Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (3. část)

21. říjen 2015 | 07.01 |

Mladá žena zakřičela a zakryla si pusu, zbledla strachem a oči měla vytřeštěné, div jí nevypadly z důlků. Všechno utichlo. Lidé jen tiše přihlíželi tomu, co se před nimi stalo. Nemma pořezala mladého muže před sebou, její oči byly bezcitné a chladná tvář jí nijak nezměkla, přestože muž držel ruku před sebou, ve snaze zastavit tu její, zatímco měl pořezanou hruď. Nemma poklidně zvedla ruku. To už ji zastavila jiná ruka. Mírně vykulila oči a ohlédla se za sebe, zatímco ji Wretch držel drobné zápěstí a snažil se zastavit tu ruku, která se snažila pokračovat v činění. Mladík mírně klesl, zatímco ho žena pevně tiskla k sobě a křičela na Nemmu všelijaké nadávky. Itazura si povzdychla. Mladá žena plakala. Křičela na Nemmu, která však nejevila špetku zájmu ji poslouchat. Pustila nůž na zem, vysmekla se Wretchovi ze sevření, jen mu věnovala nesmělý pohled a potom se vydala ke dveřím.

"Máš štěstí, že jsi nepoužil sílu, mladíku," poznamenal Sabaki s tváří natočenou na zmateného Wretche. "Jinak by tě mohla na místě zabít, tak říkají pravidla, která musí dodržovat."

Mladá žena se strachovala o svého milého, přitom však kradmo zírala za Nemmou a tiše na ni nadávala. Wretch se Sabakiho zeptal, proč Nemma působí tak chladně. To už se Sabaki trochu zamračil a tiše se ho zeptal, proč se o ni tak moc zajímá, když je to ona, která ho nakonec může zabít. Wretch jen podotkl, že na tohle odpověď, se kterou by se s ním podělil, nemá. Sabaki si povzdychl, však na jeho obličeji zůstal ten blažený úsměv i nadále. Už se natahoval, že vezme skleničku se zbytkem vína, však Wretch si ji vzal hned k sobě. Zvedl židli a posadil se na ni zpět. Sabaki svou otázku, zda je připravený na mnohem silnější nepřátele, nechal zaznít jen tak do vzduchu, jakoby se ptal všech, kteří byli přítomní. Wretch pohlédl do skleničky, na jejímž dně plavala třešnička a zbytky nerozpuštěného ledu. I jeho odpověď zazněla jen tak do vzduchu; kdo.

Najednou se Sabaki k němu nahnul a třešeň mu sebral. Něco mu zašeptal do ucha. Wretch se na něj zmateně podíval. Victoria a Will zpozorněli a vstali, nechávaje své drinky nedopité.

Když přišli k Wretchovi, Sabaki mírně zvedl hlavu a kdyby měl oči otevřené, díval by se jejich směrem. Veselým hlasem se jich zeptal, zda už odcházejí. Wretch mohl jen souhlasit.

Aniž by si jeden z nich cokoliv řekl, vydali se ke dveřím. Sabaki se jim mírně uklonil a popřál jim hodně štěstí ve hře, zatímco se za nimi ostatní kradmo dívali, nebo si špitali.

Wretch si jejich pohledů všiml.

Vyšli z baru, zatímco se za nimi Sabaki díval se zavřenýma očima, hned na to šel obsloužit mladíka, který křičel, že má prázdnou sklenici, a jak si Victoria stihla všimnout, celkem připomínal Richarda. Trochu ji zabolelo u srdce, když si uvědomila, že už tam s nimi není. Wretch si prohlédl místo kolem nich. Rozhodně se změnilo. Skála zesvětlala, nyní připomínala pískovec. Díval se po své matce, která by je měla jít vyprovodit, jako při každé jiné úrovni, ale nikde ji neviděl. Rozhodl tedy on sám, že se vydají nahoru. To už do cesty vletěly dvě světelné koule a tlačily je na druhou stezku, která se točila kolem prapodivného bílého stromu. Vypravili se tedy cestou, kterou jim určily světelné koule. Zastavili se před bránou ze dřeva, pod jejich nohami už cítili písek a jemně obroušené kamínky z pouště. Wretch se už chtěl dotknout brány, najednou ho však zastavila jiná ruka. Byla to Loveta. Už chtěl promluvit, ale cvrnkla ho do čela, zarážejíc ho, když si vzpomněl na ni a na podivného muže, který ji bil. Když se vzpamatoval, Victoria a Will kolem něj už procházeli do otevřeného prostoru, ze kterého ho ovál nepříjemně teplý vzduch. Mírně se mu zvedl žaludek z toho horka. Podíval se na Lovetu, která se odvrátila pohled stranou, s maskou přes obličej. Pohladil ji po tváři, slíbil jí, že se vrátí, a rychle se vydal za nimi. Loveta se za ním dívala. Zpoza masky jí vytekla slza. Matka jen nerada vidí jít své dítě smrti vstříc. Prohlédla si tři kartičky, které jí zatím dali, a zklamaně zavřela oči.

Skrz místnost se ozvala rána a celá se zatřásla. Bylo jí jasné, že Wrimm byl potrestán za to, že se opovážil porušit slib a nechal někoho projít. Vzhlédla k mizejícím osobám a tiše jim popřála šťastnou cestu. Bylo jí jasně, že zbývají jen dva protivníci, které musí porazit, aby se dostali dál; Silkon a Nemma. Moc dobře znala krutost jednotlivých rozhodčích. A to ji trápilo nejvíce.

Wretch si strčil prst do ucha a mírně s ním zahýbal prudce ze strany na stranu, jakoby se snažil dostat z ucha vodu. Will se ho jen zmateně zeptal, co se děje. Wretch jen zamával druhou rukou do strany, aby mu naznačil, že se nic neděje. Will mu ani tak nevěřil. Wretch slyšel nepříjemné zapištění a zakryl si uši. Rozhlédl se kolem, ale nikde nic nenašel, co by to pištění způsobovalo, a hned si obě uši promnul, zacpal si je prsty a znovu s nimi zahýbal. Měl opravdu nepříjemný pocit.

Když došli na konec chodby, konečně ho ten pocit přešel, místo toho ho zarazil pocit překvapení; před nimi se rozkládala jen pustá poušť a nic víc, jen v dálce byly hory. Slunce neuvěřitelně silně pálilo a rozžhavovalo tak písek doruda a jejich kůže pomalu rudla pod tím prudkým světlem, které neznalo konec. Wretch si zatahal za oblek. Sotva vyšli z oné chodby, potil se, jakoby tam strávil několik hodin. Špatně se mu dýchalo. Nebyl jediný. Victoria si natahovala oblek, jak nejvíce mohla, div nepadla na zem, a vyplazovala jazyk, ovívala se, však horký vzduch jí způsoboval jen horší vidění a točení hlavy. Will jako jediný z nich vydržel nejdelší dobu v klidu, své smysly si zachoval v pořádku a díval se kolem sebe s přimhouřenýma očima, jakoby něco nebo někoho hledal. Protože mu bylo jasné, že ti dva jsou naprosto dezorientovaní, přestože je jejich obleky mírně chladily, popadl je oba za límce a tahal za sebou, zatímco si utíral pot z očí, aby neztratil ten nejhlavnější smysl. V duchu si jen potvrdil Wretchovu myšlenku; další úroveň náležela poušti. Jaká bude poslední úroveň, pokud se z tohohle horkého pekla dostanou všichni a živí?

Silkon se pohodlně usadil na sedačku a opřel se, aby mu dlouhé rudé vlasy spadly až na zem. Zhluboka si povzdychl. Itazura poznamenala, že vypadá nějak unaveně. Silkon se ušklíbl. Se slovy, že se celkem pobavil, ji mírně ohromil, ale jen na chvíli tak vypadala. Polonius se pokoušel vyprovokovat Nemmu, aby se přestala soustředit na mnoho obrazovek před sebou, ona na něj však vylila horký čaj, až začal křičet a poskakovat z místa na místo, jak moc ho jeho opařené ruce bolely. Itazura se podívala mírně do stropu, vypadala znuděně, avšak usmívala se.

"Přemýšlela jsem..." začala náhle Itazura. Všichni, až na Nemmu, se na ni podívali. "Pokud je nějaký Bůh, tak jednou rukou vytváří životy a druhou rukou je bere zase zpátky jako nějaký desátek, který jsme mu nikdy neodvedli. Nemyslíš, Wrimme?" Podívala se na Wrimma po této otázce a čekala nějakou reakci, avšak muž, který měl na břiše a zádech plno jizev, na to nijak nereagoval a dokonce to vypadalo, jakoby spal. Trochu se pousmála. Její oči byly tmavě modré, však spokojené. Nakonec je zavřela. "Stejně je to jedno, když už Hra končí."

Najednou se Nemma zvedla. Beze slova odešla. Po chvíli se vrátila a Silkon si hned všiml, že její šaty se změnily; tentokrát byly bleděmodré, se šátky, které měla Nemma přivázané k zápěstím a kolem pasu. Vlasy měla stažené do copu, umístěného uprostřed její malé hlavy. Chvíli si ji tiše prohlížel; kdyby nebyly tak chladná, jistě by po ní zatoužil každý muž.

"Vypadáš, jako motýl," poznamenal jen. Motýl, kterého Bůh před staletími chytil do zlaté klícky, ponechal si ho pro sebe, aby ho mohl pozorovat, jak trpí a pomalu umírá.

"Už nejsem motýlem více," odvětila však Nemma a usadila se od svého křesla, zakrývajíc si holá ramena tenkou látkou ze sametu. Itazura se na ni jen tiše podívala a usmála se. Zeptala se jí, proč se zamilovala do tak nečisté doby, která patřila Viktorii předtím, než zemřela. Nemma ji ignorovala. Už se nyní plně věnovala obrazovkám před sebou. Mírně se nahnula, aby viděla lépe. Sledovala onoho muže, kterého předtím zranila, a ženu, která s ním utíkala skrz bouřící poušť. Vzala si hrníček do ruky a pomalu se napila čaje z něj, oči jí potom pohlédly na svitek, který jí předtím Sabaki předal.

"Neodpustitelné. Tak hanebné," pronesl Polonius, zatímco už stál v poušti a poblíž něj byla hromada těl. "Hra sotva začala a vy už se ženete do smrti? Hlupáci..."

Okem pohlédl na mladý pár, který se držel za ruce, zatímco jejich prsteny byly naprasknuté. Polonius luskl prsty a prsteny se rozbily na dvě poloviny. Nemma jen tiše zavřela oči a další obrazovka jí praskla. Slunce pomalu zapadalo, zatímco ona byla bezpečně ukrytá v jeskyni a voda odrážela její pobledlý obraz na své hladině. Vzhlédla a sledovala lidi před sebou. Vstala a bez zájmu je sledovala. Světelné koule se za ní pomalu rozzářily.

Protože se na poušť pomalu šířila tma a hvězdy jasně zářily, zatímco slunce zapadalo, navrhl Wretch, aby se někde utábořili. Písek se sice pohyboval každou chvíli, ale riskovat, že po nich něco skočí nebo někdo zaútočí přes noc, nechtěli. Usadili se zády k sobě, aby měli jistotu, že ani jeden z nich neodešel. Wretchovi se pořád vracela scéna z baru. To, jak Nemmu zastavil, to, jak zranila muže, aniž by mrkla okem. Počal mít strach. Skutečně byla tak bezcitná, jak se tvářila? Will se ho zeptal, co se děje. Když se ho Wretch ptal, co tím myslí, Will odvětil, že cítí, že ho něco trápí. Wretch jen falešně zasmál, že se to mu to musí jenom zdát.

"Myslím si, že je na čase se jim postavit," řekl Will tiše.

Oba se na něj tiše podívali. Wretch se podíval nahoru. Mírně poklepal oběma na rameno, a když se podívali na něj a pak nahoru, zmateně zamrkali, nechápajíc, co se děje.

"Nevšimli jste si doposud ničeho?" zeptal se Wretch, dívajíc se na měsíc. Ani jeden z nich ho nechápal. Bylo jim jasné, že on vnímá věci mnohem důkladněji, než oni, už se poučili, aby mu v tomhle věřili. Proto čekali, co jim řekne. Wretch počal šeptat velmi tiše a velmi rychle. "Už předtím se na nás lepilo více než jedna ta prapodivná koule... Podle všeho na nás Bůh měl spadeno od samotného počátku. Přeci jenom; kdo říkal, že se lidé smí pohybovat v takové početné skupině?"

Victoria s ním souhlasila, Will se k tomu nevyjadřoval. Wretch nemohl usnout při myšlence, že je ty koule sledují. Přemýšlel, který z rozhodčích je vyslal, aby je tak důkladně sledoval a měl je na očí čtyřiadvacet hodin denně. Přestože se tomu bránil, Will usnul jako první. Chvíli na to zmohl spánek i Victoriu. A nakonec usnul i Wretch, naprosto znavený, z nedostatku spánku kvůli nervům a prapodivným nočním můrám. Nakonec se mu však žádný sen nezdál.

Když se dalšího rána Wretch probudil, prudce s sebou trhl, zatřásl s Willem. Ten se po chvíli probudil. Čekal ho stejný šok, jako Wretche před malou chvílí; Victoria nikde nebyla. Když se ho zeptal, kde může být, Wretch jen zakroutil hlavou do stran. Dostal strach. Byl tady někdo, kdo ji odvlekl, nebo někoho spatřila a šla ho odehnat. Nechtěl si ani představovat, že by Polonius přišel osobně, aby si na ní dokončil svůj trest, který předtím dokončit nestihl. Jen ta představa mu zvedala žaludek a cítil, že brzy vyvrhne ono víno, které se mu včera jen stěží povedlo udržet v sobě. Nakonec vytáhl mapu a zaraženě sledoval jen různé čáry kolem dokola; poledníky a rovnoběžky; které byly na prázdném papíru nažloutlé barvy. Rozhlédl se kolem. Slunce sotva vstávalo. Všude byla jen samá poušť. Jen písek, vítr a kameny. Mohla ta prázdnota na papíře znamenat právě poušť bez ničeho? V dálce však spatřil hory. Byla to fata morgana? Kdo ví. Prohrábl si vlasy a pevně se za ně zatahal. Přemýšlel, kam by Victoria mohla jít, kdyby mohla. Will s ním musel zatřást, aby ho přiměl zpět ke zdravému rozumu. Willovi bylo jasné, že pokud ho šílenství a utrpení pohltí, nebude se na něj už moci spolehnout a sám Will by jen stěží dokázal udržet hněv na uzdě, když se ho pár dní zpátky pokoušel sám zabít. Rozhlédl se kolem a přimhouřil oči, aby viděl o něco lépe, ale slunce mu oči nepříjemně podráždilo, zatímco pomalu vstávalo nahoru na nebe, aby tam vydrželo nespočet hodin a mučilo lidi kolem sebe. Chytil se za nos.

Pach mrtvol se rozlehl po celé poušti a vítr ho spolu s krví nasáklým pískem roznášel po celém prostoru. Pokud si dobře pamatujete rozdělení celého bludiště, nyní byli na druhé části od konce. Už jen pár hodin, dá se říct, je dělilo od vítězství. Wretch zakřičel do pouště Victoriino jméno. Marný to čin, však nic lepšího ho nenapadalo. Will to kupodivu po něm zopakoval a volal Victoriu, aby se vrátila zpátky. Začínal mít strach, ale schoval to pod tvrdým pohledem. Nemohl si dovolit začít zmatkovat. Pokud by začal zmatkovat Wretch, rána do hlavy by ho časem probrala, ale co by dělal Wretch, kdyby Will začal zmatkovat? Pochopitelně by také začal zmatkovat. A to nemohl připustit. Musel zachovat chladnou hlavu v tomto království horka a sucha.

"Řekni, Šedý," řekl náhle tichým hlasem a Wretch se na něj zmateně podíval. "budu se moci naposledy podívat na svou matku?" Wretch se zarazil. Vzpomněl si, jak po nocích slyšel Willův hlas, který se modlil k Bohu a tiše vyzýval matku, aby na něj čekala. Netušil, co by na to mohl odpovědět, ale musel zamezit tomu, aby začal Will vyvádět, ohánět se dýkou a snažit se ho zabít. Mohl říct jen jediné; určitě se s ní zase setkáš. Willa jeho odpověď očividně potěšila. Mile se usmál a podíval se na něj pohledem, který i Wretchovi dodával menší naději a jistotu, že se jim povede odsud dostat. Poděkoval mu.

Nakonec ho vyzval, aby se vydali kupředu, jinak se rozpustí na tomhle horku, na což se Will rozesmál. Díky své černé pokožce byl na horko zvyklý, ale i on se neuvěřitelně potil. Chodil skrz poušť sem a tam a dívali se kolem dokola, oči se jim klíčily a jeden musel toho druhého podpírat, aby nepadl na zem do písku, který by ho hned pohltil, jako tekutý písek. Každý krok byl pro ně obtížnější. Jak moc by si přáli dojít k těm horám, které se od nich snad samy vzdalovaly, však ve kterých musel být neuvěřitelný chládek a stín. Wretch už ani nemyslel na to, že musí najít Silkona. Zapomněl dokonce i na Victoriu. Na chvíli se od Willa odpojil, potom se zase připotácel. Will si toho ani nevšiml. Stupně stoupaly každou minutou výš a výš. Špatně se jim dýchalo. Will měl rozhodně větší problém díky své váze a výšce. Neuvěřitelně se potil, ale Wretch neměl už ani sílu na to otevřít ústa a říct mu, jak neuvěřitelně zapáchá. Rty měl popraskané a ústa si přála vodu. Oči se mu klížily. Viděl rozmazaně. Spatřil před sebou vodu. Už by si počal nabírat písek do úst a polykat ho, kdyby ho Will omylem nepraštil. Ta rána ho však probudila. Mozek se mu znovu vzpamatoval. Sice se potácel ze strany na stranu z bolesti, ale povedlo se mu alespoň pořádně zaměřit očima. Hned tahal Willa na druhou stranu, protože se od hor nyní spíše vzdalovali. Světelné koule, které je pronásledovaly, se k nim přibližovaly, byly skoro vedle nich, ale ani jeden z nich si toho snad skoro ani nevšiml.

Jedna se k Wretchovi počala znovu lísat, ale sotva spatřila, že padá na stranu, uletěla stranou, aby nebyla zamáčknutá.

Willův hlas zněl, jako by byl opilý. Mluvil nesmysly. Jazyk se mu pletl, stejně tak nohy měl obě levé a motal se sem a tam. Kdyby ho Wretch občas netahal za sebou, jistě by si Will odkráčel někam do neznáma, mávajíc slunci a smějíc se jako maniak. Jistě by skončil někde v písku, kde by také zemřel na dehydrataci a popálení od písku a slunce. Nohy se jim bořily do písku, kroky se stávaly těžšími a těžšími, už nemohli ani pořádně udržet rovnováhu. Wretch byl rád za Willovu ránu, však účinek netrval tak dlouho, jako předtím. Stihl jen na chvíli zaostřit, ale hned na to viděl znovu rozmazaně. Aniž by si to uvědomili, prošli kolem Polonia, který seděl a sledoval hromadu mrtvol, kterou pojídaly bestie. Podíval se jejich směrem. Zakroutil nevěřícně hlavou a ukázal na ně. Bestie počaly do nich šťouchat. Asi tak po půl hodině bestie spokojeně zavrněly a zmizely rychle zpátky, zatímco Wretch a Will stáli před horami, kde dopadal jen stín a ze kterých proudil chladný vánek, který je pomalu probouzel. Tváře měli ošlehané od horka. Wretch jako první zamrkal a rozhlédl se opatrně, pomalu kolem sebe, aby neomdlel. Zachytil se skály. Chytil se za hlavu a tiše zasyčel bolestí. Pohlédl na spálené ruce. Hned mírně zatřásl s Willem tázaje se ho, zda ho slyší. Will jeho hlas slyšel v ozvěnách, zatímco se mu oči pořád točily ze strany na stranu. Wretch se podíval za bestiemi, které utíkaly po písečných pláních a mizely za pískem, který je snad chtěl pohřbít. Poděkoval Poloniovi a pohlédl na temné skály před nimi. Polonius se jen ušklíbl. Jako by jeho troufalost slyšel. Jen si pomyslel, že má za co děkovat.

Wretch pomohl Willovi posadit se na zem, aby se mohl pořádně vzpamatovat. Sám se usadil vedle něj.

Díval se po stínech, které se pomalu protahovaly spolu se sluncem, které se snažilo zazářit do nitra skal, avšak její vrcholky byly tak podlé, že mu to nedovolily. Wretch jim za to byl vděčný. Setřel si pot z čela a mírně zaúpěl bolestí. Odhalenou kůži měl celou rudou, popálenou. Nyní ve stínu cítil, jak ho všechno začíná svědit a bolet. Poškrábal se na hlavě, vlasy ho popálily nazpátek a v hlavě mu zapištělo, až se za ni musel bolestivě chytit. Will se ho pobaveně zeptal, zda mu něco hlodá v hlavě. Wretch se nad tím pousmál, ale souhlasil s ním, aniž by se nad tím dlouho zamýšlel. Zřejmě ho hlava bolela z toho náhlého horka. I tak se tiše zamyslel nad všemi úrovněmi, kterými prozatím prošli; skrz les, sněžné pustiny, rozpadlou vesnici a nyní skrz poušť. Chvíli o tom přemýšlel a snažil se vyvodit, kde by mohli nakonec skončit, v poslední úrovni, kde by si mohli oddychnout, že vyhrají nad tím, kdo tuhle šílenost vede. Měl pořád jakousi představu o tom, že je ten šílenec potom nechá jít se slovy, že si vedli v této hře dobře, že se pobavil a že jim potom pochopitelně proplatí všechny škody. Trochu se usmál, uklidnil se myšlenkou, že Richard nezemřel, že to bylo jen na oko. Že ona krev, kterou zde potí, je jen v jeho hlavě, že si to jen představuje. Zahrabal pod oblekem a prohlédl si malou věc v ruce. Když se Will nedíval, opatrně ji políbil, za něco poděkoval a zase ji schoval. Když se ho Will zeptal, co se děje, jen zakroutil rukou do stran, že se mu něco asi zdálo. Will se jen dobrácky usmál a opřel se o chladnou skálu. Spokojeně zavrněl a zasmál se. Počal mu vykládat o své matce, jak ho vedla k víře v Boha, že jakmile se pořádně probudí z tohohle snu, hned jí bude vyprávět, co mu Bůh přál, aby se mu zdálo, a představoval si, jak se nad tím oba zasmějí. Wretch se usmál také. Bylo dobré vědět, že si Will představoval, že tohle je sen, zatímco on nad tím přemýšlel jako nad pouhou iluzí, kterou způsobovala nějaká droga. Zatahal si za oblek, aby se mohl pořádně nadechnout, však hruď měl jaksi sevřenou. Jak moc zatoužil ten oblek roztrhnout, ale bylo mu jasné, že oblek roztrhnout nemůže. Vybavilo se mu, jak Polonius natrhl Victoriin oblek. Tiše se díval před sebe. Přemýšlel o tom, co se od počátku téhle šílené hry všechno stalo. Potkal zde lidi, které by v obyčejném životě nikdy nepotkal, protože by se věnoval jen své práci. V hlavě mu uvízla otázka nad tajemným úsměvem oné ženy. Neznal ji, nebo ji znal tak dokonale, že na ni zapomněl? Z myšlenek ho vytrhl Willův hlas; ptal se ho, zda je v pořádku. Wretch po chvíli tiše přikývl. Skutečně si přál, aby našli Victoriu živou... a hlavně v čas. Pokud byla při smyslech, jistě zamířila sem. Na jediné místo, kde se může schovat před tím horkem. Po krátké chvíli pomalu vstal a zachytil se skály, aby se udržel na nohách. Přemýšlel, jak dlouho tohle bude schopný ještě přežít, a nakonec navrhl Willovi, aby se porozhlédli po skalách, zda tam někde nebude i Victoria. Will přikývl. Se slovy, že ona je dostatečně tvrdá palice na to, aby se zamířila a zabloudila i na rovině, vstal z příjemně chladící země. Wretch se chytil za hlavu, která mu hořela, ale souhlasil s ním. Pomalým krokem se vydali kupředu. Drželi se u chladných zdí skal, které je chránily před přímým sluncem, které je pomalu, ale jistě zabíjelo a vysušovalo z nich poslední zbytky vody. Wretch se díval kolem dokola, hledaje Victoriu. Skutečně si přál, aby tady někde byla. Will pobaveně poznamenal, že by se ani nedivil, kdyby ji nenašli válet se někde po zemi, že s radostí by to učinil i on. Wretch se musel nad jeho tvrzením pousmát, ale byla pravda, že nyní po tom zatoužil i on sám. Nahlas to pochopitelně nepřiznal. Proplétali se kolem dokola skrz skály, na které se spíše tiskly, aby si ochladili popálené tváře. Nikdy snad nebyli vděčnější za chladnou skálu, která nereagovala na teplo slunce. I to bylo opravdu prapodivné; neměla by se skála zahřívat spolu s pískem kolem ní? Wretch si však s tímhle hlavu nelámal a lísal se ke skále, jako nějaký kocour ke kamnům, když byl zmrzlý. Ani se nepodíval, že se cesta sužuje a na jeho straně pomalu mizí. Požitek z oné chladné části skály byl pro něj očividně větší. Will ho včas varoval, ale se než na něj Wretch stihl podívat a uvědomit si, co mu říkal, noha mu sjela po konci skály a on nyní padal dolů, zatímco křičel a nadával.

Zachytil se kamene. Vzhlédl a zmateně si prohlížel onen hrbol temné barvy s drobnými bílými tečkami po celé své existenci, který ho právě zachránil před jistou smrtí kdesi dole v hluboké propasti pod ním. Ruce měl poraněné, zarudlé a tvořily se mu na nich puchýře. Kdepak, pomyslel si, tohle není skutečné, nemůže být. Tak proč zatraceně hraju tu jejich pitomou hru?! Sám sobě dlouho nadával, zatímco se držel pravou rukou kamene a přemýšlel, co se vůbec stalo. Na co zapomínal, aniž by si toho byl vědom? Začal proklínat den, kdy se narodil, kdy ho pojmenovali; copak jeho matka nemohla myslet dopředu? Proč si, proboha, nepředstavila, jak se mu bude žít se jménem, které všechny odradí? Nadával na ni. Ale tu se náhle zarazil; co když ho zpočátku ani nechtěla? Co když ho tak pojmenovala záměrně a chtěla se ho zbavit? Co když se ani v první řadě neměl narodit? Vztek vystřídal smutek ve chvíli, kdy se přitiskl ke stěně a jemně do ní udeřil, zatímco mu tvrdá skála zakrývala hanebné slzy. Tolik si přál najít odpovědi, ale teprve nyní si uvědomil, že se vždycky ptal špatně, jeho tón hlasu byl vždycky příliš krutý pro lidi kolem něj, proto už od útlého dětství poznal samotu, smutek, ale také obrovský vztek. Vztek, před kterým ho dokázala ochránit jen jeho matka, Loveta. Lásku měla vypsanou přímo do jména, nikdy na něj nekřičela, jako otec, a její náruč ho vždycky jen přívětivě uvítala. A pak ji krutý osud nakazil zákeřnou nemocí. Zemřela bez jeho vědomí. Předtím mu to oznámili ještě jako malému dítěti. Bylo tedy pochopitelné, že křičel, že bojoval, že to prostě odmítal přijmout. Matka, kterou nadevše miloval, osoba, ke které vzhlížel, ke které vždycky utíkal, aby se schoval, najednou zmizela. Tehdy, když ji nejvíce potřeboval. Nyní, zakrývaje si zarudlé tváře, tiše přemýšlel, zda kdy byl dobrým synem. Milovala ho? Viděla v něm hrozbu, jako v jeho otci? Co pro ni kdy byl? Obětovala by se pro něj? A co on; obětoval by se pro ni? Myšlenka – a zároveň odpověď na všechny jeho otázky – ho rázem nakopla. Jako by ho někdo polil studenou vodou. Přímo cítil onen chladný pot na krku, který mu pomalu stékal pod úbor a lechtal, však uklidňoval ho, že nepřišel o rozum, že doposud žije a bojuje, jako člověk. Nyní hleděl před sebe.

Nečekal ani chvíli a zachytil se vystouplého kamene oběma rukami. Nyní, když znovu našel naději, se jí pevně držel, div ji přímo neškrtil. Nechtěl, aby mu zase utekla, potvora, protože by ji už znovu možná nechytil; tentokrát mu neuteče, nebude si s ním už déle hrát, jako s nějakou panenkou. Nyní si on pohraje. Pevně stiskl kámen mezi prsty, div ho přímo nerozdrtil. To zoufalství, které si ho pořád přálo pohltit, z něj opadávalo; nač pohlcovat člověka, který má tak silnou vůli žít? Nakonec se zoufalství samo vzdalo. Rozhodlo se, že nyní není v náladě, aby ho pohltilo a donutilo ho pomalu a bolestivě zešílet. Nechalo ho, aby ho ještě chvíli bavil, potom mu sváže nervy dohromady, škubne a osoba jménem Wretch Elendig už v tomhle (ani v žádném jiném světě) nebude více. Jen skutečnost, že se obyčejný člověk rozhodl vzdorovat silám vyšší moci, byla snad výjimečně výsměšná, pokud by se jednalo o ironii; vždyť je to vlastně jenom člověk. Možnost, že předstoupí před Boha nezraněný, neexistuje, není možná, je naprosto nelogická. Pomalu se druhou rukou natáhl nahoru, aby se zachytil jiného kamene a mohl pokračovat v přežívání. Měl důvod žít, aniž by si toho byl vědom. Jakási vzpomínka na smějící se tvář ženy ho nutila bojovat. Věděl, že ještě žije. A ani ti prapodivní lidé kolem, samozvaní rozhodčí, ho o opaku nepřesvědčí. Alespoň ne teď, ne tady. Má ještě naději na život! Dokud bude člověk, bude bojovat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře