Spisovaterka | The City of Stories

(líčení)

Knihovna

Během svého života jsem navštívila již mnoho tajuplných míst, avšak jen málo z nich ve mně vyvolává pocit, který mě na toto jedno určité místo stále přitahuje. Místo, o kterém mluvím, je stará budova knihovny.
Kdykoliv otevřu staré těžké dveře, doléhá na mne tajuplná vůně této místnosti, jež mě láká dovnitř. Skrze hromadu knih na mně promlouvá tolik příběhů, tolik jednotlivých hlasů, že je ani nestihnu všechny postřehnout. Tato skutečnost je pro mě mnohdy vzrušující, ale zároveň z ní sálají obavy. Některé příběhy jsou tak vzrušující, až jsou děsivé. Každým krokem či pohybem po místnosti se rozvíří oblak prachu, vznášející se a znovu klesající na hromadu knih.
Pro někoho je to jen opuštěná, tichá budova. Na druhou stranu má toto místo své vlastní kouzlo a je pro mě zdrojem nekončících příběhů jiných lidí, s nimiž trávím klidně i dlouhé hodiny dlouho do noci.

Varování: Yaoi! 18+!
___________________
Stál nahý u okna a tiše se díval na cestu plnou kočárů. Už byl unavený tím stereotypem. Pokaždé zaplatit nějakému chlapci, aby ho uspokojil, a potom ho nechat jít. Přitiskl dlaň na okno. Proč měl pocit, že je prázdný? Neuspokojený? Bylo jedno, zda si nějakého chlapce přivedl dvakrát, nebo třikrát k sobě – nikdy mu to nestačilo. Pokaždé ta nehezká prázdnota ho ničila zevnitř. Mladík se za jeho zády rychle oblékl a tiše zmizel. Věděl o něm. Ale nechal ho jít. Uspokojil ho. Ale jenom dostatečně. Nestačilo mu to. Prohlédl se v odrazu na okně – měl by se oholit. Vlasy rozcuchané na všechny strany. Zpocený. Ano, ten sex byl dostatečný. A přesto pořád prahl po něčem víc. Tiše vydechl na tabulku skla.
Dole pod ním žilo Rusko svým vlastním životem. Jako by on neexistoval. Pokojně a nezávisle na tom, že on je pořád zde.
Nenáviděl ten pocit bezmocnosti.

[ Pokračování článku ]

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi