Aréna smrti - Kapitola čtrnáctá

13. říjen 2015 | 07.00 |

Kapitola čtrnáctá: Labutí jezero praská!

"Pro Pobřežní škeble hra končí!" smál se hlasatel a s ním i zbylí lidé, když Giloba držel zakrváceného muže nad hlavou. "Nejenže jejich vůdce zemřel, ale ani ne minutu po něm vymřela jeho celá skupina. Jaká ironie, že ho následovali až do konce!" Lidé se smáli. "Pro Zjizvené potomky to vypadá taky bledě. Všichni jsou zranění. A útočí na Vyjednávače z první generace, který je však snadno odhazuje!" Všichni útočili na Mosese, ale on se lehce ohnal mečem, však tupou stranou je odhodil stranou. Pousmál se a oči mu zazářily. Pořádně se za nimi podíval.

   "Kdepak je Šedý, řekni, Fialový?" zeptal se vesele. Fialový vzhlédl a zamračil se. Vstal a setřepal si z ramene prach.

   "A já si říkal, že ti nemám věřit." řekl Fialový zle a kráčel k němu. "Rozhodně na tebe nepůjdu zlehka. Ani lehké šetření nečekej." Pak se zarazil. Za ním sledoval, jak Vyjednávač padá k zemi. "Asi nějaký nováček, který vyběhl předčasně." pomyslel si a rozběhl se proti Mosesovi, který jeho meče snadno odrážel stranou tím svým. Fialový dal ruku před sebe, chytil ho za kabát. Moses se mu však vysmekl, a tak Fialový přesekl jenom jeho kabát. Zamračeně vzhlédl. Moses poklidně dopadl kousek od něj a vzhlédl.

   Zapíchl meč před sebe. "Utíkejte a spaste své duše." řekl Moses vesele a ušklíbl se. Fialový se podíval pod sebe. Země pod ním popraskala a on, přestože se snažil uskočit stranou, propadl se do černé propasti. Moses poklidně přešel k propasti a díval se od její temnoty. Pak se však polekal a uskočil stranou, avšak čepel Fialového byla rychlejší. Ohnal se jí a mírně tak Mosesa od sebe odrazil. Lávové oči ho probíjely skrz, zatímco on se svými fialovými vesele smál. Pak popadl Mosese a probodl ho do pravého boku. Poklidně ho držel u sebe a vzhlédl ke kameře.

0pt;line-height:115%">

   "Proč jsi zaprodal svou duši zrovna jim?" zeptal se klidným hlasem. Moses mlčel. "Copak ses odsud nechtěl dostat?" Moses se pousmál. "Řekni, proč sis vybral zrovna tohle spasení?"

   "Mohu se ptát na totéž." řekl Moses šíleným hlasem. Krev dopadla na zem. "Ale asi mi už neodpovíš, co?" Zatímco držel meč u sebe, Fialový klesal k zemi, přes celé tělo měl hlubokou jizvu, která silně krvácela, a polekaný výraz, protože tohle rozhodně nemohl být Moses. On by přece nezabíjel jen tak bez rozmyslu a se šťastnou tváří. Přimhouřil oči a polekal se.

   "Ty oči!" pomyslel si. Moses se proti němu rozběhl. Fialový se rychle mečem, ten mu však Moses zastavil rukou, přestože mu ji Fialový pořezal, a propíchl mu rameno. Klesl s ním na zem a kolenem ho držel u země.

   "Když to mé pravé já nemohl učinit, s radostí tě zabiji za sebe!" zasmál se Moses. Zvedl meč nad hlavu. Propíchl Fialovému prudce rameno. Fialový zakřičel. Ucítil ukrutnou bolest, kterou nemohl vydržet. Moses se šíleně smál, propadl šílenství úplně. Zvedl meč, prohlížel si krev, která padala zpátky na tělo a spojila se s tou, která vytékala Fialovému z ramene. Zabodl mu meč do druhého. Fialový pustil meče a zase zakřičel. Z neznámého důvodu jeho meč byl jiný. Fialový cítil bolest v celém těle. Meč měl Moses úplně stejný, jako on. Jenom si dobře vybíral body. Píchl ho vedle první rány na rameni a Fialový zakřičel ukrutnou bolestí. Moses ho vesele sledoval a jazykem si setřel kapku krve ze rtu. Ušklíbl se. Vyndal pomalu meč, aby Fialovému způsobil, co nejvíce bolesti, a pobaveně ho sledoval. Zamířil mu meč na levý bok a probodl ho. Dokonale znal lidské tělo. Šíleně se zachechtal a opřel se o meč. Mírně se nahrbil. Vzhlédl. Jeho šílenství stoupalo každou chvílí. Fialový si přál, aby ho už konečně zabil. Při každém vpichu cítil bolest, jako nikdy předtím. A moc dobře věděl, že z neznámého důvodu proti němu nemůže jen tak jít a zabít ho. Proč vrah, který předtím zabíjel, je nyní mučen jiným zločincem? Jeho oči pomalu zešedly. Krev se roztékala po zemi. Každá rána ho bolela přes celé tělo. Moses vždycky namířil na nerv, aby mu ho poničil. Bolest byla o to větší. Když ho znovu probodl, chytil ho za meč a pomalu ho ze sebe sundával. Moses zpozorněl. "O co se to snažíš, hříšníku?" Fialový se ušklíbl, a zatímco mu tekla krev po ruce, vyndával ze sebe čepel meče. Lidé ho napjatě sledovali.

   "Sice jsi mi celkem dost poničil nervy, ale od počátku jsem věděl, že jsi zmetek." zasmál se Fialový a vyndal ze sebe jeho čepel. Moses se ho pokusil znovu probodnout, ale nešlo to. Fialový pevně svíral jeho čepel, kterou barvil svou rudou krví. Namířil si na krk. "Pokud bys mě však chtěl skutečně zabít, tak do toho!" Moses ho zmateně sledoval. "Kouká ti z očí smrt? Nevidím ji nikde." Moses mlčel. Sklonil hlavu k zemi a vlasy mu zakryly tvář. "Tak koukej otevřít oči a čel realitě s námi!"

   Rázem ho Moses probodl blízko srdce, tohle už ukrutně bolelo. Moses se šíleně usmíval a cenil zuby, jako spokojený pes, který před sebou viděl kus flákoty. Vzhlédl a oči mu zářily radostí nad bolestí, kterou mu způsoboval jenom tím, že ho propichoval na zranitelná místa člověka. Chvíli si jenom užíval jeho křik, přestal se usmívat a zavřel oči.

   "Nebudu poslouchat psance, jako jsi ty." řekl a vyndal z něj meč. Vstal a poodstoupil. "Ale... Věř, že tě zabiji, jak nejbrutálněji budu moct. Protože..." Slízl si krev z čepele. "Tak mi to dělá dobře."

   Náhle vzhlédl, zaútočila po něm Vlaštovka, kterou však snadno srazil k zemi. Než se stihla ohlédnout, probodl ji krk a usmrtil ji.

   "Vlaštovko!" zakřičela Vrána a rozběhla se za nimi.

   "Zadrž!" zakřičela Labuť, ale bylo pozdě. Stačilo jen pár chvil a pár lidí a všechny skupiny, které se zde přemístily, ztrácely členy v obrovských počtech. Vrána se nabodla Mosesovi přímo na ránu. Čepel meče jí prošla přes prsa a krev se odrážela na lesknoucí se čepeli za ní. Labuť zakřičela a s křikem se rozběhla pomstít všechny své společnice, které ležely vedle ní. Moses poklidně shodil Vránu k zemi a pobaveně ji sledoval.

   Rázem se za Labutí objevil Giloba a přesekl jí o zádech díky své čepeli na kytaře. Vesele se usmíval. Polekaně se na něj otočila.

   "Zapomněla jsi snad na mě?" zeptal se vesele.

   "No tohle?" ozval se hlasatel. "Rozbřesk labutí byl definitivně vyhlazen! Jenom Labuť zbývá."

   "Ne." zasyčela Labuť hrůzostrašně a stiskla svou hůl pevně v rukách. Oči jí zrudly nenávistí. "Tebe jsem totiž hledala, Gilobo."

   "Stejně mě nezabiješ." věnoval jí úsměv.

   Labuť se ohnala svou holí, div mu kytara nepraskla, ale ucítil silný tlak z její strany. Počala mu do kytary mlátit, a když to vypadalo, že se objeví prasklina, Giloba se stáhl, ale zaútočil svou čepelí na konci. Labuť udělala salto, aby se mu vyhnula. To už byl za ní Moses. Zastavila jeho ruku a hodila ho proti Gilobovi. Ten se mu snadno vyhnul a zaútočil proti ní. Zastavila jeho čepel díky mezery mezi hadem a holí. Ale i tak měla co dělat, aby ho od sebe udržela dál, když po tak silném a náhlém útoku spadla k zemi. Ruce se jí klepaly nikoliv ze strachu, ale ze vzteku a šílenosti, která ji naplnila během chvíle.

   Kolikátý, že to byl den? Uběhl snad už týden? Kolik dní se lidi vraždí navzájem? Kolik lidí zemřelo? Přes několik tisíc? Přidejte... O hodně přidejte, abyste se dopracovali k nějakému orientačnímu číslu a stejně byste se k němu ani nepřiblížili. Mrtvol před bránou bylo spousta. Nemohli byste je spočítat za jeden den. Ale společnost to brala tak, že se očistila od těch stvůr, které se ji pokoušejí zabít. Protivíš se zákonům? Musíš zmizet z povrchu zemského. A pokud tě zabije stejná stvůra, jako jsi ty, bůh očistí tvou duši a ty poklidně zemřeš. Nějak takhle si to lidí vykládali. Aréna smrti byla narvaná lidmi k prasknutí. Byli snad posedlí vraždami tak moc, že byli prohnilí stejně jako všichni vězni, kteří už padli, nebo kteří ještě stáli a bojovali o své životy. Chtěli se vykoupit. Chtěli žít. Ale neměli na to právo.

   Skrz její bok rázem prošla čepel. Zabodla se hluboko, až po rukojeť. Podívala se pomalu za sebe a Labuť s hrůzným pohledem zjistila, že právě Moses ji probodl a věnoval jí poslední krásný úsměv.

   "Zmetku." zašeptala tiše, zatímco jí z pusy vytékala krev. Z druhé strany ji probodl Giloba a probodl zároveň i Mosesa. Ten zmateně vykulil oči, konečně cítil stejnou bolest, jako Fialový předtím. Vzhlédl ke Gilobovi.

   "Je mi líto, ale jsi jenom klon." zachechtal se Giloba. Vyndal z nich meč a oba klesali k zemi. "Vás dva očistit společně nemůžu. Vaše duše proto shnijí v tomhle pekle!"

   Labuť padala k zemi. Polekaně se podívala na její společnice. Natáhla k nim ruku ve snaze se jich naposledy dotknout. To už jí však ruku usekl Tugera, který se mile usmál. Z očí jí padaly slzy nikoliv z bolesti, ale ze smutku, že je nemohla dovést do cíle, že společně neopustily Arénu smrti, jak si přály. Dopadla na zem a z její ruky tekla krev. Pohlédla na zápěstí, které leželo nedaleko od ní. Tiše ho sledovala, zatímco její oči byly plné slz a bolesti.

   Fialový se otočil. Zelený ho podpíral, ale také se ohlédl. Ozvala se rána z děla. Na obrazovce se objevila karta Labuti. Měla pyšný výraz. Fialový a Zelený ji tiše sledovali. Pak se karta rozletěla na několik malých kousíčků. Nehýbali se.

   "Blok B, Blesková hora, nebo taky Brutální vražda." pomyslela si Vůdkyně a sledovala vše ze svého balkónu. "Jaká škoda, že se Rozbřesk labutí nemohl dostat dál, že?"

   "Ještě nejsem mrtvá." pomyslela si Vlaštovka a pomalu otevřela oči. "Labuť, co děláš? Taky nejsi mrtvá!" Slyšela rázem něčí hlas. Byl to Labutin hlas. Vzpomněla si, jak jim všem zpívala, aby mohly poklidně usnout. Oči se jí zaleskly. Zavřela je před krutostí světa. Stiskla v ruce kámen. Pramínek krve jí stekl po prstech, které povolila. Otevřela oči. "Proč všichni schováváme svůj strach ze smrti? Já chci žít... Jen to říct, ale... Na to už je pozdě." Zavírala oči. "Budeme všichni do jednoho mrtví... A pokud někdo přežije, tak stejně zemře. Hry smrti... Tady jsem nechtěla zemřít. Nechtěla jsem zemřít před vaším koncem." Ozvala se další rána z děla.

   Obraz Vlaštovky se objevil nahoře na nebi a rozpadl se. Lidé oslavovali, že další trestankyně byla mrtvá. Muž v zeleném šátku mlčel. Doposud nechápal, proč se zbylí sponzoři radují ze smrti svých skupin a hned vzápětí je zaprodávali za jiné, které ještě žily. On si vsadil na jednu skupinu, a ta mu stačila. Neměnil svůj názor ani po dvou letech, když se vrátili a s porušeným pravidlem. Neměnil ho, ani když je všichni porazili, nebo když je sráželi na kolena. Proč za nimi tak úpěnlivě stál?

   "Nejenže utekl, ale dostal se do Arény." pomyslela si Vůdkyně zle a zamračila se. "Jak se opovažuje narušovat jejich poklidný průběh, když nám všechno vychází? Jak si dovoluje postavovat se proti mně a myslet si, že to nechám bez povšimnutí?!" Kousla se do palce. "Ale jak se mohl dostat přes všechnu ochranku? Všichni byli v pořádku. Tak co se stalo?" Muž se na ni podíval.

   "Vůdkyně?" řekl zmateně.

   "Zmlkni, přemýšlím." řekla Vůdkyně a přemýšlela dál. Vypadala poněkud lidštěji, když se nad něčím zamýšlela a soustředila se přitom. Kousla se tak silně, že jí pramínek krve vytekl z prstu. Ale jí to očividně nevadilo. Dívala se na obrazovku před sebou.

   Za Mosesem se rázem objevila zahalená osoba v černém kabátě. Moses se ohlédl. Osoba ho přesekla přes celou délku jeho těla. Meč držela v pohublé ruce. Zmateně ho sledoval, krev z jeho těla však nevystříkla, což překvapilo lidi okolo. Vyletěly z něj jiskry. Přimhouřil oči.

   "Ty bestie." řekl zle a elektřina z něj vyletěla. Vycenil zuby a kůže se mu sloupala. "Jak se opovažuješ protivit se plánu?"

   "Nemluv za mě, šmejde." řekla osoba a odkryla si zahalenou tvář. Vítr jí sundal černou kapuci. Vyjednávač před Mosesovým klonem nebyl nikdo jiný, než Moses sám. "Přišel jsem vyvést svůj lid. A vy mi v tom nezabráníte!" Za ním se objevil Giloba a rozmáchnul se kytarou. Moses se na něj poklidně otočil. "A tebou se nenechám zastrašit." Moses se mu vyhnul, objevil se za ním, a zatímco byl Giloba zmaten tím, co se stalo, chytil ho za ruku a za hlavu, kterou mu prudce přitiskl k zemi a ruku s kytarou mu zvedl do vzduchu. "Jak ses mohl opovážit zabít Labuť?"

   "Co?" řekl Fialový zmateně.

   "Není to... Moses?" zeptal se Zelený.

   "Pokud ano, tak kdo je tohle?" zeptala se Černá a ukázala na kus plechu, ze kterého vycházely jiskry.

   "Klon." řekla Bílá tiše a pohlédla na Gilobu. On vzhlédl a ušklíbl se na ni. Polekala se. Chvíli byla ztuhlá. Pak se dívala před sebe, vlasy jí zakryly doposud klidné oči. Když zhlédl, ušklíbla se, jako maniak a zorničky měla zúžené, jako kočka za dne.

   "Očistím tvou duši." řekl Moses klidným hlasem a zvedl ruku s mečem nad sebe.

   "Cože? Bílá zaútočila na Mosese, když už to vypadalo, že Gilobu zabije! Co se stalo?" zeptal se hlasatel zmateně. Vůdkyně se usmívala. Tohle jí opravdu zvedlo náladu. Bílá se ohnala katanou a Moses rychle pustil Gilobu a odskočil od ní. Když se za ní podíval, nebyla na svém místě. Rychle se otočil a zvedl meč nad hlavu, jinak by ho zřejmě pořezala její katana.

   "Co se stalo?" pomyslel si Moses. Bílá se šíleně zasmála a kopla do něj. Moses odletěl stranou. Když se chtěl postavit, přitiskla ho Bílá tváří k zemi. Vlasy jí poletovaly vzduchem, jako smrtce. Pohled k tomu měla vhodný. Chyběl ještě černý plášť a kosa.

   Giloba pobaveně vstal a usmál se. "Ano, smrtka se konečně probudila." řekl vesele a roztáhl ruce. "Pane náš, tohle je tvé velké dílo! Přijmi ji mezi sebe jako jednu z těch, která hovoří za tebe!" Blesky udeřily vedle něj. "Dokaž i ostatním, že se hodí být jednou z nás. Ať zničí toho, co pošpinil tvé jméno." Rozesmál se, jako maniak a blesky udeřily okolo něj.

   Děti Arény smrti ho tiše sledovaly. Vůdkyně přimhouřila oči.

   Muž s černými vlasy, který měl úplně stejný pohled, jako Šedý předtím, Datel se i nyní díval stejným pohledem. S dalšími lidmi stál na skále a užíval si řežbu mezi Začátečníky. Vítězství měli jisté, když zůstanou tady. Vzhlédl k nebi a udeřily další blesky. Dívka vedle něj se na něj podívala pouze temnýma očima. Zahalený muž se díval směrem, kterým odletěl orel se Šedým. Skupina, které všichni tolik věřili, že to vyhraje, jenom proto, že byla tak mocná. Dostala se sem ihned. Pozabíjeli své soupeře a vyhráli. Chyběl poslední blok. Blok A. Čekali, až ostatní zemřou. Poté tam vstoupí, jako hrdinové. Ale Vůdkyně měla úplně jiné plány.

   "Řekni, Vzpomínko." začal Datel a usmál se. "Pamatuješ si na něj?" Dívka vedle něj mlčela. "Zase mlčíš?"

   "Ne, je to minulost, která se nebude opakovat. Zbytečně tady najde smrt. A pokud ne..." zvedla Vzpomínka dýku nad hlavu, která jí zazářila. "Ráda mu život ukončím svou dýkou."

   "Ty jsi nezískala moji přezdívku." ozval se Mučedník vesele.

   Vzpomínka s tmavě fialovými vlasy a temnými rty se tiše dívala na Fialového. "Šel sem dobrovolně, protože si myslel, že mě odsud odvede. Proč jsi vždycky tak naivní, Violene?"

   "My jsme přece už na konci. Proč se nepřemístit?" zeptal se Mučedník.

   "Dobrý nápad, ale nechce se mi. Vidět její obličej je pro mě mnohem větší mučení, než to tvoje." řekl Datel.

   "Jak upřímné." zachechtal se Mučedník. Vzpomínka mlčela a sledovala Fialového pod nimi. Pohlédla pak za sebe a dívala se na les, kde zmizel Šedý. Přemýšlela, zda přežil. Jeho karta se totiž neobjevila, takže pravděpodobně ještě žil.

   "Pokud jí to povolili, přežiješ to, Šedý?" zeptal se muž v zeleném šátku a zavřel oči. "Odejdeš odsud jako vítěz, anebo zde zemřeš jako poražený. Pokoříš Vůdkyni, stejně jako to udělalo pár lidí před tebou?"

   "Bílou má ve své moci Giloba." pomyslela si Vůdkyně. "A Šedý? Ten může být rád, že jeho Sponzor rozhoduje nyní všechno." Podívala se jeho směrem. "Jeho život i jeho smrt. Všechno má v ruce nyní on."eptal se hai arény smrti zmizí,

,flákoty. Vzhlédl a oči mu zářiy

   Bílá se rozmáchla mečem po Mosesovi, ale uskočil před ní. Ale Bílá ho dohnala a už to vypadalo, že ho sekne. Čísi ruka ji však zastavila a druhá jí chytila za druhou. Moses to zmateně sledoval. Za Bílou pak spatřil Šedého.

   "Běž!" zakřičel na něj, zatímco spolu s Bílou spadli na zem, protože se příliš prudce pohnula. Moses ho poslechnul a hnal se zpátky za Zjizvenými potomky, k nim už pobaveně kráčel Giloba. Sotva slyšel kroky, dal kytaru za sebe a zastavil Mosesův útok.

   "Vůdkyně se nezrazuje." řekl vesele.

   "Mohu říct to samé!" zakřičel Moses zle a kopl ho do břicha. Pak ho pěstí udeřil do brady a proběhl okolo něj, zatímco měl tvář k nebi. Ohlédl se za ním, to už stál u Zjizvených potomků.

   "Fajn, myslím si, že bych ti mohla sežrat to, že tě chytili a tys to musel dělat, aby tě nezabila." zasmála se Černá a prošla okolo něj. Postavila se kousek před něj. "Ale je mi to jedno. Když se mi nepřipleteš od cesty, možná useknu hlavu jenom jemu a Bílé. A možná Šedému, takhle nás děsit? To si teda vypije, hošánek, a hezky do dna!"

   "Předtím zde vyslali mého klona." řekl Moses. Fialový mu pevně stiskl hlavu, ale pak ho pustil zpátky na zem. Beze slova se postavil vedle něj a poklidně sledoval Gilobu. Ušklíbl se na něj.

   "Copak? Budete útočit bez vůdce?" zeptal se vesele Giloba. "Jak pošetilé."

   "Copak nevíš, kdo ti zabil Kerberose?" zeptal se Moses klidným hlasem a dal meč před sebe. To už Gilobu naštvalo. I on dal kytaru mírně před sebe a zvedl ruku. Všichni si hned zacpali uši. Giloba přesto přejel rukou po kytaře. Zvuk byl natolik silný, že ho slyšeli, země pod nimi popraskala. A Giloba využil jejich nesoustředěnosti a zaútočil po nich. Bylo to jako předtím. Bílá se podívala jejich směrem a zarazila se. Vybavil se jí den, kdy udělal to samé.

   Šedý ji chytil poměrně jemně za krk a přitiskl k zemi. Zatřásl s ní, aby se vzpamatovala. Snažil se jí připomenout, že je pořád člověk, a jemu samotnému se vybavila malá dívka s bílými vlasy při pohledu do jejích šílených očí, které zářily radostí a touhou po krvi.

   "Pro na to nyní myslím?" pomyslel si. Bílá ho chytila za obličej, šíleně se zasmála a nakonec ho přes sebe přehodila. Skutečně moc si přál, aby se probudila. Sama trpěla přespříliš. Nevěděl, jak jí má pomoct, aniž by ji přitom nezranil nebo hůř, nezabil. Pohybovala se rychleji, než předtím, a smála se taky víc, než předtím, když ji nepostihlo šílenství.

   "I kdybyste nade mnou vyhráli, nevyhrajete Krvavé hry. A Bílou taky nezachráníte." řekl Giloba vesele a zvedl hrdě bradu. "Propadne šílenství úplně. Pořád má ještě slabou duši, která jí brání v tom, aby mu propadla. Ale brzy se podvolí a zešílí úplně. Pak už jí nepomůže nikdo!"

   Po těchto slovech se proti němu všichni rozběhli. Bílá mlátila Šedého do hlavy, ale vypadalo to spíše dětinsky. Zarazil se. Uvědomil si, že se tak stejně prala s Černou. Podíval se jejím směrem.

   "Že by si ještě zachovala svou osobnost?" pomyslel si. Nepřestávala, ani když jí ruce chytil, pořád s nimi rychle pohybovala, jakoby snad chtěla začít hrabat. Roztáhl jí ruce, ale nepomohlo to. Přemýšlel, jak by ji mohl zastavit, ale nic ho nenapadalo. Dal jí ruce nahoru, aby ho nemohla případně praštit a chvíli přemýšlet. Pak mu však dupl a na nohu, pustil jí a ona vesele odběhla, smějící se za běhu. "Ale jak to?"

   Bílá se krčila v koutku temné místnosti. Vzhlédla. Před ní byla bílá osoba, stejná, jako ona, ale nahá. Bez žádných znaků po lidském těle. Měla jenom jeho obrys, jinak byla celá bílá a měla její tvář. Sledovala ji pyšným výrazem, bradu měla nahoře.

   "Kdo jsi?" zeptala se Bílá zmateně.

   "Já jsem ty. Ty jsi já. Já jsem šílenství. Ty jsi klidnost." promluvila osoba před ní.

   "Cože?"

   "Bez tebe nemohu žít. Beze mě nemůžeš žít. Bez našich duší bys zemřela."

   "Duší?"

   "Za co vlastně bojuješ?"

   "Za co... bojuji?"

  "Za muže, který ti zlomil srdce? Za otce, který tě jenom týral? Za matku, která tě poslala do blázince? Za doktorku, která se ti snažila pomoct? Nebo snad za vlastní šílenou existenci?"

   Bílá mlčela a dívala se před sebe, jako do zrcadla. "Já..."

   "Bojuješ snad za svou vlastní šílenost?" ušklíbla se Bílá sama na sebe. Druhá v rohu se chytila za hlavu a křečovitě si ji stiskla. Pak zakřičela a udeřila sama sebe. Bylo to však zrcadlo. Její obraz naprasknul a začal se rozpadat. Kousky jejího druhého Já se rozpadaly. Zadýchaně se dívala před sebe a držela si svou vlastní tvář. Šklebila se. I ona se ušklíbla.

   "Zemřeš." řekla vesele.

   "Povedlo se ti to!" zvolala druhá Bílá, zatímco se rozpadala. "Pokořila jsi Šílenost! Klaním se ti! Vyhrála jsi!" Pak padala tvář ve střepu zrcadla k zemi. "Ale nebreč, až se k tobě zase vrátím!"

   Bílá se dívala se do nebe. "Prosím, probuď se." zopakoval Šedý tiše a sledoval Bílou pod sebou, kterou držel za ruce, aby se mu nebránila. Dívala se do temného nebe nad nimi. Udeřily v něm blesky a zahřmělo se. Mírně povytáhla obočí a zvedla víčka. V očích se jí odrazil velký orel, který předtím odnesl Šedého. Zaleskly se jí očí. Stékaly jí z očí slzy. Ucítila nyní všechnu bolest, kterou předtím necítila, protože byla ovládána Šílenstvím.

   Zakřičela. Skutečně děsivě. Orlové vzletěli vzhůru a hvízdali zděšením. Giloba se na ni poklidně hadíma očima podíval. Pousmál se.

   "Takže jsi uspěl, Šedý?" zeptal se vesele, zatímco Bílá křičela a dívala se do nebe. Šedý ji poklidně sledoval. Moc dobře věděl, jak moc jí to bolí. Šílenost z ní vysála všechnu energii a část její duše si vzala s sebou. A když se konečně zklidnila, z očí jí stékaly slzy. I nyní ji Šedý držel, už ne však za zápěstí, ale za dlaně, aby jí dodal jistotu, že v tomhle krutém a prohnilém světě nezůstala sama, že jsou zde ještě lidi, kteří ji chtějí mít po svém boku až do konce.

   Děti Arény smrti to tiše sledovaly a nakonec všichni zmizeli v černé díře. Jenom Datel se za sebe podíval, dlouze sledoval Šedého a těsně předtím, než se otvor zavřel, vkročil do něj a zmizel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře