Aréna smrti - Kapitola sedmnáctá (1. část)

22. říjen 2015 | 07.00 |

Kapitola sedmnáctá: Kapky krve dopadají na bílé květiny

S jistotou blížícího se konce Moses vykládal svůj příběh, jak se do Arény dostal skutečně. Byl to překupník, a před deseti lety, ještě jako malý chlapec, prodával drogy ostatním lidem, protože ho do toho namočili jiní. Když nepřinesl dostatek peněz, byl ztrestán. Jednou ho však zradili jeho vlastní lidé, aby je nezabili. A to si pro něj právě přišel Giloba, jeden z lidí, kteří kupovali drogy a prodávali je dál za vyšší cenu, protože mu prodal nekvalitní zboží. Než se však vůbec stihli setkat, pochytali je policisté. A Tugera? Ten byl zloděj. Kradl však jen vybrané zboží, drahé drahokamy a šperky.

   Temná minulost psance pomalu vyplouvala na povrch. Věděl, že tady zemře. Věděl, že nebude svědkem jejich výhry, ve kterou tolik doufal. Moc dobře to věděl, proto jim nechal otevřené dveře, aby jimi mohli projít oni a jeho zanechali pozadu, aby se mohl postarat o zbylé věci, které bylo třeba dodělat. Jako například zbavit se Vyjednávačů, kterých jenom přibývalo.

   Moc dobře znal pravidla Her smrti. Jenom jedna skupina smí projít. A pokud se tam dostane někdo další, bude hned násilně zabit. Věděl, že jeho příběh končí. Jenom jim to nechtěl říct.

   "Dovedu vás do cíle." slíbil jim a usmál se, přestože věděl, že to, co říká je lež. "A společně opustíme Arénu smrti, úplně všichni."

   Fialový rázem vstal a přešel ke konci skály. Ostatní ho mlčky sledoval. Až posléze se zvedl i Šedý. Moses poté pokračoval s vykládáním toho, jak se zde dostal. Krátili si tak chvíli, než se pozabíjí Samotáři.

Šedý přešel k Fialovému, který mu věnoval krátký pohled, pak se zase díval na obzor.

   "Proč ho neposloucháš?" zeptal se klidným hlasem.

   "Proč jsi mě zachránil?" chtěl vědět Šedý. Fialový zavřel bolestně oči.

   "Zase tohle?"

   "Dokud mi neodpovíš, nedá mi to spát."

   "Není o čem mluvit."

   "Tak mi řekni proč?"

   "Předtím jsem bránil jen sebe. Nyní už to nedokážu." Podíval se stranou. Šedý v jeho očích viděl menší strach, ale také slzy. "Vzpomínka mě učila, abych bránil jen sebe. Řekni, Šedý." Podíval se před sebe a zaťal ruce v pěst. I on měl strach z Vůdkyně. "Přežijeme?"

   "Pokud si budeme věřit, tak ano?" fialový se na něj podíval. Pousmál se. Rozcuchal mu vlasy.

   "Hodíš se na velitele."

   "Ale nejsem jím."

   "Řeknu ti jedno. Pokud zemřeš ty, celá skupina zemře. Když odřízneš vůdce, i jeho stoupenci padnou na kolena. Toho si je Vůdkyně moc dobře vědoma. Nedá nám ani chvíli na přípravu."

   "Rozumím."

   "Nezklam své lidi, které vedeš za svobodou." řekl Fialový, když se otáčel apak kráčel pryč. Šedý se za ním podíval a pohlédl pak na nebe. Nad ním se vznášel orel, který zahvízdal. Všiml si na něm Vyjednávače a zamračil se.

   "Ano." pomyslel si a pohlédl před sebe. Slunce ho pálilo do očí. Jak se mohlo tak rychle dostat na západ? Vůdkyně jim dala jenom mylnou představu, že se blíží noc. Nechtěla už déle čekat. Ozývaly se výstřely. Protože byli všichni na hoře a nikde poblíž nebyl žádný Vyjednávač, měl Šedý jistotu, že to není nikdo z nich. Umírali jen Samotáři. Vůdkyně jim skutečně čistila cestu.

   Moses věděl, že Giloba chce jejich duše očistit. Tugerova duše byla očištěna. Giloba měl svou duši nyní už čistou, všechny hříchy smyla Vůdkyně za něj a krev jiných hříšníků, které zabil sám. Nyní zbýval jenom Moses. S tak božským jménem a tak hnusné hříchy na jeho těle jsou napsány. Nejen jizvy právem vsazené do těla, ale také bílé vlasy, se kterými se narodil, jako zrůda už od malička. Odkopnut společností a matkou prodíral se ulicemi, až ho našel Giloba, stejně odhozený. Už v sedmi letech společně pracovali. Giloba, jako už plnoletý hříšník, si mohl dovolit všechno. A mladého Mosese bral jako zástěrku a náhodou oběť. Těchto hříchů se chtěl vyzpovídat bohu skrz zabíjení nyní nevinných lidí. Ale proč čekat, když jsou všichni hříšní lidé? Jen to, že se smáli smrti druhých, je hřích. Vyjednávači, jako bojovníci za Boží vůli, vyrazili na lov. Ale diváci nejsou jediní, kdo musí zemřít. Giloba nechal vraždění lidí na zbytku a sám kráčel ke dveřím. Svítily pouze dva poslední bloky. Otevřel blok B a skočil do něj, s kytarou na zádech. Kříž mu poletoval na krku, když klesal okolo skály. Moses se jeho směrem podíval, jejich pohledy byly stejné. Oba zažili tuhle společnost ze všech stran. Oba ji znali dokonale, jako vyhnanci, trestanci, ale i jako Vyjednávači. Moses moc dobře znal svůj osud. Věděl, že se nedostane z tohohle Pekla do Ráje. Poputuje ještě níž, je samotné peklo. Do samotné Temnoty. A lidi vedle sebe nechtěl stáhnout s sebou. Ale věděl, že ho nepustí nikdo z nich. Musel učinit zásadní rozhodnutí, kterého posléze bude litovat, ale spasí tak duše všech, včetně tu svoji a Gilobovu. Pevně stiskl meč, který měl opřený o rameno, stejně jako Giloba míval opřenou kytaru. Mírně přimhouřil oči, až je úplně zavřel a sklonil hlavu k zemi. Bílé vlasy mu sklouzávaly do tváře. Bílá se na něj tiše podívala. Vzhlédl. V jeho očích nebylo nic, jenom smířenost se smrtí. Věděl to. Věděl, že odsud už nikdy nevyjde živý. Přesto se však rozhodl, že ochrání ty lidi, které by mohl nazývat přáteli. Ale až tak moc jim nevěřil. Vstal a Bílá zamrkala. Věnoval jí ztrápený pohled a podíval se směrem, kterým Giloba padal. Pokud nepůjde on, všichni zemřou. Byl si toho moc dobře vědom. Podíval se za Šedým. Přemýšlel, zda jim říct sbohem a odejít, nebo jim neříkat nic a rovnou odejít. Ale z neznámého důvodu, když se díval na smějící se tváře, nemohl jim nic říct. Moc dobře si zapamatoval všechny jejich hlasy a to, co řekli. Paměť měl dobrou. Ale už jaksi zapomněl na tváře těch, kteří s ním bývali předtím. Vystřídaly je tváře těchto lidí, kteří za něj riskovali životy, aby se vymanil z moci Vůdkyně a Vyjednávačů. Především Fialový byl pro něj pořád otázkou. Nevěděl, co si má o něm myslet. Chtěl jim pomoct, nebo je chtěl všechny zabít? Měl je za blázny, nebo byl s nimi blázen? Kráčel s nimi, nebo proti nim? Pomohl by jim, kdyby se potápěli do zoufalství a beznaděje, nebo by je skopl ještě níž, aby se utopili? Ztratil pojem o čase. Slunce už zapadalo. Vůdkyně ho však urychlila. Podíval se nahoru na nebe. Díval se do kamery a Vůdkyně, Sponzoři s prchajícími lidmi a smějícími se Vyjednávači ho tiše sledovali, zatímco lidé křičeli, když je Vyjednávači zabíjeli. Giloba šlápl do kaluže a vzhlédl ke skále.

   "Nenech mě čekat, Mojžíši." řekl vesele. "Vyveď svůj lid přímo do zkázy, aby mohli zemřít s tebou!"

   Čas utíkal. Moses se podíval na své bledé ruce. Spatřil na nich krev, ale byla to jen vzpomínka, když ještě skupiny zabíjel, na místo toho, aby se s nimi snažil vycházet. Pohlédl na lidi kolem sebe, kteří se všichni smáli. Dokonce i Fialový se pousmál. Uvědomil si, že nechce ještě zemřít. Dal ruce v pěst a vzpomínka krve na nich zmizela. Slíbil si, že bez nich neodejde, že přežije a že s nimi vyjde z Arény smrti, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Pod tímto svým vlastním tichým slibem vstal a ostatní se zarazili. Sledovali jeho pohled k zemi, vlasy mu zakrývaly provinilé lávové oči.

   "Zrůdo!" křičely děti a házely po Mosesovi kameny. Malý Moses utíkal do uličky a tam plakal. Přál si zemřít. Nakonec popadl kámen a hodil ho po procházejícím dítěti, bezdůvodně. Nepatřilo mezi ty, co proti němu útočily. Když ho policie odváděla, Giloba ho kupodivu zachránil.

   Prudce otevřel oči. Uvědomil si, že to, co se má stát, se přece stát nemusí. Dal ruce v pěst. Mírně se mu zatřásly. Položil je na nohy, aby se mírně uklidnil a aby si toho nikdo další nevšiml. Vítr muvšak zvedl vlasy a poodhalil provinilé oči, které se mu leskly. Nebyloto z vědomí, že smrt je pro něj jistá, ale z vědomí, že je už nikdy nebude moci vidět, že je nebude moci varovat před útoky jiných, že už na ně nebude moci nikdy promluvit. Ano... toho se děsil nejvíce. Přestože tolik nenáviděl lidi, bál se o ty, co seděli vedle něj.

   Ozval se výstřel. Moses potichu polkl. Na obrazovce se objevila tvář rudovlasé holky, která se rozpadla. Giloba měl vraženou čepel na začátku kytary v jejím krku a pomalu ji sundal. Podíval se na skálu před sebou. Ušklíbl se. Moses se podíval jeho směrem.

   "Čekám na tvůj příchod, kamaráde." řekl vesele Giloba a kráčel dál do lesa.

   Bílá rozpůlila chleba a dala část Mosesovi. Ten ji zaraženě sledoval. Odpovědí mu byl jenom veselý úsměv na její bledé tváři. Sledoval její bílé vlasy. Přes všechny ty boje nepřišla ani o vlásek, měla je pořád stejně dlouhé, což ho zaráželo, ale mírně těšilo. Pousmál se i on. Nakonec chleba přijal, ale nesnědl ho. Ale tak moc chtěl. Tiše sledoval zrníčka na něm a pomalu je z něj sundával. Očima pohlédl na Bílou, která mluvila s plnou pusou a smála se. Pak jí zaskočilo, to už jí ochotně Černá pomohla, praštila ji do zad a na Zeleného Bílá vyplivla kus chleba. Hned se začaly prát. Moses se pousmál. Zelený vytvořil z kůrky chleba jakési patvary a pak dělal, že jsou to zvířátka a jeden z nich představoval Gilobu. všechny to pobavilo. Dokonce i Moses se krátce zasmál. Bez úsměvu však pohlédl na kameru, která ho sledovala. Už se neozývaly rány. Byla zde jedna skupina. Byl zde jeden Samotář. Moc dobře věděl, že se čeká na jeho konec. Nepatřil k nim. Nepatřil k nim oficiálně. Nepatřil jim jako Šedý. Z neznámého důvodu však odejít nechtěl. Sledoval Bílou, jak se směje. Nakonec ho chytila za rameno během smíchu, přitáhla k sobě a smála se dál. I on se mírně pousmál, pak ho začala lehce škrtit.

   "Tohle nechci zapomenout." pomyslel si Moses a sledoval všechny, jak se smějí. "Všechny ty chvíle, které jsem s vámi zažil... Nechci ani na jednu z nich zapomenout." Pohlédl na Šedého, který se smál. "Kdybych si tě nevšímal, nebo tě zabil, jak by váš příběh pokračoval? Já bych dostal imaginárně body. A vy? Co by se stalo s vámi? Zůstali byste spolu, nebo..." Podíval se na Bílou. "byste se nakonec zabili? Tak to většinou bývá." Pohlédl na Zeleného, který si dal kůrku chleba pod nos a předstíral, že má knír. "Vydrželi byste to, kdyby jeden z vás zemřel? Přijali byste to... kdybych prostě zmizel z vašeho života?"

   "Proč se neraduješ?" zeptal se Šedý vesele a Moses se vytratil ze svého přemýšlení. Pohlédl na něj. "Směj se s námi, ne? Ještě není konec, ale blížíme se k němu!"

   Šedý se kupodivu nejevil ani trochu jako strašpytel. Nyní už ne. Slzy by u nich hledal zbytečně, pokud by nebyly ze smíchu. Sledoval, jak se všichni smějí. Usmíval se také, ale nebyl to upřímný úsměv, spíše lítostný. Litoval sám sebe, že bych hlupák a neutekl už dávno. Kdyby tak učinil, mohl by jim to hned vysvětlit. Tak by jim nehrozila zkáza, před kterou se je snaží zachránit.

   "Kdybychom..." pomyslel si a pohlédl na oheň před sebou. "Kdybychom se potkali jindy, v jiné době, na jiném místě... mohli byste mě přijmout tak mile, jako jste to udělali nyní?" Natáhl k plamenu ruku. "Byl bych jedním z vás?"

   "Co to děláš?" polekala se Bílá, chytila ho za ruku a odtáhla od ohně. "Chceš se spálit?"

   "Proč mě brání?" pomyslel si Moses. "Proč brání... úplně cizího člověka?"

   Aréna smrti si bere své oběti. Když ne fyzické, tak duševní. Ti, co z ní vyšli, měli štěstí, že přežili, ale když se dívali lidem do tváří, viděli v nich lidé jenom zrůdy a maniaky, kteří zabíjeli ostatní bez zaváhání, aby přežili. To poslední však lidé zapomínali. Viděli jenom chladnokrevné vrahy, kteří se s žádnou vraždou nepárali. Dávali jim to najevo. Proto se radši dobrovolně vrátili do Arény smrti, jako vězni, aby je hned zabili, nebo jako šašci, když už jim nešlo jinak pomoct. Takhle mohli sdílet světu své názory a on je za to nijak netrestal. A nyní na několika mrtvolách poklidně stojí Vyjednávači a očekávají poslední výstřel z děla, všem bylo jasné, kdo to bude.

   Vůdkyně stála ve své bývalé pracovně, která byla zničená, ona byla od krve a šavli měla u země, byla nasáklá krví. Vítr jí zvedl dlouhé vlasy a rozevlál směrem na západ. Usmívala se.

   "Svět bude očištěn." řekla tiše. "Zbývá poslední blok, poslední vražda a Očištění bude vykonáno." Zvedla šavli nad hlavu. "Náš pane, sleduj naši Boží bitvu." Okolo ní bylo na tisíce mrtvol prostých lidí. "Hříšníci, kteří přišli o duše, nyní před tebou poklekli a prosí, abys je spasil. Dovol jim vstoupit do nebe, jako své děti... Jako naše osobnosti, které ti tak oddaně slouží... Odleťte proto, naše hříchy, jako motýli."

   Skladba Requiem for a dream se zadrhla, chvíli se opakovala poslední část a pak se vypnula. Bylo ticho. Vítr v sobě nesl poslední výkřiky lidí, kteří nyní leželi na tribunách a byli mrtví, spasení. Sponzoři měli jasno. Všechny skupiny padly. Zbývaly jenom dvě možnosti. Samotář Moses nebo skupina Zjizvení potomci. Oni si zvolili své favority.

   "Skrz tu všechnu bolest vykoupíte svou duši." pomyslel si Vyjednávač a pohlédl k nebi. "Tak proč se necítím jako bojovník boží, ale stejné hovado, jako ti lidí v Aréně smrti? Gilobo... V čem jsi nám lhal? Copak tě nevyslal Bůh, jak jsi nám tvrdil?"

   "Tento souboj rozhodne o všem." pomyslela si Vůdkyně vesele. "Zda vyhraje Právo trestanců, nebo moc Vyjednávačů. Nezklam mě, Gilobo, věřím v tvé čisté vítězství. Přesekni jejich jména, jako jsi to udělal předtím. Ale tentokrát se ujisti, že životy ztratí určitě. Chyby odmítám přijmout..."

   Zatímco se všichni veselili a smáli, Mosese sužovalo vědomí, že se může stát cokoliv. S pohledem na ně tiše se vytratil, aby je neohrozil na životě, pevně stiskl svůj meč, však zanechal jim náramek. S posledním pohledem na oheň mezi nimi se vydal do nočního lesa za svým osudem, který si tolik přál změnit. A změní ho! Nechce skončit tady...

   Měsíc mu svítil na cestu. Cesta, která ho vedla do Pekla. Cesta, která ho vedla do Ráje. Cesta, kterou si zvolil sám, aby je ochránil. Přál si, aby s nimi mohl zažít i jiná dobrodružství než jenom tady v Aréně smrti. Ale to mu bylo znemožněno. Kdyby je nepotkal, možná, že by přežili. Možná by ho propustili. Možná by se s nimi potom setkal, jako s obyčejnými lidmi. Možná...

   Ale to se nestalo. Setkal se s Šedým a tak to všechno začalo. Celá tahle štvanice o to, kdo bude vítězem. Bylo mu z jeho samotného špatně. Využíval je ve svůj prospěch, aby se mohl přímo střetnout s Gilobou a s Vůdkyní. Měl v plánu je zabít hned poté, co by se dostali do bloku A. Ne. Tohle si nemyslel. Byla to jen vaše iluze, že si tohle myslel, protože věříte úplně všemu, co se napíše. Teď si myslíte, zda tohle není jenom lež. Není. Tohle je pravda. Za cenu vlastního života rozhodl se je bránit.

   "Alespoň něco udělám za život správně." pomyslel si Moses. "Matka měla pravdu, jsem jenom stvůra... Tak pojď mě očistit, Vyjednávači boží, sjednej mi schůzku s Bohem..." Vytasil svůj meč. "Abych mu mohl useknout hlavu za to, že mi zničil život a udělal ze mě psance a zrůdu. Nech mě, abych ho zohyzdnil, jako on zohyzdnil mě!"

   S myšlenkou na své bílé vlasy a lávové oči, rozhlížel se kolemsebe. Chtěl za každou cenu vidět Gilobu dřív, než on. Ale v noci spíše uvidíte bílou barvu, než rudou od krve. V lese byli oni dva. Ale Moses cítit i zvyklé Vyjednávače. Slyšel jejich smíchy a úšklebky. Giloba se ho rozhodně bál. Přivedl si lidí dost k tomu, aby ho přivedli na okraj sil a on ho pak jenom zabil. Bez diváků. Bez někoho, kdo by ho podporoval. Bez přátel, kteří by se za něj postavili. Tak, jak si to oba přáli a vysnili. Bez zbytečných očí, které by to roznesly dál. Vyjednávači, plně oddaní Gilobovi a Vůdkyni, moc dobře věděli, že Moses nemá šanci. Proto se tak hlasitě smáli. Ale Mosesovi strach nenahnali. Poklidně okolo nich proběhl hlouběji do lesa. Hledal jenom jednu osobu, které chtěl zlomit vaz. Hledal osobu, kterou by mohl očistit stejným způsobem, jako sám sebe. Hledal toho, kdo z něj udělal trestance. Hledal ho, aby mohli zemřít společně...

   Blok B... Poslední zastávka před Blokem A, místem, kam se za několik let dostanou jenom ti vyvolení. Ti, kterým bylo dovoleno žít i nadále. Ti, kteří bojovali sami za sebe a vyhráli. Ale tento rok je všemu jinak. Jedna skupina tam pronikla. Čeká na výsledek poslední bitvy v bloku B. Vůdkyně moc dobře věděla výsledek, už při prvním pohledu na ně to věděla. Moses byl jenom loutka, která je dostala kupředu a udržela je naživu, až sem. Z původního plánu, kdy je měl okamžitě zabít, se staly střepy. Moses ji zradil. Pokud chce bojovat s ní, musí vyhrát na Gilobou. ten ho totiž dělí od ní a od posledního bloku A. A pokud vyhraje, bude moci pokořit Vůdkyni znovu. Pokud prohraje, Giloba očistí jeho duši. Ale mohl poklidně odejít. Řekl jim všechno, co potřebovali vědět, aby vyhráli. Řekl jim všechno o sobě, o Vyjednávačích, o Vůdkyni, o Aréně smrti, o Krvavých hrách... Má svůj vlastní plán, jak tohle ukončit. Po jeho zásahu, jak si myslí, nebudou už Vyjednávači existovat. Všechny je zabije a zemře s nimi, jako Padlý anděl. Hry smrti rozhodly o jejich životech. Ani jeden nemůže žít, pokud ten druhý přeje smrt tomu prvnímu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Aréna smrti - Kapitola sedmnáctá (1. část) abbc 22. 10. 2015 - 08:59