Všichni chtějí vládnout světu 5

25. říjen 2015 | 07.00 |
› 

"Můžete je zabít," znělo všem čtyřem sourozencům v hlavách, zatímco zmateně hleděli na Salieriho před sebou, který spokojeně vydechl žlutý jedovatý oblak kouře, který se pozvolna rozpustil do prostoru kolem nich, zatímco se Salieri pobaveně ušklíbl. Chvíli bylo ticho. "Jen žertuji," rozesmál se Salieri najednou a Artur poklidně zavřel oči, tiše vydechl a snažil se uklidnit svým vnitřním hlasem, jako pokaždé, když Salieri žertoval o něčí smrti.

Nicolas dostal tik do oka a zle zavrčel, že toho hajzla zabije, ale Pratchett ho držel na místě, jemu samotnému však škubalo obočí, div si nešel zpět pro svou pistoli a nestřelil Salierimu kulku přímo mezi oči, protože nyní by na to měl dokonalý úhel. Zkřivil by mu ten smích do nehezké grimasy, díky které by se mohl ještě dlouhou dobu bavit a smát se. Nejen Nicolase, ale také Elizabeth musel držet na místě, protože i jeho sestra sebou trochu škubla, když se Salieri rozesmál jako maniak a vysmíval se jim na jejich účet. Bylo mu jasné, že Elizabeth bojuje sama se sebou, aby mu něco neřekla hrdě od plic.

Salieri se konečně uklidnil, zhluboka se nadechl a snažil se, aby se znovu nerozesmál, jako maniak. Artur vedle něj doposud držel oční víčka sevřená k sobě, jakoby sám na sebe mluvil, aby zůstal v klidu, a konečně se podíval před sebe na své sourozence. Salieri jim vysmekl posměšnou omluvu a navrhl jim, aby si s ním připili. Hned na to zvedl sklenici s vínem a rozesmál se jako maniak. Pochopitelně jim žádné skleničky nenabídl a napil se sám. Zahodil ji za sebe, nechal ji, aby se rozbila na malé střepy skla, vstal a po schodech přešel blíž k nim, následován Arturem.

Salieri štědře roztáhl ruce a přátelsky se s nimi objal. Zastavil se u Elizabeth a políbil jí na ruku. Málem mu vlepila facku, ale hbitě ji chytil za ruku a mile se na ni usmál.

"Miluji odvážné ženy, jako je Tvá sestra, Arture," poznamenal vesele a políbil jí ruku. Hned mu ji protivně odtrhla od sebe a zamračila se na něj. Jen se pozasmál. Ženy, jako byla Elizabeth, ženy, které se ho nebály, by mohl jen stěží pohledat.

Artur mlčel a sledoval svou sestru.

"Co bys čekal? Vyrůstala mezi nejlepšími," zasmál se Nicolas a Salieri se an něj podíval. Jeho pohled jasně značil, že mu nedovolil mluvit a nejraději by ho nyní zřejmě potrestal, ale byl si vědom toho, že potřebuje všechny, aby mohli splnit jeho následující úkol.

"Jen tak pro pořádek," ozval se najednou Pratchett a zapálil si cigaretu. Vydechl kouř z pusy, aby mohl mluvit. "Pořád nám nedošla poslední výplata za předchozí misi a ani peníze za tuhle prácičku nám nepřišly. Takže doufáme, že je to jen nějaké malé nedorozumění."

"Ovšemže, nemusíte se bát, že bych Vás chtěl okrást," usmál se na ně Salieri mile. "Artur už to vyřizoval, idioti z banky udělali někde chybu a hluboce se Vám omlouvají."

Pratchett mlčel, jenom dodal, aby se pro příště ujistil, že jim ty peníze skutečně dojdou. Nejsou přece nějaká charita, aby pracovali zadarmo! Salieri přikývl. Uznal, že tentokrát to zpackal on, ale rozhodně to neřekl nahlas. Kroužil kolem těch tří lidí, kteří naháněli strach i jeho lidem.

"Takže? Co ta další práce?" zeptal se Nicolas, už poněkud netrpělivě. Brněly mu prsty. Neměl u sebe svůj meč a přitom by si tak moc přál někoho dalšího alespoň zranit.

"Konečně správná slova," pochválil ho Salieri spokojeně. Prošel okolo Artura, vložil mu svůj doutník do ruky, kterou mu Artur nuceně nastavil, a usadil se do křesla. Artur jeho doutník ihned vyhodil, přesto měl ruku trochu popálenou, ale nic s tím nedělal. Salieri se Nicolas zeptal, zda bude tak chytrý a dojde mu, co by po nich asi tak chtěl, a luskl na Artura, aby mu podal skleničku s červeným vínem, kterou musel rychle naplnit, protože Salieri měl v oblibě každou novou skleničku ihned rozbít, aby se pobavil na účet těch, kteří ji tak pracně vytvářeli. Ostatně, firma na skleničky, spolu s dalšími firmami, mu patřila, vydělávala mu značné peníze, takže si to mohl pochopitelně dovolit. Napil se rudého vína a mírně se pousmál nad jeho dokonalou chutí. Ukázal na Nicolase. "Máš celkem bystrý mozek. Práce to bude celkem jednoduchá. Potřebuji, abyste se dostali na jednu velkou oslavu a náramně se bavili s mými lidmi."

Jenom oslava? Pochopitelně jim Salieri neřekl jejich pravý úkol. Nemohl je přece poslat bavit se, když by veškeré škody za ně musel zaplatit právě on. Podíval se na Elizabeth, která ho sledovala lhostejnýma, chladnýma očima. Její pohled se jí líbil. Pratchett si všiml jeho pohledu a pohlédl na Elizabeth. Odkašlal si a oslovil Salieriho.

"Jestli si myslíte, že z naší sestry uděláme volavku," začal Pratchett.

"Tak co? Prostě poslouží dobré věci. Zaměstná hlavu jiné rodiny, vy mezitím vykradete jeho sejf a budete vyřízeni. Všechno skončí dobře, všichni budou spokojení, není se nad čím rozmýšlet," zakončil Salieri svou řeč.

"Cos to řekl, ty..." tlustá svině, chtěl říct Nicolas, ale všiml Arturova pohledu a také jeho připravené pěsti, která mu jasně říkala, že by si našla jeho tvář okamžitě, pokud by Salieriho nějak urazil. Ne proto, že by svého bratra neměl rád, což byla pravda, ale protože jeho prací bylo stát za Salierim, i kdyby měl místo něj převzít místo na smrtícím křesle. Nicolas pouze tiše zavrčel a Salieri se pousmál.

"Mohu si mluvit, co uznám za vhodné," roztáhl štědře ruce.

"Fajn," ozvala se Elizabeth. Pratchett a Nicolas se na ni podívali. "Pokud mu zaučíte, že mě dostanete tam i zpátky živou, proč se nepobavit na váš účet. Rozumím doufám správně, že cokoliv tam sežeru a vychlastám, půjde z kapsy naší oběti nebo z vaší kapsy, nepletu se?"

Salieri si odkašlal. Nakonec však souhlasně přikývl. Elizabeth úplně zapomněla na tu část, kdy se z ní stane prakticky Salieriho věc, kdy ji využije, jako volavku, hlavně se radovala, že to, co tam sní a vypije, nebude muset platit. Vesele poskakovala kolem dokola a Salierimu hrdě hlásila, že se toho úkolu s radostí zhostí. Pratchett si povzdychl, že jejich sestře zase přeskočilo. To už Nicolas poznamenal, že jí přeskočilo tak před dvaceti lety.

"Nyní," oslovil dva bratry Salieri a oba se na něj podívali, s nezájmem v očích. "Ohledne vašeho úkolu."

"Nech mě hádat. Má určitě sejf někde ve své ložnici, kde se má dostat Elizabeth, až toho chlápka opije a uspí, máme proniknout dovnitř, otevřít sejf tak, aby se nespustil poplach, popadnout prachy a dát ti takových... 70% procent z naší kořisti, nepletu se?" dobíral si ho Nicolas.

"Zbláznil ses?" rozesmál se Salieri pobaveně. Artur se také musel trochu pousmát. "Slyšel jsem dobře? Prosím tě, Arture, zopakuj mi; kolik že bych měl dostat?"

"Sedmdesát procent, Otče," řekl Artur formálně a Salieri se rozesmál, chvíli mu trvalo, než popadl dech, ale Elizabeth pořád jásala a poskakovala, jako malé dítě kolem dokola, ignorujíc scénu, která se odehrávala jen pár centimetrů od ní. Nicolas se podrbal na hlavě.

"Měl jsem říct snad 69%?" otočil se na svého bratra a Pratchett nad ním jenom zakroutil hlavou.

"Myslím si, že mu jde především o ten tón, jakým jsi to řekl," vysvětlil Pratchett, ale byl na omylu.

"Kdepak," přerušil ho Salieri a vzal si sklenici s vínem, kterou okamžitě rozbil, a vstal ze svého křesla. Trochu se zapotácel díky alkoholu v krvi, ale to mu nijak nevadilo, protože ho Nicolas momentálně pobavil svými slovy. "Kdepak," zopakoval Salieri pobaveně a zastavil se kousek od nich. Popadl Nicolas kolem krku a zašeptal syčivým lasem: "Myslíš si, že jsem úplný magor, Nicolasi? V tomhle byznysu chodím už přes čtyřicet let, takže tady nezkoušej mlít takovéhle hovadiny, rozumíme si?"

"To snad chcete jenom 59%? To jsem netušil," dobíral si ho Nicolas dál a Salieri se pobaveně rozesmál. Spíše opilecky, alkohol pomalu omámil jeho smysly a on přestával vnímat realitu.

Artur jim vysvětlil, že pan Salieri je už mírně pod parou, takže se tomu směje. Hned Nicolasovi řekl, že minimálně 85% musí odevzdat, což je psaná podmínka jejich obchodu. Pravou částku však určuje jenom pan Salieri.

"A co takhle rovnou 30% procent pro mě a 70% pro mě?" zeptal se Salieri a rozesmál se, jako maniak. Pratchett jen poznamenal, aby mu už více nenaléval, jinak to s ním sekne v jeho věku, a kousl do cigarety. Artur ho ujistil, že si Salieri stejně nalije sám, i kdyby měl přijít o prsty.

Elizabeth se konečně vrátila na zem a dupla před Salieriho, který na ni zamrkal, alkohol z něj na chvíli opadl.

"Pod 70% nejdu ani za zlaté prase!" řekla rázným hlasem a Artur se jen chytil za hlavu. Copak tohle je nějaká aukce?

Salieri se rozesmál, jako maniak a poprskal jí tvář. Znechuceně si ji otřela a utřela do jeho saka.

Poznamenal, že její kuráž vůči němu se mu vždycky líbila. Otočil se k nim zády a chvíli mlčel, jakoby přemýšlel. Když se na ně podíval jen těma hadíma očima, řekl už jen:

"Platí. 70% pro mě, 30% pro Vás, ale nezapomínejte na daň z práce," žertoval Salieri. To už ho Elizabeth seřvala, jako malého chlapce, že nikdy taková daň neexistovala, takže se může jít zahrabat. Artur se mezitím mlátil hlavou o křeslo, sice po nich nyní neřve, ale slízne si to všechno on. A Elizabethina slova ho málem dostala do kolen. Div neřekl, že si přeje zemřít. Salieri se však rozesmál po jejích slovech, ale souhlasil. Artur ho sledoval, jak se potácí kolem dokola ve snaze vyjít schody nahoru. Pomohl mu znovu do křesla, kde se pohodlně Salieri usadil, a luskl, že chce další sklenici vína. Artur ji schoval za záda a zalhal, že už došlo. Salieri jenom nevrle zavrčel, že se ani opít nemůže. Upřímně řečeno; to nebyl ten důvod, proč mu Artur už nechtěl více nalít. Nakonec by to mohlo skončit tak, že by je Salieri postřílel všechny a pak by se ptal, který idiot to zase udělal. Artur pohlédl na své sourozence. Pro jistotu, pokud by to zapomenuli, jim zopakoval, jaký je jejich úkol. Elizabeth jen podotkla, že nejsou hluší. Artur se k tomu nevyjadřoval a pohlédl na Salieriho, který upadal do deprese a začínal litovat, kolik nevydařeným akcí uspořádal a nakonec se mu nic moc nepovedlo. Nejmladší ze tří bratří nad ním jenom pokroutil hlavou a poradil svým sourozencům, aby odešli dřív, než začne vyvádět úplně jinak. Dlouho to netrvalo a Salieri se rozkřičel kole msebe vzteky, Artur se od něj vzdálil, když se rozmáchl rukou kolem sebe. Už to vypadalo, že vytáhne svou zbraň, ale nemohl ji najít. Artur rychle vyndal náboje ze zbraně, kterou předtím, než se jeho nadřízený, Otec, zvedl z křesla, sebral z jeho vnitřní kapsy u saka, a pohotově mu ji předal. Salieri se pokoušel zaměřit, ale nakonec mačkal spoušť naprázdno a nadával na zbytečnou zbraň, kterou hodil pár metrů od sebe, a dopadla před Nicolase. Ten měl blízko k tomu, aby se rozesmál. Artur jim nyní skoro přikázal, aby zmizeli.

Pratchett se držel, jak nejvíce mohl, aby se nerozesmál tomu stvoření před sebou, popadl Elizabeth a Nicolase, který se oba smáli, jako maniaci, za límce, tahal je pryč a přitom se pokoušel klanět se tomu, kterému měli sloužit, ale ani jemu to nedalo, a při každé pokloně se málem rozesmál. Nicolas zaklepal na dveře a smál se, jako maniak. Pratchett jeho a Elizabeth rychle stáhl za dveře a konečně se na chvíli zasmál s nimi. Sebrali si své věci a beze slova odešli, zatímco je ostatní muži, stráže, sledovali trochu zmateně. Zpoza dveří se ozval Salieriho rozhořčený hlas, který Arturovi přikazoval, aby mu vyjmenoval v čem všem je dobrý. Hned na to ho obviňoval, že mu nezmínil jeho největší úspěch. Nicolas, Pratchett a Elizabeth se dostali ven a smáli se ještě cestou domů. Chudák Artur, pomysleli si cestou, jeho život je rozhodně pestřejší každým dnem. Avšak nezazlívali mu to. Díky tomu je Salieri nezabil, kdyby se jim něco nepovedlo.

Jen Pratchett si uvědomoval, že se až příliš spoléhají na Artura a nijak menší průsery s tím, že omylem zabijí skoro úplně všechny, které chtěl Salieri přivést živé, jen jednoho nakonec k němu dovedou, už neřeší. Jako jediný si byl vědom toho, co Artur zřejmě musí prožívat. Ano, svou práci odváděli dobře, někdy až moc dobře nebo přehnaně dobře. Ale byly tady i takové chvíle, kdy se jim věci nepovedly. Salieri jim nikdy na to nic neřekl, ale bylo mu jasné, že si to za ně odskákal Artur. Nakonec si zapálil cigaretu a pohlédl na jasný měsíc v úplňku nad ním. Skoro jakoby se nebe ptal, zda náhodou nechce jít s nimi na tu pochybnou snobskou událost, která se bude konat za tři mizerné dny. Co mají takovou dobu dělat?

Elizabeth se od nich oddělila, rozloučila se s nimi a vešla do restaurace zadním vchodem. Oba bratři se za ní dívali, Nicolas pokrčil rameny a přešel přes ulici k budově, kde byla jejich pochybná kancelář, a zmizel mezi budovami, aby se dostal dovnitř. Pratchett chvíli stál venku a dokuřoval svou cigaretu. Počkal, dokud nahoře neuvidí světlo, které by znamenalo, že jejich sestra už je ve svém pokoji. Když už ho spatřil, čekal, dokud nezhaslo, a potom přešel přes ulici.

Nicolas se dostal dovnitř, před dveřmi spatřil jakýsi dopis. Zvedl ho a přečetl si ho. Jen nějaké řeči o tom, že je někdo chytí a zabije, pokud si nedají větší pozor s tím, s kým se dali do boje.

Vzkaz ledabyle hodil do koše.

Přešel k ledničce, kde našel už jen asi dva dny otevřené pivo a jedno neotevřené. Vzal si to neotevřené, za pomocí zubů si jej otevřel a začal pít, i když mu začalo pěnit. Nepromrhal ani kapku nazmar. Utřel si pusu, po které mu stékala pěna, a přešel k oknu. Trochu roztáhl žaluzie, aby viděl, že jeho bratr už konečně odešel, když se ujistil, že Elizabeth došla v pořádku nahoru. Nakonec žaluzie zadělal, aby dovnitř ráno nepronikl ani paprsek světla a doslova skočil na rozvrzanou postel. Pomyslel si, že by se možná měl osprchovat, ale nakonec tuhle myšlenku nechal utopit v alkoholu v jeho ruce.

Nakonec vstal a šel po schodech dolů, ze kterých málem spadl.

Elizabeth, sotva došla nahoru, podívala se z okna, aby se ujistila, že Pratchett už konečně odešel. Kdykoliv ji doprovázel domů, ujišťoval se, jako nějaký maniak, že tam skutečně dojde. Není jí už deset, aby potřebovala jeho věčnou ochranu. Povzdychla si a hned padla na postel, jako nějaká mrtvola, pustila kufřík k zemi, nedbaje na to, že uvnitř měla nějaké nepoužité Molotovovy koktejly a Thompsona, který jí předtím pracně sháněl Artur, protože dostat povolení střílet pro ženu, byli sice těžké, ale Salieri hned pár hodin na to uviděl výsledky, když za ním Elizabeth přišla s tím, že zvládla jeho první zkušební misi. Byla si však vědoma toho, že o ní pořád pochybuje, jako o součásti jeho gangsterské rodiny. Ale to jí nijak netrápilo. Dokud mohla pomáhat svým bratrům, byla spokojená a byla ochotna za ně klidně zabít i Salieriho samotného, stejně tak s hlavami dalších rodin.

Nakonec zavřela oči a usnula na tvrdé posteli v oblečení, které nosila celý ten mizerný den.

"Promiňte," oslovil Pratchetta někdo najednou, když už chtěl chytit kliku od dveří a vejít dovnitř za svým bratrem. Zarazil se a podíval se na muže ve stínu, který stál tak blízko něj. Jeho vlasy Pratchetta bily do očí. Který idiot by si nechal tak světlé vlasy a jen tak si chodil po světě? Nenáviděl ty mladé výrostky, kteří si mysleli, že když mají bílé vlasy už v mládí, tak že jsou něco víc. Spíše tak zbytečně zestárli. Jak nemoderní. "Můžete mi prokázat laskavost a..." Pratchett si všiml lesknoucí se čepele nože a pootevřel oko, když si uvědomil, že muž před ním na něj zaútočil. "Zemřít?"

Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 5 karolinajedes 26. 10. 2015 - 15:35
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 5 spisovaterka 01. 11. 2015 - 08:07
RE: Všichni chtějí vládnout světu 5 sadboatgirl 03. 11. 2015 - 10:50