Spisovaterka | The City of Stories

   Jen tak jsem tam stál a Tweety vedle mě už z nervozity hryzal do vodítka, zatímco lidé klepali na dveře a ukazovali mi, abych jim uhnul na stranu, jinak mě zřejmě povalí na zem, což také udělali, zatímco jsem byl v transu, když jsem pozoroval

   Zaraženě jsem hleděl na mladíka před sebou, zatímco kolem nás projížděla auta. Ruce se mu zaklepaly, přesto mě i nadále držel pevně za celou mou paži. Tiše jsem ho sledoval. O čem to do

Velmi dobrá otázka. Kdykoliv se podíváme člověkovi do očí, je jisté, že mu alespoň jednou za den v něčem zalžeme. Pro nás je to naprosto typické – musíme lhát, protože pravda by ranila lidi okolo nás a vidět je, jak trpí, rozhodně nechceme. Proto je lež pro nás jakési malé vysvobození.

Víme, že toto je opravdu krátké, ale je to jenom prolog. Podle přečtených zjistíme, zda má smysl sem vkládat celý příběh či nikoliv.Podle ohlasů poznáme, zda chcete kapitolu první či nikoliv.

________________________________________________________________________________________

  Jsem naprosto neschopný.

   Nevím přesně, kdy to začalo. Doktorem jsem se chtěl stát vždycky. Viděl jsem tolik promarněných životů, které nemohly být zachráněny. Už jako mladý jsem toužil tyto křehké životy a jejich duše chránit a vracet je zpátky

Pamatuji si den, kdy jsem ho poprvé potkal. Pamatuji si ty nehezky světlé vlasy, které mě však uchvátily a nutily mě se na ně pořád dívat a obdivovat je. Doposud jsem neviděl zajímavější vlasy, než jaké měl právě on, mladík přezdívaný Rob. Tak jasně zářivé, že za slunečního svitu se jen třpytily,

Poznámky

Elizabeth se procházela okolo velkého stolu a poklidně si brala několik věcí z různě velkých talířů, aniž by je ochutnala. Jíst bude až potom a nají se po dlouhé době pořádně. Druhou rukou zvedla skleničku a okusila víno z cizích skleniček a pak se znovu věnovala jídlu před sebou. Najednou ji někdo

Podíval se pomalu znovu před sebe a poněkud zklamaně se díval Nemmě do očí, ve kterých hledal zbytky pravdy a jakousi naději, ale bylo mu až moc dobře jasné, že v nich nalezne jen lhostejnost a chlad. Zdvořile ji pozdravil. Nemma na jeho slova nijak

Najednou se cosi zalesklo, řetěz se mu obmotal kolem těla a odhodil ho stranou a byl to nakonec Wrimm, kdo ho srazil k zemi, zatímco si Silkon olizoval řetěz a hnal se k němu. Wrimm zapištěl svým hlasem, že bude litovat, že sem u kdy smál, to už se však Nemma ohnala pěstí a

Cítil pod nohami malé kůstky, které pomalu praskaly, až ho mrazilo v zádech pomyšlení, že šlape po ostatcích někoho, koho třeba mohl znát. Než si to uvědomil, vrazil hlavou do nízkého stropu, zanadával na Polonia a spadl na záda. Povzdychl si a chvíli ležel rozplácnutý

Kapitola dvacátá první: Dokonalá šílenost

Uprostřed města začaly zvony odbíjet. Lidé se za nimi vesele dívali. Poznali tak, že poslední

Kapitola dvacátá: Ten, který zůstal stát

Zjizvení potomci

   Vyjednávači se podívali za výstřelem. "Sponzoři jsou už neklidní. Začínají se vraždit navzájem." poznamenal jeden.

Sotva jeho bratři odešli, měl Artur hodně práce, aby Salieriho uklidnil, že se mu náboje zřejmě vysypaly, ale to není přece až tak velká věda. Salieri na něj namířil a vystřelil na prázdno. Hned na to zakřičel vzteky a hodil s pistolí o zem, že je zbytečná