Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (2. část)

19. říjen 2015 | 07.00 |

Wretch ze sebe nebyl schopen vypravit ani jedno jediné slovo. Ten hlas ho nyní děsil. Tvář zalitá krví druhých si ho prohlížela. Najednou ho Wrimm popadl za oblek, ale nesevřel mu hlavu a nerozdrtil mu lebku, jako ženě před chvílí, nýbrž ho bezcitně vrhl stranou. Prorazil tělem zchátralou budovu. Victoriu popadl pod krkem a počal ji škrtit. Přestože mu píchla kopí do ramene, nic to pro něj neznamenalo. Will to jen tiše sledoval. Victoria lapala po dechu. Už to vypadalo, že jí Wrimm z nudy zlomí vaz, avšak to už po něm Will hodil kus kamene. Wrimmova hlava klesla a on pustil Victoriu na zem. Zmateně a velmi pomalu se otočil na toho, kdo se opovážil ho takto potupně zasáhnout a zranit. Pohladil si temeno hlavy. Sledoval svou vlastní krev. Pomalu ji olízl. Podíval se na Willa se zaujatým pohledem v očích, zatímco se na něj pobaveně šklebil s otázkou, zda chce chcípnout jako pes. Will jen vytáhl svou dýku a pevně ji sevřel.

"Uhodl jsi," řekl po chvíli a ušklíbl se.

Wrimm se tiše zasmál a rozběhl se proti němu, ohánějíc se pěstí kolem sebe. Kdybyste je viděli, řekli byste, že se oba pomátli. Kdo se nepomátne v Ráji smrti, nemůže počítat, že se dostane vůbec z první úrovně živý. Victoria mírně užasle sledovala Willa, který se oháněl nožem kolem sebe, jako maniak a měl ve tváři ten samý šílený výraz, jako Wrimm. Oba v tom souboji snad našli potěšení a smáli se skoro stejnými smíchy. Victoria pomalu vstala, ale hned utíkala, aby zjistila, zda Wretch vůbec tu ránu přežil. Hned po průchodu dírou ve zdi zjistila, že omítka byla neskutečně tenká. Pohlédla dolů a spatřila Wretche, který si oprašoval oblek od prachu a zbytku omítky. Hned ho objala. Zmateně zamrkal a nic neřekl. Ani ona nic neřekla.

Opatrně ji objal také.

Wrimm a Will se šíleně zasmáli a oba se ohnali pěstí. Jejich úder pěstí, který by byl u normálních lidí skoro neslyšitelný a sotva poznatelný, způsobil, že jim vítr hrál přímo do karet a rozproudil se tak do všech směrů kolem nich, zatímco se Wrimm stával šílenějším a Willa šílenství pomalu pohlcovalo také.

Victoria pomohla Wretchovi na nohy a oba se zarazili, sledujíc ten pár šílenců, kteří nyní bojovali jen holýma rukama, zatímco Willova dýka ležela opodál. Upřímně řečeno; riskovat, že během zvedání by po něm ten druhý maniak něco hodil, první maniak Will rozhodně nechtěl. Rozhodně měli o zábavu postaráno, nemuseli se do toho Wretch ani Victoria vměstnávat. Wrimm se pobaveně smál, zatímco mlátil do Willa, když získal převahu, ale jeho pobavení využil Will a udeřil ho do obličeje, až mu vyrazil jeden bílý zub. Will pobaveně poznamenal, že konečně získal nějaký suvenýr.

Jen stěží mohu popsat, co se během toho souboje všechno stalo, a co se všechno zničilo. Shrnuto to pár slovy; vesnice to nevydržela ani náhodou. Celá se rozpadla, zatímco ti dva ještě při východu slunce stáli a mlátili se navzájem, však síly jim docházely. Oba si nadávali a pokaždé se udeřili. Bylo to skutečně komické.

Wretch a Victoria raději seděli v rozpadlém domě, nechtějíc dostat ránu ani od jednoho z nich.

Najednou Will klesl na kolena. To je oba donutilo zpozornět. Dokonce i Nemma mírně zvedla oči, zatímco hladila světelnou kouli po těle. Ostatní světelné koule se zaměřily jen na ty dva. Silkon poznamenal, že je po všem, Nemma nic neřekla, Itazura se jen zasmála, že to bylo od počátku jasné, Polonius tiše přikývl, avšak pohlédl na klidnou Nemmu a tázal se jí, na co pořád čeká, proč se nechystá vrátit se zpátky. Umlčela ho zvednutou rukou.

"Jak se jmenuješ...?" zeptal se Wrimm zadýchaně. Na to Nemma zpozorněla a mírně zvedl víčka, její oči byly rázem zaujaté, mírně zesvětlily a zpozorněly, jak nejvíce mohly. Will se snažil nejdříve popadnout dech, zatímco klečel před rozhodčím. Díval se do země.

"Will," řekl pouze.

"Will?" zopakoval si Wrimm pro sebe. Ušklíbl se. Zasmál se. Nic víc už na to neřekl a mírně se shrbil, dívajíc se do země.

Will poklidně zavřel oči. Usmál se. Tohle stačilo. Tohle mu stačilo, aby věděl, že do toho dal všechno. Ani ruce zvednout nemohl. Neměl už vůbec žádnou sílu, aby mu déle vzdoroval. Byl smířený s tím, že proti tomuhle rozhodčímu prohrál, že už mu nemůže oplatit ránu. Wretch a Victoria to tiše sledovali, zatímco Victoria měla v očích slzy. I Wretch měl pocuchané nervy; nebylo by mu trapně, kdyby také začal brečet.

"To si budu pamatovat," dodal najednou Wrimm.

Na místo toho, aby Willa udeřil vší silou, která mu ještě zbyla a rozhodl tak o jeho životě tím, že mu ho sám sebere, zakymácel se ze strany na stranu a pozvolna začal padat dolů. Když dopadl na zem, ruce měl roztažené, na tváři milý úsměv. Will zmateně vykulil oči a vzhlédl. Wrimm ležel na zemi, usmíval se a oči měl mírně přivřené. Najednou si zpod roztrhaného pláště, který sotva držel pohromadě, vyndal jakousi černou kartičku s bílým písmem. Podával ji Willovi. Will mu připomněl, že to on prohrál. Wrimm se pobaveně zasmál. Nic víc však neřekl, dal kartičku Willovi do rukou a zavřel oči. Spokojeně vydechl. Potom mu tvář klesla na stranu. Will mlčel. Zatímco první paprsky slunce ozářily Wrimmovu tvář, Will promluvil:

"Díky za tenhle skvělý souboj, Wrimme."

Sotva se Will zvedl a vzhlédl k těm dvěma, hned se k němu Victoria rozběhla a objala ho, na což mu vyčítala, aby nikdy více takovouhle hloupost nedělal. To už ji však mírně udeřil do hlavy, z posledních sil, potom se skácel na zem, nadávajíc jim tichým vrčením, že se nemuseli schovávat po celou tu dobu. Pak se jih zeptal, zda si skutečně mysleli, že by proti někomu, jako je on, mohl tak snadno prohrát.

Nemma konečně vstala, stejně tak ostatní rozhodčí se zvedli. S politováním sledovali Wrimma ležícího na zemi. Nemma jim rozkázala, aby šli splnit své úkoly, což kupodivu všichni udělali. Ona zůstala na místě a zavřela oči. Roztáhla ruce a pevně je sevřela v pěst. Mnoho lidí křičelo bolestí, zatímco je obleky škrtily a nedovolily jim dýchat.

Wretch a Victoria odtáhli Willa pryč od Wrimma; co kdyby se najednou ta příšera vzbudila, zasmála by se, že to byl skvělé zahřívací kolo a začala by útočit doopravdy?

Povedlo se jim najít poslední vcelku slušný domek, který ještě nezničili Wrimm a Will v jejich pomateném souboji. Will se jen hlasitě smál, vyčítajíc jim, že se raději schovali a dělali mrtvé brouky, na což mu Victoria připomněla, aby se okamžitě vrátil do postele, jinak ho tam přiváže. Provokoval ji pohledem a štípal ji do boků, na což ho Victoria nakonec skutečně přivázala k posteli. Wretch si tiše prohlížel černou kartičku, kterou dnes získali. Protože měl o Willa strach, navrhl jim, aby zůstali na místě minimálně den, že v noci pak půjdou do další úrovně. Victoria poznamenala, že nečekala, že ten souboj bude tak dlouhý, a dloubla si do Willa, že to mohl zkrátit. Will se jen pobaveně zasmál. Wretch se usmál. Měli štěstí, že Will byl z tvrdé školy. Sice netušil proč, ale uměl by si představit Willa jako nějakého nájemného vraha nebo mafiána, který se rve za svého šéfa. Když bylo poledne, Victoria zatáhla žaluzie a imitovala všechny Willovy pohyby, na což jí Will nadával, že je všechny dělá špatně. Pochopitelně se tomu všichni tři smáli. Sem a tam zkontrolovala Victoria Willova zranění a obměnila mu obvazy, které vytvořila z prostěradla. Wretch kontroloval okolí domu. Riskovat, že by některý z účastníků zaútočil nebo že by si Wrimm přišel pro druhou část jejich souboje, rozhodně nechtěl. Will mu vyčítal, že je jak na trní, že ho znervózňuje, na což mu Wretch připomněl, že mohl být také mrtvý. Slovy, že je příliš tvrdý na to, aby zemřel tak snadno, ho rozhodně neuklidnil. I tak netušil ani kdy, ale po nějaké době usnul. Když Victoria poznamenala, že vypadá celkem roztomile během spánku, Will se usmál a podotkl, že by ho velmi rád viděl po svém boku i nadále, přestože ho ty jeho řeči spíše štvou. Victoria souhlasně přikývla. Když si vyměnili drzé poznámky a urážky navzájem, byli hned spokojenější. Sotva Victoria usnula v rohu, objímajíc své kopí, Will pohlédl na slunce, které se pomalu blížilo znovu k obzoru. Mnoho lidí přibylo na ulicích a jejich krev se nyní spojovala. Přimhouřil nad tím dílem oči. Posadil se, pokřižoval se a počal se tiše modlit.

Wretch měl znovu sen.

Nemma stála před ním a kolem ní byl samý písek. Bílé roucho obepínalo její vyhublé tělo. Wretch neměl ponětí proč, ale přistihl se, že jí kontroluje, zda nemá nějaké jizvy.

"Smím se tě na něco zeptat, Nemmo?" zeptal se konečně po dlouhé době ticha, kdy se Nemma už připravovala k odchodu. Jeho hlas ji hned zastavil. "Jak jsi zemřela?"

Další dlouhé mlčení nakonec vystřídal její chladný pohled. "Jak vulgární otázka vůči ženě, styď se!" pokárala ho hned se zvednutým prstem. Wretch se trochu zastyděl, však usmál se, ale přikývl. Omluvil se jí. "Pravdou je... že si rozhodčí vždycky vzpomenou až na konci své cesty, jak zemřeli. A my jsme si vzpomněli, když jsme dorazili na svůj konec cesty."

Zeptal se jí, co myslela koncem cesty. Nemma mu věnovala tichý pohled. Soucitně ho pohladila po tváři a rozcuchala mu trochu vlasy. Potom pomalu odtáhla.

Tiše ji sledoval. Už neměl víc, na co by se jí zeptal.

"Prosím... mě si zvol jako poslední možnost," rozezněl se její tichý hlas přes celou místnost zaplněnou pískem. Onen horký nažloutlý písek se počal pomalu vytrácet kdesi uprostřed toho prapodivného světa, zatímco Nemmu bral s sebou. Wretch její slova zpočátku nepochopil. Pak se jí zeptal, proč by ona měla být ta poslední. Zavřela oči, zatímco se mu vzdalovala. Natáhl k ní ruku. Snažil se ji zachytit. Ale potom ucítil, že se on sám počal vzdalovat. Zakřičel zoufale její jméno.

Odvrátila od něj pohled.

Chtěl ji chytit, však náhle se mu zdála tak vzdálená, že ji mohl jen tiše sledovat. A potom vše pohltily stíny.

Když se Wretch probudil, Will se zrovna přestal modlit. Zarazil ho Wretch, který se probudil trhnutím, které bylo pro Willa šokujícím. Zeptal se ho, co se stalo. Wretch se chytil za hlavu, snažíc si vzpomenout, co se vůbec stalo v tom prapodivném snu. Zarazil se.

Předtím spatřil Nemmu v bílé místnosti. Potom poblíž nějakých rozpadlých domů. Nyní se mu zjevila v poušti. Nenacházel v tom žádnou spojitost až do chvíle, kdy o tom přemýšlel, jako naprostý hlupák. Podíval se na Willa, který zmateně zamrkal s otázkou, proč na něj tak zírá. Wretch vstal a šel vzbudit Victoriu, která mu div nepropíchla břicho kopím. Omluvila se mu, tváře jí zrudly a zahanbeně zírala do země. Wretch si pomyslel, že by jim o této spojitosti měl říct. Možná, že jim dojde něco, co jemu uniká.

"Proč se ti o ní zdá?" zajímala se Victoria a vypadala, jako nějaká žárlivka. Wretch pokrčil rameny, však podrobně jim vysvětlil, proč jim o tom řekl; bílá místnost znamenala sníh. V druhé úrovni byli přece někde v zasněžené zemi. Potom místnost s rozpadlými domy. Nyní byli ve třetí úrovni, která připomínala ruiny nějakého rozpadlého města. Pokud jeho mozek neovládla jedna z těch bestií, tak v další úrovni budou bojovat v poušti.

Will o tom tiše přemýšlel a zeptal se ho, zda to byl skutečně písek, co viděl. Wretch mohl jen přikývnout.

Victoria se ho zle zeptala, proč jim to neřekl ihned.

Wretch se bránil slovy, která mu však věřili; kdyby jim to řekl, mohli by se mu vysmát, že je naprosto šílený. Ale nyní to pro ně hrálo hlavní roli. Pokud další úroveň bude připomínat poušť, musí se na to připravit. Will si prohlédl černou kartu a jemně ji polaskal v rukách. Předal ji Wretchovi.

Zeptal se ho, zda ho ještě něco napadlo.

Wretch nadhodil, že by měli Nemmu vyhledat jako úplně poslední. Netušil proč, ale řídit se radou, kterou mu Nemma dala v onom snu, mu přišlo jako dobrý nápad. Měl z toho sice špatný pocit, ale věřil jí. Will řekl, aby zde ještě chvíli zůstali, že lépe se jim bude kráčet, až slunce zaleze. Oba s ním souhlasili. Wretch se zeptal Willa, proč prostě neutekl, když měl možnost. Will se jen ušklíbl, tázajíc se ho, zda by on jen tak utekl od zajímavého boje, který si užívají obě strany. Wretch se musel pousmát, ale přikývl. Po chvíli Victoria navrhla, že se půjde podívat po nějakém jídle.

Po dlouhou dobu nad tím Wretch nepřemýšlel, ale jeho tělo neprokazovalo žádné známky dehydratace nebo hladovění. Chtěl se jí nabídnout, jako pomoc, ale hned ho zastavila se slovy, že by ji jen zdržoval, což velice nerad přiznal. Will se jen hlasitě zasmál a neodpustil si poznámku, že jim sotva přinese mrtvou krysu. Victoria zle zavrčela nad jeho poznámkou a jistě by ho i uhodila, kdyby ji Wretch netlačil rychle pryč. Když se mu povedlo přesvědčit ji, aby konečně šla, podíval se na slunce, které svou září barvilo ruiny domů pomalu do ruda. Přemýšlel, co se stane s Wrimmem, když takhle nehezky prohrál.

Victoria procházela skrz les, zatímco slyšela lidské křiky. Podívala se stranou a sledovala Nemmu, která měla ruce překřížené na hrudi, zatímco za ní leželo mnoho lidí mrtvých. Rychle se schovala za stromy a pomalu tak mizela dál od té prapodivné děsivé ženy. U jezera našla Polonia, který si omýval tvář. Už chtěla popadnout kopí a vrátit mu laskavost, ale zarazila se. Sledovala jeho čerstvé jizvy a netušila proč, ale cítila pro něj menší lítost. Sama sebe se tiše ptala, proč ho prostě nezabije, když k tomu má nyní tak dokonalou chvíli. Ale něco uvnitř ní jí říkalo, aby to nedělala.

Najednou se Polonius zvedl, otočil se a díval se jejím směrem. Chytila se za pusu a pevně stiskla kopí doufaje, že si jí nevšiml jako první. Polonius se chvíli nehýbal a díval se na strom před sebou. Nakonec poklidně zavřel oko a vydal se kupředu, zatímco mu po tvářích padaly ještě kapky čisté vody. Prošel v nebezpečné blízkosti Victoriy, která se pevně chytila za pusu a nos, aby nevydala jediný zvuk, a dívala se za ním polekaným výrazem. Polonius po chvíli otevřel poklidně oko a putoval kupředu. Už o ni nejevil zájem. Pochopitelně o ní věděl od samotného počátku, ale proč se starat o malou rybu v rybníku, která sotva může plavat?

Victoria se za ním tiše dívala.

Vycházel po kopci vzhůru, na jeho vrcholku se zastavil a mírně se na ni otočil. Polekala se, že ji nyní zabije, však on ji pouze sledoval, trochu se usmíval, jeho pohled byl milejší. A potom zmizel. Victoria zmateně zamrkala. Proč se na ni tak díval? Byl snad rád, že přežila, přestože ji varoval, že brzy zemře? Victoria se tiše podívala do země. Netušila, jak dlouho tak zůstala stát na místě bez hnutí, ale nakonec se vydala spolu se západem slunce zase zpátky. Sotva dorazila, Will se už připravoval k odchodu. Zeptala se ho, kde je Wretch. Odvětil, že se nějakým způsobem dostal na střechu. Když vyšla ven a oslovila Wretche, který se snažil bezpečně dostat se dolů ze střechy, vylekala ho svým hlasem, pustil se a skončil na zemi. Nic vážného se mu však nestalo. Přestože jí vyčítal, aby ho příště varovala, jen se nad jeho poznámkou hlasitě zasmála. Přitiskla ho na svou hruď, říkajíc mu hrdým hlasem, aby si na ni raději zvykl, protože je připravená dostat se z této pitomé soutěže. Wretch se ušklíbl, po chvíli ji od sebe odsunul a spolu s Willem se vydali směrem k místu, kde Wrimm už však neležel. Wretch se díval kolem, nikde po něm nebylo vidu ani slechu.

Před sebou viděli pár lidí, kteří se pomalu, poranění, dostávali zpět do onoho vchodu a něco tiše šeptali. Nechali je, aby prošli jako první. Wretch si ze zvědavosti prohlédl narychlo mapu, která však byla nějaká malá, nedokončená. Zajímala jen rozpadlou vesnici a část lesu. Došlo mu, že se pomalu blíží skrz to prapodivné bludiště blíž a blíž k tomu nejmenšímu bodu. Představil si obrys, který mu ukázala Nemma, a pousmál se s myšlenkou, že budou o to blíž k vítězství.

Zarazil se, když měli vejít do toho prapodivného vchodu. Opět se mu vybavila smějící se žena. Sám sebe se zeptal, kdo to mohl být, a pak už slyšel jen hlas Victoriy, která ho napomínala, aby si pospíšil, zatímco sama utíkala napřed. Byla natěšená, jako malé dítě, ale její dobrá nálada se přenesla i na něj. Usmál se. Vydal se kupředu za nimi.

Zastavili se v temné chodbě, kterou ozařovaly tmavě modré houby a světlené koule, které jim byly v patách už od samotného počátku. Došli před černou bránu, za kterou se znovu objevila postava v masce. Nastavila ruku před sebe. Nic jim neřekla. Wretch jí předal černou kartičku a její ruka nejprve ucukla, když ji spatřila, opatrně ji však vložila do dírky v bráně. Chvíli to trvalo, ale po chvíli se otevřela sama. Žena nechala všechny projít, avšak Wretche zachytila za rukáv toho prapodivného obleku. Wretch se zarazil a otočil se na ni se zmateným pohledem. Co po něm mohla chtít? Ostatním řekl, aby šli napřed, to už jim však žena mávala rukou před očima a ukazovala jinou cestu, ke dveřím. Když je Will opatrně otevřel, zarazil se. Objevili se v jakémsi baru a Wretch už i na dálku poznával Sabakiho, který si spokojeně umýval sklenici a obsluhoval hosty. Než tam mohl vejít, žena ho odtáhla stranou.

Společně sešli dolů, ještě hlouběji, než byla třetí úroveň a nyní jim světlo činily jen světelné koule, které je pronásledovaly. Najednou se všechny vypařily, když žena zvedla ruku. Voda svou jasně zářící čistotou půlku její masky zastínila. Wretch se jí zeptal, co se děje. Žena ho cvrnkla do čela, na což Wretch zmateně zamrkal. Znovu se mu zjevila jakási žena bez tváře, jen její úsměv viděl, ale potom spatřil ještě někoho jiného. Ženu o něco starší, však s otevřenou náručí a tentokrát její tvář viděl.

Wretch nechápavě sledoval ženu před sebou.

Pomalu si sáhla na masku. Pozvolna ji ze své tváře sňala a Wretch vykulil oči. Sledoval usmívající se ženu, kolem třiceti let, která měla hnědozelené oči, stejně jako Wretch, avšak kůže kolem levého z nich byla nehezky popálená a samotné levé oko bylo podrážděné, zbarvené do ruda. Přesto se však vesele usmála a v očích měla slzy.

"Kdo... jsi?" zeptal se Wretch váhavě a trochu ucouvl dozadu, však hned si sevřel hlavu v bolestech. Žena ho tiše sledovala, v očích se jí odrážel ten mladík, jeho duše, která zde bojovala o život, zatímco ta její musela bloudit po těchto chodbách přes mnoho let, do konce věků, než se konečně rozpadne na prach. Dočká se však někdy tohoto vykoupení? Opatrně k němu přistoupila. "Nedotýkej se mě!" ozval se však Wretch zhurta, což ženu zarazilo. Ale hned na to se mile usmála.

"Některým není dovoleno zažít radost," řekla milým hlasem a Wretch vykulil oči. Poprvé její hlas slyšel v ozvěnách v hlavě, avšak potom slyšel její hlas znovu, jak ho volá, milým a vlídným hlasem... Hlasem, který Wretch neslyšel přes mnoho let, a přesto ho vždycky dokázal uklidnit.

"Matko?" zeptal se tiše a velice pomalu, nejistě. Opatrně k ní natáhl klepající se ruku. Mírně od něj odstoupila a zakroutila hlavou do stran. Potvrdila mu, že je jeho matka. Pochválila mu ony překrásné oči, které po ní zdědil. Zklamaně se pak přiznala, že je nyní už jen pouhou duší, která bloudí po tomhle světě na rozkaz Boha samotného za to, že se protivila jeho rozkazům. Wretch sevřel ruce v pěst a zasyčel na ni zlým hlasem, proč ho vůbec musela poslouchat, když už je mrtvá. Pomalu k němu přišla a cvrnkla ho do tváře.

Vybavilo se mu, jak ležela na posteli, celá bledá a pak jí ruka klesla dolů, zatímco on sám křičel, držíc ji za druhou rukou. Následovala další scéna s příbuznými falešně hrajícími smutné tváře, zatímco Wretch pomalu kráčel vedle rakve, jako malé dítě, a tiše plakal, opakujíc, aby se konečně probudila. Potom několik rychlých záblesků, jako během boje, následný útěk a pak Wretch, který se setkal s ženou bez tváře, jejíž úsměv už však poznával. Neznal její jméno ani tvář, však ten úsměv viděl tolikrát, že ho poznal okamžitě. Mírně se zakymácel ze strany na stranu, div neomdlel, ale jeho vlastní matka, Loveta, ho chytila a pevně k sobě přitiskla. Když se jí však chtěl dotknout on, jeho ruka prošla skrz její bledé tělo.

"Bůh mi sebral to jediné, co jsem měla ráda," zašeptala Loveta a podívala se na něj se slzami v očích. "Prosím, poraz ho a dostaň se odsud."

"Tebe vezmu s sebou," přísahal jí Wretch.

Loveta zakroutila stranou. Pomalu ho pustila a políbila na čelo. Pohlédla na světelné koule, které se k nim pomalu blížily. Nesouhlasila s jeho tvrzením. Pomalu od něj ustupovala, aby na ni paprsky koulí nedopadly. Řekla mu však, že ho bude sledovat až do konce, jako to matky vždycky dělají. Zakřičel za ní. Chtěl ji zastavit. Ale najednou ho temnota pohltila a zanechala na úplně jiném místě, Zmateně se díval sem a tam. Uvědomil si, že je zase u brány. Dveře do baru, kde nyní Sabaki bavil své hosty, byly pootevřené. Wretch však zpočátku dovnitř nešel. Tiše litoval, že svou matku nepoznal dříve. Proč ji nemohl obejmout, zatímco ho ona tiskla k sobě? Proč její tělo bylo tak chladné? Udeřil vztekle do zdi, zatímco mu tekly slzy; jednak z bolesti a jednak ze smutku. Co pořád přehlížel?

Nyní Boha nenáviděl ještě více.

Když konečně vešel do baru, Sabaki mírně zvedl bradu, otočil se jeho směrem a s vřelým úsměvem ho uvítal. Poklidně k němu přešel, připravil sklenici s ledem a krátce na to do ní hodil čerstvou třešeň, nalil mu bílé víno skoro po okraj a popřál mu, aby si svůj nápoj užil. Wretch se ohlédl za sebe na piáno, za kterým seděl ten Francouz z dřívějška, však tvář měl napuchlou, půlku z ní měl obvázanou a prsty měl na levé ruce už jen čtyři, zatímco na té pravé ruce měl dva z nich zlomené. Přesto však bavil lidi kolem sebe.

Sabaki se milým hlasem Wretche ptal, zda si přišel konečně popovídat o zajímavých informacích, nebo se jejich námět na diskuzi přesune jinam. Wretch se rozhlédl po baru; nic se v něm nezměnilo. V rohu spatřil Victoriu a Willa. Nakonec přikývl, že by měl zájem s mužem hovořit o něčem, co mu zřejmě zatím uniká. Sabakiho tvář se rozzářila, zatímco se spokojeně usmíval. Najednou omládl o deset let minimálně. Když se ho Wretch zeptal, zda je také duše bojující o svůj život, Sabaki přivřel oči více a vypadal znepokojeně. Jen podotkl, že se do hry nepřihlásil úmyslně, však jeho Bar je otevřený pro všechny. Francouz za piánem se hlasitě zasmál a s ním i zbytek lidí. Wretch si nyní povšiml mladého páru, který seděl nedaleko od něj, držel se za ruce, na jejíchž prsteníčkách nesli oba stejný prsten. Vypadal čistě a nově; právě zasnoubená dvojice a skončila tady – jak nehezký osud. Sabaki se nyní ptal Wretche, zda se k někomu připojil nebo je ve Hře sám.

"Ne," pousmál se trochu Wretch a ohlédl se přes rameno na Victoriu a Willa. Napil se pozvolna bílého vína s bublinkami, které mu vletěly do nosu, div nezačal kašlat, aby se jich zbavil. "Povedlo se mi najít lidi, na které se mohu rozhodně spolehnout."

"Skutečně?" zněla Sabakiho otázka, však pozvolna se usmál a uvolnil tak svou vrásčitou tvář.

Wretch se ho zeptal, zda zná Silkona.

V tu chvíli se rozletěly druhé dveře nedaleko od Wretche, který zmateně vzhlédl od sklenice, kterou držel v ruce, a otočil se. Sabaki se pořád usmíval a mírně zvedl hlavu, tvář naklonil k nyní rozvaleným dveřím.

Dovnitř vešel Polonius.

Mnoho lidí se přestalo hýbat, jiní si začali špitat a ukazovali na něj zbraněmi, rozzuření a podráždění, zatímco Polonius s chladným pohledem kolem sebe prošel okolo Wretche naprosto bez povšimnutí. Wretch se za ním opatrně podíval očima, ale nic neřekl. Polonius hodil jakýsi fialový penízek Sabakimu a ten mu hned na to dal jakýsi černý svitek.

Několik lidí po Poloniovi hodilo sklenice, popřípadě nože ze Sabakiho výbavy, ale Polonius jen uhnul hlavou na stranu a poklidně otevřel oko. Zadíval se na ně očima bez zájmu, potom pohlédl na Wretche. Chvíli ho pozoroval, však beze slova kolem něj prošel, znovu za sebou práskl dveřmi a bar upadl do hrobového ticha.

Najednou někdo začal hrát na piáno.

Wretch prudce trhl hlavou na druhou stranu a mírně povytáhl oči. Za piánem seděla Nemma a vedle ní Itazura, hrajíc obě, jak nejrychleji dovedly, jakoby se provokovaly navzájem.

To už mnohem více lidí zneklidnilo a pozorovalo ty dvě ženy, jak společně hrají na piáno. Melodie to byla skutečně překrásná; vytvářely jakousi iluzi, že tohle je skutečně obyčejný bar. Sabaki se jen mile usmál a zeptal se Wretche, zda věří v Boha. Wretch se na něj zmateně podíval a Nemma, aniž by si toho někdo všiml, se na něj kradmo dívala také. Čekala snad na jeho odpověď. Wretch mlčel. Co by mohl Sabakimu říct poté, co ho Bůh zradil a takto ho uvrhl do reality, které lze jen stěží uvěřit?

Najednou melodie přestala.

Nemma a Itazura společně vstaly, vyměnily si pohledy a přešly pomalu k Sabakimu, který už něco pod pultem chystal jen a jen pro ně. Wretch chvíli sledoval Sabakiho, jehož ruce něco hledaly pod pultem, zatímco se potom jeho pohled zaměřil na Nemmu a Itazuru. Ani jedna mu nevěnovala větší pozornost, než lidem kolem sebe. Někteří už vstávali a kráčeli k nim, se zbraněmi v rukách. Nemma poklidně zavřela oči. Sotva po ní nějaká žena zaútočila, samotná žena se zastavila těsně před Nemmou, která jí věnovala jen žalostný, pochopitelně hraný, pohled. Nemma jí přikázala, aby zmizela. A žena skutečně zmizela. Rozpadla se na žlutý prášek. Všichni tomu jen tiše přihlíželi. Nemma jim řekla, aby si pamatovali pravidla. To už však mladý pár vstal a řekl jí, že jim je neřekla. Nemma poklidně vzhlédla, však chladný pohled jí nezmizel. Prošla kolem Wretche, který se za ní zmateně otočil.

Nemma se poklidným hlasem té dvojice zeptala, zda jsou si naprosto jistí, že jim nic o pravidlech neřekla. Ti dva zmateně zamrkali, pevně se chytili jeden druhého, zatímco mladík bránil dívku vlastním tělem a tázal se jí, co tím myslí. Victoria zpozorněla a Will se jen nenápadně ohlédl. Nemma se k nim pomalu přiblížila. Tmavě zelené šaty skryté pod černým sametem a mašličkami jí sjely po těle, ramínka se jí zachytila o pobledlé lokty, zatímco stanula před dvěma hříšníky. Itazura ji vyzvala, aby je nechala na pokoji, že si potom s nimi může žít dosyta. Sabaki jen mírně zvedl bradu a zeptal se Nemmy, co hodlá udělat. Nemma sledovala ty dva a nic neříkala. Nastavila ruku vedle sebe. Vyhublé prsty se rozevřely a snad na něco čekala. Sabaki jí podal do ruky nůž. Wretch zpozorněl; rychle mu došlo, co se nejspíš brzy stane.

"Pravidlo číslo tři..." zašeptala Nemma tiše. Wretch se rychle zvedl ze židle, která spadla. Upoutal tím pozornost Itazury, která ho sledovala, jak kolem ní běží, zatímco se mile usmívala a sledovala toho pomatence, který se snažil zastavit Nemmu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře