jen k modlení se k Bohu, říkala, že to On a jeho Božská vůle mi dala život, že je jen na něm samotném, kdy si mou duši vezme zase zpátky. Netušil jsem však, že si ji vezme tak rychle."

"Matka?" zarazil se Wretch. "Neříkej mi, že-..."

"Klid, Šedý," přerušil ho Will. "Pokud sis vzpomněl na svou minulost i ty, není potřeba vzbuzovat paniku mezi těma dvěma. Jak si myslíš, že by zareagovali oni, kdyby věděli, že si pamatujeme, co se dělo v našich životech. To tě trápilo i při cestě skrz první úroveň do druhé, že?"

"Ano," souhlasil Wretch tiše.

Postupovali kupředu skrz zasněžené cesty, kolem nich bylo plno prapodivných hrbolů a zmrzlých bestií, procházeli skrz místa, na kterých se bojovalo před malou chvílí, nebo už po několik nocí byla země netknuta mečem či krví. Na cestu jim foukal vítr, který je pošťuchoval kupředu, hrál si s jejich zmrzlými vlasy, které se postupně měnily na barvu bílou, jak pomalu zamrzaly. Will si jen pomyslel, že nebýt těch obleků, jistě by se z nich stal taky kus ledu. Ohlédl se přes rameno na Richarda, který měl menší problém vylézt na kopec. Pomohl mu nahoru a společně opatrně sešli.

Spatřili před sebou les.

Najednou se ruka stáhla a vyrvala rostlinu i s kořenem. Osoba nehleděla na fakt, že se tak sama pořezala, jen špičkou svého jazyku setřela kapičky vlastní krve, které jí dopadaly na rostlinu, z hebké kůže. Její vlastní rudá kapalina nehezky pošpinila bylinu, kterou v ruce držela. Něco tiše zašeptala a utrhnutou bylinu si vložila do malé kožené tašky, která jí visela kolem pasu. Oděna do červeného pláště dřepěla žena ve sněhu v naprosté tichosti a osamění lesa a s pořezanými ztuhlými prsty opatrně hrabala v kupě chladného prášku ve snaze najít podobnou bylinu. Will ji tiše sledoval. Netušil proč, však náhle spatřil místo ženy bílého původu jakousi černošku se shrbenými zády. La Madre. Žena se zarazila. Nehýbala se. Kdesi spadl strom. Ozvala se dunivá rána a země se trochu zachvěla. Pod tak silným větrem, který přišel z hory, se prohýbal celý les, jen málo stromům se povedlo nepřijít o své silné kořeny, které je ani nyní nezklamaly a pevně je držely při zemi. Will se k ženě po krátké chvíli ticha přiblížil a tázal se jí, zda jim nemůže pomoci, že hledají nějaké bylinky, které by zastavily krvácení, ba co víc, které by vyléčily chodidla, jež odmítla nadále chodit. Aniž by čekal, vlídným hlasem ji prosil o pomoc i nadále. Žena jen mírně zvedla hlavu, však neohlédla se prozatím. Tentokrát ji i Richard vlídně oslovil a žádal ji o pomoc. Will se od ní zastavil v dostatečné vzdálenosti. Tiše ji znovu oslovil, jako ženu. To už však žena vstala, setřepávaje si z červeného pláště hlínu, však velmi opatrně, aby si nijak nepoškodila své černé šaty pod ním. Byla k nim otočená zády. Velmi tiše dýchala. Bez onoho bílého kouře, který jí vycházel z úst, by si Will myslel, že zapomněla dýchat. Konečně se na ně otočila. Když ji spatřil Wretch, který pomalu otevřel oči, polekal se. Vítr jí prudce přitiskl kapuci k hlavě. Světle modré oči je pokojně sledovaly. Tmavé pramínky jí sjížděly dolů přes ucho a padaly jí za ramena.

Osoba, která je sledovala, nebyl nikdo ledajaký, nýbrž samotná Itazura!

Přísahám, že legendy o této ženě si můžete vyslechnout jak v severních, tak v jižních krajích. V období středověku byla věhlasná. Potom se prý zbláznila a zemřela, jako duševně chorá v nějaké chalupě skryté v horách, kterou nikdo nikdy nenašel. Co však dělala tady?

Itazura se na ně mile usmála a doširoka otevřela své ruce, levá ruka doposud nesla známky po všelijakých bylinách. Když ji Wretch spatřil, ucítil, že se mu sevřel žaludek a oblek ho mírně přiškrtil. Itazura je však milým hlasem uvítala a oprášila si ruce od hlíny. Omluvila se jim, že se potkali za takového nečasu a hned je vybídla, aby ji následovali. Když se jí Will zeptal, zda je považuje za blázny, odvětila:

"Kdepak, velmi si Vás vážím. Následujte mě, mám něco, co Vám pomůže vyléčit namožená chodidla, a něco, co Vám rozhodně... uzdraví popraskanou pokožku, která se odmítá zahojit a neustále krvácí."

Mírně se ušklíbla, když to řekla.

"Můžeme jí věřit?" zeptal se Richard.

"Kdo ví," pokrčil Will rameny, však oba ji tiše sledovali.

Itazura se zastavila. Otočila se na ně. Ptala se jich, zda nepotřebují její pomoc, proto zůstávají na místě. Nakonec Will kývl na Richarda a oba vykročili kupředu za tou podivnou ženou. Byla to skutečně ona? Ta samá žena, která onoho muže kopla nemilosrdně do obličeje, a nyní se tvářila, že je naprosto normální? Will raději své pochybnosti nevyřkl nahlas, však Richarda k té ženě cosi táhlo; něco mu v hloubi jeho duše říkalo, že není až tak špatná.

Wretch tiše poznamenal, že jí moc nevěří.

Will jen přikývl na souhlas. Sledoval ženu, jak se svým kolébavým pohybem pomalu dostává hlouběji do lesa, putuje kolem stromů, zatímco v jednotlivých dírách se objevovaly bílé oči bestií a hned zase mizely, sotva se od nich ona vzdálila, jak si poklidně kráčela kupředu, dokud se nezastavila před stavbou malé chaloupky ze dřeva. Střecha byla udělaná z tmavého dřeva, stěny byly vyrobeny ze světlejší části stromu a dveře byly snad z kůry toho samotného stromu. Kořeny kdysi mohutného stromu měla Itazura pověšené ze střechy jako nějaké ozdoby. Okna lemovaly kosti ptačích nohou. Na podlaze před dveřmi ležela kožešina nějakého medvíděte s hlavou bez očí. Itazura spokojeně otevřela dveře, oprášila si boty a pozvala je dovnitř jen pod podmínkou, že si opráší nohy. Zmrzlé prsty nikdy nebyly šťastnější, když se dotkly něčeho teplého, avšak potom oči zjistily, že je to další kožešina mláděte. Richard mírně nadskočil, však Will jen zavřel oči nad tou hromadou kožešiny, kterou tahle šílená žena měla. Šílená, však skutečně překrásná. Nemohl nepřiznat, že pro ni by šel klidně zabíjet další zvěř, aby byla v teple a spokojená.

Itazura pověsila svůj plášť přes velké černé křeslo a přidala do ohně. Vybídla Willa, aby se posadili.

Když Will opřel Wretche o zeď a pomohl Richardovi usadit Victoriu na zem, teprve on sám poté usedl s pohledem na Itazuru, která se mezitím převlékala jen za tenkým závěsem. Richard cítil, že rudne, když sledoval její siluetu. Itazura se po chvíli vrátila, upravujíc si vlasy a usadila se do křesla. Sepjala ruce, jakoby se snad chtěla modlit, a opřela lokty o stůl.

"Přišli jste si zahrát svou druhou hru?" zeptala se. "Gratuluji, že jste se dostali do druhé úrovně. Jste tady společně, nebo hrajete každý sám za sebe?"

"Společně," odvětil Richard.

Itazura se na něj mile usmála. Pohlédla však mírně káravým pohledem na ostatní a chvíli si je prohlížela. Když se podívala na Richarda, věnovala mu další úsměv. Zeptala se jich, kdo chce být jako první. Will navrhl, aby šel Wretch, ten však protestoval, že Victoria má jako dáma přednost. To už ho však Victoria vztekle vyhodila na nohy za pomocí levé ruky a výhružky, že ho příště kopne někam, pokud to zopakuje. Itazura se nad jejich chováním jen zasmála a opřela se o své křeslo víc, sledujíc Wretche před sebou. Její oči se především zaměřily na jeho trup a břicho. Lstivě se ušklíbla. Vybídla ho, aby zaujal místo. Hned na to prapodivné černé kořeny přitáhly další černé křeslo a Wretche do něj násilím usadily. Potom se za ním spustil rudý závěs. Ostatní už nic dalšího neslyšeli ani neviděli. Světlo z ohniště mírně pohaslo, ale pořád příjemně hřálo. Wretch se snažil zůstat v klidu, přestože cítil, že po tom prudkém usazení se mu zřejmě rozproudila krev o to rychleji.

Nejdříve se ho Itazura zeptala, jak se cítí, zda je mu na zvracení nebo zda vidí dvojmo. Když jí postupně odpověděl na všechny otázky, luskla prsty. Ony prapodivné kořeny odsunuly jakousi vrchní část stolu, opřely ji o stěnu vedle nich a Wretch nyní hleděl přímo do malé zahrádky, uprostřed níž byl černý kotlík, ve kterém se vařila horká voda, která příjemně ohřívala vzduch kolem něj. Pohlédl na Itazuru.

"Jsi připravený?" zeptala se ho. Přikývl. Netušil sice, na co měl být připravený, ale přál si to mít za sebou. Zatímco přemýšlel nad jednotlivými bylinami, které se mu vyskytly přímo pod nosem, všech barev a vůní, Itazura mezitím mluvila velmi tiše a rychle, vědoma si toho, že ji nebude vnímat. Vykládala mu o pravidlech této hry. Sice ji to podle tváře nebavilo, ale musela ho upozornit na všechny věci. Wretch se zarazil. Chvíli ji poslouchal a potom se myšlenkami umístil někam jinam. Rozpoznával některé jedovaté byliny a některé lékařské byliny. Když Itazura skončila, popřála mu hodně štěstí.

"Děkuji," odvětil ji Wretch. Mírně se usmála. Poznamenala, že tohle bude rozhodně zábavnější hra, než s Poloniem, na což se jí zmateně zeptal, jak to ví. Jen se ušklíbla a přiložila si prst na rty se zašeptáním, že je to tajemství.

Plamen pod hrncem zaplápolal o něco víc.

Wretch mírně ztuha polkl a očima přejížděl po jednotlivých bylinách, které spatřil. Některé znal, některé viděl poprvé. Měl celkem strach. O několika z nich si byl jistý, že jsou smrtelně jedovaté, některé nejedovaté poznával, ale i tak měl strach, že se tak jen tváří a jsou jedovaté, připravené ho otrávit nebo usmrtit na místě.

"Otázka číslo jedna: Jak se jmenovala Tvá matka?" zeptala se itazura najednou. Wretch prudce zvedl hlavu. Hned vyletěl na nohy, tázajíc se jí, co je to za otázku, to už ho však Itazura za pomocí silného stisku v jeho rameni znovu usadila do křesla, div se s ním křeslo nepřevrátilo. Její oči potemněly. Řekla mu, aby zmlkl a odpověděl jí na otázku.

"L-...Loveta," zaváhal Wretch na chvíli. Itazura přikývla a veselým hlasem s úsměvem mu zatleskala. Vyrvala jakousi květinu a hodila ji do vařící se vody. Wretch zmateně zamrkal. Tuhle hru tedy rozhodně nechápal.

Itazura se ho ptala dál a dál na jeho osobní věci, na které si naštěstí vzpomněl v čas, než se její úsměv vytratil úplně. Ptala se ho na věci, které by měl správně zapomenout, ale on si je pamatoval. Věděla to? Nebo se tak ptala i ostatních? Co si byl vědom bylin, které do vařící se vody zatím hodil, ani jedna z nich nebyla otrávená nebo nějak poškozená či toxická.

Wretch si na krátkou chvíli pomyslel, že by i touhle zkouškou možná mohl projít.

"Otázka číslo třicet jedna: Jak se jmenoval Tvůj otec?" zeptala se Itazura najednou. Wretch se zarazil. Jeho otec? Proč se ho na to ptá? Potom zjistil hrozivou pravdu; odpověď neznal. Itazuřin úsměv se pomalu vytrácel a její oči temněly víc a víc. Přesto však klidně čekala. Když Wretch neodpověděl do minuty, řekla mu, že čas vypršel. Itazura polaskala květinu s černými listy, utrhla jeden z nich, přivoněla si k němu, olízla ho, kousla do něj a onu šťávu, která z něj vytekla, nechala postupně kapat do oné prapodivné vody, která však vypadala jako nějaká chutná polévka. Sotva se jí však dotkla černá kapka z lístku, hned barva vody potemněla a voda začala bublat. Wretch polkl nasucho. Ono pravidlo, které ho přimělo ji poslouchat; špatná odpověď se rovná jakékoliv jedovaté bylině, nemusím ti na ni pak dát protijed, mohu tě nechat na ni klidně zemřít. Zatraceně, vždyť už se ho ptala na třicet jedna nesmyslných otázek! Co by po něm měla ještě chtít?!

Wretch si mírně stiskl břicho. Bolelo ho ještě víc, než včera večer.

Itazura se ho ptala dál. Byly to snad nekončící hodiny, kdy Itazura přihazovala byliny do vody před sebou a ptala se ho dál a dál. Wretch byl s každou bylinou, kterou dovnitř přihodila, nervóznější. Po chvíli si uvědomil, že má sucho v krku, že se potí a že se mu špatně dýchá. Očima se zadíval nahoru, kde ho po celou tu dobu sledovala světelná koule. Nebralo to konce.

Až pak najednou Itazura vstala.

Její oči naprosto ztemněly. Ani ne do deseti vteřin začala na Wretche ječet prapodivné skřeky a nadávky, kterým Wretch nerozuměl, však hned počal vyhýbat se všelijakým věcem, které proti němu házela a ječela. Ostatní se jen zmateně pohlédli na závěs, kde sem a tam spatřili pár siluet, však ty hned zmizely a objevovaly se znovu a znovu, v jiných polohách. Jen zmateně zamrkali. Nic neslyšeli. Nevěděli, co se tam děje. Itazura vztekle zaječela a ohnala se oním víkem ze stolu po Wretchovi, který rychle padl na zem. Když se dřevo rozbilo a zadýchaná Itazura stála na místě se sevřenými rukama v pěst, zhluboka si oddychla. Najednou se zase usmála a zeptala se ho na další otázku. To už však Wretch málem vypustil duši; dělala si z něj tahle žena legraci, nebo to myslela smrtelně vážně? Trpěla snad nějakou poruchou osobnosti, že chvíli se zdála být milá a pak se změnila v sadistickou svini, která se oháněla dýkou kolem sebe a snažila se mu vpíchnout srdce se slovy, že by mu ho ráda ukázala a rozpitvala předtím, než upadne do kómatu? Pokud ano, pokud by byla skutečně duševně chorá, pak by tohle bylo přípustné. Ale tohle mu nikdo neřekl. Před tímhle ho nikdo nevaroval!

Wretch si náhle pevně sevřel břicho a klesl na kolena, zatímco pozoroval drobné kapičky krve, které mu prosakovaly skrz oblek.

Itazura, už naprosto zklidněná, počala uklízet nepořádek, který sama způsobila. Vlídným hlasem mu řekla, aby se posadil, aby mohli pokračovat, když oprašovala jakýsi obrázek, který jí předtím spadl na zem. Wretch k ní vzhlédl a tiše vrčel. Zeptal se ji, jak může jen tak tiše přihlížel, zatímco ostatní trpí, když pomalu vstával. To už mu však Itazura držela dýku pod krkem a jemná látka jejích šatů jí doposud sklouzávala po stehně, aby ho zakryla. Byla skutečně rychlá. Však její oči byly najednou temné jako noc samotná. S otázkou, co je mu do toho, se stáhla, uvazujíc si dýku zpět na provázek kolem kotníku. Dodala jen, že to ona tady pokládá otázky. Usadila se znovu do křesla a ukázala Wretchovi, aby tak učinil také. Wretch ji pro jistotu poslechl. Riskovat, že se zase stane něco šíleného, nechtěl.

"Otázka číslo šedesát čtyři..." řekla Itazura zavřela oči.

"Můžu se na něco zeptat?" přerušil ji Wretch najednou. Itazura otevřela levé oko, ale nic neřekla. "V čem spočívá tahle hra?"

Itazura otevřela obě oči. Chvíli ho sledovala.

"Spočívá v tvém vlastním životě; rozhoduješ o tom Ty sám, zda přežiješ, či nikoliv," řekla pouze. Wretch přikývl. Když mu položila otázku, pohotově jí odpověděl. Přikývla a přihodila do kotle s vařící vodou další bylinu. Pomalu onu směs všeho možného zamíchala. Wretche děsila ona jedovatá bylina, kterou tam hodila. Našel na ni dokonce i protilék v podobě jiné byliny, ale tu tam Itazura doslova odmítala hodit, pořád se jí prsty vyhýbala a když už nad ní kroužila, hrábla po některé, které ležely vedle ní. Květina s bílými květy a s bílými lístky. Jako zrcadlo protikladů působila na černou květinu s černými lístky. Obě byly v protějším rohu. Jako naprosté protiklady. Jako světlo a stín, jako život a smrt. A právě v tuhle chvíli si byl Wretch jistý, že ji potřebuje, aby přežil. Itazura si toho byla vědoma, proto z něj nespouštěla oči. Pozorovala ho, jak on sám pozoroval ty dvě byliny, a mírně se ušklíbla, zakrývaje si ústa. Hlupák člověk, který si myslí, že přelstí rozhodčího. Pobaveně se ho zeptala, zda mu to došlo. Došlo mu to. Nedal to však najevo a podrobně si opakoval všechny její otázky a své odpovědi, vše, co dělaly její ruce, které byliny vybíraly, které skutečně házely do kotle a které mimo něj, nebo pod něj přímo do ohně. Opřela se o stůl a nahnula se k němu o trochu víc, šeptajíc, zakrývaje si úst, aby ji slyšel jenom on. Ptala se ho, zda je připravený ochutnat svou vlastní polévku z bylin. Na to ji však zastavil, že mu dala lichý počet otázek. Itazura vykulila oči, jako sova, ale pobaveně se ho zeptala, co tím myslel. Nenechala se oklamat ani zastrašit, nemohla si ničeho nevšimnout, dělal si z ní blázny.

"Otázek si položila šedesát čtyři, na ty jsem ti odpověděl, ale pak jsi položila ještě jednu, na kterou jsem ti doposud nedal odpověď. Je tedy nemožné, abychom mohli pokračovat, pokaždé je jen sudý počet otázek!" ukázal na ni prstem. "A ty jsi v tomhle souboji prohrála."

"Co-?" začala Itazura zaraženě.

Wretch se ušklíbl. Nakonec si pomyslel, že poslouchat ji těch pár sekund se mu nakonec přeci jenom vyplatilo.

"Říkala si, že otázek nesmí být lichý počet, jinak se celá hra ruší. Nemůžeš se zeptat dvakrát na tu samou věc nebo se ptát na něco, co je zřejmé nebo na co nemáš podložený důkaz," šklebil se na ni. "Ptala ses mě na mou minulost. Nevím, kde jsi o ní zjistila tolik, že bys mi mohla věřit, že jsem ti říkal pravdu, ale budiž; potom ses však nachytala do vlastní sítě."

Itazura se zamračila. Kousla se do rtu. Tiše zavrčela.

"Ty hloupý člověče," zasyčela Itazura vztekle, škrábajíc po stole.

Wretch se usmál.

"Nemusím tedy zkoušet tvou polévku, přestože vím, že je otrávená," dodal nakonec a otočil se k odchodu.

"Zadrž," zastavila ho tímto slovem a vzhlédla k němu. Zeptala se ho, jak dlouho si myslí, že s tím zraněním vydrží. Wretch nyní mlčel. Pousmál se. Přihodila do vody s bylinami onu bílou rostlinu celou. Se slovy, že všechno neutralizovala, aby v polévce nebyl žádný jed, předala mu misku, kde bylo trochu té prapodivné hmoty, kterou nazývala polévku. Vyzvala ho, aby to vypil. Moc ji nevěřil, ale prapodivné kořeny ho k ní popostrčily a přitiskly mu mísu s polévkou k ústům. Potom mu je samy otevřely a zavřely, když ten prapodivný obsah zmizel v jeho krku. Div to hned nevyplivl zpátky, ale polkl to s opravdu velkou námahou. Málem se následně zadusil. Itazura ho poslala pryč se slovy, že by potom mohla zmizet jeho bolest v břichu a rána se mu do rána sama zacelí. Wretch se zarazil. Itazura si přitiskla prst na rty a usmála se. Se slovy, že to bude jejich malé tajemství, na něj mrkla a hodila mu červenou kartičku se žlutým číslem dvě a s jejím jménem. Chytil ji, div mu nespadla na zem. Potom ho kořeny doslova vyhodily za závěs.

Itazura vyšla chvíli po něm.

Tentokrát přímo ukázala na Willa. Ten se zvedl a beze slova odešel za ní, jen se na chvíli zastavil u Wretche, podíval se na něj mírně starostlivým pohledem, a pak zmizel za závěsem.

Dělo se přesně to samé, co předtím, až na to, že Itazura zuřila hned při první otázce, zpoza závěsu vyletělo několik dýk. Ona se ho opravdu snažila zabít okamžitě. Wretch se jen tiše modlil, aby tahle šílená věc už skončila, aby mohl prostě jen tak zmizet. Chvíli mu bylo špatně, točila se mu hlava a měl strach, že si neudrží v sobě tu věc, kterou Itazura nazývala polévkou.

Will však najednou vylezl ven s úsměvem, trvalo to jen chvíli, z pusy mu ještě padala jakási zelená kapka. Itazura vyšla za ním a také se usmívala stejným úsměvem. Úsměv jí zmizel, když se zaměřila na Victoriu. Ta se mírně zamračila, ale pomalu vstala, držíc se zdi. Wretch jí pomohl dokulhat se k Itazuře, která jí kupodivu ochotně pomohla až k černé židli, na kterou ji pohodlně usadila. Poté zakryla závěsem místnost a oni už je neviděli a neslyšeli.

Victoria se dívala opatrně kolem.

Itazura se jí zeptala, zda se cítí dobře, zda nechce uvařit čaj předtím, než začnou, na což ji Victoria hned zastavila. Poprosila ji, aby jí nijak nezlehčovala situaci jenom proto, že se z ní stal mrzák z vlastního přičinění. Itazura mlčela. Zeptala se jí, zda přesně rozumí gestu, které Polonius předtím udělal. Victoria mlčela a dívala se trochu do země. Pak se usmála a odvětila, že to bylo jen milé gesto na rozloučenou. Itazura přimhouřila oči. Přemýšlela, zda tu dívku zbít nebo rovnou zabít.

Najednou se však usmála také.

"Ano, to bylo," souhlasila s ní. "Začněme."

Victoria hrdě přikývla. Stejně, jako Will i Wretch předtím, byla uchvácena její sbírkou rostlin, zatímco jí Itazura vysvětlovala pravidla. Na rozdíl od Wretche a pohotového Willa jí nevěnovala ani pozornost a v očích se jí odrážely všechny možné byliny dole pod ní. Neznala ani jednu z jedovatých, přesto ji přitahovaly nejvíce a líbily se jí její barvy. Také se jí líbila jedna bílá květina v rohu, která vypadala tak čistě, ale zároveň osaměle.

"Rozumíš?" zeptala se jí Itazura.

Avšak Victoria se jí zeptala také; odkud vzala tak překrásné květiny, když je všude sníh. A mohu Vám tvrdit jen to, co si pamatuji; Itazura byla překvapená, víčka se jí zvedla nahoru, oči měla světlounce modré, jako rozzářené nebe v létě a mohu tvrdit, že i sněhové vločky venku se rázem zklidnily a pomalu poletovaly vzduchem a dokonce se na chvíli zastavily i ony samotné. Něco, co pro ni bylo naprosto nepochopitelné, se stalo. Ona se jí zeptala, aniž by ji vyzvala a přitom se usmívala, jakoby to byla samozřejmost. Itazura věděla jediné. Tohle děvče nemůže zabít rovnou. Porušila sice pravidla, ale neměla prostě dostatek odvahy sebrat tomuhle děvčeti šanci na možné vítězství. Pokud se jí povede, jako doteď, kdo ví, kam to dotáhne. Byla si ovšem vědoma, že její nohy jí už nechtějí déle nést. Tiše se pomodlila, aby její mysl byla pohotová a vše rychle pochopila, aby tahle dívka přežila a vyvázla ven, zase živá.

Počala se jí tedy ptát.

Victoria s klidem odpovídala. Však Itazura přimhouřila oči; odpovídala na všechno podle pravdy a bez delšího rozmýšlení. Nemohla se jí ptát na její minulost, protože její oči byly jasné a zároveň temné; znamení toho, že ještě neprocitla. Přemýšlela během svých otázek nad tím, jak moc je tahle dívka chytrá. Rozhodla se pro menší podvod. Přestože jí Victoria odpověděla správně, hmátla po černé květině s prudkým jedem. Aniž by si toho Victoria všimla, vymačkala z listí šťávu, kterou nechala spadnout do pěkně vypadající směsi bylinek. Ta však hned potemněla a bubliny se v ní začaly hned tvořit. Itazura začala pozvolna míchat. Nemohla si dovolit, aby dva z nich prošli bez jediné úhony na zdraví. A navíc moc dobře věděla, že Victoria dlouho chodit po tomhle světě nebude. Byla obdařena darem od Polonia. Ta slova, která jí řekl, to gesto, které udělal, rozhodlo o všem. Napomohlo Bohovi s posledním rozhodnutím. Hloupá dívka, která si ničeho po celou tu dobu nevšimla.

Itazura si nemohla dovolit tak velké číslo. Pokud nezemřou v její chalupě, zemřou po cestě, to bylo jasné. Je to jen otázkou času, než se bestie rozhodnou zaútočit, protože se příliš nudí a navíc je sem láká krev Wretche, která doposud nezaschla ani na její podlaze. Všechny tyto myšlenky měla však hluboko skryté uvnitř své mysli, zatímco navenek vypadala naprosto klidně.

Světelná koule zpozorněla.

Itazura pokládala své otázky Victorii, ona odpovídala s chladnou hlavou, ani jedna podle všeho nemyslela na to, na co by měla v takové chvíli myslet. A to onu světelnou kouli znepokojovalo. Mírně se k nim přiblížila, aby na ně viděla lépe. Zatímco Victoria přemýšlela, vzhlédla Itazura temně modrýma očima nahoru, naklonila hlavu na stranu a sledovala onu vypasenou kouli, která ji také sledovala. Chvíli na sebe jen tak zíraly, dokud Victoria nepromluvila a neřekla svou odpověď. To už oči Itazury sjely dolů až k ní, aby se jí podívaly do očí. Pohledy měly obě mírně lhostejné; jakoby se ptaly té druhé, co sleduje tím, že bude odpovídat nebo že se bude tázat. Itazura ledabyle hodila nějakou bylinu do kotle a zamíchala onen roztok.

Pořád si v hlavě opakovala, že si nemůže dovolit propustit tolik lidí, to by bylo neodpustitelné! Nesměla to pokazit, jako Polonius.

Za okny hučel vítr a mráz tvořil na okenních sklech různé ornamenty.

Hra se pomalu blížila ke konci. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ráj smrti - Kapitola třetí (7. část) abbc 10. 10. 2015 - 09:12
RE(2x): Ráj smrti - Kapitola třetí (7. část) spisovaterka 10. 10. 2015 - 18:17