Aréna smrti - Kapitola třináctá

11. říjen 2015 | 07.00 |

Kapitola třináctá: Útěk je naše spása

Vítr vznesl prach vzhůru. Šedý se díval nahoru na muže, který mu předtím znemožnil pomoci svým přátelům, když je napadli. To díky němu nebyl schopný pomoct Mosesovi, který byl nyní bůhvíkde. Přes to všechno ho však sledoval nyní už poklidněji, než při prvním vzájemném pohledu do očí. Tři nejlepší Vyjednávači v celé jejich historii stáli na skále před nimi. Nejen před nimi. I zbylé skupiny tam byly. Jen se ještě neprobudili. Šedý byl jako jediný, kdo byl hned na nohách. Zle sledoval Tugeru.

   Nad nimi poletoval orel. Šedý se podíval za jeho zahvízdáním. Když však orel klesl dolů, země se zatřásla. Byl opravdu obrovský, skoro jako hora, na které stáli Vyjednávači. Moc dobře věděl, že nemusejí ani bojovat a pták se o všechno velmi rád postará. Doposud měl na zobáku krev od skupiny z předešlého ročníku. Ty, které se stihly schovat před jeho drápy, se doposud skrývaly za kameny a bály se jenom vydat hlásek. Šedý však na místo toho, aby se zalekl, namířil na něj zbraň. Vyjednávači ho poklidně sledovali. Giloba tuhle zbraň moc dobře znal. Připomněla mu střelu do těch překrásných zvířat z bloku F.

   Zamračil se a stiskl kytaru v levé ruce. Orel měl temné oči, zorničky zúžené, jako kočka, a drápy přejížděl po zemi. Byl nedočkavý. Doposud nedostal rozkaz, aby zaútočil. Nebylo potřeba mluvit, pták uměl útočit i na určitý signál, který znali všichni Vyjednávači. Náhle drápy zarazil příliš hluboko do země. Vzhlédl a oči mu žlutě zářily. Šedý si hned uvědomil, že se mu nějak změnily. Napadlo ho, zda nyní jenom pouhý stroj. Kerberos a zbylé bestie z mytologie byly skutečné, tekla jim krev. Orel vyrval drápy, dal je mírně k sobě a zničil tak kusy kamene, které mu zůstaly na nich. Vzhlédl. Šedý se ani nepohnul.  Doufal, že tak bude schopný splynout se zbytkem šedé země. Orel se díval přímo jeho směrem. Prohlížel si ho. Orel kráčel k němu. Okolo něj však bez povšimnutí prošel. Kráčel ke zbytku Zjizvených potomků. Šedý se polekal. Jeho zbraň byla v tuhle chvíli skutečně pomalá, stejně jako poznamenala Minerva. Giloba poklidně sledoval toho, který ho předtím neskutečně naštval.

Mohl ho zabít? Proč tak neučinil?

   Když Šedému došlo, že je skutečně nyní jako jediný při smyslech, musel jednat. Se zbraní jim asi moc nepomůže, toho si byl vědom. A tak, namísto toho, aby se přerostlého orla snažil zamířit, překvapil samotné Vyjednávače. Zbraň se odrazila od země. Šedý se rozběhl k orlovi, který se zrovna shýbal nad Fialovým, a skočil po něm. Orel zahvízdal, roztáhl křídla. Stačilo jedno máchnutí a už společně letěli vzduchem.

   "To bude asi na delší dobu." poznamenal zahalený a posadil se. "Co s těmi ostatními?"

   "Počkáme si, až se Koba vrátí." usmál se Giloba. "Přeci jenom v jeho žaludku je tolik koster, jako desetinásobek nás všech dohromady."

   "To je pravda." ušklíbl se Tugera.

   Orel měl rozpětí křídel minimálně pět metrů, na výšku něco málo přes čtyři. Šedý se ho držel pevně za peří na krku. Podíval se dolů. Poletoval nad krajinou, která se však krajinou nazývat nemohla. Byla úplně zničená a suchá. Orel ho nesl dál od Vyjednávačů a Zjizvených potomků. Ohlédl se za nimi a přemýšlel, zda to byl dobrý nápad. Byl... Takhle jim dá šanci se probudit. Kdyby je Vyjednávači chtěli zabít, nečekali by na orla. Zaútočili by okamžitě, sotva by se sám probral. Nebrali by přece ohled.

   Šedý to tušil. Ne, věděl to. Blok B. Poslední místo, kam se mohlo přemístit pět skupin. Po tomhle bloku je jen závěrečný, blok A. Místo, kde všichni skončili, pokud se tam dostali. A pokud tam zemřou i oni, nic se nezmění. Ale slíbili si, že vyjdou společně ven.

   Pevně stiskl hnědá pírka na orlových zádech. Byl připravený bojovat. Nechtěl zemřít. Orel o něm nevěděl, nebo o něj ztratil zájem. Poklidně poletoval vzduchem a rozhlížel se, jakoby o něm neměl skutečně ani potuchy. Pak se však zastavil a prudce klesl k zemi. Šedý měl co dělat, aby neodletěl. Před zemí se také prudce zastavil, div nespadl sám. A pak velkou rychlostí prolétával ve velké blízkosti stromů. Sem a tam drápy dřel o zemi a nakonec se odrazil a letěl zase k nebi. Šedý se ho pevně držel. Neměl žádnou zbraň, tak doufal, že si ho nevšimne. Pták se však díval všude, jen ne na něj. Šedý se ohlédl. Hora, na které předtím byl, měla tvar krokodýlího těla. Předtím to nešlo poznat, ale nyní, z dálky, to viděl dokonale. Orel se na něj podíval a zorničky se mu zúžily, jako kočce. Rychle klesl střemhlav dolů.

   Šedý měl co dělat, aby z něj nespadl. Držel se ho, ale postupně mu začal trhat pírka. A pak se ho pustil. Držel se ho však pevně nohami. Ale i posléze začal pomalu klesat dozadu.

   Slyšel smích. Slyšel smích a její hlas.

   "Vždyť ty bys neochočil ani lenochoda!" zasmála se dívka s bílými vlasy.

   "To není pravda!" bránil se malý Manrin.

   "Bojíš se psa, který nekouše."

   "Ale kousl mě!"

   Slyšel pláč. Dívka plakala. Seděla v koutě, ruce měla pokousané.

   "Říkal jsem ti to."

   Sám seděl v koutě, byl zraněný.

   "Co se stalo?" zeptala se žena.

   "Pokousala mě!" řekl Manrin zle.

   Šedý otevřel oči a zase se orla pevně chytil za peří. "Proč na to nyní myslím?!" pomyslel si zle. "Proč zrovna teď...? Před koncem! Kolik je tady vůbec skupin? Kolik jich už zlikvidovali?" A pak to začalo. Polekaně vzhlédl. Ozvalo se několik výstřelů z děla. Několik desítek obrazů lidí se před ním objevilo. Orel okolo nich kroužil. Sledoval, že jenom za tak krátkou chvíli, zemřelo přes sto lidí. Všechny karty se rozpadly. Udělalo se mu nevolno. Vždyť se sotva probudili! Neviděl naštěstí nikoho ze Zjizvených potomků.

   Přál si, aby všichni přežili. Poslední dva bloky. V tomhle zemřeli většinou úplně všichni. Jít proti elitě Vyjednávačů bez jediného plánu nebo promyšlené strategie byla vražda. Možná proto během tak krátké chvíle zemřelo tolik lidí. Pod sebou spatřil Úsvit, který prchal před nějakými Vyjednávači. Orel poletoval klidně. Jako by se s ním smířil. Už ho nechtěl ze sebe shodit.

   "Když mám vítězství na dosah, nemohu přece zemřít!" pomyslel si. Náhle se však orel rychle otočil a on mu spadl z hřbetu. "Že já jsem myslel!" pomyslel si zle. Rázem okolo něj někdo proletěl a další osoba ho popadla. Když si však navzájem všimli, kdo jsou, společně dopadli na zem. Vyjednávač od něj rychle odskočil a vrhl proti němu dýky. Rychle se jim vyhnul a utíkal pryč. Proběhl pod zkrouceným stromem, který vypadal jako tunel, a sotva se dostal na světlo, něco se mu obmotalo okolo krku a vyneslo ho to nahoru. Byl to tenký, stříbrný drátek právě toho Vyjednavače, před kterým před chvilkou utekl.

   Šedého zarazila hned jedna věc. Letěl na tom orlovi, který ho předtím shodil. Ale měl na sobě prapodivné sedlo. Dopadla na něj kapka. Rozpršelo se. Orel se hravě vyhýbal bleskům, které na něj většinou přesně mířily. Šedý přemýšlel, jak ho mohl tak snadno ochočit. Všiml si, že muž má stejný opasek, jako je provaz okolo orla. Snažil se zbavit se drátu kolem krku, ale nešlo to. Pomalu ho začínal škrtit. Ale muž smyčku udělal tak velkou, aby se mu do něj vlezla ruka. Pojistil se, že nezemře během přenosu.

   "Seď a poslouchej." pomyslela si Vůdkyně a sledovala Šedého na obrazovce. "Seď a poslouchej učitele. Choď do školy zpříma. Dívej se lidem do očí, když s nimi mluvíš. Zbav se všech svých snů, kterých není potřeba, nebo o kterých víš, že si je nesplníš..." Pohlédla na prsten na stole. "Otče, díky tobě se mě bojí i samotná Vláda! Přijdou se podívat na finální bitvu, pokud nějaká bude?"

   Lidé tleskali a veselili se. Bývalí vězni se je snažili rozveselit ještě víc, ze strachu, protože někteří Vyjednávači byli venku. Mezi nimi byl i Giloba! Byl to klon, nebo klon byl v Aréně smrti v bloku B? Lidé je brali jako samozřejmost. Aréna byla dostatečně blízko, aby po nich někdo mohl zaútočit. Což se taky stalo. Dívka se vzteklým křikem vyskočila z Arény smrti a hnala se kupředu. Když už chtěla zabít člověka, který jí stál v cestě, byl za ní Giloba a skrz bok měla čepel. Polekaně se na něj podívala.

   "Běž si zase zpátky hrát, dítě." řekl Giloba a podíval se na ni skrz vlasy. Byl to děsivý pohled. "Nebo tě tam mám snad hodit sám?"

   Sotva Giloba hodil do Arény smrti mrtvou dívku, které tekly slzy z očí, lidi mu tleskali. Pobaveně se na ně podíval a hrdě se zase vrátil na místo. Postavil se mezi zbylé Vyjednávače a čekal, až se někdo zase objeví, kdo si bude chtít ulehčit svůj život, nebo se pobavit se šašky. Nebyl to první případ. Mezi těmi, kteří už zemřeli, bylo přes dvacet lidí právě takových, kteří vyskočili z Arény smrti a byli zabiti Vyjednávači. Na obrazovce se objevila karta dívky a rozpadla se na kousky.

   Následoval mladík, který měl stejný plán, to už ho však zabil zahalený Vyjednávač s bílými vlasy a šíleným úšklebkem na tváři. Další život vyhasl a karta se rozpadla. Svíčky životů se sfoukávaly nyní opravdu velmi rychle. Když se o škůdce nepostarali Vyjednávači venku, jejich kopie a orlové se o to postarali ještě v Aréně smrti. Vyjednávači si dali pravou ruku na srdce a levou ruku za záda. Stáli vyrovnaní. Okolo nich kráčela Vůdkyně a pozorovala lidi, kteří si užívali krvavou řežbu a boj o holý život s úsměvem.

   Šedý od sebe mírně odtáhl provaz a snažil se hlavu prostrčit ven, ale nešlo to. Vyjednávač si toho všiml a hned smyčku utáhl, čímž přiškrtil Šedého a zaryl mu drátem hluboko do ruky. Kapky dopadaly pomalu k zemi a poletovaly vzduchem k zemi.

   "Co se děje?" pomyslel si Šedý zle. "Proč se najednou cítím tak bezmocný?! Co se stalo během přemístění? Proč... jsem ztratil vůli žít?" Zatnul ruce v pěst. "Ne! Mám důvod žít! Mám vůli! Dostanu se odsud! Obejmu sestru! Přivítám se s matkou!" Rázem provaz praskl a Šedý padal k zemi. "Tady... ODMÍTÁM zemřít!" zakřičel, zatímco ho diváci sledovali. Vůdkyně se zastavila v chůzi, nohu měla před sebou a mlčela. Vítr jí rozevlál vlasy, aby mohla dokonale vidět obrazovku, na které Šedý padal k zemi. Přiložila si k ústům mikrofon.

   "Chytni ho." řekla pouze.

   "Rozumím." ozval se vyjednávač v černém obleku a vyskočil do vzduchu. A když Šedý klesal, popadl ho a bezpečně přistáli. Hned však uskočil a utíkal před jeho dalším útokem.

   "Nemůžeme nyní dovolit, aby zemřel." vysvětlila Vůdkyně, když se na ni Giloba podíval. Podívala se ke sponzorům. "Ani oni netuší, že my moc dobře známe výsledky těchto Her smrti. Krvavé hry budou mít tento rok opravdu krásný závěrečný boj. Postoupí totiž dvě skupiny."

   "Cože?" zarazil se Giloba.

   "Nemusíš se bát, ta druhá bude proto, aby tě pobavila."

   "To je proti pravidlům."

   "Já jsem pravidlo všeho. To si zapamatuj."

   Zelený se probudil. Okolo něj hořelo. Pomalu vstal do sedu. Hned měl pod krkem čepel meče. "Nehýbej se." řekl mu známý hlas a o to víc se polekal. "Nemluv. Zůstaň na místě. Právě nyní se rozhoduje o vašem osudu." Zelený se pomalu podíval za sebe. "Nedívej se na mě!" Rychle se podíval před sebe. "Chceš něco vědět?" Zelený váhavě přikývl. "Jedná se o vás."

   Zelený se zarazil. Neodvážil se otočit, ale díval se upřeně před sebe. Napadlo ho hned několik věcí, které by o nich jednat. Třeba jejich zničení. Nebo rozpuštění. Nebo snad... Mírně vzhlédl. Mají snad šanci, že by se odsud dostali všichni, živí, a mohli vyjít ven? Myšlenka, že všichni vychází bránou, jako vítězové, ho naplnila optimismem. Pousmál se. Ale ani tak nezjistil, o čem Vůdkyně jedná.

   "Ale nezaručuji, že Vůdkyně uspěje." usmál se zahalený mladík. Jeho slova byla jako meč, který prošel Zeleným. Díval se před sebe. Před chvíli mu dával naději na úspěch a nyní mu ji naprosto celou rozdupal, roztrhal a sebral. Zelený se podíval do země a šíleně se usmál.

   "Skutečně?" zeptal se šíleně a podíval se za sebe. "Že to říkáš zrovna ty." Mladík ho zmateně sledoval. Rychle od něj odskočil, protože se ohnal hrotem šípu. Zelený vstal a měl hlavu nakloněnou na stranu. "Copak? Máš strach z dítěte, které předtím okradlo ty nejdůležitější věci z otcovy kanceláře? A zapomněl jsem snad dodat, že to všechno se zbraní v ruce?"

   "Šílenství ho ovládá." pomyslel si mladík. "Ale proč nyní? Proč ho neovládlo, sotva viděl Gilobu? Co se v něm povolilo? Proč se nyní svému šílenství odevzdal, aby ho ovládlo, jako tu dívku?" Pohlédl na Bílou, která byla doposud mimo. "Je snad možné, že ona začne vyvádět ihned, jakmile se probudí."

   Zelený se přestal usmívat. "Nicméně..." řekl a namířil na něj lukem. "Šílenství nepropadnu!"

   Bylo ticho. Vůdkyně stála v malé místnosti a poslouchala. Bylo tam několik hlasů. Vlasy měla přes jedno oko, pohled měla stále hrdý. Hrdý a zároveň krutý. Stála před Vládou, která měla rozhodnout o zbytku Krvavých her. Ruce měla za zády, hlavu vzpřímenou a čekala na jejich rozsudek. Giloba klečel u dveří a čekal, až se Vůdkyně vrátí. Ani nyní se Vůdkyně necítila být někým ohrožená. Pořád měla svou důstojnost a meč na opasku, přestože Giloba svou kytaru neměl a měli ji muži za dveřmi, které byly jenom kousek od něj. Tiše vyčkával na rozsudek s hlavou svěšenou k zemi. Vůdkyně poslouchala každé slovo, co si špitali lidé z Vlády, přestože se snažili být důkladní. Zakrývali si ústa, aby jim nemohla odezírat ze rtů. Klidnýma očima prolétla místnost a sledovala každou tvář ve stínu, jak něco říká. A sama pak čekala na rozsudek. Dala jim všechny potřebné podklady k tomu, aby jí dovolili to, o co je žádala. Plné rty mírně sevřela, přimhouřila oči. Čekání ji přestalo bavit. Giloba se usmál a podíval se za sebe na dveře, kde stáli muži a měli jeho kytaru. Prohlíželi si ji a byli zděšení, když se jim čepel vysunula z vrchní části kytary. Hned ji dali od sebe, aby se nepořezali. Ušklíbl se děsivě a pohlédl na svou Vůdkyni, které tak oddaně sloužil po celé ty roky. Vláda se pořád nemohla shodnout. Začali křičet jeden přes druhého. Stíny doléhaly na Vůdkyni. Ta poklidně čekala. Sledovala ruce, které ukazovaly před sebe nebo vedle sebe. Situace začínala být napjatá. Napětí... Vůdkyni došla trpělivost. Dotkla se rukojeti svého meče a chvíli pak ještě čekala. Muž rázem zmlkl. Ocelová čepel se špičkou dotýkala jeho bledého, obtloustlého krku. Byl otylý dost, na stole měl ještě zbytky ze svého hlavního chodu, který mu odnesli krátce před tímto jednáním. Vůdkyně mlčela, nohou se opírala o jeho břicho, druhou nohu měla opřenou jistě o roh stolu. Na zem spadla propiska. Zbylí lidé z Vlády mlčeli. Muži se polekali, ale to už jim Giloba sebral kytaru, a omylem je přitom zabil, a poklidně kráčel ke své paní, držíc svůj dřevěný kříž v ruce a smějící se na ni. Vůdkyně poklidně vzhlédla a pohled měla od démona. Avšak usmívala se. Muž celý zbledl, zbylí jenom polekaně sledovali ženu, která si dovolila příliš, už zase. Giloba pobaveně kráčel vpřed, zatímco měl kytaru na rameni a houpal se ze strany na stranu. Zuby bílé jako sníh mu zářily do tmy a vypadal skoro jako kočka připravená skočit na myši.

   "Mohu ty krysy zabít?" zeptal se vesele.

   "Ne." zakázala mu Vůdkyně a opřela se nohou víc o muže pod sebou. "My se tady ještě s panem Vládním domluvíme, nepletu se?"

   "Jaká opovážlivost!" ozval se mu vedle.

   "Chcete se snad se mnou domlouvat vy?" zeptala se Vůdkyně, odešla od muže, přešla po stole v černých botách na podpatcích k němu a zabodla mu je do těla. "Můžu to s vámi klidně probrat, ale nerada bych tady ztrácela svůj drahocenný čas, zatímco mi Krvavé hry utíkají mezi prsty. Víte, kolik krásných smrtí takhle nemohu vidět?"

   "Jste ohavná." ozvala se žena. Měla špičku meče před sebou a polekala se.

   "Vy máte co mluvit." zasmála se a přimhouřila oči. "Nebo jste snad šerednější, než samotný zadek toho špekouna vedle mě?"

   "Ještě jsme neřekli, že to povolíme!" ozval se muž zle.

   "To je mi jedno, já to beru jako povolení." řekla Vůdkyně vesele a opřela meč o svou ruku. Našla těžiště a sledovala, jak se meč sem a tam hýbe, jinak je krásně vyrovnaný. "Můžete se tiše vypařit, můžete hlasitě zmizet." Dala meč podél těla a po stole přecházela k druhému konci. "Ale zločince v sobě nikdo z nás nedokáže skrýt."

   "Kolik lidí je pro?" zeptal se muž uprostřed polekaně, zatímco měl ještě špinavé vousy. Vůdkyně se na něj svůdně podívala. Lekl se, polkl a pomalu zvedl ruku. Kýval na ostatní, aby je zvedli rychle taky. Lidi okolo však měli ruce sevřené. Měli tolik strachu z toho, co se stane, když se budou protivit, ale taky strach z toho, co přijde posléze. Muž si odkašlal a zopakoval otázku.

   Zvedl ruku výš. Někteří pomalu zvedali ruce. Jiní byli vystrašeni. Vůdkyně pomalu kráčel po druhé části stolu a postupně, když prošla okolo lidí, zvedali ruce. Hrozila jim mečem, kterým přejížděla po stole a dělala do něj jizvu. Uměla si sjednat pořádek a zařídit to, co ostatní nejdříve odmítali, poté s ní s radostí souhlasili, aby se vyhnuli sporu. Usmála se a zastavila se zase u muže, u kterého začala jednostranně "vyjednávat". Dřepla si k němu a chytila ho za baculaté tváře.

   "Dáte se velmi snadno ovládat." řekla vesele, jako malá holčička, a pak vstala. Krátkými kroky se dostala k muži vedle něj a poklidně seskočila dolů. Muži ji s respektem sledovali. Narovnala se, obešla stůl, zvuky podpatků byly děsivé. Vůdkyně měla skutečně respekt i mezi lidmi z Vlády. Zase před ně předstoupila. Usmála se, posměšně se jim uklonila, jako obvykle a kráčela ke Gilobovi. ten jí kráčel naproti, s kytarou na rameni.

   "Smíš ho očistit." ušklíbla se Vůdkyně.

   "Jak si přejete." usmál se Giloba a prošli okolo sebe.

   "Co... Co tím myslíte?" zakoktal muž polekaně.

   "Ale to nic." usmála se Vůdkyně a otočila se na něj s hlavou na stranu. "Jenom to, že dvě skupiny postoupí. Vy však už nezjistíte, které dvě to budou, protože vaše duše bude spasena."

   "Cože?" zeptal se muž polekaně.

   "Řekni, chceš zahrát před odchodem do pekla?" zeptal se vesele.

   Byl slyšet křik a šílený Gilobův smích. Když měl ruce i tvář od krve, stiskl svůj dřevěný kříž a políbil ho.

   "Tiše křič, hříšníku." zašeptal ke svému kříži. Vstal ze stolu, který byl od krve, všichni byli ztuhlí a uhýbali mu stranou, přestože se k nim ani nepřiblížil. Krev se vsála do jeho vlasů a splynula s nimi. Seskočil dolů a kráčel ke své paní, očistil si čepel máchnutím kytary před sebe a zase si ji dal na rameno. Vůdkyně ho tiše sledovala a společně pak prošli okolo mužů, kteří jim salutovali. Byl skutečně vyšší než ona. Ale to jí nebránilo, aby ho porazila.

   Zelený mířil na mladíka před sebou. To už však před něj skočil Giloba a Zeleného polekal.

   "Nemluv o šílenství, když jsi ho ještě nezažil." ušklíbl se Giloba. Bílá otevřela oči, měla je však už hned šílené. Vycenila zuby, skoro jako šelma, a pomalu vstávala. Šílenství ji ovládalo. Pohlédla na Zeleného za sebou.

   "Mosesi, zradíš svůj lid?" zeptal se Giloba vesele.

   "Řekl bych, že tentokrát už ne." řekl zahalený mladík a zaútočil na Zeleného, který ho polekaně sledoval. To už se mezi ně vetřela Bílá, která udeřila do země. Ta napraskla a propadli se. Propadli by se, kdyby je Fialový nepopadl, spolu s Bílou, kterou pevně držel, aby se mu nevykroutila ze sevření. Rozhlížel se po Šedém, ale nikde ho neviděl.

   Konečně se probral. To už se ozvala rána z děla. Polekal se a rychle se hnal zpátky k místu, kde zanechal zbytek.

   Na zem spadl přístroj, dráty ze sebe strhl a spadl na kolena. Úplně zesláblý a vychrtlý pomalu se zvedal. S třesoucí se rukou se snažil nahmatat kliku. Ruka mu po ní sjela. Pokusil se o to znovu. Mírně ji stiskl a otevřel dveře. Hned se zastavil a pohlédl na kousek jablka. Přiložil si ho k ústům. Pomalu ho pokousal a polkl.

   "Každý si nese svůj strach sám." pomyslela si Vůdkyně za chůze kupředu s hrdým pohledem, za kterým se však skrýval strach. "Moses se na nikoho nikdy nevázal, protože už při prvních Krvavých hrách přišel o tolik lidí, které nazýval přáteli. Proto nemá přátele ani rodinu, jenom známé. Nikdy nepřestane věřit, že mě zabije, stejně jako Giloba. A tak, jako loutka v mých rukách, doposud přežívá pod mým vedením."

   "Chyťte ho!" zakřičel muž, ale hned mu do zad útočník zabodl meč a druhému přejel po celé délce zad čepelí meče. Vzhlédl. Oči měl rozžhavené skoro do ruda. Přesto byly ještě oranžové, jenom o něco tmavší. Bílé vlasy uklidňovaly jeho ničivou povahu. Pomalu kráčel kupředu, zatímco jeho zesláblé ruce držely meč od krve. Na sobě měl obyčejnou šedou košili. Tu hned vyměnil za oblečení s jedním Vyjednávačem, za šedý oblek, jako měli dělníci. Zakryl si bílé vlasy čepkou a vzhlédl.

   "Mě nechytíte." zašeptal Moses a díval se před sebe.

   Vítr rozfoukal vlajku, která byla zapíchnutá vedle sochy Giloby a několika dalších lidí. Mladík s čepkou na hlavě, následován několika dalšími Vyjednávači, okolo ní proběhl. Popadl jakousi velkou zbraň, za běhu vložil kartu do systému a dveře bloku B se mu pomalu otevíraly. Skočil dovnitř.

   "Počkejte ještě chvíli!" pomyslel si během skoku. "Brzy vyvedu i vás z tohohle pekla! Nejsem ještě mrtvý! Nejsem zrádce, za kterého mě vydávali! To jsem nebyl já, kdo útočil! Proto, prosím, počkejte!"

   Vyjednávači skákali za ním, jako šílení.

   Šedý vzhlédl. Nebe se rázem protrhlo a něco padalo k zemi. Bylo to oblečené jako Vyjednávač. Pak mu čepka odletěla. Sotva spatřil bílé vlasy, polekal se. Ale pohublé ruce ho polekaly víc. Ničemu nerozuměl.

   Vůdkyně hrdě kráčela kupředu, když se zastavila před obrazovkou. Sledovala, jak neznámý Vyjednávač padá k zemi. Oči měla polekané. Hnala se do místnosti, kde byl Moses. Za oknem našla jenom kus šrotu a prázdné lůžko, rozbité zařízení. Vstoupila dovnitř a dupla na střepy.

   "Jak se opovažuješ?" zeptala se zle.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře