Ráj smrti - Kapitola třetí (8. část)

12. říjen 2015 | 07.00 |

Victoria odpověděla špatně, však Itazura záměrně přikývla, jako na souhlas. Přihodila do kotle jedovatou bylinu, rozmačkala její lístky a květy, pozorovala, jak ona smrtící šťáva stéká dolů a mírně nahnula hlavu na stranu, čichajíc onu omamnou vůni. Podívala se pak na Victoriu, která ji překvapeně sledovala. Ušklíbla se. Zahodila zbytky z rostliny za sebe a zamíchala.

Už jí chtěla položit další otázku, ale zarazila se. Nemohla. Porušila by tak vlastní pravidla. Nakonec jen tiše zavřela oči, vstala, nabrala jí do misky a podala jí ji se slovy, aby to vypila, že pak bude možná chodit. Když se Victoria otočila, měla Itazura skutečně šílený pohled a úsměv na tváři. Bylinkářka, která se bojí o svá tajemství, vždycky zabíjí pomocí bylinek!

Následovala Victoriu, jako nějaká její kamarádka.

Odhrnula před ní závěs a nechala ji projít, zatímco skutečně z donucení musely vypít onu věc. Zvedl se jí žaludek, ale přinutila se to polknout. Itazura ji sledovala temnýma očima, pak se však světle modrýma, zářivýma podívala na posledního zbývajícího; byl to Richard. Ten se na ni také díval, když spatřil její pohled, mírně zrudl a pohotově vstal, aby k ní vykročil, se zadrhnutým dechem. Cítil, že se mu srdce roztlouklo naprosto zběsile. Chudák mladík, jenž se zamiluje do starší ženy, k tomu všemu do bylinkářky! Modleme se za jeho nevinnou duši, vždyť je to ještě dítě.

Itazura odhrnula závěs a nechala ho pod ním projít.

Potom ho za ním pozvolna spustila. Wretch netušil proč, ale ucítil ono nehezké mrazení v zádech a cítil pot na krku, který ho nepříjemně chladil. Tentokrát si ho už setřel.

Proč měl však tak divný pocit ohledně Richarda? Netušil proč, ale zdálo se mu, že se celá situace napjala. Všichni si prohlíželi propustky, které jim Itazura dala. I on si ji prohlédl. Takže i druhou úroveň mají skoro za sebou. O Richarda strach neměl; věděl, že ten mladík je dostatečně silný na to, aby i jeho žaludek strpěl takový odvar. Oznámil, že musí na vzduch, a také odešel. Victoria se usmála a začala poskakovat se slovy, že už jí nohy nebolí, na což ji Will hrdě pochválil. A Itazura se nehezky ušklíbla, když to slyšela.

Usadila se naproti Richardovi, který ji nejistě sledoval.

"Jsi připraven?" zeptala se ho klidným hlasem a věnovala mu onen nesmělý úsměv, provokovala chlapce před sebou, protože si byla vědoma toho, jak moc je nervózní. Mladík rychle přikývl, však ze sebe nevypravil ani slovo. Itazura pozorovala, jak jeho tvář rudne od ucha k uchu víc a víc každou chvílí. Nehezky se ušklíbla, jako liška. Uklidnila ho, že se nemusí bát. Je to jenom hra, kterou zvládli i jeho společníci.

Itazura ho pozorovala po celou tu dobu. Byla si moc dobře vědoma jeho nejistoty v její blízkosti. A to byla její výhoda.

Pohrávat si s lidskými city byla její specialita.

Avšak i ona shledávala mladíka trochu atraktivního, proto mu nenápadně radila. Avšak když odpověděl po páté špatně, už to nevydržela; to už byl snad vrchol drzosti! Dupla nohou do země, která se pod tou silou zatřásla. Ostatní také zpozorněli, protože to už také slyšeli, jednotlivé sošky na poličkách se zatřásly, zaklepaly a některé dřevěné panenky popadaly na zem, uletěly jim hlavy a ty se zakutálely do rohů.

Wretch stál venku a dýchal čerstvý vzduch. Potom však polekaně vykulil oči a nevydal ze sebe ani slovo.

Silkon stál někde ve skalách, okolo něj bylo mnoho mrtvých lidí. Vzhlédl k zahalenému nebi, mraky se pohybovaly na sever za něj. Otočil se a prošel kolem mrtvých lidí. Šlapal na ně a bylo mu to jedno. Zastavil se a zíral do dálky. Mraky se pomalu točily do víru nad prapodivnou chaloupkou. Tiše řekl Itazuřino jméno. Ušklíbl se, až mu zlé zuby vylezly spolu s dásněmi. Poznamenal, že se někdo rozhodně baví víc, než on sám. To už na něj někdo zaútočil zezadu, ale vletěl mu přímo na pěst, takže muž padl hned na zem.

Nemma poklidně otevřela oči. Podepřela si hlavu. Poznamenala, že ta nuda ji brzy zabije. To už proti n útočil mladík a křičel. Poznamenala, že vlastně zemřít nemůže, když už je dávno mrtvá. Aniž by se podívala za sebe, dala ruku tak, aby jí na ni mladík naběhl a sám přes ni přepadl. Mladík spadl do vody. Hned na ni počal nadávat, zatímco ho ona sledovala chladnýma očima. Nic mu na to neřekla. Její oči potom vzhlédly proti letícímu kameni, který po ní hodil další mladík. Povzdychla si.

A přísahám, že pár vteřin na to obří skála napraskla, pohnula se a zastavila se, zatímco její zadní část padala k zemi.

Wrimm seděl na svém místě, sníh ho pomalu zasypával. Poklidně vzhlédl, když se před ním objevila bestie v podobě jakési kočkovité šelmy a tiše ho sledovala. Už se nadechoval, že jí něco řekne, ale nakonec zhluboka vydechl skrz nos. Bestie pohlédla dolů na hromadu mrtvých těl. Záměrně do ní udeřila ocasem. Wrimm vstal a počal své dílo znovu stavět, na což se bestie rozesmála prapodivným způsobem.

Polonius tiše seděl ve sněhu, bestie kolem něj chodily a pobíhaly sem a tam, hrály si, škádlily se, zatímco padaly na mrtvá těla od krve lidí, kteří si tak bláhově mysleli, že ho zabijí, buď rovnou, nebo na něj zaútočí zezadu. Polonius vzhlédl a jeho světle hnědé oko bylo o něco temnější. Už zřejmě necítil ono potěšení z jeho vlastního hraní.

Musím se přiznat; jeho pohled mě nikdy neděsil tak moc, jako nyní.

V tu samou chvíli se však Itazura rozhodovala o poslední duši, o posledním jejím rozsudku; zda projde skrz její zkoušku či nikoliv.

Najednou na zem spadla váza a rozbila se. To už však slyšeli všichni ostatní, protože se závěs nadzvedl a pak pomalu klesl dolů. Will zaklepal na Wretche, aby už šel dovnitř. Wretch se pousmál a přikývl. Victoria vstala a s radostí utíkala k závěsu, aby ho odkryla, aby pogratulovala Richardovi za jeho čistou práci.

Itazura neměla na tváři úsměv. Sotva ji však ozářilo světlo slunce, ušklíbla se šíleným úsměvem. Stála proti světlu, takže její tvář byla zahalená do stínu. Tiše se rozesmála, jako to dělávají ti blázni. Richard měl oči mírně přivřené, nic neříkal. Itazura se pohladila pomalu po tvářích a zhluboka si povzdychla, skoro vzrušeně, dovoluji si říct. Olízla si pomalu ruce. Potom se rozesmála.

Závěs opět vyletěl trochu nahoru, ale pak zase všechno skryl.

Však tentokrát Victoria a ostatní viděli část scény, která se za závěsem odehrála. Victoria zbledla a chytila se za pusu, polekaně se klepala a nebyla schopna nic říct, zatímco její propustka pomalu klesla k zemi. Wretch vykulil pomalu oči a zíral před sebe na závěs, který pomalu padal dolů a zakrýval vše, co viděli. Will také zíral tiše před sebe a ústa mu mírně klesla z leknutí a z překvapení z toho, co skutečně viděl. Byla to realita? Skutečně se to stalo? Nebyla to jen nějaká iluze?

Richard měl na tváři úsměv. Jeho pohled byl však prázdný. Přesto jeho úsměv byl nejčistší ze všech úsměvů, které kdy předtím daroval ostatním lidem. Mladík, který rozvážel noviny, všechny lidi kolem sebe zdravil a mával jim, aby jim dal najevo, že ví, že jsou vedle něj, že jsou živí a zdraví, že o něm vědí i oni. A to mu stačilo.

Přesto musel skončit tady.

Itazura se šíleně rozesmála, závěs odhrnuly kořeny a ostatní jen polekaně sledovali tu scénu, která se před nimi skutečně odehrávala. Jak moc si přáli, aby jim Itazura raději vypíchla oči a přidala si je do sbírky svých cenných materiálů? Ani nevíte, jak moc.

Itazura zapíchla dýku do Richardova kolene a mladík bolestně vykřikl, zatímco se Itazura šíleně smála. Naklonila hlavu na stranu, div si ji nevykroutila, zatímco se ho ptala, jak moc ho to bolí. Už mu zkroutila kotník a nyní už mu chtěla zkroutit druhý, to už ji však mladík rychle kopl. Avšak ne moc silně; přestože ho pořezala a zranila, nemohl se přimět k tomu, aby ji skutečně zranil.

Itazura se usmála. Olízla si rty, ze kterých jí nyní tekl pramínek krve. Rozesmála se, zatímco Richard skončil na zemi a plazil se od ní pryč, zatímco na ostatní křičel, aby zmizeli. A ostatní ho poslechli. Rozběhli se ke dveřím. Itazura však dupla do země a smála se ještě hlasitěji a šíleněji. Podlaha se najednou zatřásla, jednotlivé parkety se prohnuly dovnitř a postupně se rozletěly kolem dokola. Nemohu ani popsat, co se stalo. Snad se samotná chalupa rozpadla a všechno to dřevo, kožešiny a věci z ní poletovaly kolem dokola v obřím víru, který všem bránil v odchodu, zatímco se Itazura šíleně smála, stojíc nad chlapcem, který se snažil utéct. Plazil se po chladné zemi a snažil se skrýt své slzy. Otočil se na ni a sledoval, jak se jeho láska směje, zatímco on trpí. Pokusil se vstát, ale položila na něj nohu a uzemnila ho.

Victoria vykřikla jeho jméno a chtěla za ním běžet, ale Wretch ji zastavil, zaraženě sledujíc Itazuřino prapodivné chování. Itazura se rozesmála ještě více. Bylo mu jasné, co se nyní pravděpodobně stane. Co však Richard řekl nebo udělal, že ji to tak rozhodilo? Udělal něco, o čem ona samotná nikdy nepomyslela, že nějaký šílenec skutečně udělá. A nyní pod její nohou jeden ležel. Přitiskla mu chodidlo na žebra a mladík zakřičel. Victoria křičela, aby toho nechala. Richard však křičel, aby utekli.

Itazura ho ujistila, že oni už neutečou.

Richardovy oči se nyní vykulily, jako oči sovy. Chvíli tak vydržely. Itazura se šíleně smála, zatímco mu nohou dupala na záda. To mu však do očí slzy nevehnalo. Konečně. Konečně si na všechno vzpomněl. Na svou vlastní smrt. To, jak zemřel, to, kdo byl. Usmál se skrz slzy a položil hlavu do sněhu. Jak na to mohl zapomenout? I tak vzhlédl a usmíval se, zatímco mu po tvářích padaly slzy. Ujistil tak ostatní, že se mu nic nestane. Wretch to jen tiše sledoval. Co udělal? Na to přijít nemohl.

Potom však Itazura učinila něco, za co ji budou všichni nenávidět; dokonce i já k ní cítím zášť za tuhle podlou věc, avšak vězte, že válku proti ní bych vést nechtěla.

Nechala Richarda, aby se rozloučil.

Se šíleným úšklebkem zvedla jeho hlavu a pohladila ho po bledém krku. Victoria se jí vztekle ptala, co to dělá. Křičela a plakala. Volala na Richarda, aby utíkal. Prosila ho, aby utíkal. Will ji pevně držel, zatímco on sám bolestně zavřel oči. Wretch tomu jen tiše přihlížel. Tiše však řekl Itazuře, aby toho nechala.

Itazura se jen nesměle usmála.

"Ani mě nehne," řekla pobaveně.

To už však všichni tři zakřičeli, aby toho nechala, utíkaje k ní.

Richardovi po tvářích stékaly slzy, však on se pořád usmíval. Vzpomínal na svou matku, jak ji naposledy před svou smrtí objal, jak ji políbil na čelo, rozloučil se s ní a odešel rozvážet noviny. Kdyby se cokoliv stalo jinak; kdyby se nepodíval na dívku na přechodu, kdyby chvíli počkal, kdyby se pořádně rozhlédl, kdyby se nasnídal, jak mu říkala matka, kdyby zpomalil, nemusel by vjet plnou rychlostí do protisměru kvůli nerozvážné řidičce, která k němu najela příliš, a on tak najel přímo do protisměru přímo na kapotu nákladního auta, které už nestihlo zastavit v čas.

Nyní ležel na zemi mladý muž před nákladním autem a záchranáři se ho snažili zachránit. Avšak mladík se už nedozví, že k němu jeho matka běžela, nedozví se, že křičela jeho jméno, nedozví se, že na jeho pohřeb přišla a zhroutila se, nedozví se, že pro něj bude každou noc plakat. Protože Bůh je sobecký. Protože se rozhodl, že člověka, jako je Richard, v tomhle světě už není potřeba.

Richard si ovšem slíbil jedno; pokud tady zemře, bude se usmívat. Bylo mu líto, že se nedostal dál, že byl takhle slabý, ale nemohl bránit svému srdci. Nemohl přece udeřit ženu, která pro něj znamenala svět. Raději se nechá zabít vlastním světem, než aby trpěl a trápil se, že ji opustil. Raději zemře její rukou, aby mohl zemřít s myšlenkou na ni. Na Itazuru.

"Šedý... děkuji," řekl Richard a díval se Wretchovi do očí, zatímco plakal a usmíval se zároveň. "Tohle ti nezapomenu."

"Richarde!" zakřičely tři odlišné hlasy, zatímco se k němu všichni tři snažili dostat. Mladíkovy pistole počaly pomalu mizet, zatímco se jeho kůže rozzářila také. Usmál se více, přestože se mu úsměv pomalu vytrácel. Nechtěl ještě zemřít. Chtěl toho zažít víc. Chtěl je poznat více. Nechtěl jen tak zmizet, protože o tom někdo rozhodl. Ale Bůh je sobecký. Rozhodl jinak.

"Usmějte se, hlupáci," zašeptal tiše a zavřel oči, s úsměvem.

Itazura ho tiše sledovala, zatímco v očích měla šílenost. Na chvíli však zaváhala, potom ruku rychle zvedla a čepel dýky jí zazářila v ruce. Pevně ji tiskla. Snad na chvíli skutečně váhala, změnila se v člověka a popřemýšlela o tom, co právě nyní dělá. Její oči však hned na to potemněly. Ona už člověkem přece dávno není. Je rozhodčí. A rozhodčí je přece víc než nějaká pitomá lidská duše. City? Vyloučeno. Nic k němu necítí.

Aniž by si to uvědomila, oči se jí leskly.

Nepřipustila si to, ale i ona k němu po oné scéně ucítila jisté sympatie. Ale pravidla jsou pravidla. A ona je musí jako jedna z hlavních osobRáje smrti dodržovat. Nemohla udělat výjimku jenom proto, že jí někdo omámil smysly. Nemohla brát ohled na názory druhých. Nemohla prokázat city jiné, než krutost a šílenství.

Ovšem to, co udělal ten mladík pod ní, neudělal nikdo jiný. Na chlapcovu tvář dopadla slza. Richard se na ni trochu zmateně podíval, však usmál se na ni, aby ji uklidnil, že se na ni nezlobí, že to plně chápe. Vždyť je přece rozhodčí. Itazura se snažila zůstat potichu, však po tvářích jí kutálely slzy. Stejně jako ji předtím Polonius žádal o pomoc, potřebovala nyní ona radu od někoho, komu by důvěřovala. Však nikdo tady takový nebyl. Jak se měla zachovat? Musela respektovat pravidla.Pravidla, která potají začala nenávidět víc, než kdykoliv jindy. Proč to ten hlupák mladý udělal?

Těsně předtím, než Itazura vybouchla vzteky, stala se ještě jedna věc. Položila mu otázku a mírně se k němu nahnula, aby si už předem vybrala nějakou bylinu, kterou mu hodí do kotle, aby jed neutralizovala. Nic k němu necítila, však její oči z něj nemohly spustit oči. Proto, když se k ní najednou Richard nahnul, nemohla nic dělat. Jen se ho snažila zeptat, co chce udělat. Dokončit svou otázku ovšem nemohla. Mladík jí chytil líce a bez varování ji políbil. Itazuřiny oči zesvětlaly, jako nikdy předtím. Spatřila jí neznámé lesy, slunce, které jí zářilo na bílou pokožku a příjemně ji hřálo, cítila neznámé teplo na rtech a cítila snad dávný tlukot svého srdce. Jen tam tak stála a nechala onoho mladého hlupáka, aby ji políbil. Přesto... přála si, aby mohla onen polibek opětovat, aby mohla onu hřejivou lásku opětovat mladíkovi před sebou, jenže pravidla ji svazovala, stejně jako ostatní rozhodčí. Kdyby zde nebylo ono poslední pravidlo... mohla by ho nechat naživu. Ale v tuhle chvíli zde ono pravidlo ještě bylo. A proto se musela zachovat tak, jak se zachovala.

Odstrčila ho stranou.

V jiný čas, na jiném místě, v jiném životě... možná že se ti dva někdy setkají a bude jim dovoleno žít spolu... ale nikoliv v Ráji smrti, zatímco je Bůh sleduje důkladněji, než kdykoliv jindy.

"Nebudu tě za to nenávidět," usmál se na ni Richard. Itazuře stékaly po tvářích slzy víc a víc, když poslouchala jeho milý hlas, přestože moc dobře věděl, že se ho chystá zabít. Tak proč? Proč se zatraceně pořád tak mile usmíval?! Ruka jí znejistila. Zaklepala se. Kousla se do rtu.

Ale musela to udělat.

Richard to věděl, proto ji nemohl nenávidět. Jak by mohl nenávidět osobu, kterou miluje? Poklidně zavřel oči. Chtěl se sice rozloučit pořádně, ale to bylo nyní jedno. Naposledy zašeptal slova, která slyšel jen Wretch. Itazura pevně stiskla rukojeť své dýky a její oči trochu potemněly. Snad si přála, aby je Bůh nesledoval, aby ho nemusela zabít. Avšak Boží oči byly všude. Nyní jen čekaly, až splní svou povinnost.

Kdesi spadl strom. Richard ležel na zemi a nehýbal se, zatímco Wretch, Will a Victoria křičeli. Po chladném sněhu se začala pomalu rozprostírat rudá kapalina v několika pramíncích a společně tvořily prapodivné dílo. Itazura ho opatrně položila na zem, pohladila po hlavě třesoucí se rukou. Potom vstala. Vlasy jí zakrývaly tvář plnou slz. Sotva se otočila, vycenila zuby a tiše zanadávala. Vypravila se kupředu, zatímco jí slzy stékaly po tvářích ještě víc, však ona si je nesetřela; nechala si je, jako svůj hřích. Naposledy se otočila za mrtvým chlapcem a popřála jeho duši šťastnou cestu.

Musím se přiznat, že jsem Itazuru nikdy neviděla plakat. Nikdy neprojevila tuto emoci tak výrazně, nikdy tuhle svou stranu neukázala před soutěžícími. Richard byl ovšem výjimka. Vítr si pohrával s jejím pláštěm ze strany na stranu. Ach, jak moc litovala svého rozhodnutí, že zrovna jeho musela zabít. Dotkla se opatrně svých rtů rukou, která se jí klepala a byla doposud od mladíkovy krve. Pustila dýku na zem. Dotkla se levé líce, po které jí stékala slza. Sama sebe se zmateně ptala, co je to za pocit, který už takovou dobu necítila. Nakonec pohlédla do země a pomalu se vydávala hlouběji do hor, aby skryla svůj smutek. Lásku, na kterou si nepamatovala, přála si zničit. A přesto ji samotná láska dostihla, aby ji srazila na kolena. Nyní klečela ve sněhu a tiše se modlila k nebi, modlila se k Bohu, aby chlapci dal ještě jednu šanci a jí odpustil její bláhové chování. Přála si, aby mladík přežil.

Stejně jako nyní klečela Itazura na zemi a modlila se, tak i před mnoha staletími klečela stejná žena, bylinkářka, v lese poblíž Českého království, kde zrovna vládl udatný rod Přemyslovců. Klečela proto, aby se pomodlila, aby nasbírala čerstvé bylinky a mohla z nich vytvořit ty nejlepší lektvary na všelijaké nemoci či vyrážky. Lidi ji za to milovali. Znám její příběh, pozorovala jsem ji už dost dlouho. Stejně tak Bůh si povšiml jejího zkřiveného srdce a rozhodl se, že zasáhne svou mocnou rukou. Všechnu její idylku sebral jí máchnutím ruky a stvořil z ní něco, co nikdy nebyla.

Stalo se to v zimě roku, kdy na trůn usedl Přemysl Otakar II.

Itazura byla všemi vážená, všichni ji měli rádi, vykládali si o ní legendy, ale kde jsou opěvované básně na její krásu, jsou zde i hanebné pomluvy. Ženy jí záviděly, že tolik nápadníků má, však všechny je bezdůvodně odmítala. Záviděly jí, že se vyzná v bylinkách, že prý používá zvláštní lektvar na mladší pleť, že je to čarodějka, tak ji už konečně spalte! Ale král si byl moc dobře vědom služeb Itazuřiných, proto jí nemohl nikterak ublížit. Doposud mu byla prospěšná, tak proč se zbavovat dokonalé bylinkářky, která za své bylinky a odvary z nich nechtěla skoro nic?

Přesto si však Bůh o jejím osudu sám rozhodl, když se narodila. Byl u toho. Tehdy byla silná bouřka a vypadalo to, že ona ani její matka nepřežijí. Však jeho ruka zasáhla a obě přežily. Matka však zemřela sedm let poté. Itazura se už od útlého věku zajímala o bylinky všeho druhu, snažila se tím vyléčit maminčinu chorobu, která ji postihla, avšak matka zemřela dříve, než jí stihla donést poslední lektvar, který pro ni namíchala. Byl to ten, co by ji býval zachránil, avšak Itazura v ten den ztratila všechnu motivaci, uzavřela se do sebe a odmítala mluvit s lidmi kolem sebe.

Aby se vyhnula jakémukoliv kontaktu s lidmi, chodila do lesa, kde trávila celé hodiny, někdy i celé dny; otec ji nikdy nehledal ani nepostrádal, takže domů nespěchala. Vždycky chodila na své tajné místo, kde poprvé spatřila bylinky všech barev a chutí. Postupně si je pojmenovala a zapamatovala si je podle vzhledu. Ve věku deseti let už znala celý les a všechny rostliny v něm. Byla spjata s přírodou více, než s lidmi. Avšak, jak čas plynul, rostla Itazura do krásy. Otec ji chtěl výhodně provdat; vždyť už na to měla věk, vařit uměla, tak už aby šla z domu. Jak bývalo zvykem, otec vždycky své dceři nápadníky vybíral, Itazura je nikdy předtím neviděla a ani jeden z nich se jí rozhodně nelíbil. Otce zajímalo, že byli bohatí a ve světě už celkem známí, že jsou příští dědici, popřípadě že zaplatí svatbu a on nebude muset nic platit. A proto, když Itazura oslavila své šestnácté narozeniny, sjelo se k ní opět plno uchazečů o její ruku, však ona se dívala skrz ně, bez jediného zájmu. Když byl jeden z nich natolik drzý, že ji chytil za ruku, udeřila ho a pobodala. Říká se, že od oné veselky se k jejich domu už nikdo nepřiblížil. Itazura ten den utekla a nikdo netušil kam.

Důvod, proč se ta mladá dívka nechtěla vdávat, byl prostý; sotva chtěla promluvit na muže, byla přerušena, a když už si konečně získala jejich pozornost, vysmáli se jejím snům a řečem, že byliny jsou podstatné jako každý z nich, že každá má právo říct svůj příběh do konce a uzdravit je. A tehdy se jí vysmáli. Itazuřina mysl potemněla. V tu chvíli si uvědomila, že Bůh jí seslal na Zem jenom proto, aby trpěla. Pokud by se vdala, nikdy by nenašla podporu v muži, kterého by si dnes zvolila. Nikdy by se její sny nesplnily a ona by se stala jeho služebnou, jakou byla i její matka. Avšak v lese, když utekla z oné veselky, nalezla fialový peníz. Když ho tehdy zdvihla, rozhodla o svém osudu úplně. Nebylo z něj už cesty zpět. I kdyby zemřela vlastní rukou nebo cizí rukou, bylo by jí to už jedno. Zemřela by totiž na místě, které tolik milovala; v lese. V lese, kde se nachází tolik překrásných bylin.

Někdo se k ní zezadu přiblížil a zapíchl jí dýku do krku. Mohu přísahat, že jsem ji viděla se usmívat, když se k ní muž přiblížil a zabil ji. Co však možná Itazura tušila, byla skutečnost, že jí její vlastní otec zabil, zneuctil a nechal jen tak ležet v lese polonahou a pobodanou. Avšak ruka Boha zasáhla i jejího otce jen pár dní na to. Když uzřel svou dceru, hned se jí ptal, zda je to jen žert. Je to tak velký žert, jako když jsi zabil ty mne. Tak zněla její odpověď, když vlastního otce zabila dýkou, kterou jí předtím vrazil zezadu do krku.

To jest příběh Itazury. Chápete, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla? Pochopitelně, že nechápete.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře