"Lidé vážně netuší, co by do huby dali."

"Kdepak," opravil Fred svého přítele Baltazara a podal mu malou solničku. "Lidé jsou rozežraní tím způsobem,

Sebastián tiše seděl nad prázdnou sklenicí. Sledoval svůj mobil, na kterém byla fotografie plavovlasé ženy, s hnědozelenýma očima. Jeho šedé oči ji pozorně sledovaly. Její poklidný úsměv. Povzdychl si. Mobil položil vedle sebe a pohrával si se sklenicí whisky. Jak dlouho

"Zdržují se pouze tam, kde je teplo."

"Cože?"

Seděl za svým starým, psacím stolem a sepisoval své paměti. Najednou se zastavil, sundal si brýle a šedomodrýma očima se zahleděl na plamínky svíček nedaleko od sebe. Byl to pro něj pořád překrásný úkaz. Připomínalo mu to nezničitelné plameny vesnice Šarmány, vesnice, která ho pohltila do sebe a ukázala

Jistě si říkáte, co by člověk, jako jsem já, mohl kdy dokázat? No, popravdě řečeno; dnes jsem toho dokázal opravdu hodně – přišel jsem o práci, pohádal se s rodiči, zavřeli mě v dámských koupelnách bez prádla, střelili do ramene, odsoudili a vyváleli v blátě.

(PENDULUM - KYVADLO)

Když se probudil, ještě pořád ho celé tělo bolelo. Jeho poslední

   Vždycky tady bylo jenom ticho.

Pamatuji, že tiše jsem hleděl na ony překrásně žluté oči, které mě přímo uhranuly svou čistotou a něhou, která se v nich skrývala, na její bledou pokožku, jež nemohla být krásnější a zároveň člověku patřit nikdy nemohla, zatímco její bílá křídla vypouštěla peříčka, ve snaze ji zastavit před

Nebylo to něco, po čem by mohl pátrat. Jen tak kráčel světem, vyprávěl své příběhy, které mu vytetovala samotná příroda na ruce, a on je pak mohl zdokonalovat tím, že je předával lidem. O kom je řeč, ptáte se? Muž, jehož jméno nám všem zní v uších. Muž beze jména.