Ráj smrti - Kapitola čtvrtá (4. část)

23. říjen 2015 | 07.00 |

Když už se pomalu dostal nahoru, nabídl mu Will okamžitě ruku, vytáhl ho nahoru a musel ho mírně praštit se slovy, aby si příště dával větší pozor. Znělo to, jakoby o něj měl onen bezcitně vypadající muž dokonce i strach. Se slovy, že nechtěl ztratit přítele, Wretche na chvíli zastavil, ale nakonec uklidnil. Přikývl a omluvil se mu. Will mu dal pohlavek, jako nějakému malému klukovi, se slovy, že za to se nedá omluvit. Wretch se pousmál. Namísto toho mu poděkoval. Will si povzdychl, něco tiše brblal; nemohl přiznat narovinu, že o něj měl skutečně strach. Nakonec poznamenal, že by bylo na čase něco na té jejich Hře změnit. Wretch zpozorněl, když to řekl, a mírně zvedl hlavu. Netušil však, co by měl na to říct. Podíval se na klikatou cestu před nimi, která se ztenčovala a zase se rozšiřovala. Wretch přemýšlel, kde už něco podobného spatřil. Spatřil najednou záblesk, snad ze své minulosti, nebo si to jeho vlastní mysl vytvořila, ale na chvíli pozoroval stejnou cestu, která se táhla směrem nahoru po vysoké hoře a nepřátelsky od sebe odháněla domorodce i zvířata. Spatřil kolem ní vyprahlou pustinu; bylo to někde z pouště, buď z té africké, nebo z egyptské.

Z myšlenek ho rázem vymanil jakýsi podivný zvuk. Když se nad tím na chvíli zamyslel, uvědomil si, že ten samý zvuk slyšel už někdy dříve. Mysl mu však potemněla, nevzpomínal si, kde ho slyšel. Spolu s Willem se vydali po té prapodivné cestě, která jim skoro sama říkala, aby spadli dolů a zemřeli dřív, než dojdou k onomu rozhodčímu, který na ně už netrpělivě čekal. Okolo nich proletěly pobledlé osoby, tiše vřískaly, chytaly se za tváře, protahovaly obličeje a potom po vzduchu zase pluly od nich pryč, mizející ve skále. Will poznamenal, že se mu to místo ani trochu nelíbí a Wretch musel souhlasit.

Museli chodit po špičkách, i tak úzká cestička pod jejich nohami snad chtěla, aby ztratili rovnováhu a spadli dolů. Wretch by jistě skončil někde dole, ale Will ho v čas zachytil. Wretch jen tiše rozjímal nad tím, kdo tohle všechno vytvářel; napadl ho Polonius. Proč by však měl na svědomí tvorbu všeho kolem nich? Vzhlédl mírně nahoru. Sledoval temné bestie, jejichž oči bíle zářily a jejich těla vypadala, jakoby měla začít hořet. Jejich bílé oči potom pomalu odvrátily pohled a všechny se nyní dívaly dopředu, zatímco pomalu kráčely po okraji, shazujíc dolů malé kamínky černé skály.

Wretch je pozoroval, zatímco kráčel kupředu, takže pochopitelně nesledoval cestu, což mu Will vyčetl, když málem znovu ztratil rovnováhu. Vzduch se nyní zdál těžší. Obleky je škrtily okolo končetin a krků. Jako by se snažily zamezit přísunu krve do mozků. Světelná koule je sledovala zpoza prapodivných hrbolů ve skalách, skrývala se za nimi a pozorně je pronásledovala, aby mohla Nemmě dát dokonalý obraz o všem, co se stane.

Wretch se cítil nesvůj; proč měl tak velký strach? Cítil, že mu po kůži stékal chladný pot, který si musel instinktivně setřít, jinak by zešílel rozhodně. Díval se očima kolem sebe, hledaje nějaké známky po někom živém. Nacházel jen kostry malých ptáků, které zřejmě zahryzly číhající bestie na skále.

Spolu s Willem v zádech se mu povedlo bezpečně překročit malou díru v cestě a pak se konečně postavil na pevnou zem, kde si oddychl, že se mu povedlo dostat se skrz tu prapodivnou cestu až sem aniž by zemřel. Jen představa té vtipné smrti; kdo by si přál zemřít před koncem a takhle divným způsobem? Will zavtipkoval, že nikdy neměl divnější sen, však začal se mu líbit čím dál víc. Wretch měl chuť zeptat se ho, zda si skutečně myslí, že je to jen sen. Pokud ano, měl by se přece už před několika hodinami probudit. Nebo snad ne?

Vítr prudce proletěl skrz skály, všem bestiím oznámil Poloniův rozkaz, aby to jen sledovaly, aby neútočily, pohrál si s Wretchovými myšlenkami a vyhodil mu je z mozku, aby mu tak vyčistil mysl, aby na nic nemyslel, zatímco kráčel vstříc spolu s Willem k rozhodčímu, který už netrpělivě hladil chladné železo na svém těle, pozvolna ho olizoval špičkou jazyka a oči měl zavřené, jakoby se zrovna nacházel v onom pravém požitku, který mu po celou tu soutěž chyběl, jakoby do této chvíle něco postrádal. Řetěz měl natažený, přestože ho držel jen jednou rukou vysoko nad hlavou a užíval si každičký chladný kousek, kterého se jeho jazyk dotkl. Vítr zavlál i do jeho řetězu, však řetěz se pohnul jen zlehounka, stěží bylo vidět, že se vůbec pohnul. Silkon pomalu otevřel žluté a červené oko, aby se podíval před sebe, víčka nechal z půlky otevřená, zatímco stál rozkročený, kůže z lidských těl mu vlála přes nahé tělo, zatímco si vítr jen opatrně pohrál s jeho jedinečnými, krví zbarvenými vlasy, které nyní vypadaly, že začaly hořet doslova. Silkon se zhluboka nadechl nosem a pomalu zavřel třepající se víčka, aby nasál onu dokonalou vůni a vydechl způsobem, jako by byl omámen jakousi drogou. Mírně zvedl druhou ruku a sevřel ji v pěst. Olízl si rty a konečně se očima pomalu podíval znovu dolů, pomalounku zamrkal a naklonil hlavu na stranu. Jeho řetěz mírně zacinkal. Usmál se, rty se mu rozšířily, však dokonale skrývaly zuby.

Očima se pomalu podíval dolů. Nyní se skutečně ušklíbl; rty odkryly bílé rty, zatímco jen stěží dokázal udržet v sobě ten posměšný smích. Řetěz se mu zahýbal ze strany na stranu o něco rychleji, když větší vítr zavlál a rozcuchal mu vlasy na všechny strany. Nyní skutečně vypadaly, že hořely doslova. Díval se dolů, jak po klikaté cestě nahoru k němu utíkají jacísi dva muži. Musel se zasmát, jen na chvíli, aby ho neslyšeli. Udělal krok dopředu. Ruku s řetězem nyní natáhl před sebe a pozoroval, jak se železo pozvolna hýbe ze strany na stranu o něco více. Pobaveně se ptal, zda jsou připraveni čelit kruté pravdě o nich samotných.

Wretch a Will se najednou prudce zastavili, oči měli vytřeštěné, div jim z důlků nevypadaly a oni ztratili dech a ústa měli tak suchá, že o řeči nemohlo být ani pomyšlení. Hrůzný pohled se před nimi naskytl, zatímco vítr zafoukal silněji a nyní se řetěz trochu pohnul, však jen do jedné strany. Bestie se oblízly a spokojeně vrněly a cenily zuby. Wretch cítil, že se mu ruce počaly klepat, Will se nijak nehýbal, však jeho oči se, stejně jako Wretchovy, upřeně dívaly nahoru před sebe, a trochu se leskly. Tolik si přál, aby to byl jen zlý sen.

Na jasně lesknoucím se železném řetězu, který byl čistý, jako právě skutý, bez jediné jizvičky či poskvrny, jak bychom mohli očekávat potom, co Silkon předvedl při jejich prvním setkání, tak čistý, že samotný Bůh ho musel kovat, slovy to ani popsat nejde – ta dokonalost železa, které bylo upraveno tak, aby činilo, co si jeho pán bude přát – a slova by ani tak nestačila, protože onen dokonalý kov nesl i své prokletí, ke kterému nyní připojila další duše, nyní na něm visela Victoria s očima vytřeštěnýma, s pusou otevřenou, s pletí tak bledě popelavou, že pochyb o tom, že takhle visela oběšená už několik hodin, bez možnosti se nadechnout nebo se nějak bránit Silkonovy kruté síle. Oči měla vypoulené, div jí nevypadaly, oblek byl roztrhaný díky mnoha kousancům po bestiích a kůže byla zbarvená do zaschlé krve, zatímco tělo bylo už tak zubožené, že v sobě krev ani nemělo, srdce dlouhou dobu netlouklo. Na co Victoria myslela poslední chvíle, když umírala? Ústa měla mírně otevřená, jen stěží se dalo určit, zda to byla grimasa, nebo úsměv, co jako poslední věc udělala. Jak dlouho ji Silkon držel takhle ve vzduchu, oběšenou a zuboženou? Nechal na ni zaútočit bestie, nebo se s nimi porvala předtím, než ji uškrtil?

"To je přesně ten pohled, který jsem od tebe čekal od samotného počátku," poznamenal Silkon pobaveně a chtivě olízl svůj řetěz, nechávajíc tělo Victorie vystavené před sebou, čímž dráždil hladovějící bestie, které měly však rozkaz neútočit. Wretch cítil, že se jednotlivé nervy pomalu odlamují samy od sebe od mozku, pomalu putují hlavou, aby dopadly na dno, nepoužitelné. Takhle vypadlo šílenství a utrpení v jedné chvíli? Na tohle právě čekalo, aby jeho mysl a tělo pohltilo najednou. Jedna malá věc a jak člověka dokáže pocuchat a poničit ne fyzicky, ale duševně. Silkon se pobaveně zachechtal, nechávajíc jim Victoriino bezvládné tělo vystavěné na očích.

Will se vzpamatoval jako první.

Stiskl zuby pevně k sobě a rukami div nerozdrtil své vlastní prsty, jak moc je tiskl v pěst. Vzhlédl nenávistným pohledem a syčivým hlasem se opovážil Silkona tázat, jak se opovážil. Silkon hrál překvapeného a nastražil uši, pohrdavě se na něj podíval a vyzval ho, aby svou otázku zopakoval. To však Willa rozzuřilo natolik, že onen milý člověk se rázem změnil na vraždící bestii, kterou Wretch potkal první den, která se ho pokusila chladnokrevně zabít, aniž by mrkla okem. Pochopil, že tohle bylo naprosto šílené... ale zároveň to bylo špatně!

Silkon se hlasitě rozesmál.

Nechal ono tělo jen tak viset ve vzduchu. Will mu vzteklým hlasem přikázal, aby ji okamžitě položil na zem, aby nehyzdil ono mladé tělo dívky, která si nezasloužila tak bolestně zemřít. Silkon se na něj podíval a znovu se pobaveně rozesmál smíchem maniaka. Willův pohled potemněl. Wretch se po chvíli konečně vzpamatoval z prvotního šoku a křičel za Willem, který se kolem něj protáhl, jako had, však rychlostí orla utíkal k Silkonovi (který ho sledoval s očima plnýma chtíče), aby se zastavil; bylo mu jasné, že Silkon je chtěl oba rozhněvat, aby mu oba skočili do pasti. Vždyť byli v předposlední úrovni; tady už nemohli počítat, že to, co vidí, je opravdu skutečné. Wretch se zarazil. Na chvíli přestal přemýšlet o světě kolem sebe a jen poslouchal. Uvědomil si onu nehezkou věc, že ten prapodivný zvuk slyšel už i předtím; nejdříve v jakési divné místnosti, na kterou si nepamatoval, a předtím ještě, když byl sám v nějakém stanu, o čemž neměl ani ponětí. Ten zvuk se mu rozléhal do uší a v mysli se mu opakoval pořád dokola a dokola a děsila ho skutečnost, že to byl právě Silkon, kdo ho předtím sledoval. Když se vzpamatoval, sledoval jen Willa, který útočil na Silkona, který se ani nepohnul. Jen se pobaveně ušklíbl, když spatřil Wretche, který se rozběhl za Willem a zastavil ho před přímým útokem na Silkona a stáhl ho ze skály, takže oba spadli na zem.

Will na něj rozzuřeně zařval hlasem, který Wretche nejdříve vyděsil, proč to udělal, že ho mohl zabít. Bestie nahoře tiše zavrčely a netrpělivě chodily z místa na místo. Wretch měl co dělat, aby stihl Willa na chvíli odvléct, zatímco Silkon pořád bezcitně držel Victoriino tělo, na které se těšily bestie na hoře, slintaly blahem a kňučely, prosily ho, aby ji konečně pustil, aby se do ní mohly pustit, aby ji mohly roztrhat a mohly se rvát o každičký kousek toho mladého těla, protože byly tak vyhladovělé, že jim kosti šly vidět skrz tenkou kůži. Polonius jim nedával moc nažrat, a pokud ano, mrtvá těla jim moc masa nedala. Chodily netrpělivě z místa na místo. Tak moc si přály, aby si mohly konečně kousnout do bezvládného těla dívky, která už byla stejně mrtvá. Nač držet její tělo, jako trofej, když se v žaludku její maso vyjímat bude lépe?

Rolnička zacinkala. To jen Silkon prudce zvedl hlavu. Bestie k němu přiskočila, spokojeně vrněla a lísala se k němu. Díval se na ni. Nic neříkal. Pohladil ji po hlavě. Bestie hmátla po těle dívky, které Silkon od ní posunul, aby bestie spadla ze skály. Pobaveně se zasmál, když viděl její reakci, jako reakci kočky, která spadla ze stromu z vlastní hlouposti. Když se bestie rozplácla o zem, vztekle na něj zavrčela a hmátla po něm drápy, zatímco se jí ostatní bestie vysmívaly.

Až potom bezcitně pustil Victoriu na zem vedle sebe. Její pohled byl nepřítomný.

"Ty zmetku," zavrčel Will tiše. "Jak jsi ji mohl jen tak bezcitně zabít?"

Silkon udělal pobavený zvuk překvapeným tónem hlasu a rozesmál se, jako maniak. Tázal se ho, jak se ho on sám může vůbec ptát, aniž by ho k tomu vyzval. Will vztekle vzhlédl a rozběhl se proti skále. Wretch ho chtěl zastavit. Však sám se zaraženě díval před sebe. Will se po chvíli zastavil sám.

Silkon se tajemně usmál.

Druhou ruku držel před sebou, okolo prstů měl tenké nitky. Když vzhlédl, před jeho očima slabě zazářily podivné nitky, které držely Willa a Wretche na místě. Wretch pevně tiskl ruku v pěst, ale nemohl se nijak pohnout. Očima pohlédl na Silkona, který se tiše pobaveně smál. Zeptal se Willa, kdo mu dal právo na něj jen tak zaútočit.

"Právo?" zopakoval si Wretch pro sebe.

"Já zapomněl, že Vy, lidé, neposloucháte, když je potřeba," povzdychl si Silkon a zakroutil hlavou zklamaně do stran, však hned na to vypukl v bouřlivý smích a spolu s ním se dusily smíchem i bestie. Wretch o tom přemýšlel a pak si vzpomněl na Nemmu, která stála poblíž rudého křesla a měla zvednuté tři prsty, zatímco mluvila, však její hlas neslyšel, jen slova mohl odezírat ze rtů. "Proto zemřela tahle žena; neuposlechla poslední, však nejdůležitější pravidlo ze všech. První dvě jsem byl ochotný přehlédnout."

Položil holou nohu na Victoriinu tvář. Wretch na něj vztekle zaprskal, aby toho okamžitě nechal. Vybavilo se mu, jak s ním mluvila u jezera.

"Jaká škoda," zakroutil hlavou Silkon.

Najednou jakoby se rozpomněl, naklonil hlavu na stranu a roztáhl ruce, zatímco měl řetěz znovu obmotaný kolem těla. Mluvil nyní povýšeným hlasem, však s naprostým respektem a zájmem v něm. Říkal jim, že si vzpomněl, proč za ním zřejmě přišli, že ta žena se nemohla dočkat jeho dokonalé osobnosti, proto k němu přišla sama. Ušklíbl se; utekla jim, aby mohla stanout před ním, jako první, aby se mohla nabažit jeho dokonalosti. To však Willa a Wretche ještě rozzuřilo více. Silkon si pomalu olízl část řetězu, na které doposud byla Victoriina krev. Naklonil hlavu na stranu, bylo slyšet jasné křupnutí jeho obratlů, zatímco vykulil oči, jako maniak a zornice se mu zúžily.

"Můžeme začít?" zeptal se tichým hlasem.

Wretch a Will nemohli čekat lepší otázku; krev se jim vařila v žilách.

Bestie tiše zavrčely a pomalu se přibližovaly k Silkonovi. Nebylo by na škodu, kdyby ho nyní zabily, ale takový rozkaz jim vydán nebyl. Pohlédly bílýma očima na ty, kteří zde nebyli vítáni. Rolnička líbezně zacinkala. Tak líbezně, že Will měl sto chutí mu ji z hlavy strhnout tak silně, že by na ní zbyl ještě kousek kůže z hlavy spolu s vlasy, kdyby měl štěstí. Will přimhouřil oči. Slíbil mu, že ho zabije. Silkon mírně vyplázl jazyk, aby jím mohl přejet po svém řetězu a provokativně Willa vyzval, aby mu ukázal, co umí, zatímco jeho natažená ruka rázem klesla k zemi. Tenká vlákna zazářila a zmizela. Will se hned proti němu rozběhl, přestože se ho Wretch snažil znovu zastavit. Něco se mu na tomhle souboji nezdálo. Proč byl Silkon tak klidný?

"Někdy je ten největší zločin v každém z nás. Proto dovol mi a já zbavím tě tvého hříchu v podobě trestu, který ti sám dám!" vyzval ho Silkon syčivým hlasem, však pobaveně se zasmál. Konečně opustil své místo na vyvýšené skále a nyní z ní seskočil, aby čelil Willovi přímo. Silkon ve své mysli přemýšlel, jak lidé, jako jsou oni dva, mohli porazit Polonia tak snadno. Ušklíbl se, strhl ze sebe svůj řetěz tak prudce, že se pořezal, ale to mu bylo v danou chvíli jedno, jeho rudé oko zazářilo po chtíči po krvi, a on se rozpřáhl řetězem kolem sebe. Po tmavé kůži, kterou nyní poodkryl plášť z lidské kůže, se táhlo několik jizev a ran, které vypadaly jako čerstvé, přestože byly podle všeho staré už několik dní. Silkon se rozmáchl řetězem a udeřil jím Willa do spánku. Zasmál se šíleným smíchem a znovu se rozpřáhl, aby Willa udeřil znovu. Když už tak chtěl učinit potřetí, chytil Will jeho řetěz a stáhl ho k sobě, aby ho mohl udeřit, avšak Silkon chytil jeho pěst těsně před svým tělem, najednou se přes něj zhoupl a než si to Will uvědomil, měl kolem ruky obvázaný jeho řetěz. Silkon se tajemně usmál. Wretchovi došlo, proč to udělal. Will cítil, že ztratil půdu pod nohami a vítr si s jeho mohutným tělem počal hrát, jako s nějakou hadrovou panenkou. To už si ho však Silkon přehodil přes sebe a udeřil s ním zem, která se zatřásla a napraskla pod tou silnou ránou. Ve světě, kde jste z půlky mrtví, jak moc Vás tahle rána bude asi bolet?

Silkon vzhlédl a jeho rolnička se jen nepatrně pohnula. Odplivl si. Nyní se díval Wretchovi přímo do očí. I ten po chvíli cítil, že ho prapodivná vlákna pustila, to už se však Silkon jednou nohou odrazil a za pomocí jednoho skoku už byl u Wretche. Než si uvědomil, proč se ptá, zda už někdy cítil zemi blízko sebe, chytil ho Silkon za obličej, řetěz se mu obmotal kolem obličeje a sevřel tak Silkonovu ruku a jeho tvář dohromady. Než stihl Wretch překvapením mrknout, cítil, že ho masivní Silkonova síla tahá k zemi. Těsně před zemí ho však zastavila jiná masivní ruka. Slyšel Willův rozzuřený hlas. Rozeznal jen otázku, jak si dovoluje utíkat z boje, a další slova už neslyšel. Řetěz kolem jeho hlavy zmizel a ruka taktéž, spíše ji někdo odtáhl. Když se stihl podívat, co se děje, viděl, že Silkon odletěl jako lístek proti skále a mírně se v ní zarazil. Tiše zavrčel a svou silou skálu skoro nadzvedl, aby se z ní dostal ven. Zařval, jako bestie. Pohrdavým hlasem se Willa ptal, jak se člověk, jako on, vůbec opovažuje na něj sáhnout, zatímco se sám skoro polekaně dotkl tváře. Zavřel trochu vystrašené oči a ušklíbl se. Nakonec jen konstatoval, že tahle Hra nikdy nebyla zajímavější. Když ruku pomalu sňal ze své tváře a otevřel oči, jasně mu zářily. Konstatoval, že ani samotný Bůh proti němu nikdy nevyslal tak zajímavé soupeře.

To už však Will započal svůj útok znovu. Wretch se na chvíli rozhodl nebojovat; chtěl nejdříve sledovat Silkonovu sílu a pak rychle najít nějakou slabinu – pokud vůbec nějakou měl. Wretch pozoroval naprosto zmatený souboj, kdy se Silkon oháněl řetězem, jako nějakým bičem, zatímco Will vrhal ruku před sebe s nožem pevně sevřeným, snad ve snaze Silkona nějak zranit. Povedlo se mu to, jen párkrát, oproti tomu Silkonovy rány nikdy neminuly svůj cíl. Silkonův pohled prudce uhnul na stranu a on sám se potom co nejrychleji vzdálil pryč, zatímco čistá čepel meče proletěla jim oběma před očima. Silkon se ušklíbl. Wretch se jen marně mohl dívat, jak se ta zbabělá krysa vzdaluje několika skoky. Will a Wretch zpozorněli, sotva se zpoza stínů začaly objevovat jakési pobledlé postavy, sotva chodily, sotva stály na vyzáblých nohách. Stejně tak bestie počaly seskakovat dolů, jejich oči bíle zářily, zatímco vztekle vrčely na nepřátele před sebou. Wretch pevně sevřel rukojeť meče; ruce se mu klepaly. Silkon se jich zeptal, zda raději budou bojovat, nebo mu budou odpovídat na kvízové otázky. V tu chvíli poslední bestie dopadla na zem a neohrabaně přitom shodila Victoriino bezvládné tělo. Silkon se zasmál a zvedl onu mrtvou dívku, přehazujíc si ji přes rameno. Vyzval je, že pokud chtějí to bezcenné tělo, musí si s ním zahrát hru, ve které on bude rozhodovat o všem, co se stane; ostatně bylo to vůbec v nějaké jiné hře, kterou hráli s rozhodčími, jinak? Will už pomalu vrčel svou nadávku, ale Wretch ho zarazil slovy, že přijímá jeho výzvu. Will se na něj vztekle otočil. To už mu však Wretch tichým hlasem řekl, že bestie je podle všeho zabít nemohou. Kdyby mohly, proč by to neudělaly rovnou?

Will přikývl poté, co si vyslechl Wretchův nápad, a věnoval nehezký pohled Silkonovi, který se mezitím opřel o skálu a Victoriino tělo usadil do jakéhosi kamenného trůnu vedle sebe, dal jí na rozcuchané vlasy trnovou korunu a pohladil ji po tváři.

"Šedý..." řekl najednou Will a Wretch zpozorněl. "Tohle není tvé pravé jméno, že?"

Wretch mlčel.

"Doufám, že se společně setkáme i ve skutečném životě, Grayi," dodal poté ještě a pohlédl na Silkona před sebou. Wretch mohl jen tiše přihlížet. Najednou však tasil meč před sebe. Rukou se opatrně dotkl místa, kde měl vnitřní kapsu, ve které to bylo ukryté. Silkon zpozorněl a sledoval Wretchovu ruku s úsměvem. Společně se pak oba muži rozběhli proti Silkonovi, který je držel od sebe díky svému řetězu, jenž poletoval, skoro tančil, vzduchem a švihal jim před nohami, aby je od sebe odstrčil. Hora se smála spolu se Silkonem a nebe temnělo nad místem jejich souboje.

Wretchovi se po chvíli konečně povedlo proniknout skrz malou skulinku, když Silkonův řetěz mířil zpátky ke svému pánovi, a vyběhl kupředu, připravený ho srazit na zem. Silkon se jen ušklíbl. Will si všiml jeho skrytého úmyslu. Rozběhl se kupředu, přestože ho řetěz poranil na prsou a snažil se Wretche zastavit. Natáhl před sebe ruku. Silkon však sovu ránu nyní směřoval jen na Willovu ruku, kolem které se rychle obvázat řetěz a pevně mu ji stiskl. Silkon se ušklíbl se slovy, že mu na to zase naletěl. Wretch konečně dostal k Silkonovi, připravený ho pořezat, ale jeho vlastní ruce a mysl ho zradily; nenarodil se proto, aby zabíjel, nebyl stejný jako otec; proto nyní zaváhal, když už mohl zabít nepřítele. A Silkon se pousmál. Potvrdilo se mu, že Wretch nemá dostatek sil na to, aby ho zabil.

Lehkým pohnutím ruky proti němu vrhl Willa a oba sklouzli dolů, až se museli zachytit okraje skály. Silkon pochybovačně prohlásil, že čekal od Wretche něco víc, a pomalu k nim kráčel, pohrávajíc si s koncem svého řetězu. Obešel Willa bez povšimnutí a dupl Wretchovi na prsty, tiše si zpívajíc:

Až se spustíš dolů,

dorazí tvá duše domů,

pouštěj se však pomalu,

přepadneš pak dozadu.

Will vztekle poznamenal, že se to vůbec nerýmuje, čímž upoutal Silkonovu pozornost. Jeho noha opustila Wretchovi zarudlé prsty a místo toho si stoupla na Willovy a počala do nich bezcitně dupat. Wretchovi se pomalu povedlo dostat se zpět na pevnou půdu. Protože se Silkon věnoval jen Willovi, opatrně se Wretch dostal za něj a rozhlížel se po zemi. Skrčil se a pevně sevřel nůž, který Will před pádem upustil. Ruce se mu třásly. Namířil jím však na Silkona. Nikdy předtím nezabil člověka. Nikdy předtím proti nikomu nebojoval. Ráj smrti změní každého. Wretch se rozběhl a s křikem zaútočil na Silkona, který se na něj otočil s úšklebkem. Zornice se mu rozšířily a prudce uhnul na stranu, však Wretchovi se povedlo ho alespoň trochu zranit. Silkon poskakoval pozadu a zastavil se před kamenným trůnem, na kterém seděla Victoria. Pohladil si obnaženou hruď. Olízl si svou vlastní krev a oči se mu rozzářily jasněji. Shodil ze sebe onu kůži, která mu doposud obepínala tělo. Vítr mu rozevlál rudé vlasy. Nyní, když mu oči jasně zářily, vypadal děsivě. Začalo pršet.

Pochválil Wretche za dobrý výpad, když to nejméně čekal, a fascinován vlastní krví si prohlížel své ruce.

Wretch mezitím pomohl Willovi zpět na pevnou zem. Všimli si, že Silkon je nyní naprosto ignoroval a zatímco udeřil blesk, prohlížel si onen velký černoch své ruce, jako šílenec. Najednou Will něco navrhl Wretchovi. Řekl, že na něj zaútočí a on se ho pokusí zabít. Wretch si to promyslel. Najednou Will vstal a Wretch zmateně vzhlédl k němu. Viděl člověka, který byl připravený zemřít. A to nechtěl. Tento Will ho děsil.

"Tohle je způsob, jakým chci zemřít," řekl Will s pohledem na Wretche, byl to milý pohled, však pohled člověka, který je smířen se smrtí. Wretch zůstal v šoku, zatímco mu Will sebral svůj vlastní nůž a pomalu kráčel proti Silkonovi. Wretch si najednou nemohl dát ta slova dohromady. Zmateně hleděl na zem. Potom, když mu to došlo, pomalu se podíval na Willa. Nemohl už nic dělat. Viděl člověka, který kráčel vstříc smrti, však byl s tím smířený. Co mohl udělat? Snad se jen usmát nad smutkem. Silkon pozoroval Willa před sebou a ušklíbl se na něj. Will chvíli stál bez hnutí, však najednou prudce zaútočil, jako nějaká kočkovitá šelma, bestie zpozorněly a Silkon byl překvapen; nečekal, že Will zaútočí zespod.

Wretch mohl jen tiše přihlížet. Snažit se je zastavit, byť nyní nemělo smysl. Započal krutý boj, znovu dýka proti řetězu, avšak najednou Will přitáhl Silkona k sobě, vyrval mu řetěz z rukou a společně se svou dýkou jej zahodil někam za sebe. Will se usmál. Vzhlédl k Silkonovi očima, které Silkona mírně děsily; byl to pohled, který viděl snad jen jednou v životě, když byl ještě naživu; oči, které mu oznamovaly, že jsou zde proto, aby ho na místě zabily.

Nehezké vzpomínky udeřily Silkona tak silně, jako Will nyní, který se zaměřil na již poraněnou hruď. Silkon si moc dobře pamatoval onu poslední scénu ve svém životě až příliš dobře; tu noc, kdy se to všechno stalo, si pořád vybavoval, jakoby se to stalo včera. A přitom tomu už bylo pár stovek let. Jenže jizva kolem krku nezmizela, řetěz nezmizel, nic se nezměnilo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře