Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (1. část)

17. říjen 2015 | 07.00 |
4. Kapitola: Svíčka, která tě ochrání

Vypráví se, že kdesi v Severních lesích našeho Světa v chladných pustinách, kde jen jehličnaté stromy a mechy rostly po skalách, lidé lovili a zabíjeli zvířata, aby vůbec mohli přežít na nejnižších potřebách. Zatímco se v centru zemí objevovaly nové a nové věci, na Severu se žil krutý život. Vymysleli si mnoho legend o svých předcích. Lidí žili rozděleni ve kmenech. Každý kmen měl svou vlastní historii, tradice, vyznání. Každý z nich si smrt vykládal jinak. Jiní věřili na Posmrtný život, jiní věřili, že se stanou větrem nebo ptáky, kteří budou střežit nebe, nebo jiní, mezi které patřil i Wrimm, věřili, že se jejich tělo rozpadne na prach, který vdechnou démoni ze země a andělé z nebe, kterým bude nakonec tak špatně, že vyvrhnou všechno, co si shrábli k sobě, zatímco měl Bůh zavřené oči. Buď to vyvrhnou, nebo sami skončí na zemi. Však jen hory samotné znají pravdu; nikdy neviděly tolik vyvržených andělů z nebe, jako onen den, kdy se zrodil Wrimm a pár let na to, když se tam Wrimm vydal sám. Spatřil osoby oděné do bílých plášťů s delšími vlasy s bílými křídly, které jim však pomalu temněly a rozpadaly se. Tehdy přišel Bůh po dlouhé době o rozum a počal ničit své království na nebi, shazoval z něj mnoho andělů, kteří se mu podle něj dostatečně nezavděčili, kuli proti němu pikle a chtěli revoluci. Avšak pokoušejte se zastavit šíleného Boha, který sotva dokáže rozeznat přítele od nepřítele. Jeho oči se zklidnily až onen den, kdy se narodil Wrimm. Den na to už však zase běsnil, svou mocnou rukou zabíjel anděly a shazoval je dolů s poraněnými křídly s otázkou, zda ještě mohou létat, nebo už jsou mrtví. Wrimm našel všechny ty překrásné osoby s bílými vlasy mrtvé. Procházel se kolem nich, ve věku teprve dvanácti let. Neprojevil ani trochu soucitu a rozhlížel se po nich. Sem a tam do nich kopl s menším rozkazem, aby vstali. Chlapec, kterého vychovala spíše příroda než rodiče. Krutý středověk chladného Severu si jen stěží dokážeme představit. Wrimm se rozhlížel kolem sebe důkladně a očima barvy zelenomodré všechno podrobně zkoumal. Vlasy černého odstínu mu padaly do tváře a zakrývaly mu ji tak. To mu však bylo jedno. Vzal klacek a píchnul jím anděla do tváře. Když nereagoval, kopl ho do břicha. Postava v bílém se zaklepala, zakašlala a pomalu k němu vzhlédla. Wrimm do něj kopl znovu. Anděl však nijak nereagoval a sledoval ho prosebnýma očima. Když se mírně pohnul, položil mi Wrimm špinavou nohu na hlavu s rozkazem, aby se raději nehýbal, je-li mu život milý. Anděl mlčel. Oči bez jediného zájmu o život sledovaly chlapce před sebou. Anděl se trochu pousmál, jen matně, ani to nešlo poznat, kdybyste se na něj nezaměřili pořádně. Oči hory se v tu chvíli upíraly jen na ono místo, kde leželo mnoho mrtvol padlých andělů a jeden z nich pomalu umíral, však provokoval tu hloupou lidskou loutku, která se do něj opovážila kopnout a takhle ho zesměšnit. Zradil Boha. Tiskl si ruku k sobě a pevně v ní něco svíral. Skrýval ji pod tělem. Wrimm ho chytil za bílé vlasy a zvedl mu hlavu s pobaveným hlasem a se slovy, zda přišel o jazyk. Anděl mu plivl do tváře. Wrimm ho pustil na zem, aby si jeho plivanec setřel. Anděl však nevstával. Křídla měl položená na zemi. I jeho hlava po chvíli klesla a on zavřel oči. Když se Wrimm chtěl přiblížit, křídlo blíž k němu se zvedlo a ochránilo andělovu tvář před dalším kopancem. Wrimm zmateně zamrkal a pokusil se o to znovu, to už ho však křídlo odsunulo stranou. Bezvládně a slabě po chvíli pokleslo na zem a anděl se mírně přikrčil. Wrimm zmateně zamrkal. Anděl se pokoušel vstát, přestože se jeho tělo celé klepalo, jedno z jeho křídel mělo část peříček černých a vlasů měl také pár odstínu černé. Anděl se na něj podíval a znovu plivl před Wrimma znechucením, že se ho člověk, jako on opovážil dotknout. Wrimm se zamračil. Pohrdavým hlasem se ho tehdy zeptal, zda chce zemřít, jako jeho bratři. Anděl mu věnoval prázdný pohled a pomalu vstal, však hned spadl zpět na zem. Když se chvíli nehýbal, Wrimm se k němu přiblížil. Po krátkém prozkoumání mu bylo jasné, že žádný z padlých andělů nepřežil. Prohlédl si to zesláblé tělo u nohou. Nakonec se rozhodl, jako každý jiný člověk; ucítil soucit a zachoval se lidsky. Vyzdvihl si anděla na ramena, zanadával, jak je těžký, a pomalu ho nesl z hor pryč, zatímco jeho bratři se měnili na černý popel a černá peříčka z jejich křídel poletovala kolem dokola a mizela jako prach ve vzduchu. Wrimm se za sebou neotočil. Nesledoval ono velké dílo, které si vzdálení přihlížející z jeho vesnice vyložili jako dílo démonů, kteří se rozhněvali a toužili zničit tuto zem. Pomalu scházel po strmém kopci dolů. Najednou se anděl pohnul a chytil ho za hlavu. Wrimm ztratil rovnováhu a spadl na zem spolu s andělem na sobě. Hned ho ze sebe sundal a počal na něj křičet, že ho tam měl nechat ležet. Anděl však tiše souhlasil. Když jeho křídlo počalo černat, rychle ho Wrimm popadl za ruce a tahal ho po zemi kupředu. Anděl mu říkal, aby ho okamžitě pustil, ale chlapec ho ignoroval. Když nakonec anděl odnesl k sobě domů, ujistil se, že má všechno potřebné. Anděl mezitím upadl do hlubokého spánku. Svlékl z něj bílou róbu a zarazil se. Sledoval fialový penízek na jeho hrudi, jak slabě zářil. Opatrně se pro to zářivé kolečko natáhl. Nenápadně ho sebral. Anděl na to nijak nezareagoval. Spal tvrdě. Když mu Wrimm ošetřil rány, zůstal u něj přes noc se svíčkou rozsvícenou. Po mnoho dní se anděl nijak nehýbal a jenom spal. Wrimm u něj byl každou chvíli. Netušil proč, ale cítil, že onu tajemnou osobu musí bránit. Ať už měl k tomu jakýkoliv důvod, zachránil ho. Cítil se tedy zodpovědný za jeho následující stav. Bude to záležet jen na něm, zda anděl přežije, či nikoliv. A přesto ho chvíli co chvíli pohlcovala ona lidská touha, která mu tiše šeptala a radila, aby anděla zabil, okradl a zbavil se těla. Ale copak mohl okrást bytost z nebe? Po mnoha dnech, kdy sotva zamhouřil oči a něco spolkl, ho však mozek naváděl k nejrůznějším věcem a vězte, že ty věci nebyly ani trochu hezké. Temnota ho nenápadně pohlcovala, šeptala mu do ucha nehezká slova a naváděla ho k činům, které si on sám jen stěží dokázal představit. Měl zhřešit, měl zabíjet boží bytost a koupat se v její krvi. Měl se z něj stát zloděj a vrah. Avšak to si Wrimm nemohl připustit. Snažil se těchto myšlenek zbavit co nejdříve. Jenomže lidskému mozku neporučíte, pokud nemáte dostatečně silné srdce. A Wrimmovo srdce bylo pokřivené, protože si to tak Bůh přál. Záměrně rozhodl, že to bude právě Wrimm, kdo si k sobě anděla vezme, kdo se o něj bude starat, a taky, že to bude právě on, kdo ho také zabije. Anděl pořád spal. Neprokazoval už jediné známky života. Nebude to přece velký hřích, když bodne mrtvou osobu, že? Zvedl lesknoucí se nůž ze stolu a namířil jej na anděla. Zdvihl ruku a připraven ho zabít, rozmáchnul se jí, však najednou bledá ruka vyletěla vzhůru a zastavila tu jeho, mírně mu ji zkroutila a Wrimm pustil nůž na zem kvůli bolesti v zápěstí. Anděl pomalu otevřel tmavě modré oči a pomalu se jimi podíval na mladíka, který se ho před malou chvílí pokoušel zabít. Oslovil ho jménem, a to Wrimma polekalo. Ptal se ho, kde bral právo rozhodovat o životě druhých. Wrimm byl tak vystrašený, že nemohl odpovědět. Anděl najednou prudce vstal, jeho ruka se mihla prostorem, jako nějaká dýka, a skutečně jako ostří dýky se dostala pod Wrimmovu pokožku. Wrimm jen zmateně vykulil oči, zatímco mu zranění začalo krvácet. Andělovy oči potemněly. Vyndal z něj lhostejně ruku, odhazujíc ho stranou. Anděl si spravil róbu a upravil se v odrazu zrcadla. Přejel si rukou po tváři a zarazil se. Olízl si ji, aby ji očistil od Wrimmovy krve. Uslyšel však jakýsi zvuk. Ohlédl se. Rychle odrazil Wrimmovu ruku stranou. Nic neřekl. Jen chlapce tiše sledoval, jak se snaží bojovat. To už však Wrimm zabodl nůž do jeho krku, což anděla překvapilo. A než stačil zvednout druhou ruku na obranu, Wrimm mu zapíchl nůž hluboko do srdce. Protože chodil lovit už od útlého věku, představil si anděla, jako nějakou splašenou zvěř. V tu chvíli se nebe rozzuřilo, spustilo kroupy a obrovský déšť. Bůh vycítil, že všichni jeho zrádci byli zabiti, ale jeden nezemřel jeho rukou, nýbrž rukou nějakého podlého člověka, ze kterého se stal hříšník. Wrimm po chvíli tiše stál nad mrtvolou anděla, který spadl na zem a ruce měl roztažené, pohled měl nepřítomný, ale vypadalo to, že sleduje nebe. Snad prosil Boha o odpuštění předtím, než zemřel. Wrimm pustil nůž na zem a sám sebe se polekaně ptal, co to doopravdy udělal. Jeho křik se spojil s hromadou blesků. Vyběhl z opuštěného domu, zanechávaje mrtvého anděla na zemi, však v ruce pevně svíral to, co mu sebral. To, co andělovi bylo nejdražší. Bylo to pro něj cennější, než jeho vlastní život. Proto zemřel. Nebyl schopný ho ochránit do konce. A přitom to byl jen malý fialový penízek, který před lety sebral ze země, protože ho zaujal. Wrimm utíkal do rozbouřeného dne, kde ho ani příroda neviděla ráda. Snad samotné kořeny se ho snažily zastavit a zahubit, aby tak uklidnily Boha. Mladík utíkal kupředu a neohlížel se za blesky, které se ho pokoušely zabít. Několik let se mu dařilo utíkat před smrtícími blesky, které za ním Bůh posílal, aby už konečně zemřel. Vyrostl ve statného muže. A s fialovým penízkem na krku utíkal před Bohovým hněvem, nedívaje se více za sebou na toho anděla, jehož mrtvola ho pronásledovala ve snech noc co noc. Kdykoliv se dostal do vesnice, lidé ho vyháněli a házeli po něm kameny, křičeli za ním, že je vrah. Netušili, co udělal, však statné Wrimmovo tělo z něj udělalo vraha jen z pohledu. Bůh se mu tak sám mstil za to, že jednal tehdy na vlastní pěst. Wrimm už nevěděl, kam by měl jít. Všechny vesnice ho odmítaly a města na něj vypsaly odměnu. Mrtvý nebo živý, doneste nám jeho hlavu, abychom se jí mohli chlubit a strašit tak ostatní. Když jsem si to tehdy přečetla, jen jsem se nad tím pousmála, ale nemohu Vás ovlivňovat. Když jsem kolem něj jednou prošla, temná aura kolem něj byla cítit už na míle daleko. Bohovi utíkal přibližně tři roky. Potom ho Boží oči našly a Boží ruka konečně zasáhla. Tehdy se spustila obří bouře, která neznala konce. Mnoho lesů bylo zničeno, povodně zaplavily celé země, ale Wrimm pořád utíkal Bohovu dosahu. Bůh zuřil. Bůh zuřil, jako nikdy předtím. Onen lidský červ že se proti němu bouří? Jak si to vůbec může dovolit? Slyšela jsem, že ten den nebyla bouřka nikdy více tak zuřivá. Ten den se nebe snad dostalo na zem samotnou a ničilo ji přímo na Bohův rozkaz. Wrimm utíkal skrz poslední les, který zůstal Božím hněvem nedotčený. Za ním padaly stromy. Země se chvěla. Nebe skutečně padalo k zemi. Kroupy pálily proti Wrimmovi, jako nějaké střely z pušek. A blesky za ním poletovaly, jako šípy. Jen jeden z nich ho zasáhl, zapálil jeho oblečení a tělo. Wrimm tehdy křičel tak hlasitě, že se jeho hlas postupně vytrácel v jakémsi pištění. Blesk mu sežehl oblečení. Černé vlasy na sobě nesly jasný šedý pruh. Na jeho těle však zanechal své stopy. V tu chvíli se Wrimm, jako osoba samotná, rozpadl na prach, na zem dopadl jen fialový penízek. Ten však padal po celou tu dobu, zatímco Wrimm už bojoval v Ráji smrti a stanul před Bohem, držíc ho pod krkem s výhružkou, že pokud ho nenechá ho zabít, zkroutí mu krk na opačnou stranu, aby trpěl navěky. Bůh o jeho návrhu popřemýšlel a nakonec mu navrhl svou vlastní alternativu; jak udržet jeho sílu pod kontrolou a získat další loutku; navrhl mu, aby se stal rozhodčím. A tehdy se zrodil rozhodčí Wrimm.

Nyní, ten, jenž zabil anděla před mnoha staletími a stal se z něj hříšník, kterého Bůh chtěl okamžitě zabít, leč mu utíkal po mnoho let, seděl Wrimm na střeše zničeného domu, zatímco se kolem něj roztahovala mlha, obklopovala ho kolem dokola a pohlcovala ho. Mírně zvedl hlavu a zahleděl se do husté mlhy před sebou. Vstal. Byl svalnatý. Vítr mu zavlál do rudého roztrhaného pláště. Slyšel něčí hlasy. Zelenomodré oko se zadívalo stranou. Dívalo se od mlhy a snad vidělo skrz ni, ale nedaleko od něj se pohybovalo několik siluet postav. Mírně přimhouřil oči. Pleť měl lehce opálenou. Pevně sevřel ruce v pěst. Aniž by na chvíli čekal, seskočil ze střechy a udeřil levou rukou o zem, druhá ruka mu zůstala skrytá v mlze. Vstal a podíval se před sebe. Mnoho lidí se na něj zmateně otočilo a rozklepalo se, tiše si šeptalo jeho jméno a někteří začali křičet a pobíhat sem a tam. Zbylí se je snažili zastavit, ale Wrimm byl rychlejší. Jedním úderem levé ruky do krku jim zamezil, aby se mohli kdy pohnout více. Nyní, když se dostal na světlo, lidé před ním ztuhli a báli se ho. Pod rudým roztrhaným pláštěm nebyla žádná košile, přes tělo se mu táhla dlouhá hluboká jizva pravděpodobně od meče, neměl boty a na jeho tváři byla ona známá grimasa, která je všechny děsila. Nohy podrážděné od ostrých kamínků však nekrvácely. Už si zřejmě zvykly na tu bolest, nebo do nich krev už pravděpodobně neproudila. Černé vlasy a stříbrný pruh přes ně, jako odkaz na jeho troufalost a hřích, který kdysi spáchal. Bůh ho potrestal, to bylo pochopitelné, když ještě žil. Oděn do rudého pláště, který mu poletoval ze strany na stranu a ladně mu objímal svalnaté tělo, hnědé kalhoty s prapodivnými střapci na koncích obepínaly onoho muže, ze kterého šel strach už na míle daleko. Kdo by přehlédl takovou obří horu? Prapodivné tetování černé barvy se mu táhlo přes pravou ruku a mizelo pod jeho pláštěm. Mohu tvrdit, že kdybyste ho potkali v noci, měsíční svit by způsobil, že by Vaše oči viděly ono tetování ještě jasněji. Oko naprosto klidné dívalo se na ty lidi před sebou, kteří se opovážili vyrušit ho z tichého rozjímání, což se stává jen málokdy. Pomalu k nim kráčel, nic neříkal a své levé oko držel pevně zavřené. Lidé před ním ustupovali, měli strach z té velké hory před nimi.

Wrimm najednou promluvil; ptal se jich, kdo chce začít, jako první. Lidé vykulili oči, otevřeli ústa dokořán a mlčeli. Jen chvíli. Potom se hlasitě rozesmáli, až je břicha bolela a z očí jim tekly slzy. Wrimm je tiše sledoval. Mírně pohlédl do země. Zavřel své oko. Když ho potom znovu otevřel, slunce pomalu zapadlo. Lehce zazářilo, stejně tak jeho tetování se rozzářilo. Otevřel i druhé oko a Bůh slyšel nespočet křiků lidí, kteří litovali svého rozhodnutí; jít proti Wrimmovi ke sklonku dne. Pokoušeli se utéct. To už je však jejich vlastní zbraně zabíjely, ruce jim mlátily do zad a do krků, aby jim zlomily všechny kosti. Lidé postupně popadali na zem. Ani jeden z nich nebyl schopný opustit mlhu, která pohlcovala zničenou vesnici kolem dokola. Mlha si nechala jejich oběti. Bestie k sobě přivolala, aby se pořádně najedly. Nepohrdly čerstvým masem, zatímco se Wrimm znovu usadil na střechu rozbitého domu a zavřel poklidně oči, zatímco se mu z levého valily slzy. Tiše zanadával. Setřel si slzy hřbetem ruky a zlehka zavrčel, protože ho oko rozbolelo víc.

Nemma poklidně zavřela knihu. Začalo pršet. Seděla na střeše ještě nerozbitého domu. Vzhlédla klidnýma očima před sebe. Sledovala ty hlupáky, kteří vylezli nahoru až k ní, aby ji dráždili a ptali se jí na souboj o vlastní život. Nemma si tiše povzdychla. Chladným hlasem poznamenala, že tady nic soudit nemusí, vstala a vzhlédla k nim. Vyzvala je, aby zaútočili první. Za jasné noci padali k zemi muži a ženy, zatímco jim Nemma přikazovala, aby se k ní vrátili, až zesílí. Déšť způsobil, že se jí špatně hýbalo, ale i tak její údery byly bezchybné a přesné. Oči chladné, jako led, dívaly se dolů na ty ubožáky, kteří před ní utíkali. Nezabila je.

Itazura se zlehounka ohlédla a sledovala mnoho lidí, kteří kolem ní během krátké chvíle utvořili kruh a obklíčili ji. Mírně se ušklíbla. Zakryla si ústa a ptala se jich, zda si chtějí zahrát Hru. To už jeden z nich zavelel k útoku. Itazura si jen pomyslela, že je napadlo zaútočit společně místo jednoho.  Oči jí potemněly. Když muži k ní klesali z vysokých skoků, obklopil je rázem fialový prášek. Potom byly slyšet výkřiky a Itazura se pobaveně smála, zatímco se oháněla dýkou ze strany na stranu. Z potěšení skoro slintala a ptala se na víc.

Polonius své nepřátele chytal do sítí a hned proti nim vysílal své bestie. Moc dobře věděli, že se Hra chýlí ke konci, a ani jeden z nich si nemohl dovolit před Bohem vypadat jako slabý hlupák. Polonius chytil jednu ženu jen za nohu, přitáhl k sobě a žena zakřičela, když se jí jen dotkl. Zvedl ruku a tak samo se zvedla i noha ženy, která křičela a prosila ho, aby přestal. Polonius ji však sledoval okem bez citu. Přesto se pobaveně ušklíbl a vzhlédl, vytáhl ženu před sebe a použil ji jako štít před kopancem jistého muže. Ten si za hořkého deště uvědomil, že kopl ženu do boku příliš silně. Polonius se ušklíbl a hned na to kolem něj proskočily bestie, které se vrhly na muže a začaly ho požírat zaživa.

Silkon se opíral o dům a bez zájmu měl zavřené oči, přestože před ním bylo také velké množství účastníků. Posílal je pryč, že nyní nemá zájem s nimi bojovat. Okolo něj prošla jakási pobledlá osoba. Tiše se za ní díval a nakonec se ušklíbl. Křupl si v jednotlivých prstech a strhl ze sebe svůj řetěz, který líbezně zacinkal, stejně tak rolnička se rozcinkala. Vyzval je všechny najednou, aby měl co nejvíce zábavy. A křik lidí se znovu rozezněl po rozpadlé místnosti.

A zatímco se v rozpadlé vesnici, v další úrovni, bojovalo plným proudem, Wretch, Will a Victoria teprve utíkali skrz temnou chodbu, kde jim sem a tam zazářila tmavě modrá barva, aby viděli na cestu. Stěny se začaly pohybovat. Jako by je chtěly v sobě udržet a stlačit co nejvíce. To jim však nebránilo, aby utíkali co nejrychleji pryč. Wretch se díval kolem sebe hledaje nějaký pomyslný východ.

Potom v dálce před nimi spatřili v naprosté temnotě světlo, které se pořád zmenšovalo. To už Victoria na ty dva zakřičela, aby si pospíšili, a sama je předběhla. Stěny svůj pohyb taky rázem zrychlily. Chtěly je snad zastavit před tím, co by na ně čekalo na konci jejich cesty. Věděly, že rozhodčí to začali brát vážně. Obětí přibývalo. Nemohli si dovolit propustit tak velký počet, jako to udělali doposud. Nemohli zklamat Boha, spíše nemohli neuposlechnout jeho rozkaz. Byl to přece on sám, kdo jim dal jejich současnou pozici a moc. Jak by to asi vypadalo, kdyby ho neuposlechli?

Když konečně vyběhli ven do prudkého světla, vystřídal je šok. Nejenže na nebi nebylo slunce a to prapodivné světlo byla jen nějaká iluze, ale mohli přihlížet nespočtu mrtvol, které ležely na zemi v těch nejnehezčích polohách, v rozkládajícím se stavu, nebo zaživa požíráni bestiemi. Wretch cítil, že se mu žaludek scvrkl, jako když poprvé uviděl mnoho koster a cítil ten odporný zápach mrtvol. A nyní to tu bylo zase. To, co zažil, když se probudilo, bylo zpět.

Wrimm už po delší dobu seděl znuděně na střeše, podpíral si hlavu. Usnul. Div nezačal chrápat. Jeho tetování zářilo ještě víc, když na něj dopadal měsíční paprsek. Přes opuštěnou vesnici se ozývaly výkřiky. Bylo nyní jasné Wretchovi i ostatním, že rozhodčí neztrácejí čas ani v noci. Přestože měli předtím čas se prospat alespoň přes noc, ovšem pomalu se blížili do poloviny této prapodivné soutěže. Bylo tedy více než jasné, že to berou vážněji. A to Wretche trochu trápilo. Co když tady skončí? A navíc s Wrimmem ještě nebojovali. A nyní stojí před ním. Okolo nich je hromada mrtvol. Nikdo nezískal jeho kartu. Pokud se skrz něj nedostanou, nebudou moci bojovat dál. A navíc nemají moc na vybranou. Wrimm rozhodně nevypadal, že by byl ochotný je pustit a nechat je jít třeba za Silkonem. Sotva otevřel oko, Victoria netušila proč, ale ucítila klidný pocit, jakoby to byl snad přítel, jakoby to oko patřilo jednomu z nich. Působilo tak klidně a přátelsky, že ji to až děsilo, když si uvědomila, že proti němu musí bojovat. Pevně stiskla své kopí a vytáhla ho. Stejně tak Will a Wretch se připravili na krutý boj s ním. Jaká je vůbec jejich naděje na přežití? Wrimm na ně zaměřil své oko, které je uklidňovalo a děsilo zároveň. Nesměli polevit. Věděli, že je nenechá projít, dokud ho neporazí. Ale s pohledem na tolik mrtvol kolem nich jejich síla jakoby se vytrácela. Wrimm se díval především na Wretche. Rozesmál se. Výrazem ve tváři se ho ptal, zda ho chce tím párátkem do zubů propíchnout. Dobíral si ho. Wretch trochu vycenil zuby. Kupodivu mu však odpověděl stejným pohledem, že chce. Udeřil blesk. Wrimmovi oko mírně zazářilo radostí. Byl potěšen touto odpovědí.

Victoria na něj namířila své kopí. Wretch se jí zeptal, co to dělá. S poznámkou, že ho hned sestřelí, zaujala Victoria stejnou pozici, jako Wretch předtím, když sestřelil Richarda. Když si na to vzpomněl, mírně posmutněl. Uklidnila ho, že rozhodně nemine. Will ji tiše sledoval a poznamenal, že je hloupá žena. Victoria se nad jeho poznámkou jen ušklíbla a hodila kopí, jako šipku. Wrimm ho tiše sledoval. Grimasa na tváři se mu jenom zvětšila. Když už se čepel kopí k němu blížila, Victoria se zamračila. Wrimm se ohnal rukou a kopí přelomil na dvě poloviny. V očích měl otázku, zda chce porušit pravidla, přestože hru on sám ještě nezačal. Victoria na něj zakřičela to, co si o něm myslela. Will a Wretch na ni jen tiše hleděli. Sebrala Wretchův meč a rozběhla se proti Wrimmovi, přestože za ní Wretch křičel, aby toho nechala. Wrimm se ušklíbl ještě více, rozesmál a seskočil ze střechy, házejíc proti ní zbytky z jejího kopí. Victoria je lehce odrazila stranou a ohnala se mečem před sebe.

Wrimm se rozesmál, že ho skutečně zaujala, avšak hned chytil meč do holé ruky a tím Victoriu zarazil. Přitáhl si jí k sobě, šeptajíc jí svou otázku; jak chceš zemřít? Victoria se musela chytit za pusu a odsunula ho od sebe. Dopadla na zem a pořád se držela za pusu, pomalu rudla z nedostatku vzduchu. Wretch se jí zeptal, co se stalo. Victoria chvíli zápasila se zavřenou pusou, však najednou se rozesmála, jako maniak, válela se po zemi, kopala nohami kolem sebe a nemohla se přestat smát a plakat. Will se jí zeptal, zda ji pohltilo šílenství. Wretch se Wrimma zeptal, co jí udělal.

Wrimm k němu hodil jeho meč a stiskl ruce v pěst. Zvedl hlavu, aby se na ně díval spatra, ale to nebylo třeba; vždyť byl dvakrát tak vyšší, než oni, proboha! Wretch se zamračil. Zeptal se ho znovu, trochu rozzuřenějším hlasem. Wrimm se ušklíbl více, div mu zuby nevypadaly, a rudé dásně je jen stěží držely pohromadě v ústech.

"Co bych jí měl udělat?" zazněl jakýsi hlas, avšak... neskutečně pisklavý, jakoby mluvil někdo, kdo se právě nadýchal příliš mnoho helia, nebo kdyby někdo pištěl, jako myš. Wretch vykulil oči, ale hned na to se chytil za pusu, snažíc se nezasmát se jako maniak, ale moc k tomu nechybělo. Will nečekal a rozesmál, zatímco Victoria kopala nohami ve vzduchu ještě víc, smála se hlasitěji a prosila, aby přestal mluvit, jinak zešílí úplně. Wrimm je tiše sledoval a pomalu zamrkal pravým okem.

Wretch se musel kousnout do prstu, ale onen hlas se ozval znovu:

"Čemu se smějete, vy lidští červi?"

A to už nevydržel ani on, rozesmál se a chytil se za břicho, prosíc ho, aby skutečně přestal.

Wrimm se zamračil a zle na ně zavrčel svým pisklavým hlasem, co jim vadí na jeho dokonalém hlase. To je rozesmálo všechny tři. Wrimm se zamračil, však sledoval Wretche z nich nejvíce. Tiskl ruce v pěst. Okolo něj pomalu vznikala temná aura.

Nemma se jen poklidně otočila za sebe. Očima bez zájmu sledovala malé náměstí, kde stál Wrimm a zuřil. Poznamenala, že ti, co se mu smějí, jsou vážně idioti, a hned na to kopla blížící se ženu do tváře, aby ji srazila ze střechy. Všichni zbylí rozhodčí poznali, že si někdo znovu vystřelil z Wrimma a zakroutili nad tím jen hlavou.

"Ti lidé se nezmění," povzdychl si Silkon.

Wrimm hlasitě zařval, však byl to spíše pískot, takže to ty tři dostalo do kolen a oni se nemohli přestat smát. Měli by ho však začít brát vážně. Všichni z rozhodčích najednou přestali útočit a vzdálili se, co nejdále od místa, kde stál Wrimm, ohlížeje se přes rameno. Soutěžící se za nimi jen zmateně dívali a pak se radovali, že je donutili k ústupu. Avšak Nemma, Itazura, Silkon a Polonius moc dobře věděli, proč od nich najednou počali utíkat. Jejich pohledy byly stejné. Doposud si pamatovali to, co se stalo, když zůstali na místě. Tohle místo bylo pozůstatkem jednoho z nejhorších bojů; boje Wrimma a někoho, kdo se mu vysmál. Itazura jen tiše zavřela oči a ušklíbla se, že zase budou muset uklízet předčasně po Wrimmově běsnění.

Will jako první překonal onen nekončící smích z Wrimmova prapodivného hlasu, však hned na to musel uhnout před jeho pěstí, jinak by jistě zemřel. Popadl ty dva šílence, kteří se doposud smáli. Radil jim, aby se okamžitě přestali smát, to už po nich Wrimm hodil obří kámen, kterému se Will vyhnul na poslední chvíli. Musel ty dva pořádně praštit do hlavy a pak je oba stáhl za roh, aby uhnuli před dalším vrženým kamenem. Když Wrimm zakřičel, že ty lidské červy zabije, měl Will blízko k dalšímu smíchu, ale pro své vlastní dobro si zacpal ústa. Wrimm počal nadávat. Will musel zacpat těm dvěma ústa, jinak by je našel, aniž by se musel nějak příliš snažit. Jen hlupák by neslyšel tak šílené smíchy. A jen hluchý by se nesmál Wrimmově hlasu. Wrimm vztekle zavrčel, jako nějaká sekačka, a šel k tomu místu, odkud vycházely ty otřesné smíchy. Udeřil do rohu budovy, která se pomalu rozpadala, a Will se jen opatrně podíval za tím zvukem, který ho opravdu děsil. Wrimmovo oko jasně zářilo do tmy. Will vykřikl, popadl ty dva a utíkal s nimi co nejrychleji pryč. Wrimm je sledoval, jak prchají, mírně si promnul krk, zakroutil hlavou do stran a chvíli je pozoroval, jak utíkají. Potom se rozběhl za nimi. A každým krokem zrychloval. Nebyl to běh, byly to spíše skoky, stále delší a delší.

Sotva se však Will otočil, spatřil mohutnou pěst Wrimma, který se šklebil ještě víc, než předtím. Wretch a Victoria se stihli jen otočit, aby viděli, jak Wrimm bez jediného problému udeřil s Willem o zem, jakoby nevážil ani gram. To jim otevřelo oči a ústa dokořán. Nyní už měli jistotu, že se tomuhle člověku více nezasmějí. Pokud nepromluví pochopitelně. I tak o tom budou krátkou chvíli přemýšlet.

Země napraskla pod tou silnou ránou.

Wrimm vzhlédl tím překrásným okem, které bych nejraději chtěla vyškrábat a vzít si ho s sebou. Tak překrásné bylo. Sledoval jím ty dva, kteří jen zírali na Willa, jehož hlavu hravě svíral v jedné ze svých mohutných dlaní. Tou druhou sevřel kámen tak silně, až praskl. Ani jeden z nich se nehýbal. Wrimm se ušklíbl. Zeptal se jich, zda jsou připraveni. A to byla chyba. Oba si hned zacpali ústa, protože jeho hlas je nutil se začít okamžitě smát. Wrimm přimhouřil oko a vstal, kráčeje k nim. Ti dva si drželi ústa, jak nejvíce mohli, a couvali od něj co nejdále. Sotva však Wrimm pomalu otevřel druhé oko, zmateně zamrkali. Wrimm je chvíli sledoval oběma očima a mlčel. Potom mu levé oko rázem začalo slzet samo od sebe. Proč brečel? V tu chvíli Wrimm bolestivě zakřičel, zakryl si levé podrážděné oko a naříkal, pobíhal kolem dokola, dokud nevrazil do domu, který se hned zbořil, avšak kameny popadaly vedle Wrimma pravděpodobně z respektu z jeho síly. Wretch a Victoria jen přemýšleli, co se mu mohlo stát. Wrimm si promnul slzící oko a otočil se na své nepřátele. Vyzval je, aby zaútočili. Ti dva jen zírali na muže, který před malou chvílí ječel a brečel, jako malé dítě, aniž by jim došlo proč.

Nemma se zastavila jako první v utíkání a otočila se. Sledovala rozpadlou vesnici. Zavřela poklidně oči. Se slovy, že se brzy rozpadne celá, a že ona ji nebude znovu opravovat, se posadila na zem, upravila si tmavě zelené šaty a podepřela si znuděně hlavu. Sotva se k ní však dostala světelná koule a ukázala jí, kdo bojuje s Wrimmem, její oči zpozorněly. Mírně je přimhouřila. Sama sebe se tiše zeptala, co tam zatraceně dělá. Postupně se i zbylí rozhodčí vraceli a sledovali Nemmu, která už měla všechno připravené. Světelné koule byly rozmístěné po celé rozpadlé vesnici a dávaly jí tak obraz ze všech stran a úhlů, které potřebovala. Když už se Polonius chtěl ptát, kdo způsobil ten zmaten, spolkl svou otázku se zavrčením, sotva spatřil ty tři osoby, které ho tak potupně porazily. Stiskl ruce v pěst, na což mu Itazura přikázala, aby se uklidnil a nezmatkoval, jinak vběhne Wrimmovi přímo na pěst. Polonius přikývl. Silkon si přeložil ruce na hrudi a sledoval obrazovku, na které byli oni tři bláhoví lidé, kteří rozzuřili Wrimma. Ušklíbl se. Pobaveně poznamenal, že pokud se jednomu z nich nějakým způsobem povede vyváznout jako živá osoba, rád by se s nimi seznámil o trochu více. Nemma se na něj jen okem podívala na chvíli, potom se zase věnovala obrazovce a především Wretchovi.

Itazura poznamenala, že Wrimm docela dost zuří. Polonius jen dodal, že by se nedivil, kdyby je zabil všechny. Vždyť ho tím smíchem přece uráží.

Wrimm se vzteklým hlasem zeptal, zda jsou oba nahluchlí. Victoria a Wretch ho slyšeli moc dobře, ale jak mohli zaútočit, aniž by pak neohrozili Willův život? Chvíli bylo ticho, jen vítr pronikl skrz zničenou vesnici, na což se Wrimm pobaveně zasmál, rozběhl se proti nim, aby jim dokázal, že je může tak snadno shodit na zem, jako Willa. Wretch si pomyslel, že nyní by se celkem hodil Richard, co se zbraní týče. Rychle uskočil spolu s Victoriou na stranu a nechali Wrimma, aby svou mohutnou pěst zaryl do země. Wretch si mezitím všiml několika světelných koulí. Tiše zasyčel. Proč je sledují, když tady skoro nikdo není? Zarazil se. Sotva si to pomysle, přiběhlo mnoho lidí. Podle všeho už bojovali předtím, ale rozhodčí se najednou stáhli nebo jim nevěnoval dostatečnou pozornost. Rozhodli se tedy vyzvat samotného Wrimma, zatímco na něj vrčeli a čekali, až se konečně zvedne. Wrimm se na ně podíval pravým okem a ušklíbl se více, až mu i zarudlé dásně šly překrásně vidět.

Will pomalu zvedl hlavu.

Wrimm najednou ztratil zájem o Victoriu a Wretche, místo toho se jedním skokem dostal skoro ke všem těm novým přírůstkům v jeho hře, za které byl podle šíleného pohledu neskutečně rád. Jeho tetování jasně zářilo za měsíčního svitu, stejně tak prapodivný pruh přes černé vlasy, které mu dával spolu se zářivým okem strašidelný vzhled.

Světelné koule se rozmístily tak, aby nebyly díky své záři vidět.

Wretch a Victoria polekaně sledovali křičící lidi. Wrimm kolem nich ladně tančil. Když k nim byl otočený zády, lidé křičeli nejvíce, hned na to byli umlčeni. V tu chvíli, když od nich Wrimm utíkal pryč, spatřili Will, Wretch a Victoria to, čeho se na něm lidé nejvíce báli. Jeho odhalená záda. Překrásné tetování nyní stříbrně zářilo, táhlo se mu po celé ruce a zbytek býval většinou skryt za rudým roztrhaným pláštěm. Avšak jakýkoliv prudký pohyb ho odkryl. Nyní jich Wrimm dělal příliš. To tetování na zádech bylo fascinující, ale děsivé zároveň. Lidé jím byli uchváceni nejdříve, ale potom se jim vlastní zaujetí změnilo na strach a krev jim tuhla v žilách.

Wrimm neprokazoval ani špetku slabosti či slitování; to, co si Bůh přál nejvíce. Nechť se Nejvyšší koupe ve vaně naplněné krví hříšných lidí, tudíž lidí všech, aby měl co největší potěšení.

Ani ne do pěti minut z několika stovek duší, bojující o svobodu, nezbyl nikdo, pouze tři duše, které na chvíli opustil a nyní k nim kráčel, zatímco po jeho těle stékala krev druhých. Wretch, Will a Victoria mlčeli, nehýbali se, jen tiše zírali před sebe zděšením ze scény, kterou právě nyní spatřili. Wrimm je jednoduše všechny pozabíjel. Sebral jim jejich vlastní zbraně a zabil je. Udeřil je do hlavních míst nebo jim stiskl orgány skoro v ruce skrz kůži. Jakkoliv je zabil, byl to krutý způsob. Avšak nedivme se mu; život k němu byl krutý dost, takže si našel způsob, jak to ostatním oplatit.

Přistoupil k Wretchovi, tázajíc se ho:

"Jak si přeješ zdechnout, lidský červe?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře