Aréna smrti - Kapitola šestnáctá (1. část)

18. říjen 2015 | 07.00 |

Kapitola šestnáctá: Jsme v pekle

Začalo pršet. Lidé na lavičkách okolo Arény smrti mlčeli. Neodvážili se vydat ani hlásku, aby nenarušili klidný déšť ani očekávaný souboj Fialového a Giloby. Ti dva měli pohled naprosto stejný. Oba měli v sobě díru, kterou zaplňovali krví druhých a souboji se stejnými lidmi, jako byli oni dva. Bolest v srdci Fialového byla však větší. On svou věc neztratil úplně, osoba, kterou miluje, pořád žije, je tady v Aréně smrti. A utíká před ním, co to jde. Protože právě Fialový se jí pokouší zabít. Zatímco Giloba o svou drahocennou věc přišel. Kerberos pro něj byl všechno. A přestože mu Vůdkyně nechala přišít hlavy zpět, nikdy to nebylo to zvíře, které tolik miloval pro jeho divokost, svobodu a nesnášenlivost vůči světlu. Zasvítilo na ně slunce, jeho vlasy se rozhořely a mírně si jimi zakryl oči. Nenáviděl světlo. Udeřily blesky vedle Giloby a Fialového, oba se tiše sledovali. Fialový měl na rameni pořád Mosesa. Potřeboval se ho zbavit, aby ho během souboje s ním nezabil. Ale kam ho dát, když všude by se mohl stát zbraní proti němu. Giloba ho tiše sledoval. Nezajímal se o Mosese. Nezajímal ho ani úkol, který mu Vůdkyně zadala. Chce ho zabít. Chce ho zabít, protože ho štve. Chce ho zabít... protože cítí, že je silnější, než on. Tak znělo Gilobovo pravidlo života. Porážet silnější, než byl on a ukrást jim tak místo nejsilnějšího. Oba měli svůj vlastní příběh. Oba byli trestanci. Giloba se přidal k Vůdkyni a stal se jejím Vyjednávačem, aby si nemusela špinit ruce. Fialový se nechal chytit záměrně, aby pomohl ženě, kterou miloval a o kterou nechtěl přijít. Měl jenom vzpomínky na ni. Oba měli své osobní důvody, proč se nepodívali po jiném soupeři. Blesky udeřily mezi ně. Zvedli své zbraně. V hlavě se jim jenom ozývala otázka, zda je jejich soupeř dostatečně silný, aby je udělal ještě silnějším. To jediné je totiž v tomhle souboji zajímalo. Fialového mírně zabolela jizva po Gilobově prvním útoku. Giloba k němu pomalu kráčel. Podešel kámen, který se nad ním prohýbal a tvořil tak most. Bylo to přesně jako tehdy v lese. Fialový dal meč před sebe a čekal. Vítr zafoukal Gilobovi do rudých vlasů a vynesl mu je vzhůru.

   "Ukážu ti, co to znamená očistit hříšníkovi duši." řekl Giloba, chytil se za křížek a díval se Fialovému přímo do očí. "Budeš trpět, hříšníku, za vraždu tolika nevinných lidí."

   "Říká ten, co jich zabil víc!" řekl Fialový zle.

   "Pouze jsem jejich duše očistil."

   "Každý tomu říká jinak."

   Giloba se zastavil. Tiše sledoval svýma kočičíma očima nepřítele a hříšníka před sebou. Neměl důvod mu odpovídat. Stáli naproti sobě. Kapky dopadaly pomalu na zem. Některé se spojily s Gilobovými vlasy a pomalu z nich smývaly krev. Ale ta se nepustila, a tak dolů dopadla jenom voda. Krev se Gilobovi vsála do vlasů a ty postupně tmavly, když po nich přejížděly kapky. Fialový tiše sledoval jeho klidnost, která ho rozčilovala. Jeho stříbrné vlasy se pod hromadou kapek měnily na tmavě šedé. Jeho fialové oči byly naprosto klidné a sledovaly Vyjednávače před ním, který ho ohrožoval na klidném životě. Moc dobře věděli, že pokud bude ten druhý žít, ani jeden nemůže v poklidu usnout. Cítili respekt a strach z toho druhého. A to jim dodávalo odvahu, aby mu usekli hlavu okamžitě. Společně vzhlédli.

   "Nejočekávanější souboj." pomyslela si Vůdkyně.

   "Nezklam mě, Fialový." řekl muž v zeleném šátku. "Vsadil jsem na vás už dostatek peněz, abyste přežili. Takže pokud tady zdechneš, klidně půjdu a kopnu do tvé mrtvoly, protože jsi pak slabý."

   Fialový zvedl meč a dal ho do výšky ramene. Druhý dal nad hlavu a poklidně čekal. Giloba zvedl bradu a rukou mírně stiskl okraj kytary. Byl připravený hrát na jeho pohřeb. Kapky mu čistily i kytaru, na které byla krev. Stékala dolů a mizela z jejího povrchu.

   "Víš ty vůbec, kdo jsem?" zeptal se Giloba vesele.

   "Ten, koho zabiju." řekl Fialový a rozběhl se proti němu.

   "Oprava, jsem ten, kdo zabije tebe!" zasmál se Giloba a rozběhl se k němu také, šíleně se přitom smál, stejně jako Bílá předtím.

   "Bílá..." pomyslel si Fialový a pomalu dával ruku dolů. "Tohle je za tebe! Černá... Za tebe se budu prát! Zelený... Přežij a budu tě tak moci naučit, jak se bránit, až odsud vyjdeme. Slíbil jsem ti to, ne? A Šedý... I za tebe bojuji. Tak si toho važ!"

   "Vůdkyně, sleduj, jak další Anděl padá k zemi." pomyslel si Giloba vesele a rukou pomalu přejížděl po strunách kytary. "Donesu ti jeho hlavu, vyvěs si ji."

   Oba si vybrali svou cestu boje. Oba měli důvod bojovat. Oba měli své vlastní sny a sliby s ostatními, které hodlali splnit. Giloba však všechny své přátele zabil, aby mohl pokořit Vůdkyni sám. Fialový je nechal naživu, protože je nepovažoval za přátele. Přesto pro ně vždycky šel a zachránil je. Ale nebyli to jeho přátelé, alespoň je tak nenazýval.

   Fialové oči hleděly do temných a hledaly v nich spravedlnost. Oba to začínalo štvát, jak si vzájemně vyměňují jeden dlouhý pohled. Dali své zbraně stranou, čekali, až ten druhý zaútočí jako první. Tiše vyčkávali, jako lovec před svou kořistí. I on musí vyčkávat, jinak si ho kořist všimne díky pachu a uteče. Pak ji nebude moci zabít jen tak. Bude ji muset honit a násilně zabít. Ale oni dva to tak nechtěli udělat. Chtěli si to vychutnat.

   "Říkal jsem si, zda tě budu schopen zabít." řekl Giloba a namířil na něj kytaru, její konec se změnil na čepel. "A dospěl jsem k názoru. Nepotřebuji na to odpověď. Seberu ti všechnu naději, bolest, duši a tvé hříchy. A pak... celé tvé tělo očistím od lidského bytí."

   "Zmlkni. Příliš mluvíš." řekl Fialový a ušklíbl se. "Konečně se ti budu moci pomstít za tu jizvu na těle. Ani nevíš, jak moc se těším, až ti vypůjčené meče projdou skrz tělo, Gilobo!"

   Giloba se ušklíbl.

   Moses se pomalu probudil. Chytil se za hlavu. Kdy se dostal na snížené místo, než byl předtím? Podíval se stranou. Sledoval Fialového, jak bojuje. Byl mírně mimo, otupělý vlastními smysly. Pomalu se podíval na druhou stranu a sledoval Zjizvené potomky. Přimhouřil oči. Pohlédl na svůj meč a dotkl se ho. Co se stalo během té chvíle, co byl mimo? Pamatoval si, že i přesto, že měl zavřené oči, tak ho něco ozářilo. Pohlédl na Šedého, viděl, jak se drží za břicho. Bylo mu jasné, že použil zbraň příliš zbrkle, a tak se odrazila vůči němu a také ho zranila. Ano, Moses moc dobře znal zbraně všech Zjizvených potomků. Jako by je on sám pro ně vybíral. Vybíral je však jejich záhadný Sponzor. Ale Moses ho moc dobře znal. Pomalu se podíval směrem na kameru. Tiše něco počítal. Spočítal si, kolik kamer bylo zničeno, kolik nemá signál a kolik jich je celkově funkčních. Napočítal správně tři. Tři funkční. Podíval se na Gilobu.

   "Řekni..." začal tiše a rozběhl se proti němu. Přesekl ho. "Jsi pouhý klon, že ano?" Giloba se mírně zakymácel, zmizel a zase se objevil v celku. Byla to jen počítačová kopie. "Jak přesné... Ale co bych od tebe mohl očekávat, že?"

   Giloba se ohnal kytarou a Moses uskočil stranou. "Kdy ti to došlo?"

   "Jen tak jsem se díval do kamer. Díky tomu, že vidím dostatečně dobře do dálky, všiml jsem si, že vidím jenom sebe. Kopie nelze vidět. Neříkal jsi mi to, když jsme se poprvé setkali?"

   "Pravda, měl jsem tě zabít."

   Fialový je zmateně sledoval. Sám byl překvapený, že se Moses dokáže tak rychle pohybovat a navíc, že si všiml něčeho, co jemu unikalo po celou tu dobu jejich boje. Byl jenom zmatený z toho, že bojoval s kopií, která dokázala okopírovat pohyby originálu a tvářit se stejně. A pokud tento Giloba pouhá kopie, kde se nachází ten pravý? Jedna kamera vybouchla. Ta, díky které Moses zjistil, že se jedná o klona. Kdyby se lidé dozvěděli něco o tom, že i Vyjednávači mají své klony, nastal by jistě chaos. Tomu Vůdkyně rázně předešla. Myšlenka, že by vězně doposud zabíjely jenom kopie, zatímco si Vyjednávači dávali čaj, by ještě vzbudila pozornost a následnou vzpouru. Nemohla tohle připustit, dokud se Hry smrti odehrávaly v Aréně. Byla si jistá sama sebou. Jedno malé pochybení a všechno by se zhroutilo. Jedno malé zakopnutí a všichni by následovali vůdce ke dnu. Jedno nevinné slovo nevěřícího a máme zde revoluci, vzpouru, násilné zabíjení. A policie? Kde by se tak rychle sehnala. Vojáci? Proč by útočili proti divákům, když není potřeba. A vězni? Ti by byli rázem normální, protože by se chovali stejně, jako ostatní lidé. Nebyl by důvod je držet zavřené v Aréně smrti. Byla si vědoma všech rizik.

   Přimhouřila oči a přešla ke konci svého balkónu. Opřela se o zábradlí a pobaveně se dívala dolů na lidi pod sebou. Usmívala se. Byl to však úsměv, jako od ďábla, nebo démona. Nebyl vůbec milý. Byla vypočítavá. Moc dobře věděla, kdy diváky hry baví a kdy ne. A právě nyní moc dobře věděla, že přesto, že se radují, smějí a zvolávají slávu svým favoritům, uvnitř sebe se nikdo nebavil. Stejně jako roky předtím. Blok B je jenom zastávka před velkým vyvražďováním. Když se blíží jeho konec, začne se skutečně zabíjet. V celé Aréně smrti... Bez ohledu na výši trestu. Nerozumíte? Brzy pochopíte.

   "Vražda není hřích." řekla Vůdkyně hrdě a vzhlédla. "Je to jenom vykoupení tvé prohnilé duše." Dotkla se obrazovky před sebou, kde se jí objevil seznam různých skladeb od různých skladatelů. Stiskla políčko Z nového světa. Spustila se Dvořákova symfonie. Poslední část, Allegro noc fuoco. Usmála se a zaposlouchala se do zvuků houslí. Když se pak hudba o něco zrychlila, podívala se na Zjizvené potomky. Sledovala především Fialového.

   "Mám jasný úkol." slyšela Gilobův hlas a vypnula kameru, která na ně byla namířená, jenom tuhle. "Zabít tě." řekl Giloba vesele a sledoval Fialového. Ten poklidně stál a nehýbal se. Zvedl pravou ruku s mečem.

   "Pokud se ti povede projít skrz, můžeš se o to pokusit." řekl Moses klidným hlasem.

   "Proč se do toho pleteš?" zeptal se Fialový a prošel okolo něj. "Nejsem snad já jeho cíl?"

   Sotva okolo něj prošel a dořekl to, Giloba se objevil před ním a pořezal ho čepelí na počátku kytary. Vzpomněl si, že to samé udělal i předtím. A přestože to moc dobře věděl, zase udělal stejnou chybu a nechal se jím obalamutit. Giloba se vesele šklebil, když mu rudé vlasy poletovaly okolo a snažily se sebrat, co nejvíce krve, aby ještě více vynikly.

   Zarazil mu čepel hlouběji do těla, až prošla skrz jeho tělo. Poklidně zůstal stát a sledoval ho lišáckýma očima.

   "Jeden bude brzy dole." řekl vesele a podíval se očima za sebe. "Zbývají čtyři." Zase se očima vrátil na Fialového. "Ale já mám právo zabít pouze tebe, Violene." Když Fialový uslyšel své jméno, které neslyšel už pár dní, mírně mu ztuhla krev v žilách. Poslední dny slýchával jenom svou přezdívku. Bylo pro něj však otázkou, kde ho Giloba zjistil.

   "Odkud mě znáš?" zeptal se zle. Giloba mírně zahýbal kytarou a Fialový vykřikl bolestí. Čepel se mu ještě více vrazila do těla. Rána mu krvácela. Giloba si setřel kapku z čepele a slízl si ji z prstu.

   "Chceš to skutečně vědět?" věnoval mu pobavený pohled skrz škvíru mezi očima. Naklonil se k němu, chytil ho za hlavu, naklonil ho tak, aby se dotýkali čely. Ušklíbl se. "To já jsem byl ten, kdo chytil Vzpomínku, a ta mi o tobě všechno řekla." Když to Fialový uslyšel, zbledl a měl strach v očích. Sám sebe se ptal, jak se dozvěděl o Vzpomínce a jak z ní mohl dostat něco o něm. Bál se, že mu řekne, že už zemřela a on se nechal chytit zbytečně. Nic takového se však nestalo. "Ale neměj strach. Žije." Vyrval z něj čepel a krev se mu na ní nalepila. "Prozatím. Ty se s ní však už nesetkáš." Fialový pomalu padal k zemi. "Setkáte se v Novém světě."

   "Co se stalo?" pomyslel si Fialový, zatímco padal k zemi. "Proč mu nejsem schopen udělit ani jednu lekci?" Viděl rozmazaně, přesto se podíval na Gilobu, zatímco padal k zemi. "Proč mi není souzeno, abych tě bránil." Dopadl na zem. "Vzpomínko..."

   Giloba slízl krev z čepele a chytil se za křížek na krku. Políbil ho a zvedl nad hlavu. Slunce pomalu vylezlo zpoza mraků. Usmál se. "Vidíš? I bůh tvůj příchod rád uvítá." řekl Giloba vesele a kopl do Fialového. "Tak potěš mého pána a konečně zemři." Lidé mlčeli a sledovali ho. Giloba dal čepel ke krku Fialového. "A pokud nechceš sám, velice rád ti pomůžu."

   Fialový se tiše díval do země. Ozářilo ho slunce. Mírně vzhlédl temnýma očima k mrakům, skrz které se probíjela sluneční záře. Pomalu natahoval ruku k meči, který mu z ní předtím vypadl. Krev se v malých proudech rozšiřovala okolo něj a tvořila prapodivný strom s větvemi, představující právě pramínky krve. Vůdkyně mlčela a sledovala ho.

   "Tady..." zašeptal tiše a s třesoucí se rukou se snažil chytit meč. "nezemřu!"

   Giloba mu kopl do ruky a pak mu na ni dupl. Chytil ho za vlasy a vytáhl nahoru. "A uvědomuješ si, že tyhle kecy nikoho nezajímají? To, že se váš sponzor neumí pořád rozhodovat, dokazuje jenom fakt, že jste se dostali až sem. Kdyby to byl pořádný Sponzor, zabil by vás ihned a vzal by si na starost jinou skupinu. Vyhráváte, protože to on všechno zařídil. To díky jeho vlivu si můžete oddychnout, že jste pořád naživu. Ale jinak na tom nic jiného není." Silně mu dupal na ruku, zatímco se Fialový díval před sebe. Snad přemýšlel o tom, zda má Giloba pravdu či nikoliv.

   Rázem zvedl zkrvavělou a fialovou ruku, zastavil Gilobovu nohu a pomalu mu ji zvedal nahoru, zatímco ho Giloba opovržlivě sledoval. Fialový se pomalu zvedal a ušklíbl se, stejně jako to dělával Giloba.

   "Aha." řekl vesele a vzhlédl. Z jeho očí plynulo jenom samé šílenství. "Už ti rozumím Bílá, tak takhle se dá zešílet."

   "Co?" zarazil se Giloba, rychle ho praštil do ruky kytarou, nic se však nestalo. Přestože mu její hřbet přesekl čepelí na druhé straně kytary, Fialový ho i tak udeřil do tváře tak silně, že mu z pusy tekla krev, když klesal k zemi. Fialový ho sledoval a oči měl hodné blázna, stejně jako Bílá předtím. "Vždyť jsem ani nezahrál..." pomyslel si Giloba a dopadl na zem, párkrát se odrazil, udělal kotrmelec a zastavil se až o kámen. Když vzhlédl, hned ho Fialový držel pod krkem a pomalu zvedal, šíleně se smějíc. Všiml si, že jeho očí mu mírně připomínaly ty jeho. "Je snad možné, že by on..." Fialový ho udeřil do tváře. Na kameni se přichytila krev. "byl můj příští nástupce, přestože není z První generace?!" Fialový ho znovu surově udeřil, Giloba odletěl stranou, Fialový dupl na jeho kytaru a ta se zlomila, zase. Giloba pomalu vstal, Fialový však zmizel.

   "Zemřeš, Gilobo." slyšel něčí hlas a prudce se ohnal pěstí za sebe. Fialový mu ji však zastavil před svou tváří, což Gilobu zarazilo. I Lidi to zmateně sledovali. Vůdkyně musela obraz zase spustit, už se na ni lidé dívali. A tohle nechtěla, aby viděli. Vidět, že Vyjednávač prohrává, znamená přiznat vlastní porážku. A navíc Giloba, který poslouchal jenom Vůdkyni, prohrával. Mírně ji to děsilo a štvalo ještě víc. Ale Giloba si hned očistil jméno. Ušklíbl se, chytil Fialového za ruku, přehodil si ho přes sebe a zničil s ním zem. Fialový se propadl dolů. Giloba hrdě vzhlédl a setřel si krev ze rtu.

   "Mohu říct to samé." odvětil nakonec s veselým pohledem dolů do díry, kam spadl Fialový. "Ale u mě to bude pravda, na rozdíl od tebe."

   Rázem se země za ním probořila, a když se otočil, fialový ho udeřil do brady a vyhodil mírně nad sebe. Se šíleným smíchem ho pak pěstí srazil k zemi a Giloba hlavou zničil kamennou zem. Úder to byl pořádný, i Gilobu samotného překvapil. A pak, když to nejméně lidi očekávali, Fialový zvedl nohu a chtěl ho dodělat. Kamera se vypnula. Vůdkyně rychle stiskla rudé tlačítko. Fialový udeřil do země, ale Gilobou noha prošla. Giloba posléze zmizel a Fialový zničil tak vlastní zemi pod sebou. Tiše se díval před sebe. Na poslední chvíli přeskočil na druhou stranu, aby se zachránil. Podíval se směrem na kameru.

   Giloba venku ho tiše sledoval a přimhouřil kočičí oči. "Tohle bude zábava." konstatoval vesele. Jen myšlenka, že kopie byla upravena tak, aby se přesně tohle odehrálo, ho mírně těšila, protože tak velkolepý výsledek rozhodně nečekal.

   "To jako doopravdy?" pomyslela si Vůdkyně a přešla ke svému stolu. Na náramku od mrtvého vězně si vyhledala Fialového a sledovala ho na mapě. Pohlédla na zbylé Zjizvené potomky. Přimhouřila oči. Viděla, že Vyjednávačů pomalu ubývá. Praví byli okolo Arény smrti, připraveni plnit její rozkazy. Tak zněl plán. Ale jaký? A proč se tomu tak stalo? Zmáčkl si náušnici a dala si ji ke rtům.

   "Ano?" zeptal se Giloba.

   "Jsou tam všichni?" zeptala se. Giloba se rozhlédl po vojácích vedle něj.

   "Pravděpodobně."

   "Výborně, na signál vyrazíte."

   "Rozkaz."

   "A doufej, že budou klást odpor."

   "Pak by to nebyla legrace." ušklíbl se Giloba.

   Něco strašlivého se pomalu blížilo nad Arénu smrti. A nebyl to velký, černý mrak, který se ji chystal pohltit, aby tam mohl sdělit světu své trápení skrz kapky deště. Kdepak, mrak nebyl tak velkou hrozbou, která se velmi rychle šířila do celé Arény smrti. Nebyl to ani strach ze smrti, který posléze naplnil všechny. Bylo to něco mnohem zničujícího, než by si někdo ze Sponzorů nebo z diváků mohl kdy představit. Přesto Arénu smrti zahalil stín z velkého, černého mraku, ve kterém zahřmělo. Chtěl lidi varovat, ale oni se i nadále bavili šašky před sebou, kteří cítili nebezpečí a snažili se utéct. Avšak strach jim zamotal nohy a oni do sebe vráželi. A to lidi jenom pobavilo, nikoliv varovalo, že se něco děje, že se něco velkého blíží. Muž v zeleném šátku pohlédl na Vůdkyni, která se mile usmívala a vypadala poněkud klidně na to, že lidi málem zjistili, že Vyjednávači v aréně mohou být taky jenom klony. Poklidně se však podíval před sebe, neměl v plánu někoho varovat, zachránit si vlastní život byla prioritou každého. Tak proč do toho započítávat nevinné lidi?

   "Letošní Krvavé hry jsou skutečně báječné!" ozvala se žena v krémových šatech s bílým šátkem přes ramena. Muž v šátku se na ni podíval. Nasadila si brýle, aby viděla dokonaleji na obrazovku před sebou a nahnula se blíž, aby jí nic neuteklo. Jeho pohled byl mírně opovržlivý, ba dokonce znechucený.

   "Skončete to, Zjizvení potomci." pomyslel si. "Aby se i tito lidé vzpamatovali, musíte jim ukázat Cestu vaší bolesti."

   "Když odřízneš vůdce, i jeho stoupenci padnou na kolena." řekla Vůdkyně a usmála se. "Jaká ironie, že já pořád stojím a lidé mě budou následovat. Ale co se stane po naší smrti, Gilobo? Budou lidé věřit našim nástupníkům, nebo naše jména zavrhnou a pošpiní tak naši čest? Řekni... Proč jsme jako jedni z mála přežili první ročník Krvavých her?" Ušklíbla se.

   Za zvuku hudby symfonie sledovala Vůdkyně, jak Vyjednávači zabíjejí poslední vzdorující Samotáře. Vítr jí zafoukal do vlasů. Ohlédla se za ním. Moc dobře věděla, že čas skoro nadešel. Musela se i ona připravit. V modré uniformě kráčela ke dveřím. Na dálku vypnula obrazovku, kde byly všechny kamery, věnovala velké obrazovce před lidi poslední pohled a sama zalezla za dveře. Zavřela je za sebou a na zem spadl obraz.

   "Ano, konec se velmi pomalu blíží." pronesla tiše, když i Nový svět pomalu končil. "A stejně tak konec Nového světa. Nemyslím jen tvou symfonii, Dvořáku, ale konec tohoto celého světa."

   A tak neohrožená Vůdkyně kráčela kupředu, vlasy vlající za ní, s klidnýma očima sledující tento svět, utopickou budoucnost, kterou vede právě její slovo, a vraždící se lidi, marně snažící spasit svou duši a dosáhnout tak svou svobodu. Ale když jí dosáhnou... proč se teda zase vracejí k ní?

   Dveře se otevřely. Všichni Vyjednávači jí zasalutovali. Žena okolo nich s klidnou tváří prošla, avšak s respektem kolem sebe. Nikdo se neopovážil ani pohnout. Přímo před nimi kráčela osoba, která držela svět v šachu a zároveň v rovnováze. Všechny trestance, kteří se dostali do bloku A jednoduše zabila, nešetřila je ani trochu. A ptáte se, jak Giloba mohl přežít? Jako jediný ji pokořil, přestože ho srazila vzápětí na kolena ona. Dotkla se stěny před sebou a velká skříň zbraní se před ní zjevila. Usmála se. Prošla okolo všech různých střelných zbraní, dokonce tam byla i zbraň Šedého. Bez povšimnutí kráčela doprostřed, kde byla šavle. Přejela po ní rukou a vytáhla ji z pochvy. Zavřela oči. Prudce z ní pochvu sundala a pustila ji k zemi. Vzhlédla a oči měla naprosto pobavené a natěšené na další souboj.

   Muži se i nadále nehýbali, prokazovali jí tak tu největší úctu, přestože více jí ji dát nemohli. Děsilo je, když vyšla zase ven a velké dveře zavřela jednou rukou naprosto snadně. Země se otřásla pod zavřením skříně. Ani jeden z mužů se nepohnul. Poklidně okolo nich kráčela, na opasku měla přidělanou čepel. Hrdě kráčela okolo mužů, kteří byli vyšší jak ona, přesto se jí báli. Všichni jí zasalutovali. Kráčela okolo mužů beze strachu, který spíše šířila k nim. Někteří zbledli, když okolo nich prošla a podívala se na ně přitom. Stačil jenom jeden pohled a všichni byli rozklepaní strachy.

   "Čekám od vás poslušnost a tu nejlepší práci." oznámila jim před odchodem a zastavila se na schodech. Otočila se, vytasila šavli nad hlavu a čepel jasně zazářila. Muži ji tiše sledovali. Prokázala jim tak poctu, kterou jim předtím prokazovali oni. Stačil jenom jeden pohled do jejích krutých očí a ostatní hned pochopili, že bude vyžadovat jenom spolupráci, sílu a žádné zbabělce. Ti směli odejít. A pokud se nebáli, měli ji následovat. Všechny tak jediným gestem přemluvila a dodala jim tak odvahu, kterou postrádali v její přítomnosti. Byla žijící legenda. Všichni k ní vzhlíželi. Vedle sochy Giloby, jako jednoho z prvních přeživších Arény smrti, byla socha Tugery, Mosese a za nimi byla velká socha ve stínu. Byla to právě socha Vůdkyně. Z drobného nápadu, jak svět očistit se stal nejvyužívanější způsob zabíjení vězňů. Jediná věznice, která existuje v roce 2015. Jaká ironie, že v ní každý den ubývá vězňů víc, než přibývá.

   Vrátila se na své místo, posadila se do křesla, podepřela si hlavu, přehodila si nohu přes nohu a čekala. Čekala na rozhodující tah poslední skupiny, která byla kompletní a nepřišla zatím o jediného člena. Na poslední tah Zjizvených potomků!

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře