Aréna smrti - Kapitola patnáctá

16. říjen 2015 | 07.05 |

Kapitola patnáctá: Démoni prosící o milost

Před pár dny se sotva báli zvednout zbraně nad hlavu, zabíjet bez rozmyšlení a nyní stojí Zjizvení potomci v čele s Mosesem před Vyjednávači, připraveni vybojovat si svou svobodu. Vůdkyně tiše sledovala obrazovku před sebou. Říkala, že dvě skupiny nyní smí projít. Kam zmizely Děti Arény smrti, když všechny zbylé bloky byly zničené a uzavřené? Putovaly do bloku A! A ona to věděla. Přesto však poklidně čekala na rozhodující výsledek posledního bloku. Rozbřesk labutí se vypařil, jako pára nad hrncem.

   "Asi bych měl vzít zpátky, co jsem řekl." zamračil se Giloba a dal kytaru před sebe. "Pokud se vy dostanete do bloku A, s radostí vás pak zabiju. Vaše duše nejdou už spasit. To, co jste udělali Kerberesovi, se neodpouští!"

   "To pořád oplakáváš tu bestii?" zeptal se Moses. "Zmizelo ti snad zrcadlo?"

   Giloba zle zavrčel a zaútočil na něj.

   "Je mi jedno, jak zemřu. Ale tady zdechnout nechci!" zakřičel Kolibřík na protest. Ironií mu byl však osud – sotva to řekl, zastřelil ho jeden z Vyjednávačů, který se šíleně smál, jako maniak. Pomalu klesal k zemi, zatímco se díval na Sasanku, která bojovala proti někomu jinému. Přimhouřil oči, ze kterých mu pomalu stékaly slzy. Zavřel je úplně. "Otče, omlouvám se. Zatáhl jsem do toho mou sestru a sám jsem ji pak zabil během prvního roku. Je vůbec možné, abys mi mohl odpustit? Je smrt vykoupením nebo jenom lhaním a oddalováním pravé viny?"

   Sasanka se zarazila a ohlédla se.

Polekaně sledovala, jak Kolibřík klesá k zemi. "Kolibříku!" zakřičela polekaně.

   "Nekřič mé jméno. Vítr mi ho donese do uší a já budu trpět..." pomyslel si Kolibřík a dopadl na zem. "A to si nepřeji... Zapomeňte na mě. Nikdy jsem se neměl narodit. Prosím, vymažte mě ze své paměti a přežijte." Na obrazovce se objevila jeho tabulka. "Jen jsem si přál zůstat s vámi co nejdéle naživu. Ale všichni jsme věděli, že tady pravděpodobně skončíme..." Slunce zalezlo za mrak a pak na něj zazářily slabé paprsky vylézajícího slunce. "Úsvit... se tímto dnem rozpadá úplně."

   Minerva se otočila za křikem. Zahalení lidé okolo ní stáli na skále, před nimi stál Tugera a usmíval se na ně.

   "Takže... Kdo chce zemřít jako první?" zeptal se vesele. Minerva se zamračila a postavila se před své sestry.

   "Pokud poznáš, kdo z nás je velitel, smíš začít zabíjet." řekla zle.

   "Sestro..." pomyslela si Athéna. "Xania je přece mrtvá. A vůdkyně jsem já. Proč se mu sama vydáváš, jako falešná?"

   Tugera se však rozběhl proti ní. Rychle se na něj podívala a zastavila jeho meč. Vyndal si však bič, ohnal se jím a obmotal jí ho kolem zápěstí. Přitáhl si ji k sobě. Mírně zvedla znuděná víčka.

   "Ty budeš symbolem Arény smrti." řekl klidným hlasem a vzhlédl. "Potřebujeme někoho, na koho svalíme vinu."

   Minerva rázem své dýky, World před sebe hodil bomby, které okamžitě vybouchly, sotva minuly Minervu. Ta vběhla do kouře. Ozývaly se skřípění dýk, které si přejížděly po čepelích navzájem. A pak dvě praskly. Na zem dopadly čepele. Kdo prohrál?

   Tugera stál u Minervy a tiše se díval za ní. I ona se dívala skrz něj a mlčela. Ani jeden se nehýbal. A když se prach z bomb rozešel, Úsvit oslavoval, že vyhrál, neboť Tugera měl v boku dýku Minervy. Ušklíbl se však, popadl její dýku a přesekl jí krk. Polekaně ho sledovala a pomalu klesala k zemi.

   "Minervo!" zakřičela Athéna. To už se Tugera rozbíhal proti ní. Odrazila dýku své sestry a polekaně pohlédla na její bledé tělo, které dopadlo na zem. Oči se jí leskly. A když pohlédla na Tugeru, odrazila jeho meč, který by ji jistě zabil. Odrazila se od něj, přiskočila ke své sestře. Zvedla ji ze země a uskočila před Tugerovým úderem. Vzhlédl a rozběhl se za nimi. "Nezemřeš." zašeptala Athéna. Tohle si marně opakovala sama pro sebe, přestože moc dobře věděla, že to není pravda. Minerva jí mírně stiskla rameno.

   "Žij." zašeptala. Pak ji kousla do ruky a Athéna ji pustila. To už se za Minervou objevil Tugera a vyhnula se mu. Neuvědomila si však, že v ruce drží dýku Minervy. Polekaně se ohlédla. Tugera sledoval bledou ženu pod sebou, která měla nepřítomný výraz. Zapíchl jí dýku do prsou, přímo do srdce. Athéna polekaně otevřela oči. Chytila se za pusu a po tváři se jí rozkutálely slzy.

   "Athéno! Na co čekáš?" zakřičel Zeus zle. "Utíkej!"

   Minul Athénu a proti Tugerovi zaútočil mečem, který měl tvar kříže. Rozmáchl se jím. Tugera se však prohnul a stál na špičkách, aby to vůbec ustál. Poklidně sledoval, jak jeho meč přesekl kapku deště, která se spustila z nebe. Vesele se usmál.

   "Dobrý plán." řekl vesele a chytil jeho tupou část meče. "Ale..." Zvedl ho nad hlavu a namířil ho na Dia. Ten polekaně vzhlédl. "Měl by sis ho příště pořádně promyslet."

   Ozval se výstřel z děla, všem oznámil smrt Minervy. Její pohled na fotce vzbuzoval respekt a strach u diváků, ale i u Sponzorů. Ti postupně odříkávali své pozice, jako sponzoři Rozbřesku labutí. A prohlíželi si zbývající skupiny. Většina si zvolila Uškrcené hady, jenom malé procento hlasovalo pro Zjizvené potomky nebo nějaké Samotáře. Další výstřel děla oznámil smrt Sasanky. Zabil ji nějaký Vyjednávač, ale poměrně drasticky. Doposud v sobě měla zapíchnutý jeho meč. Chladně ho z ní vyndal.

   "Přestože sestra napadla Zeleného..." zašeptala Athéna a vzhlédla. Oči měla potemnělé. "Přestože viděla Háda, jak se pokouší zabít Fialového, a nijak tomu nezabránila, zemřela násilnou smrtí, před kterou nás všechny snažila ochránit. Xaniu roztrhal žralok. Jak mám skončit já, když mé sestry dopadly tak drasticky? Jsem přece krásná, proč se mi má ubližovat?"

   "Tomu se říká ironie osudu. Zemřeš poměrně nechutným způsobem." oznámil jí Tugera.

   "Zmlkni. Proti tobě neprohraji!"

   "Chceš se vsadit?"

   Athéna vzhlédla, pevně stiskla své katany, rozpršelose. Déšť omýval její tvář, skrýval její slzy ze ztrát sester a smýval špínu z jeho meče. Kapky postupně padaly po čepeli dolů a rozdělovaly se na poloviny, sotva přejely po hrotu čepele. Pomalu kráčela kupředu. Země chladla. Déšť vše ochlazoval a hasil žízeň orlů, kteří otevírali zobáky. Měli hlad a žízeň. Spatřili mrtvoly, které se rozhodli hned zlikvidovat, jako dravci. Athéna držela katany u země, kráčela pomalu kupředu, dívala se svému nepříteli přímo do očí. Lidé to sledovali se zatajeným dechem a mlčeli. Vůdkyně seděla v křesle. Pozorovala zlý, temný pohled Athény. Přemýšlela, zda je to proto, že přišla o své sestry, nebo snad z pravdy, že se k nim brzy připojí. Přes dvě velké ztráty kráčela Athéna však s klidným svědomím kupředu, dívajíc se svému nepříteli do očí. I Tugera se pomalu vydal k ní. Kroky dělali malé, vychutnávali si posledníchvilky života. Moc dobře věděli, že posléze jedenz nich zemře. Tugera se však usmíval. Vždycky mu přála Štěstěna a ochraňovala ho. Nemohla ho přece zklamat v tak důležitou chvíli.

   "Přišla jsem o sestry, tak proč stále bojovat?" pomyslela si Athéna a kráčela vpřed ke svému osudu. "Smrt nám byla předurčena všem. Tak proč jsme nemohly zemřít společně, sestry?" Vzpomínka na krev ve vodě v ní vyvolala ještě větší zlost. Stiskla rukojeť katany a namířila ji za chůze na Tugeru. Dívali se navzájem do očí.

   Lidé mlčeli. Zbylé souboje byly dány do ústraní, sledoval se jenom tenhle. Muž v zeleném šátku si prohlížel trestný rejstřík Athény. Ona a její sestry vedly největší drogovou skupinu světa. Celé roky na ně nikdo nemohl přijít, až posléze, roku 2010, je štěstí opustilo a Vláda na ně přišla. Namísto toho, aby je zabili, nechali je, ať trpí společně, ale zabili zbylé lidi. Všechny tři trpěly. Když se jim naskytla možnost, jak se dostat z pekla zvané vězení, hned toho využily k vlastní pomstě a sbíraly lidi, aby se jim to povedlo.

   "Mé sestry jsou mrtvé." řekla zle Athéna a zastavila. "Řekni, jak velký trest si zasluhují ti, co je zabili?"

   "Smrt?" usmál se Tugera.

   "Správně." souhlasila Athéna.

   Plná vzteku zvedla ruku a namířila katanu na Tugerův krk. Pobaveně ji sledoval. "Až Hry smrti skončí, uslyšíte Melodii smrti."

   "Ne... Uslyšíme naši Ukolébavku."

   "Ukolébavku?"

   Neodpověděla. Tiše ho sledovala. Temné oči se dívaly do světlých, které byly spokojené. Ale toužily po krvi. Tugera zvedl bič. Lehce ho natáhl a v druhé ruce ho pevně stiskl.

   "Jak myslíš. Pobavíme se společně. Pak mi ji můžeš zazpívat."

   Athéna si zakryla tvář kapucí. Vzhlédla. "O to strach neměj. Uslyšíš ji dostatečně zřetelně na to, abys zemřel!"

   Před Zjizvené potomky rázem skočil Kerberos a zavyl. Oči mu rudě zářily. Fialový si hned všiml, že hlavy má přišité, stehy byly ještě krásně vidět. Moses se zamračil a dal meč před sebe. Rukou se dotýkal čepele a vyčkával. Giloba vyskočil na Kerberose a věnoval mu krátký pohled. Pak Kerberos skočil na vrcholek skály a zavyl. Giloba poklidně sledoval Mosese, který se mračil. Okolo něj proběhli zbylí Vyjednávači, nezajímali se o něj. Zajímali se o Zjizvené potomky za ním. To mu bylo jedno. Za to, jak vypadá nyní, vděčí právě Gilobovi. Odmítl se podřídit Vůdkyni, tak ho Giloba upoutal na lůžko. Když neplnil rozkazy, nedostával jídlo. A pokud ho dostal, stejně ho nesnědl. Vyhublé prsty svíraly meč. Dva Vyjednávači, oba připraveni očistit duši toho druhého. Souboj mohl začít. Kerberos zle zaštěkal. Než však souboj započne, bude zapotřebí useknout tři hlavy jedné bestii. Toho si byl Moses vědom, jeho oči však sledovaly jenom Gilobu, stejně tak Giloba se mu díval do očí. Kerberos ho mlsně pozoroval a oblízl se.

   Žluté oči bestie z legend sledovaly Mosese, všechny tři hlavy se dívaly na toho, kdo je předtím usekl. Zle zavrčely. Giloba pohladil každou hlavu zvlášť a vzhlédl.

   "Víš, proč tak krásná zvířata, jako Kerberos, Orthos, Echidna nebo Hydra vyhynuli?" zeptal se Giloba. "Protože jim lidé záviděli jejich nesmrtelnost. Připravili je o ni. Postupně úplně všechny. Lidé jsou krutá stvoření. Nedá se jim věřit. Neexistuje budoucnost. K čemu nám je minulost? Důležitá je jenom přítomnost. To, co bude nyní, nikoliv to, co bylo, nebo co bude."

   Moses neodpověděl, dal meč před sebe a vyčkával. Bestie ho sledovala a zle vrčela. Slintala nedočkavostí. Taky měla chuť mu urvat hlavu, stejně jako to on udělal. Giloba byl naprosto klidný. Poté, co mu Vůdkyně oznámila, že Kerberose dokáže zachránit, svůj hněv si nechal na tento den. Protože dnes měl v plánu zničit všechny; Zjizvené potomky a hlavně Mosesa. Krutost, které se snažil vyhýbat, ho naplňovala. Nemohl ji už v sobě udržet. Přestože mu to Vůdkyně řekla dost jasně, rozhodl se, že poruší rozkaz a zabije Mosese.

   "Stejně jako tys prolil krev Kerberosovu," řekl Giloba a zvedl bradu. "stejně tak i on prolije krev Mojžíšovu. Nebude ti to doufám příliš vadit, Mosesi, máš přece jen jeden život, stejně jako on."

   Moses mlčel. Mračil se. Nakonec k němu vzhlédl.

   "Do toho." svolil mu.

   Bílá se konečně vzpamatovala. Přestala křičet, dokonce mohla už i normálně myslet. Šílenství, které do ní Giloba vložil, při svém prvním útoku, ale při jejich druhém setkání, z ní vyprchávalo. Tiše se dívala do nebe. Slyšela rázem zpěv ženy. Vzpomněla si na ženu s temně hnědými vlasy. Byla to její matka, která jí tohle zpívala. Když si vzpomněla na melodii, sama si ji tiše zazpívala. Pak se pousmála. Zavřela oči. Šedý se na ni otočil.

   "Děkuji." zašeptala tiše a otevřela oči, které se jí leskly. "Díky tobě jsem nepropadla Šílenství."

   "Poděkovat bych ti měl já." řekl Šedý. "Díky tobě vím, že ještě musíme bojovat, abychom byli svobodní." Přikývla.

   Šedý vstal a nastavil jí ruku, aby vstala. S radostí ji přijala. Podívali se na ostatní, kteří byli mírně nad nimi. Byli uprostřed, v místě, kde se skála prohlubovala nejvíce. Dobré místo pro skrýš, ale zase byste nic neviděli. Šedý se podíval na druhou stranu.

   "Nějaký nápad?" zeptala se Bílá.

   "Lehce střelený, ale mohl by fungovat."

   "Na strašpytla jsi celkem vynalézavý."

   "Hele!"

   Pohladila ho po hlavě. "To byla poklona." Už zase vypadala normálně. Ale mohla tak vypadat. Byla však skutečně v pořádku? Stejná jako před Gilobovým zásahem na její psychiku, nebo to bylo zase jenom dočasné zklidnění? A je možné, že by se to mohlo opakovat? Co když v ní Giloba šílenství opět probudí?

   "Začni zpívat!" zasmál se Tugera a zaútočil proti Athéně. Ta se mu snadno vyhnula, pak ji následovali zbylí zahalení lidé a s kápěmi na hlavách se všichni rozběhli proti Vyjednávači. Tugera se šíleně zasmál a udeřil mečem do země. "Uvidíme, jak to zvládnete rozděleni!" smál se Tugera vesele, zatímco se půda skutečně rozdělila na dvě části. Athéna přeskočila na tu jeho a hnala se k němu. Vytasil meč a zastavil její katanu. Lehce se podívala za tělem své sestry, které spadlo do propasti. Pak věnovala zlý pohled na Tugeru a ohnala se druhou katanu.

   "Nebudu zpívat praseti, jako jsi ty!" řekla zle Athéna zle, zvedla katanu a sekla jí před sebe. Tugera sice uskočil ale i tak se chytil za jizvu na rameni. Posléze zvedl katanu, Athéna skutečně zuřila. Přísahala si sama sobě, že ho jistě zabije a pomstí tak svou sestru. A Fialového zabije za to, že zabil Xaniu. V hlavě měla jenom pomstu pro své dvě sestry. Jiskry z mečů poletovaly okolo a zářily chvíli na zemi, než úplně vyhasly.

   "Skutečně?" zasmál se Tugera, dal meč před sebe a usekl jí část vlasů. Nevšímala si toho, lehce se otočila a pořezala ho po celé délce ramen. Zle zavrčel, jako vlk a zaútočil sám. Zbylí z Úsvitu spěchali své velitelce na pomoc. Tugera odskočil od Athény a hned musel bojovat proti jiným. Několik z nich však hned zabil tím, že zvedl meč a omylem jim přesekl krční tepny. Podíval se za těly, které spadly na zem, a okamžitě se bránil před Athéniným útokem, která skutečně zuřila. Oči měla jako vzteklého býka, který viděl rudou... rudou krev. Nedala mu šanci odrazit její druhý útok a probodla mu rameno, přímo do nervu. Tugera pohltil výkřik silným sevřením zubů.

   "Nechtěj to zažít." zasyčela Athéna zle na jeho otázku a kopla do něj. Dala na něj nohu a zapíchla katany vedle něj. "Radši se nehýbej, pse... Jinak ti useknu víc, než jen hlavu."

   Tugera ji poklidně sledoval a usmíval se. Na místo toho, aby se pokoušel utéct, stiskl jí břicho. Vzhlédl a oči mu zářily. Ušklíbl se. Rychle dal ruku dolů a zase nahoru. Zpod rukávu mu vyletěla dýka, kterou zapíchl Athéně do břicha. Sledovala ho zlým pohledem. "Nesouhlasím." řekl vesele. Athéna se však zamračila, zvedla katanu a dala ho prudce dolů. Její krev nebyla na zemi jediná. Tiše se dívala na Tugeru, kterého zasáhla katanou do krku. Zavřela oči a pomalu od něj odkročila. Ruka mu povolila, však dýka jí v břiše zůstala. Chytila se za zranění a otočila se na zbylé lidi z Úsvitu. Byla bledá.

   "Je po něm!" zaradovali se všichni, když se po výstřelu z děla na obrazovce objevil obrázek Tugery a posléze se rozpadl. Athéna je tiše sledovala, zatímco pomalu padala na stranu. Náušnice jí zacinkaly, kapuce slezla z hlavy. Nepřála si, aby si toho někdo z nich všiml. Chtěla zemřít sama, stejně jako její sestry. Dopadla na zem, ruce měla roztažené. Podívala se mírně doleva. Vybavily se jí karty jejích sester a po tváři jí stekly slzy. Tugera ležel s přeseknutým krkem na dvě části. Bolest ani necítil, zemřel rychleji, než se mu dostala do mozku. Ani se nestihl bránit. Ani nechtěl. Tugera totiž Athénin poslední útok prokoukl. Z neznámého důvodu však nezastavil její ruku, přestože to bylo možné. Athéna si toho všimla, ale bylo pozdě. Zabila ho a sama nyní umírala. Přimhouřila oči. Konečně se na ni otočili zbylí zahalení. Zavřel oči. Nechtěla, aby se na ni tak soucitně dívali. Když zavolali její jméno, vítr jí rozevlál vlasy na stranu a pak jí postupně klesaly na zkrvavělou tvář. Oči měla zavřené. Zavřela je však už mnohem dříve, před tímhle světem, aby přežila.

   "Athéno!" zvolal nějaký zahalený muž a spěchal k ní, zatímco se ozvala rána z děla a oznámila dalšího mrtvého. Na obrazovce se objevila tvář Athény, klidná a upřímná, bledá a krásná, a pak se rozpadla na malé střípky, které poletovaly směrem k zemi. Před mužem se objevil Vyjednávač, jednou otočkou ho pořezal po celém těle a roztáhl ruce za ní, jako pták, který zrovna přistál. Vzhlédl k dalším obětem, které se k němu hnaly. Přimhouřil oči a rozběhl se proti nim. Muž se podíval na Athénu.

   Ozvala se další rána z děla. Tentokrát se ukázal celý zbytek Úsvitu, všichni muži. Jejich sponzoři je hned opouštěli. Moc na výběr neměli. Vyjednávač to tiše sledoval a pohlédl za sebe. Spatřil, jak na snížené ploše utíkají Bílá s Šedým. Zbavil meč krve a pomalu k nim kráčel, připravený znovu očišťovat duše hříšníků. Vyjednávači nezabíjeli. Pouze vyjednávali s bohem a démony o vaší duši. To oni rozhodovali, zda vaše duše přežije, nebo shnije na zemi. To oni měli právo ukončit váš život. A nikdo se na ně pak nehněval. Měli právo očišťovat duše skrz vaši smrt. Nezabíjeli. Byli to hodní lidé. Pomáhali vám se vykoupit.

   Lidé sledovali televizi. Zbývaly poslední skupiny, mezi kterými byli i Zjizvení potomci. Vůdkyně se hrdě dívala vpřed. Lidé říkali něco v tom smyslu, že letos určitě někdo zvítězí a Vůdkyně to nebude. Věnovala jim krátký pohled a už jíto pak nezajímalo. Vzhlédla nahoru, Vyjednávači, spolu s Gilobou stáli okolo tribun a čekali. Na co? Na rozkaz. Na jaký? Brzy uvidíte. Sledovala Gilobovy temné oči, které byly stejně spokojené, jako ty její.

   "Co chceš s tím udělat, 1998164?" zeptala se Vůdkyně vesele. Při vzpomínce na jejich první setkání, kdy bránil Bílou, se mírně usmála a podepřela si hlavu. Ji samotnou zajímalo, kdo vyhraje. Přejela rukou po obrazovce a poslala Děti Arény smrti zpátky. Neměla ráda podvodníky. Sice se dostali do bloku A, ale neměla na ně čas. Chtěla se ještě bavit. Neměla v úmyslu snimi bojovat. Sama si zvolila vítěze. A povede jej až do konce. Stiskla nějakou tabulku a ta se jí zvětšila. Objevil se jí Mosesův záznam. Usmála se a dotkla se tlačítka: Spustit. Ušklíbla se.

   Moses se ohnal mečem, Kerberos uskočil, Giloba z něj seskočil a vesele se usmál na Mosesa. Moses se zarazil. Na jeho krku zazářilo vytetované číslo 199761. Než stihl cokoliv udělat, pustil meč, padl na kolena a křičel. Číslo mu jasně rudě zářilo. Pálilo ho. Spalovalo mu kůži. Kouř pomalu stoupal nahoru, zatímco ho Giloba poklidně sledoval, jak trpí a kroutí se na zemi před ním. Pohlédl směrem ke kameře.

   Vůdkyně se pravděpodobně nudila, posléze Mosesovu tabulku zrušil a jemu přestalo zářit označení. Bylo to pro něj vysvobození. Sotva vzhlédl, uskočil před Gilobovou kytarou, kterou se ho snažil zabít. Popadl meč a odrazil mu ji stranou.

   "Snaží se nějakou skupinu dostat do popředí tím, že bude mučit ostatní!" pomyslel si Moses a zamračil se. "Doufejte, že to nejste vy!"

   Vůdkyně si vesele projížděla záznamy zbylých lidí. Dotkla se záznamu nějaké blonďaté dívky. Ta stála za Vyjednávačem a už se ho chystala zabít tím, že mu přesekne krk zezadu, ale za skoku se zarazila, vykřikla a díky tomu se Vyjednávač otočil. Vrazil ji svou zbraň do boku, čímž ukončil její život a trápení. Ozval se výstřel z děla. Další tabulka se rychle zobrazila, informovala ostatní, kdo zemřel, a rozpadla se. Vůdkyně se pomalu, ale jistě zbavovala lidí, kteří jí nebyli nijak k užitku, nebo měli málo sponzorů. Peníze se jí tak hrnuly přímo pod nos. Pohlédla na muže v zeleném šátku. Tiše sledoval průběh soubojů. Zjizvení potomci měli od ostatních pokoj. Měli šanci se sejít. Avšak...

   Muž si najel na záznam Fialového a prohlížel si ho. Když se pak podíval na Fialového, který utíkal spolu s Černou a Zeleným pryč, dotkl se tabulky a ušklíbl se. Bylo to vidět na jeho spokojeném výrazu, přestože mu ústa zakrýval šátek.

   "Padni na kolena a pros o život." zasmál se muž tiše.

   Fialovému jeho značka zazářila modře, polekaně se ohlédl a skácel se k zemi. Ležel na zemi v křeči, ale nevydal ani hlásku, přestože bolest byla ukrutná. Lidé to zmateně sledovali a začali si mluvit mezi sebou.

   "Kdo to udělal?" zeptal se jeden a pokračoval. "Proč by si sponzor snažil zabít vlastní lidi? To označení bylo modré! Od Vůdkyně je rudé, tak který šílenec by to udělal?"

   "Pouze ten, který o ně ztratil už zájem." řekla žena s pohledem na muže v šátku.

   "Kdepak." řekl muž vesele, když se na něj podívali i ostatní Sponzoři. "Pozorně se dívejte. Pochopíte, co se skutečně děje."

   Fialový pevně v ruce stiskl dýku od krve, která předtím patřila mrtvole před ním. Pomalu, však zuřivě, ji k sobě přitáhl a cenil přitom zuby, jako vlk. Podíval se kameře přímo do objektivu. Mírně jeho obraz přiblížila. Jeho pohled říkal muži v šátku všechno. Přál mu jenom špinavou a bolestivou smrt. Byl slyšet úšklebek. Pak si Fialový vrazil dýku do krku. Bolest přebyla tu předchozí. Lidé měli zase, co probírat. Muž vstal a poklidně se na něj díval spatra. Po chvilce tabulku Fialového zrušil, čímž jeho označení na krku zmizelo a on si rychle vyrval dýku. Drže se za krk utíkal kupředu.

   "Nejsi maniak, Fialový." pomyslel si. "Díky tomuhle jsem ti zase prodloužil život. Važ si mé štědrosti."

   Giloba se ohlédl za Fialovým, který zuřivě utíkal kupředu. Vzpomněl si na rozkaz Vůdkyně a podíval se na Mosese. Mírně si stiskl náušnici a přimhouřil oči. Odskočil od Mosese.

   "Zabij ho. Vykašli se na Mosesa a zabij Fialového!" řekla Vůdkyně zle. "Když zemře on, pak zemřou všichni!"

   "Rozumím." řekl Giloba, dal kytaru před sebe a Moses mu na ni přímo naběhl. Pak zase stiskl svou náušnici. "Už jsem se s ním pobavil dostatečně, chci opravdový souboj. Vážně ho mohu zabít?"

   Mrtvé ticho mu bylo odpovědí. Vůdkyně se tiše dívala před sebe. Nakonec zavřela oči. "Smíš." svolila mu klidným hlasem. "Očisti jeho duši a vrať se s jeho hlavou."

   Giloba chvíli mlčel, Moses byl na jeho kytaře. Giloba se ušklíbl a šíleně se podíval za utíkajícím Fialovým.

   "Připrav se, kamaráde, že tvá duše bude očištěna a poslána do pekla!" zasmál se Giloba, shodil Mosese k zemi a se šíleností v očích a rozběhl proti Fialovému. On se na něj podíval. Pak se dal na útěk. Utíkat bylo však zbytečné. Giloba měl dostatečně dlouhé nohy, aby se rychle dostal za Fialového. Fialový si vzpomněl, jak na něj Moses zaútočil a před ním předstíral, že ho zabil. Pohlédl na Mosesa.

   "Naznačuješ mi snad, abych ho tady zanechal a utekl?" pomyslel si Fialový a podíval se Gilobovi do očí, zatímco k němu pomalu klesal s kytarou nad hlavou, s pohledem říkajíc jeho jistou smrt. Pobaveně se usmál. Kopl Gilobu do břicha, čímž ho zastavil a odhodil od sebe dostatečně daleko. Bylo mu jedno, zda ho za to Vůdkyně potrestá, nebo mu mozek uškvaří jeho sponzor. Rozběhl se pro Mosese. Zjizvení potomci se konečně ohlédli, když však Zelený chtěl běžet zpátky, zastavila ho Černá. Okolo nich proletěl Vyjednávač a střílel po nich. Rychle se skrčili za kámen, aby je nezasáhl. Vyjednávač vystřelil lano na druhou stranu a přitáhl se rychle k ní. Mířil přímo na Fialového, který utíkal pomoct Mosesovi.

   O zem se opřela obří pistole. Bílá se tiše dívala před sebe, vlasy jí vlály ve větru směrem k východu. Přimhouřila oči. Moses ty své pomalu otevřel. Sledoval Vyjednávače, který už mířil na Fialového, který utíkal k Mosesovi ve snaze mu pomoct, jako on pomohl jim.

   "Zemři!" pomysleli si Vyjednávač a Šedý, který měl opřenou zbraň ozem, zaměřoval Vyjednávače a držel spoušť. Záře pohltila jak Fialového, tak i Vyjednávače, který se oháněl zbraní. Fialový ještě předtím rychle popadl Mosese a zmizeli oba v záři. Lidé mlčeli. Několik kamer prasklo, jiné ztratily signál. Některé stihla Vůdkyně poslat stranou, aby se tomu výbuchu vyhnuli. Výstřel smetl skoro všechno k zemi a zničil skálu. Už nevypadala jako krokodýl. Její tvar nešel ani popsat.

   Giloba to tiše sledoval, otráveně držel svou, opět zničenou, kytaru. Kerberos byl popálený, jedna hlava mu visela jenom tak. Giloba zle zavrčel. Když pak Kerberos, oslepený ještě září, kráčel ke konci skály, zavřel oči. Kerberos zasténal naposledy a skončil v moři. Giloba měl oči zavřené. Vypadal klidně.

   "Stejně..." řekl tiše a vzhlédl. "jsi byl jenom nedokonalá kopie."

   Skupiny, které se tam dostaly předtím, ale nestihly vyjít, protože Hry smrti skončily, byly postupně zabíjeny Vyjednávači. Přibývalo jich tam každou minutou alespoň dva. Všichni šli po Mosesovi. To on znal tajemství všech příšer na tomhle místě. To on mohl přimět orly, aby zaútočili na Vyjednávače. To on všechno věděl, protože byl jedním z Vyjednávačů. Ale bývalý...

   "Pamatujte!" řekl muž za letu k ostatním. "Naším cílem je jenom Moses! Zjizvené potomky a zbylé skupiny nechte na pokoji! Vůdkyně s nimi má jiné plány! Moses je náš cíl!"

   "Rozkaz!" ozvali se zbylí Vyjednávači.

   Fialový utíkal s Mosesem na zádech, zatímco měl oblečení v oblasti pravého ramene roztrhané, jinak se mu nic nestalo, snad jenom vlasy měl rozcuchané. Zbraň se Šedému zmenšila a on mírně klesl. Sice výstřel ustál, ale zbraň ho udeřila do těla, takže měl zřejmě nějaká vnitřní zranění.

   "Jak jsem si myslela." pomyslela si Vůdkyně a usmála se. "Krvavé hry roku 2015 skončí do týdne. Byl to velmi krátký proces, přestože Nováčků bylo spousta. Další hry brzy začnou. Noví vězni jsou už na místech. Bojují o své přežití. Ale nestihnou je dohonit. Budou muset čekat na další Hry smrti."

   Pohlédla svým svůdným pohledem k muži v šátku. Tiše se díval na obrazovku před sebou, zaujatě sledoval, jak Fialový nese Mosesa na rameni a utíká s ním, aby je Vyjednávači nezabili.

   "Vůdkyně..." začal muž. Ona ho však hned umlčela rukou. Podívala se na Gilobu, který stál se zbylými Vyjednávači a vojáky na tribunách. Čekali na rozkaz. Vůdkyně mu věnovala dlouhý, zaujatý pohled. I on se na ni po chvilce podíval. Mohli soutěžit v tom, kdo dřív odvrátí pohled, nebo kdo dřív mrkne. Nakonec tak učinila Vůdkyně a stiskla si náušnici.

   "Gilobo, slyšíš mě?" zeptala se klidným hlasem.

   "Ano." ozval se Giloba, ale v Aréně smrti.

   "Ujisti se, že přežije jenom jedna skupina."

   "O to strach mít nemusíte."

   "A připrav se. Plán brzy započne."

   "Rozkaz."

   Pustil svou náušnici v uchu a sledoval Fialového, který utíkal po skále okolo něj a nesl Mosesa na rameni. Namířil na ně kytaru. Jeho oči mírně zakrývaly pramínky rudých vlasů. Přál si je očistit. Přál si je očistit všechny. Ale neměl dovoleno zabít je všechny. Dal si kytaru na záda a vyskočil. Mířil přímo na Fialového s Mosesem. Měl právo zabít pouze Fialového...

   Udeřil do země, jen tak, tak minul Fialového, který se za ním zmateně díval, když dopadal na zem a pevně držel Mosese. Giloba pomalu odkryl víčka z očí a sledoval ho. Rychlostí blesku si sundal kytaru a namířil mu ji na obličej. Fialový se skutečně polekal. Neměl šanci utéct.

   "Řekni, chceš zahrát před odchodem do pekla?" zeptal se svým klidným hlasem a usmál se. Jeho dřevěný křížek se mírně zahoupal na pohublém krku a dopadl zpátky na bledou hruď. Jeho pohled, rudé vlasy ve spojení s bledou tváří a tmavé oblečení jako smrtka budilo skutečně respekt a strach úplně ve všech. Kdybyste se s ním setkali v noci, taky byste se ho báli. Fialovému stačilo jenom pomyšlení, jak ho dokázal jednou seknout a málem zemřel. Ani netušil, co se tehdy stalo. Bílá to všechno viděla, ale pak jí přeskočila díky Gilobovi a tomu, co viděla. Proto se jí na to nechtěl ptát. "A pokud ano," pokračoval Giloba a mířil na něj kytarou. "ukolébavku nebo něco tvrdšího na poslední rozloučení se světem?"

   Jeho pohled byl vážný. Nežertoval.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře