Ráj smrti - Kapitola třetí (9. část)

14. říjen 2015 | 07.00 |

Wretch k Richardovi doběhl jako první a snažil se mu zastavit krvácení, Victoria ho tiše prosila, aby něco řekl a Will se rozběhl za Itazurou, která mu však zmizela z očí. K čemu jim jsou propustky, když nakonec jsou to oni, kdo něco, někoho ztratili? Wretch mluvil na Richarda a opakoval mu, aby nezavíral oči, snažil se ho povzbudit slovy, že to bude v pořádku, zatímco mu tiskl ránu na krku. Mladík se však pousmál a chytil ho za ruku.

"Už jsem si vzpomněl," zašeptal Richard najednou chraptivým hlasem. "To, co je nejdůležitější věc ze všech." Wretch se zarazil. "Je to... život, že?"

Wretch mu musel věnovat onen falešný úsměv, za který se nenáviděl. Jen přikývl a souhlasil s ním. Mladík se pomalu, bolestně pousmál a pohlédl na Victoriu, která plakala a tiše mu říkala, že pokud zavře oči, tak že ho praští, aby je zase otevřel. Jen se na ni mile usmál, nic však neřekl. Moc dobře věděl, že jí došlo, co tím úsměvem myslel. Pokud se o něj bude strachovat, nedá mu to rozhodně ani pokoj po smrti. Potom pohlédl na Willa, který nic neříkal, ale vypadal trochu zarmouceně. Mírně zvedl ruku, však Will tu jeho hned pevně sevřel v té své a poděkoval mu. Richard se jen usmíval a přimhouřil oči. Will mu poděkoval za to, že díky němu se dostanou kupředu, že jeho oběť nebude marná.

Přísahám, že tehdy i Nebe samotné potemnělo, začalo pršet, když mladý Richard vydechl naposledy, přimhouřil své oči a jeho srdce pozvolna dotlouklo. Victoria tehdy křičela spolu s blesky, přála si přivést ho zpět k životu, třásla s ním, zatímco Will se smutně díval do země, tiše se pomodlil a otočil se zády k horám, aby skryl své slzy. Wretch jen tiše držel bezvládné tělo mladíka ve své náruči. Vzpomněl si. Potkal ho předtím už několikrát. Byl to ten malý klučina, který vždycky stál před vchodem a čekal na noviny. Netušil, proč si ho pamatoval, ale bolela ho jeho ztráta o to víc, když si to uvědomil.

0pt;line-height:115%">

Richard, mladík, který rozvážel noviny, který se každé ráno loučil se svou matkou, dnes zemřel. Jeho matka stráví několik hodin nad jeho bezvládným tělem, zatímco se jí řidič nákladního auta bude hluboce omlouvat. Nejsmutnější zprávu musím však říct; jeho matka si do týdne po smrti svého jediného syna sama vezme život.

Bůh se jen usmíval. Rozhodl o jeho osudu ihned. Nepředstavoval si, že to bude až tak drastický konec, ale nakonec s tím byl nanejvýš spokojený. Nemohl si však nepovšimnout, že Itazura snad cítila jakousi ztrátu nad tím, že někoho zabila. To jí nebylo moc podobné.

Will se opatrně přiblížil.

"Musíme ho pohřbít," řekl tiše, sledujíc bezvládného tělo chlapce a v mysli si opakoval všechny ty společné chvíle s ním. Tak mladý život musel vyhasnout jako první, jaká škoda. Pomodlil se nad jeho mrtvolou. Popřál mu šťastnou cestu do nebe. Ostatní s ním souhlasili; chtěli mu dopřát poslední rozkoše v Ráji smrti. Will a Wretch vykopali díru ve sněhu pod mohutným stromem, jehož větve bránily sněhu, aby tuto oblast příliš zasypal. Victoria mezitím upravila Richarda tak, aby to vypadalo, jakože spal. Utírala si přitom slzy. Pohladila ho po tváři. Jemně ho políbila na čelo.

Se slovy, že jí bude chybět, vzdálila se od jeho chladného těla, zatímco Wretch a Will ho opatrně položili do díry, kterou pro něj vyhrabali. Vítr jim zanesl vločky, aby jim pomohly při jeho pohřbívání.

A opět se hlasy mužů rozezněly po lese. Zpívaly tak všem mrtvým duším na cestu do nebe nebo do pekla, zpívaly jim, aby se jim lépe opouštělo tento svět, zatímco sněhové vločky zakrývaly jejich mrtvá těla. Mrtvol bylo spousta. Tentokrát se všichni rozhodčí rozhodně činili. Ale bylo jich potřeba opravdu tolik? Ani nemohu říci, jak velké číslo to bylo; vždyť jen Polonius seděl v kaluži několika druhů krví a vůbec mu to nevadilo, zatímco jeho bestie nestíhaly ani všechny ty mrtvoly spolykat.

Nikdy se nedozví, jak onen chlapec zemřel.

Vy to však víte, tak pějte s muži Ódu na rozloučenou. Dopřejte všem mrtvým duším klid.

Victoria proklečela několik dlouhých hodin před hrobem Richarda, ruce měla sepjaté k modlitbě a klepala se, zatímco její tělo se pomalu měnilo spíše na sněžnou postavu. Will poznamenal, že by měli brzy vyrazit. Wretch mu však řekl, aby jí dal ještě chvíli, měl o ni ale strach. Pokud se nezačne hýbat, umrzne zaživa. Will najednou vstal.

"Pořád chceš naučit bojovat?" zeptal se ho najednou. "Myslím si, že nyní máš už ten správný pohled v očích, abys mohl zabít, když bude potřeba."

Wretch pomalu vstal.

"Nebudu zabíjet," řekl Wretch. "Budu jen bránit to, na čem mi záleží."

Will pouze tiše přikývl. Se slovy, že Richard se nyní jistě bude moci usmívat, když bude vědět, že se budou všichni umět ubránit, vytasil svou dýku. Wretch neohrabaně vytáhl svůj meč, ale povedlo se mu ho udržet v obou rukách. Pohlédl na Victoriu. Will mu popřál hodně štěstí a zaútočil po něm. Wretch se mu hned vyhnul. Vždycky, když byl malý, vyhýbal se útokům větším zvířat, když pronásledoval svého otce, který lovil. Proto uměl uhýbat a utíkat ze všech nejlépe. Ale v této hře se po něm bude chtít víc.

Will po něm útočil a říkal mu, aby zaútočil zpátky. Wretch moc dobře věděl, že nedokáže zabít člověka bez rozmyslu. A kdyby mu někdo přikázal, aby na místě zabil Willa, rozhodně by raději nechal, aby ho Will zabil, než aby on pošpinil kůži někoho jiného svým nepřímým sekem. Světelná koule je tiše sledovala. Mohli rovnou vyjít zpátky k onomu vchodu, odkud přišli, ale rozhodli se zde posečkat nějakou tu chvíli. Jednak kvůli Victorii, která potřebovala čas, aby se mohla pořádně rozloučit s Richardem, a jednak kvůli Wretchovi, který se musel naučit pořádně bojovat, aby mohl bránit ty, na kterých mu záleží.

Netušil, jak dlouho bojovali. Pořád uhýbal. Neměl odvahu na Willa jen tak zaútočit.

Victoria po delší době vstala a sníh z ní pomalu spadl. Dívala se na hrob, který Richardovi vytvořili. Oči měla pořád zarudlé od slz. Však vytáhla své kopí, otáčejíc se na ty dva muže, kteří spolu bojovali. Jak bláhové; když nemají třetího protivníka, nikdy se nenaučí pořádně bojovat. Trochu se pousmála, snažíc se zakrýt slzy. Aby mohla říct, že bojovala pořádně, musí pomoci i jim, aby našli odvahu bojovat. Musí překonat ztrátu. Slíbila si jednu věc, když vtrhla do jejich boje a zaútočila na Wretche, jakoby ho chtěla skutečně zabít; zabije Itazuru vlastníma rukama.

Hodiny ubíhaly, síly mizely, ale Victoria se pořád oháněla kopím, snažíc se skutečně zabít Wretche, který její zbraň jen odrážel, ale neútočil zpátky, za což mu nadávala a vyčítala mu to. Aby se mohl bránit, musel se naučit bojovat přímo. Aby je mohl bránit, musel se naučit útočit proti nim samotným, aby je pak v boji rozeznal a nezabil je při nešťastné náhodě. Den se přehoupl na noc a měsíc jim jasně zářil na zbraně, které překrásně zářily do noci. To už se Wretch odhodlal a po několika hodinách skutečně zaútočil na Victoriu. Ta si hned uvědomila, že jeho útok byl o dost silnější, než ten její.

Když bestie vyly do noci, už všichni tři leželi na zemi, zadýchaní, skoro bez energie. Victoria se najednou zasmála.

"Možná, že nakonec nebudeš takový budižkničemu, jak jsem si myslela," přiznala vesele a ušklíbla se na něj. Wretch se na ni také pousmál a pohlédl na jasný měsíc, který si probíjel svou cestu skrz husté mraky, ze kterých sněžilo. "Richard... by na tebe byl taky pyšný."

Přikývl.

Když otevřel oči, byl znovu v barevném světě a Nemma před ním byla otočená zády, klečela a rukou jemně přejížděla po cestě z několika kamenů. Kolem nich se nacházela rozpadlá vesnice. Opatrně se k ní přiblížil a ptal se jí, kde to jsou nyní. Nemma se na něj otočila bez zájmu v očích. Se slovy, že ho může přivítat jen v rozpadlé vesnici, vstala a přešla k němu. Pochválila ho za jeho silnou dřinu během trénování.

Zeptal se jí, proč se mu o ní zdá.

Nemma pohlédla do země. Wretch ji opatrně k sobě přivinul a objal ji. Popřála mu upřímnou soustrast. Jen tiše přikývl. Tiskl ji k sobě. Potřeboval nějakou jistotu, že nepadne na kolena. Po chvíli ucítil i její ruce na svých zádech. Trochu se pousmál. Přestože se tvářila tak chladně a dotyk její připomínal dotyk smrti a sněhu zároveň, byl rád, že ji mohl takto objímat a tisknout k sobě.

Nemma mlčela.

Zeptal se jí, proč je ta vesnice rozpadlá. Nemma ho pomalu pustila a odstoupila od něj. Rozhlédla se kolem sebe. Domy byly zničené a ohořelé. Země byla naprasklá. Nikde nikdo nebyl. Vše bylo mrtvé.

"Kdysi se tady stalo něco nehezkého," řekla pouze. "Něco, co rozhodlo Boha se zamyslet nad sebou samotným."

"Co to bylo?" zajímal se Wretch.

Nemma na něj pohlédla chladnýma očima, ale nic mu neřekla. Wretch si to uvědomil až posléze. Svět kolem nich byl černobílý, i on sám byl černobílý, jen ona měla ty překrásné barvy, které byly však všechny bledé. I tak jí dodávaly krásu a respekt z ní cítil na míle daleko. Vzpomněl si. Hned se jí tázal znovu na onen prapodivný Trest, o kterém mluvila již dříve. Nemma mu věnovala starostlivý pohled.

"Trest, který dostane rozhodčí, jenž propustí víc duší, než si na začátku svého bytí domluvil s Bohem," zašeptala tichým hlasem. Wretch na chvíli přemýšlel a pak se jí zeptal, zda se Poloniovi něco stalo. Přerušila ho však hned po vyslovení jeho jména; zvedla ruku a dívala se před sebe do neznáma. Nakonec oči zavřela. Když se jimi znovu podívala na něj, snad na chvíli se mu zdálo, že je zaujatá.

Pomalu k němu přešla.

"Proč tě musím hledat, jako poslední?" zeptal se jí. Nemma mlčela. Prohlížela si ho. Dotkla se jeho břicha. Mírně ho po něm pohladila a pak ruku zase odtáhla. To už ji však Wretch pevně chytil do té své a zeptal se ji znovu. Nemma opět mlčela a dívala se mu do očí. Pustil jí ruku. Otočila se k němu zády. "Už odcházíš?"

"Ano," řekla pouze, neotočila se k němu více a kráčela kupředu do té rozpadlé vesnice, zatímco si vítr pohrával s bílým rouchem, které skrývalo vyhublé tělo. Tak drobná postava před ním kráčela; představa, jak by ji někdo mohl jednoduše zlomit, ho děsila. Tiše se jí zeptal, proč ho zase opouští.

Nemma otevřela oči. Seděla ve svém křesle. Natáhla se pro čaj a napila se ho. Podívala se očima na obří obrazovku před sebou, kde byla jen Wretchova tvář. Ostatní rozhodčí už dávno odešli na další schůzi. Pozorovala Wretchův obličej. Jemně přejela prsty po obrazovce, jakoby ho chtěla pohladit doopravdy, a znovu usedla, pijíc svůj čaj. Vložila si rudou jahodu do úst a pomalu ji žvýkala. Její oči, dovoluji si tvrdit, vypadaly jinak. Nebyly tak chladné, jako při prvním pohledu. Ledová královna však roztát nemůže; jsou zde pravidla, která jí Bůh uložil, aby je následovala a ctila. Vstala a odešla na balkón, dívaje se ven, nevnímaje, že někdo vešel dovnitř.

Bílá košile a černá sukně zvýrazňovaly její bledou pokožku. Opřela se o zábradlí a zírala do neznáma, na hory, které od ní byly tak vzdálené a přitom byly tak blízké. Tiše si povzdychla a nasála onen jedem nasáklý vzduch hluboko do plic. Zavřela oči a nechala měsíc, aby ozářil její popelavou kůži.

Byl to Silkon, kdo bez zaklepání vešel dovnitř, aby jí oznámil, že schůze už začala a že ona je zde pořád a sama. Hned se však zarazil. Když se na něj Nemma otočila, mírně vykulil oči. Potom je přimhouřil.

"Co to je za pohled? V očích ti vidím dávno ztracené city, avšak jsou tak hluboké, že kdybych se jich mohl dotknout, rozdrtil bych je," řekl a pevně tisknul ruku v pěst. Nemma se podívala před sebe a snažila se nemyslet na to, co se stalo před malou chvílí mezi ní a Wretchem. Cítila, že sama sebe zrazuje. Proč ukazuje své city, proboha, a zrovna před Silkonem? Silkon se k ní nahnul a zašeptal jí do ucha: "Uvědom si, kam patříš, Nemmo, proč si tě Bůh tak váží. Nechceš ho přece zklamat, že ne?" Jemně jí pohladil zezadu na krku a rukou sjel k jejímu boku. "Vzpomeň si, jak se k tobě city zachovaly předtím..."

Potom od ní odtáhl. Nemma měla znovu onen chladný pohled a podívala se do země.

"Nemusíš mi připomínat, co jsem sama zažila," zasyčela na něj tiše. Zavřela oči a prošla kolem něj.

Silkon se za ní tiše díval, však nic neřekl.

Pohlédl na obrazovku, na které byla Wretchova tvář. Přimhouřil oči a opatrně se podíval na Nemmu, která odcházela z místnosti. Když zmizela, udeřil do obrazovky, však jeho ruka proletěla skrz.

Nazval ji hlupákem.

Potom i on odešel na schůzi, aby se rozhodlo, jak potrestají Itazuru za její nerozvážnost. Přestože zabila jednoho z nich, měla nejvyšší počet propuštěných účastníků. To se rovnalo Trestu pochopitelně.

Wretch se probudil, sotva onen prapodivný sen s Nemmou skončil. Proč se mu zdálo jenom o ní? Co byla ta vesnice kolem nich zač? Proč vypadala, jako po útoku a vydrancování? Posadil se. Podíval se na Victoriu a na Willa, kteří spali vedle sebe. Vstal a protáhl se. Pohlédl na jasné nebe plné hvězd. Beze slova ty dva opustil. Musel si pořádně promyslet a uvědomit si, co se doopravdy stalo. Procházel se po pustých pláních, kde nebyl žádný život, jen sem a tam zasáhl vítr, aby zvedl bílý prášek a mohl ho hodit Wretchovi do obličeje. Tomu to nijak nevadilo. Zastavil se na jakémsi kopci a tiše sledoval plno mrtvol, které se pomalu propadaly hlouběji do sněhu, který je pohlcoval, jako tekutý písek nebo bažina. Pohlédl trochu do země. Zakroutil hlavou. Nemohl propadnout zoufalství.

Vzhlédl k nebi. Zeptal se Richarda, zda na ně bude dohlížet, až do samotného konce.

Odpovědí mu byl vítr a zavrčení. Pohlédl dolů a spatřil několik bestií, které si ho prohlížely. Mírně vykulil oči, zatímco sledoval, jak se skrz ně pomalu probírá Polonius, jak je opatrně obkročuje a nakonec se zastavuje před nimi, sledujíc Wretche před sebou. Wretch hned hmatal po svém meči, však Polonius se ušklíbl.

"Jak mě mohl pobuda, jako jsi ty, porazit?" zeptal se ho pobaveně. To Wretche zarazilo. Polonius se k němu pozvolna přiblížil. Zastavil se možná tři, možná čtyři kroky od něj a klidným hlasem řekl, že ho měl zabít, sotva ho poprvé spatřil. Díval se mu do očí. Jeho oči však pomalu sjely z Wretchových o trochu níž k jeho klíční kosti, kde se v měsíční záři pod oblekem rýsovalo malé kolečko. Nic neřekl. Jen se usmál.

"Co se děje?" zeptal se Wretch.

"Nic... Jen nemohu přijít na to, proč pobuda, jako ty, získal tak mocnou zbraň a pak mu byl darován onen meč. Skutečně zvláštní."

"Co tím myslíš?"

Polonius pobaveně pokrčil rameny a zákeřně se ušklíbl. Pohladil bestii po hlavě. Wretch mlčel. Polonius pohlédl na měsíc a Wretch tiše sledoval jeho čerstvou jizvu. Polonius mu poradil, aby moc nezíral, jinak mu udělí vlastní trest. Wretch se omluvil a Polonius se rozesmál. Dodal, že většího pobudu neviděl. Wretch ho poprosil, aby ho tak nenazýval. Najednou se k němu přiblížila nějaká bestie. Prohlížela si ho bílýma očima a zamrkala. Polonius na ni pohlédl. Zavlál tichý vítr, který však nesl tichá slova mužů, kteří znovu zpívali. Podíval se směrem, odkud vítr vál, a mírně přimhouřil oči. Okolo nich poletovalo několik světelných koulí. Polonius každou z nich tiše sledoval, oko mu poletovalo z jedné na druhou. Jedna z koulí se přitiskla na Wretche, druhá přinutila jeho bestii zavrčet. Pohladil nebohé stvoření po hlavě a odsunul kouli stranou.

Wretch se ho zeptal, kdo doopravdy je. To už se na něj Polonius znovu podíval. Pobaveně se ušklíbl, jako maniak. Řekl, že je jen šílenec, který miluje hraní se svými oběti do té doby, než mu zčistajasna zemřou. Wretch mlčel. Na tuhle poznámku mu rozhodně nic říct nemohl.

Polonius pohlédl okem na vyprahlou pustinu plnou sněhu. Popřál Wretchovi štěstí a vydal se kupředu, zatímco se za ním Wretch zmateně díval. Polonius do větru jen tak dodal, že ho nenávidí za to, že ho pokořil. Wretch na to nic neřekl. Sledoval ho, jak poklidně kráčí pryč, aniž by se ohlédl, následován svými bestiemi.

Nakonec si Wretch nebyl skutečně jistý, zda to nebyl jenom sen – celé tohle setkání. Nepamatoval si, že by se vrátil, když tu ho náhle Will probouzel se slovy, že by už měli vyrazit do další úrovně, aby odsud co nejrychleji zmizeli. Přesto však přemýšlel o slovech Polonia. Zarazilo ho, že se zpočátku nemohl ani pohnout. Jeho oblek zmrzl jako pevný led, ale když se mu povedlo protáhnout se, postupně všechen led popraskal. Will se zasmál, že to vypadalo komicky. To už mu Wretch vyčetl, že on s tím musel mít také problémy.

Vydali se zpět ke bráně, kterou sem přišli, zanechávaje za sebou malý hrob s nápisem vyrytým do kůry stromu. Bylo tam Richardovo jméno. Na větve, které byly poblíž, pověsili jeho pistole. Vítr jemně zavlál, vznesl prášek, který udeřil do nápisu na stromě. Změnil se rázem na bílý, zatímco temná kůra stromu dodávala jeho jménu onu majestátnost, kterou si Richard právem zasluhoval. Jen málokdo rozplakal Itazuru.

Někdo se opřel o strom a podíval se, jak zbylí opouštějí to místo, kde přišli o svého prvního člena, tušíc, co se zřejmě brzy stane. Na tváři neměla úsměv. Pohlédla do země. Sevřela kůru stromu mezi bledými prsty. Pak ji bezcitně rozdrtila.

Wretch a ostatní putovali přes vyprahlé pustiny, přes zmrzlé řeky, až najednou stanuli znovu před oním východem, skrz který zde před dvěma dny přišli. Wretch se naposledy podíval na hory, kde nyní odpočíval v pokoji duch Richarda, a vydal se kupředu jako první, s mírným pohledem k zemi. Victoria se vydala tiše za ním. Will se naposledy rychle pomodlil směrem k jasnému nebi a vydal se za nimi.

Na střeše vchodu doposud seděl Wrimm a podle všeho spal. Před ním bylo mnoho mrtvol. Victoria se musela chytit za pusu. Ten zápach byl skutečně příšerný. Bestie se rval o poslední kousky čerstvého masa, žvýkaly a mlaskaly nahlas, až to bylo nepříjemné i Wretchovi. Prošli kolem nich, aniž by na sebe upozornili. Bestie je měly silně na háku a rvaly se o poslední zbytky toho čerstvého mladého masa, které jim Wrimm zanechal. Wrimm mírně zvedl hlavu, jakoby se probudil, a nyní se díval dolů. Mírně se pousmál.

Wretch, Will a Victoria vstoupili znovu do toho prapodivného průchodu, obdivovali znovu ony překrásné malby, dokud se nezastavili před ledovou bránou, která jim bránila v průchodu. Za ledem už spatřili ženu, která hladila rukou led a tiše mu šeptala, aby je pustil. Najednou se však objevila za nimi a dala ruku před sebe, ukazujíc jim, aby jí dali propustku. Když pohlédli zpátky, žena nebyla tam, kde před malou chvílí byla. Zarazila se. Počala je počítat. Ukazovala na každého z nich prstem. Potom si sama pro sebe něco počítala. Ukázala jim, že předtím byli čtyři.

"Jeden se nedostal skrz," odpověděl Will za všechny, protože ti dva se počali dívat stranou nebo do země. Žena jen zklamaně přikývla, přepočítala si je a znovu pro sebe na prstech. Zakroutila hlavou, vykročila k bráně a strčila od ní kartu, přejela po dveřích rukou a brána se rozevřela. Objevily se na ní prapodivné světlé ornamenty před celou její délku i šířku, spojovaly se a rozdělovaly se v nemyslitelných částích a budily přitom větší dojem mistrovského díla, než malby na stěnách kolem nich. Brána se sama otevřela a žena dala ruku dolů. Otočila se na ně. Masku měla pevně přitisknutou ke tváři, jako když ji poprvé spatřili.

Přešla k Wretchovi a pohladila ho po tváři. Když se na ni podíval, vypadalo to, že mírně znejistila, hned přešla k Willovi a také ho pohladila po tváři. Victoriu k sobě přitiskla. Potom od nich pomalu odešla, ukázala jim, aby ji následovali, a sama se vydala kupředu. Opustili onu ledovou místnost, však nevešli do prostředí, kde byli předtím. Nýbrž objevili se v jakési tmavé místnosti, kde bylo plno krápníků a houby se změnily na tmavě modré. Cesta byla také jiná, o něco strmější a nebezpečnější. I tak šli těsně za ženou. Wretch se díval kolem sebe, dotkl se černé zdi, na které viděl jakousi tmavě modrou kapalinu, to už ho žena rychle praštila po ruce, oprašujíc mu z ní onu kapalinu. Utřela ji do svého hábitu, pokárala ho prstem a znovu ho praštila po ruce. Když se jí Wretch zeptal, co má za problém, zatahala ho za ucho, jako neposlušné dítě, a pak odešla. Victoria se zasmála, že tohle mu tedy rozhodně patří. Wretch na ni tiše zavrčel, aby raději mlčela. Žena si pomyslně zakryla ústa a zřejmě se tiše smála také.

Vedla je skrz místnost, občas odběhla a ukazovala jim prapodivné nápisy a obrazy pod nimi, aniž by věděli, co se jim snaží říct. Wretche spíše zajímalo, proč je to právě ta žena, kterou viděl předtím; proč se mu předtím zjevila? Proč je nyní doprovází? Co se skrývá pod její maskou?

Šli pořád níž a níž, přestože se cesty občas zdály být vyvýšené, než před malou chvílí, i tak putovali stále hlouběji a hlouběji do samotného nitra země. Tmavě modré houby a prapodivné obrazy jim zářily na cestu a ukazovaly jim, kam mají jít a kam ne. Žena na ně mávala, když se dostala do popředí, aby ji následovali. Ostatní se tiše dívali kolem sebe, především Wretch srovnával tuto místnost a místnost předtím.

Žena pomalými kroky se blížila k temné bráně, která byla prorostlá černými kořeny, které ji pevně svíraly a nepouštěly ji.

Otočila se na ně. Přes tu masku nešlo poznat, na koho se přímo dívá. Avšak dotkla se brány, aniž by se dívala za sebe. Brána se bíle rozzářila, vznikly na ní prapodivné ornamenty a potom se sama pomalu rozevřela, zatímco se země trochu chvěla.

Ukázala jim, aby šli kupředu.

Když prošli okolo ní, dívala se za nimi, dokud jí nezmizeli z dohledu. Sundala si masku jen z půlky a levým okem, okolo kterého byla popálená kůže, se dívala do temnoty, ve které zmizeli.

"Nemysli si, že matka zapomíná na své dítě po smrti... Brání ho právě o to víc," zašeptala tichým hlasem a pohlédla na kartičky, které držela v ruce. Zavřela pomalu oči a zmizela ve tmě, zatímco se její hlas rozezněl po obrovské místnosti. "Dostaňte se ven."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře